Rubrika + Vidím tě, Tichošlápku

Harry ležel na posteli stočený do klubíčka, ještě před chvílí, před nedávnem měl hlavu plnou starostí, ale teď už věděl, že je lepší raději nepřemýšlet, nedávat myšlenkám a pocitům volný průchod. Ležel skrčený a nad ničím nepřemýšlel, nic si nevybavoval, na nic nevzpomínal, prostě jen ležel nehybně a hleděl do neznáma a vypadal přitom jako pomatenec, kterému už není pomoci.

Občas se kouknul z okna, aby se podíval, jestli je ještě stále tma nebo jestli se už potřetí za sebou dočká svítání. Tři noci takto probděl. Tvář měl plnou vrásek, které hyzdily tak mladou tvář. Tohle nebyly vrásky stáří, ale vrásky bezmoci, ztracené síly, stesku, trápení, žalu a téměř už zatracené osobnosti.

S nikým nekomunikoval, ne,...

Poprvé za čtrnáct dní vyšel ze svého pokoje a namířil si to přímo do kuchyně.

Všichni tři Dursleyovi na něj nevěřícně koukali. Harry měl kupodivu nějakou dobrou náladu a teta Petunie byla nucena udělat snídani i pro něj.

Jak předpokládal, Hermiona se zajímala, jak se Harry cítí a Ron ho zval k nim na prázdniny. Právě si četl došlou poštu, jenž byla přes týden stará. Naškrábal na pergameny několik odpovědí a poslal s nimi Hedviku, ať je doručí.

Na Ronův dopis nakonec odepsal, že rád přijede. A tak i udělal. Za necelých pár dní si pro něj Weasleyovi přijeli, tentokrát autem, aby to Dursleyovy tak nepobuřovalo. Než však odjížděl, spatřil za sebou zase ten podivný stín, který vypadal jako lidská postava...

„Ahoj Harry,“ pokynul Brumbál na židli před sebou, „posaď se, prosím.“

„Dobrý den, profesore.“

„Artur mi už říkal o tom, co se děje.. věřím ti. Celou situaci jsem si promyslel a řekl bych, že i tohle je možné. Abys mi rozuměl, Harry. Vím, že jsme ti na konci roku říkali, že je Sirius mrtvý a že není žádná šance na záchranu, ale mýlili jsme se..všichni, i já. Nikdo není neomylný.

Je tu jakási šance, že Sirius přežil, což se zrovna asi stalo. Ne doslova, on nepřežil. Přežila jen jeho duše, ten stín, jak ty říkáš, je nehmotný Sirius...

Harry šel chodbou přímo na svou kolej, vedle něj šel Sirius a Harry už provizorně s sebou nosil pergameny a brk, aby mu mohl Sirius sdělovat své poznatky.

Nedělej to, Harry! Tmavý stín čmáral prosbu na zažloutlý pergamen.

„Ať už budeš psát cokoliv, Siriusi, já svůj názor nezměním. Já tě prostě odtamtud dostanu a je mi jedno, co se mi stane. Pokud budu muset umřít, aspoň budeme zase spolu!“

„Ty si umřel kvůli mně!!“ Zastavil se Harry a křičel do vzduchu, pro ostatní to byl jen holý vzduch, jen on viděl tento tajemný stín, „Můžu se pokusit tě aspoň zachránit!“

Za chvíli cítil známé škubnutí v pupíku, a jak se mu zatočila hlava, cítil, že už nestojí tam, kde před chvílí stál. Jako by dobrou chvíli někam letěl, jakoby se vznášel nad zemí.

Pak s obrovským dupnutím dopadl na nohy. Aspoň něco, minule jsem hodil pěknou masku! Pomyslel si Harry.

Rozhlédl se kolem, znal to tu. Byl přímo v místnosti, kde stál Kamenný oblouk. Nebyli v místnosti sami.

Opodál stál ministr kouzel Kornelius Popletal, vedle něj poznal Nymphadoru Tonksovou, která na něj kývla na znamení pozdravu. Vedle ní stál Remus Lupin, zřejmě jako Harryho morální podpora, ale taky byl zřejmě zvědav, jestli uvidí svého nejlepšího kamaráda, Tichošlápka. Zvedl ruku a mávnutím ho pozdravil.

Z druhé strany, po ministrově levici stál jaký...