Čtyřka

Harry šel chodbou přímo na svou kolej, vedle něj šel Sirius a Harry už provizorně s sebou nosil pergameny a brk, aby mu mohl Sirius sdělovat své poznatky.

Nedělej to, Harry! Tmavý stín čmáral prosbu na zažloutlý pergamen.

„Ať už budeš psát cokoliv, Siriusi, já svůj názor nezměním. Já tě prostě odtamtud dostanu a je mi jedno, co se mi stane. Pokud budu muset umřít, aspoň budeme zase spolu!“

„Ty si umřel kvůli mně!!“ Zastavil se Harry a křičel do vzduchu, pro ostatní to byl jen holý vzduch, jen on viděl tento tajemný stín, „Můžu se pokusit tě aspoň zachránit!“

„Brumbál mi věří! Věří, že to dokážu..a já taky!“

„Ale on mě tam neposlal, dal mi volbu..a já si zvolil!“ Harry měl už dost Siriusových proseb, vytrhl mu z imaginárních rukou pergameny a odkráčel dovnitř, „To aby si mě nedirigoval,“ vysmekl mu z ruky i brk.

Udělal, co mu nakázal Brumbál..nebo lépe řečeno, co mu doporučil, zopakoval si snad všechna kouzla, která doposud znal. Jen usnout bylo těžší. Harry se převaloval v posteli a nemohl usnout. Zavíral oči, ale unavený nebyl. Jeho mozek vířil novými informacemi, přemýšlel nad každou variantou.

Třeba už zítra zase uvidí Siriuse, znovu se setkají, ať už jako živí lidé..nebo jako mrtvoly. Docela to Harrymu bylo jedno, tak i tak budou zase spolu.

Pak se ale otočil a vedle sebe uviděl spícího Rona, trochu ho to zamrzelo, ani jeden z jeho kamarádů neví, kam má zítra namířeno. Ani s jedním se nestačil případně rozloučit.

Co když to ale nezvládne. Co když…už nikdy je neuvidí. Neuvidí Brumbála, ani Rona, rodinu Weasleyových, ani Hermionu.. nikoho z blízkých. Co když existuje ještě nějaká třetí varianta, co když se mu nepovede ani se vrátit, ani najít Siriuse a on tam prostě zůstane trčet sám. Opuštěný, mrtvý.

Skoro nic nenaspal, ani se nenadal a už bylo půl šesté ráno, skoro celou noc probděl, občas vyzkoušel takzvaný mikrospánek, ale ten ho moc nenabudil, moc energie nenabral. Rozhodl se, že ještě něco málo sní, třeba už to bude naposledy v životě. Oblékl si nějaké pohodné věci, naškrábal Ronovi vzkaz vzal si hůlku, oboustranné zrcátko, které mu loni dal Sirius, o kterém si myslel, že by se mu třeba mohlo hodit, i když je na dvě půlky, a zamířil se podívat do Slavnostní síně, jestli už se podává snídaně.

Několik studentů, zřejmě ranní ptáčata, už sedělo u stolů. Snídaně se opravdu podávala. Harry neměl chuť moc jíst, bylo mu nevolno. Měl podivný pocit v žaludku, měl strach. Ale když si vzpomněl, že už tu třeba nikdy více snídat nebude, rozhodl se, že se pořádně nají. Když bude celý den hledat Siriuse, stejně mu vyhládne, potom by náležitě litoval.

Snědl několik topinek, smažená vejce a vypil hrnek bílé kávy. Trochu mu to pomohl, už necítil ten stísněný pocit v žaludku a trochu se uvolnil. Hůlku měl zastrčenou v zadní kapse džínů.

Pro případ, že by byla v Oblouku zima, si vzal teplý svetr. Nevěděl, co ho tam všechno čeká. Má si s sebou vzít nějaký batoh s jídlem, oblečením..nebo příručkou Zaklínadel s kleteb?

Bylo deset minut před šestou, Harry vstal a zamířil přímo ke kamennému chrliči, který tvořil vstup do Brumbálovy pracovny.

Vchod už byl otevřený a na prahu čekal profesor Brumbál s vlídným výrazem ve tváři.

„Dobré ráno, Harry. Jsi připravený?“

„Ano.“

„Tak pojď dál, musíme se přepravit na Odbor záhad. Je tu Sirius s námi?“ Rozhlédl se Brumbál kolem.

Harry ho napodobil: „Opravdu netuším, vidím ho jen, když je tma..ve dne není vidět.“

„Asi bychom ho měli poprosit, aby dal nějak najevo, zda tu s námi je. Bude potřeba, aby šel s námi.“

„Siriusi, udělej něco,“ nakázal Harry, „teda, pokud tu jsi. Já ale stejně vím, že tu jsi.“ Sirius byl vždycky tam, kde byl Harry. Ať už měl hodinu, což poznal posledně, když mu ze země podal spadlý pergamen a napsal na něj Tady máš. Nebo když šel na oběd, kdy mu schválně přehazoval příbory, anebo normálně na chodbách, kdy na Harryho přání strašil Malfoye, což bavilo celou nebelvírskou kolej. V noci a večer ho samozřejmě viděl na vlastní oči. A když šel spát, tak se Sirius uvelebil na vedlejším křesle.

Chvíli bylo ticho a nikde se nic nehnulo, ale nakonec Harrymu něco rozcuchalo ještě víc vlasy.

„Tak tohle si zrovna nemusel,“ smál se Harry a Sirius mu vlasy rozcuchal ještě víc.

„Dobrá, tak pojďte dovnitř,“ pobídl je Brumbál.

Brumbál přistoupil ke svému stolu a podal Harrymu, jemu známé, přenášedlo.

„Je nastavené tak, aby nás dopravilo na Odbor záhad,“ pak se sklonil ke svému stolu, „málem bych zapomněl. Vem si tohle,“ podal Harrymu lahvičku s nehezky vyhlížejícím obsahem, „to je Přeživší lektvar, Harry. Musíš ho potom vypít.“ Harry i s velkou dávkou odporu přikývl.