Vykvetla růže

Publikováno Od BlanchKategorie:+ Vykvetla růže
Zde je ta slibovaná jednorázovka. Je staršího data, psala jsem ji už dávno, ale teď jsem ji elou zrušila a přepsala. Nneí to nic moc, znáte to..nostalgie, nuda…neměla jsem co v šeravém počasí dělat a vylezlo z toho prostě tohle…
Vykvetla růže,
květ plný trnů,
změnila mě v muže,
nad krásou její trnu.
***
„Jsi jako růže, krásná, ale máš trny,“ pronesl čísi hlas tiše a proťal tak ticho, jenž se známě prolínalo tmou. Byla chladná a mlhavá noc. Nikde ani človíčka, nikde živá duše, jen on.. a ona.
V odění černě saténového hávu skrýval záplavu stříbrolících vlasů a pod černou kápí oči šedé jako zatažená obloha.
„Jsi jako rudá růže, jsi jí tak podobná. Ztělesnění vznešenosti, šlechetnosti a nádhery..ale přesto..“
„..mám trny..“ po chvilce promluvila i dívka a očima, přestože nebylo vidět ani na metr, vyhledávala pohled svého společníka.
„Zradila si mě,“ řekl prostě
„Ne, to tys zradil mě, nejen mě, přidal ses k nim.“
„Ty!“ přistoupil blíže a vztyčenou hůlkou jí poklepával po bradě. Nehnula sebou. Nevydala jedinou hlásku, jen tam tiše a mlčky stála, smířená se svým osudem.
„Myslel jsem si, že mě miluješ!“
„Milovala jsem!“
„Jenže mi do cesty vlezl on, už po několikáté. Harry zatracený Potter! Ale to nevadí, brzy bude po všem,“ lehce se usmál a v jeho hlase zazněl náznak paniky.
„Co tím chceš říct?“
„Ach Ginny, sladká Ginny. Jsi jako růže, tak nevinná.. netušíš, co se právě teď s tvým milovaným děje, viď?“
Rusovlasá dívka sebou prudce škubla a s obrovskou vervou uchopila smrtijeda za kápi u krku a trhla s ním: „Co si mu udělal, Malfoyi!?“
„Už jsem pro tebe Malfoy?“ posměšně si odfrknul. „Pusť mě, drahá!“ řekl něžně, ale znělo to spíš jako výhružka.
Ginny ustoupila. Mlha se pomalu začínala rozplývat, a tak si poprvé vyměnili přímé pohledy do očí.
„Tak je to lepší,“ Draco si upravil svůj hábit a tvářil se navýsost snobsky. „Já jsem tvému drahouškovi nic neudělal, ale troufám si tvrdit, že Pán zla se už o to rád sám postará,“ vycenil pobaveně zuby.
„Kde je?“ zeptala se prostě
„Není to jedno, miláčku? Stejně ho už nikdy neuvidíš,“ uchopil ji za paži a chtěl přitisknout své rty k těm jejím. Odtrhla se.
„Pusť mě, ty zvíře. Hnusíš se mi!“
„Ale to je škoda, protože čím víc ty se mi protivíš, tím víc mě přitahuješ!“
„Jestli na mě jen sáhneš, Draco…tak…“
„Tak co? Tvůj zjizvený hrdina mi natrhne prdel? To sotva, Ginny. Jak bláhová jsi. Jsme tu sami. Ty bez hůlky, já v převaze, jsi mi odkázána, ty malí zrzavá potvůrko!“
Naklonil se k ní a vdechl vůni jejích vlasů. Rukou uchopil její bradu a přisunul si ji k sobě. Nebránila se. Přilepil své bledé rty na její rudé. V ten moment skousla.
„Au,“ uskočil plavovlasý smrtijed a uštědřil dívce ránu přes tvář, až se zhroutila na zem.
„Malfoyům se neodporuje, na to nezapomeň. Ty jedna lůzo, já jsem tu pán!“
„Polib si, nobleso!“ zaznělo ze země jízlivě
„Koleduješ si, Weasleyová!“
„Už jsem pro tebe Weasleyová? Myslela jsem, že jsi mě miloval, ty lháři!“ rozkřikla se. „Ale zradil si mě, zradil si všechnu lásku, která ve mně kdy byla,“ její hlas zněl zničeně. Ztrácel na intenzitě.
Draco poklekl vedle zrzavé Nebelvířanky. „Stále tě miluji, Ginny, ale jsi na špatné straně. Přidej se ke mně a můžeme být navždy spolu!“ hladil jí po vlasech.
„A sloužit tak lordu Voldemortovi? To nikdy!“ zvedla se na nohy a popadajíc přitom Dracovu položenou hůlku, kterou teď mávala nad ním.
„To bys neudělala, Ginevro,“ řekl prostě, „nemáš na to žaludek a mně bys už vůbec neublížila.“
Draco se opatrně postavil a přistoupil k dívce, jež se třásly ruce. Pozorovala jej a s každým jeho krokem vpřed, ona couvala.
„Buď hodná holka a dej mi ten škaredý klacek, Gin. To není hračka pro tebe, lásko. Buď hodná holčička a svěř se tvému Dracovi.“
„Nejednej se mnou jako s idiotem, Malfoyi,“ třásl se jí hlas, ale stále na něj mířila hůlkou.
„Ale přesně takto se teď chováš, dračice,“ oslovil ji familiérně, jakožto ji takto oslovoval v minulosti, když spolu měli tajné pletky.
„Dál už ani krok,“ křikla na blonďáka, hůlkou tak mávajíc mladíkovi před nosem. „Umím plno kleteb, Harry mě jich naučil požehnaně…“
„Svatý Potter,“ zavrčel Draco.
„Okusil si někdy Netopýří kletbu, Malfoyi?“
Dál už nic. Ve chvíli Ginniny nepozornosti skočil Draco po své hůlce a ve stejný okamžik se dostala do jeho vlastnictví.
„Jsi jako růže,“ provokoval dál šlapaje kolem své vyvolené a hledě tak na každý atom jejího zevnějšku,“ ale pícháš, drahá. Tvé trny mi ubližují. Krásná rudá růže, co změnila mě v muže. Změnila si mě, zapíchla ses mi do nitra. Tvá existence mi ubližovala a těšila zároveň. Udělala si ze mě chodící trosku. Ovlivnilas´mě, už jsem to nebyl já a bez tebe už to taky nejsem já. Ginny, přidej se ke mně, udělej ze mě zase muže, lásko. Moje rudá dračice, zapíchni do mě zase své trny, ale už je nikdy nevytahuj. Buď má, buď má květina, o kterou mohu pečovat,“ pookřál. Ginny si ani neuvědomila, že ji svírá v náručí, hladí ji po hlavě a šeptá jí něžná slůvka. To byl on, Draco Malfoy, její Draco, kterého milovala. Draco dříve, než se přidal na stranu zla. Než zradil. Jedna horká slza si našla cestičku po pihaté tváři až na černou sutanu smrtijeda.
Cítil ten naráz kapky. Odklonil hlavu a v jejích očích spatřil další načaté kapky slané vody. Prsty jí setřel tváře a něžně se usmál.
„Křehká květina potřebuje péči, každá květina a růže vůbec. Jsou tak ušlechtilé a jedinečné,“ políbil ji na čelo. Přivřela oči. Další slza se prodrala skrz řasy a sklouzla na hřbet jeho ruky. Polekaně ucuknul.
„Neplakej, Ginevro, nerad tě takto vidím,“ přilepil své rty na její a vpil se do nich, jako by to mělo být naposledy. Opětovala to.
Dvě siluety v záplavě trhající se mlhy seděly těsně u sebe na zemi, rukama se objímaly a svými rty si vyrážely vstříc.
Po chvíli žhavý polibek ustal.
Draco láskyplně opřel své čelo o čelo zrzavé Ginny Weasleyové, kterou miloval. „Přidej se ke mně, Gin, prosím!“
„Nemůžu,“ zašeptala téměř neslyšně, hlas se jí zlomil.
„Potom tedy nemohu jinak, odpusť, lásko. Miluji tě…,“ vstal na nohy, napřáhl pravou ruku, hledě na skrčenou dívku na zemi, namířil hůlku. „Avada kedavra.“
***
„Zabiju tě, Malfoyi!“ křičel obrýlený mladý muž s klikatou jizvou na čele. „Tvůj pán je mrtvý, zbýváš už jenom ty, bastarde. Tohle máš za Ginny, ty hade, shnij v pekle!“ napřáhnul svou hůlku, jejíž obsahem bylo péro z ptáka fénixe a než stačil jmenovaný jakkoliv zareagovat, pohltil ho rudý paprsek, jenž pro něj znamenal zkázu.
Bledá tvář s ocelově šedýma očima hleděla do prázdna. V jeho chladném pohledu už nebylo nic, život z něj vyprchal. Ten mizerný život zahradníka, který přišel o svou ušlechtilou růži.
Jak málo toho věděl ten černovlasý mladý muž. Jak moc se mýlil, když si myslel, že jeho protivník je bezcitná bestie. Netušil, kolik toho s Dracem Malfoyem měl společného. Netušil, že oba dva milovali tutéž ženu!“
***
Bledá dlaň uchopila druhou stejně bledou.
„Tady jsi, už na tebe čekám,“ usmály se neidentifikovatelné rty.
„Kde to jsem?“ zareagoval druhý hlas, nevnímaje ten první. Upustil od sevření a rozhlížel se kolem.
„Zpátky u mě, čekala jsem na tebe, celou tu dobu.“
Dvě bledá těla stála kdesi v meziprostoru. Někde, kde neexistoval čas. Kde obloha a zem byly nekonečnem a nekonečno oblohou a zemí. Kde vládla věčná noc bez měsíce a hvězd, kde mlha a opar byli nejlepšími přáteli.
„Co se to děje?“ otázal se příchozí, když se nekonečno začalo zužovat a zaplavila je hustá mlha. Třásla se mu kolena, tušil, že se blíží něco strašného.
Byl zde jakýsi neviditelný tlak.
„Dej mi ruku, Draco. Je čas!“
„K čemu je čas a kdo jsi, nevidím ti do tváře?!“
První silueta vystoupila z oparu a poprvé se tak po dlouhé době setkala s pohledem ocelových očí.
„Ginny!!“ vyhrknul Draco. „Kde to jsem? V ráji?“ prohlížel si ji s dojetím a oči se mu zalily slzami.
„Ty by ses do ráje nikdy nemohl dostat, Draco!“ zazněla chladně.
„Ale kde to teda jsem a proč jsi zde ty? Ginny?!“
„Protože jsem se obětovala, Draco Malfoyi. Pro tebe. Ode dneška už můžeme být konečně navždy spolu a nikdo nám nezabrání. Čekala jsem na tuhle chvíli. Chytni mě pořádně za ruku, je čas jít!“
„Kam jít?“ otázal se
„Vstříc smrti, Draco!“ Přitiskla své chladné rty na jeho a vše kolem nadobro zčernalo.
***
Jsi jako růže
plná krásných květů,
co svět změnit může
a jen pro mě je tu.
Jsi jako růže
s hojností listí,
co změnila mě v muže,
jenž už si je jistý,
že zabít te nemůže,
byť dál by byl bez tvého bytí.
Jsi jako růže,
konečně šťasten s tebou jsem,
už zášť stáhlas´z kůže,
jsi růže co líbí se všem.
Jsi má růže, co se smrtí se se mnou popere:
„A teď, kdo tedy vyhrál, řekni mi, Pottere?!“
FIN

81 komentáře “Vykvetla růže”

Napsat komentář: Lískulka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..