Poprvé za čtrnáct dní vyšel ze svého pokoje a namířil si to přímo do kuchyně.
Všichni tři Dursleyovi na něj nevěřícně koukali. Harry měl kupodivu nějakou dobrou náladu a teta Petunie byla nucena udělat snídani i pro něj.
Jak předpokládal, Hermiona se zajímala, jak se Harry cítí a Ron ho zval k nim na prázdniny. Právě si četl došlou poštu, jenž byla přes týden stará. Naškrábal na pergameny několik odpovědí a poslal s nimi Hedviku, ať je doručí.
Na Ronův dopis nakonec odepsal, že rád přijede. A tak i udělal. Za necelých pár dní si pro něj Weasleyovi přijeli, tentokrát autem, aby to Dursleyovy tak nepobuřovalo. Než však odjížděl, spatřil za sebou zase ten podivný stín, který vypadal jako lidská postava. Tentokrát už byl přesvědčen, že tohle žádná halucinace nebyla, rozhodně ne. Docela věrohodně ho viděl a přísahal by, že se ten stín hnul.
„Ahoj Harry!!“ Hermiona už byla u Weasleyů, když dorazili, pověsila se na něj a ptala se, co nového. Samozřejmě jí zapomněl záměrně sdělit, jak se pokoušel sám sebe umučit zavřený v místnosti čtyři krát čtyři metry.
Byl už zase v pohodě, mezi přáteli a takzvanou rodinou byl zase klidný. Neměl čas na přemýšlení a hodně ho zaneprázdňovali. Hlavně dvojčata, která si jen kvůli němu vzala na pár dní volno.
Zbývalo několik dní do konce prázdnin a čekala je opět cesta do Bradavic. Harry si pomalu balil u Rona v pokoji a Hermiona si s ním přitom povídala.
Téměř všechny věci už měl sklizené v kufru, který nakonec vložil pod postel. Podíval se na stůl a pokrčil obočí, zaměřil zrak na něco, co se mu zdálo nějak podivné.
„Hermiono, tohle tu před chvílí bylo?“ pokynul Harry na stůl, byl tam pergamen a bylo na něm něco napsáno…byl si jist, že před chvíli vyklidil ten stůl dokonale, nic na něm nenechal.
„Netuším Harry, ale myslím, že ne..,“ přiznala Hermiona, „to je zvláštní..co na něm stojí?“ Také si všimla, že je popsaný.
Harry ho uchopil a nahlédl do něj, načež od něj odskočil a odhodil papír na zem.
„Co se děje, Harry? Co tam stojí?“ Naléhala Hermiona. Když si všimla, že Harry není schopný mluvit, uchopila pergamen do ruk a hlasitě přečetla: „Pomoz mi, Harry!!“ Hermiona se usmála. Harry nechápal, co je na tom k smíchu.
„To je určitě zase nějaký žertík od Freda a George,“ dodala jakoby nic.
Harrymu nepřišlo, že by to bylo vtipné a už vůbec to nevypadalo na styl Freda a George, navíc ti teď byli od rána ve svém obchodě s žertovnými předměty.
„Jak by se to sem dostalo? Před chvíli tu nebyl!“ Ukazoval na pergamen, který Hermiona stále držela v dlani.
„Nevím, ale někde jsem četla, že existuje nějaké kouzlo na přemisťování předmětů z větší dálky! Přemisťování z jiných míst na další místa, aniž by u nich byl člověk osobně.“ Pravila hrdě.
„To je nesmysl, Hermiono!“ Řekl odhodlaně Harry, „Tohle neudělali oni, znáš Freda a George, navíc teď určitě na takové blbosti nemají čas. Ten pergamen se tu prostě z ničeho nic objevil!“
„Neblázni, Harry!“ Kývala hlavou, „Jak by se tu z ničeho nic mohl objevit, to nejde! Ještě jsem neslyšela o samoobjevovacím pergamenu, který by hlásal Pomoz mi, Harry!“
„No právě, někdo to musel napsat..ale kdo..vždyť tu nikdo další není?“ Pak se podíval na Hermionu, „Nebyla si to náhodou ty?“ Zamračil se.
„Já? Prosím tě, na to mě užije!“ Odfrkla si Hermiona a odešla z pokoje.
Tak co to má znamenat, kdo to teda byl? Tohle není možné. Aby se tu ten papír jen tak z ničeho nic, z nenadání objevil a žádal mě o pomoc. V tom bude něco víc. Ale jak by ho tu kdo podstrčil. Harry koukl do svého kufru, myšlenku, že by si schválně někdo půjčil jeho neviditelný plášť a chtěl ho postrašit, ihned zavrhnul, protože plášť byl v jeho kufru. Tak z toho jsem teda jelen. Posadil se na postel a opřel se o zeď. Rozhlížel se kolem. Najednou vedle něj prásknul kufr. Něco neviditelného jej zarazilo. Srazilo víko a zavřelo jej. Harry vykulil oči, zrychlil se mu tep i dech. Rozhlížel se kolem sebe. Něco tu s ním muselo být. Něco nebo někdo. Ale on to neviděl. Neviděl žádný pohyb, žádný stín… No jasně, ten stín! Ta silueta. Ono mě to pronásleduje! Vyskočil na nohy: „Pane bože!“ Srdce mu tlouklo nezjistitelnou rychlostí, ale on věděl, že musí být odvážný. I když ho to trochu děsilo, vlastně trochu víc, stejně se chtěl dozvědět, co to má všechno znamenat a proč to pronásleduje zrovna jeho.
„Kdo je tady?“
Místo toho, aby mu někdo odpověděl, tak se otevřel šuplík s pergameny a kalamářem a samostatný brk začal čmárat po pergamenu. Opět napsal větu: Pomoz mi, Harry!
Harry to celé sledoval s vykuleným zrakem: „Ale jak vám mám pomoci, kdo vlastně jste?“
Brk začal čmárat dál: Vytáhni mě z té pasti, nemůžu žít..nemůžu tu být!
„O čem to mluvíte? Jaká past? Jak vytáhnout? Nerozumím..“ Přistoupil blíž k brku s pergamenem a sledoval další psanou odpověď: Odbor záhad. Chci zpátky na tento svět, chci být s vámi!
Harry nevěděl, co si mám myslet, ale jednu teorii by měl, ale…bylo to tak nepravděpodobné. Ne, to nemohla být pravda..ale přece…dávalo by to smysl. Jenže, vždyť mu všichni říkali, že je..po všem..že je …
„Siriusi?“ Řekl to tónem, který jakoby ani nepatřil jemu.
Harry!! Brk dále přejížděl po pergamenu, zachraň mě, Harry!
„Jsi to ty, Siriusi?“ Zopakoval svůj požadavek, čekal jinou odezvu.
Jsem! Pomoz mi, jen ty můžeš..
„Jen já? To víš, že ano,“ radostí si zkousl dolní ret. Takže Sirius neumřel, není mrtvý..jen je..v pasti, jak on tvrdí… „Zítra to povím Brumbálovi! Budeš zase žít normální život, uvidíš!“ Do očí se mu draly slzy, tak by teď chtěl svého kmotra obejmout! Tak moc, ale nemohl. On neměl hmotné tělo.
Mám to někomu povědět? Mám teď běžet dolů a vyklopit celé rodině, že jsem se teď právě bavil se Siriusem… nebo spíš lépe řečeno, se Siriusovým stínem nebo co to mělo být? A je to opravdu on? Není to jen náhodou nějaký duch, co si ze mě střílí? To je blbost, určitě je to on..proč by se jinak na něj upínal a pronásledoval ho všude, kam Harry jde. Mám to říct Hermioně? Jenom by se mi vysmála a tvrdila, že to byl zase nějaký žert. Mám to říct Ronovi? Toho bych nejspíš trochu vyděsil, ne-li trochu víc. Mám to říct paní Weasleyové? Ta by si dělala starosti a snažila by se mi to vymluvit a stejně jako Hermiona, by řekla, že se mi to zdálo. Co takhle pan Weasley? No jistě, on by mi uvěřil..on by se spojil s Brumbálem hned. Co já sám bych zítra zmohl? Takhle to bude lepší, věrohodnější!! Harry shodil kufr zpátky na zem a vydal se dolů na večeři, a rovnou si může promluvit s Arturem Weasleym.
„Harry Potter,“ Harry se otočil na člověka, který zvolal právě jeho jméno. Profesorka McGonagallová stála u vstupních dveřích, v ruce držela Moudrý klobouk a volala Harryho k sobě. „Až skončí ceremonie, profesor Brumbál by rád s Vámi mluvil. Víte, kam máte jít, viďte..heslo zní Bertíkovy fazolky, a teď mě prosím omluvte.“
„Jistě,“ Harry hleděl za vysokou a štíhlou postavou profesorky, jak míří ke stoličce, která stojí před učitelským stolem. A před kterou stojí houf malých prvňáčků.
„Co ti chtěla?“ Zeptal se zvědavě Ron.
„Jen, že semnou chce mluvit Brumbál.“
„A o čem?“
„Já-já nevím,“ zalhal Harry. Nechtěl ještě svým kamarádům říkat, co se děje. Ještě neměl opravdové důkazy, že ten stín, který se mu zjevuje, je opravdu Sirius.Až si promluví s Brumbálem, pak jim všechno řekne.
mno to jeještě lepší
SUPER!!!!!
tý jo hustýýýýýýýýýýýýýýýýý…to si asi napsala před šestkou že?
to jsem napsala asi týden po vydání 5. dílu
je to krasny
děkuji
Kéž by to byla pravda:-/
Myslím, že Brumbál neměl rád Bertíkovy fazolky..
🙂 Tam snad není řečeno, že je má rád nebo jo?
náhodou je to super……moc super…..jako tohle je asi jediná stránka kde vydržím číst furt……;o))
Ty si hodná že si zapojila Siriuse!!Je to moje nejky postava moc díky!!