Šlapeš po mých snech

Publikováno Od BlanchKategorie:+ Šlapeš po mých snech
Ano, ano. Nešálí vás zrak. Vidíte dobře. Opravdu je tu nějaká „povídka“, ale ještě stále to neznamená, že pokračuji ve psaní. Stále trvám na datu 1. 7. 2006, kdy to všechno vypukne ve velkém. Tohle je jen taková oddechovka. Rozhodla jsem se to tu dát, poněvadž to nemá nijaký větší význam, dějově taky není přímo úžasná. Jen mohu říct, že je hodna mého prokletého jména. Jinak se ničeho dalšího asi zase nějakou dobu nedočkáte. Nečekejte žádnou slávu, opravdu to není nic moc. Kdyby bylo, nedala bych to sem teď :))
Rozprostřel jsem své sny pod tvé nohy, našlapuj měkce, neboť šlapeš po mých snech…
„Jsem ráda, že jsme tady spolu, nedokážu uvěřit tomu, že to opravdu udělal. Proč, Harry?“
„Nevěřím tomu, nevěřím, že to udělal dobrovolně,“ polknul na sucho chlapec s klikatou jizvou na čele a zarytě se přitom vpíjel do kamenné podlahy.
„Ale udělal to, zradil!!“ dívčí hlas zazněl skrz celou celu a jeho ozvěna se táhla dál až do chodeb azkabanského vězení. „Je mi z něj zle!“ zasyčela nenávistně
„Nevěřím“ zopakoval své tvrzení Harry, „že není aspoň pod kletbou Imperio.“
„Nic si nenamlouvej, Harry!“
„Vždyť se jedná o Rona, Hermiono! Znala si ho půlku svého života, víš, že by to neudělal. Nikdy takový nebyl! Jak si můžeš myslet, že se obrátil k nám zády?!“
„Voldemort ho změnil!“
„Tomu nevěřím!“ zesílil hlas mladík a stále si stál za svým. Pohoršeně nad Hermioninou reakci pokřivil obočí.
„Tys ho nepozoroval denně celé ty měsíce tak dobře jako já. Neviděl si, jak se choval, jak se ti před očima měnil. Jak se měnilo jeho chování.. nebyl si s ním denně. Nespal si s ním v jedné posteli,“ Hermionin hlas zněl poraženě a zároveň znechuceně najednou.
„To si jen namlouváš, Hermiono!“
„ZABIL NEVILLA, Harry. To ti nestačí? Otevři už oči!“
„Hermiono,“ spřáhl ji napruženě. Chvíli se rozhostilo ticho. „Mlč už,“ snažil se zakrýt, jak moc mu tahle skutečnost ubližuje. Moc dobře věděl, že zabil Nevila, moc dobře si onu noc pamatoval.
„Pusť mě, Harry Pottere,“ už tehdy v tom oslovení byla poznat ta změna, „pusť mě, nemáš právo mě držet!“
„Vzpamatuj se, Ronalde! Co to s tebou je?“
„Řekl jsem, pusť. Pokud mě nepustíš, ublížím ti! Už nejsem ten nemožný trouba jako dřív. Neměl bych strach na tebe zaútočit.“
„Rone, to nejsi ty!“
„Právě naopak! Celý život jsem to nebyl já. Až teď teprve-konečně jsem to já!“
„Ne,“ nevěřil vlastním uším Harry, „a co naše přátelství?!“
„Skončilo, nemá cenu v něm pokračovat, byla to jen fraška.. a teď mě pusť, mám něco na práci!“
„Nepustím tě!“
„Musím to udělat!“ zakřičel šokovaně Ron, jakoby se v něm ještě tehdy pohnulo něco z jeho opravdového já.
„Ne, nepustím tě, nedovolím, aby ses dopustil něčeho takového. Kdyby tvoji rodiče žili, propadli by se hanbou!“ zkoušel to na něj Harry. Snad aspoň vzpomínka na jeho rodiče mu musí připomenout, z jaké krve pochází. Na jakou stranu patří.
„Ale oni nežijí a teď už mě sakra pusť!“
Harry neustoupil ani o píď, místo toho proti svému nejlepšímu příteli napřáhl hůlku.
Ron se lstivě usmál. Tak lstivě, až Harryho píchlo u srdce. Znal ten smích. Byl mu tak povědomý, už ho někde viděl. Někdy dřív.. Ano..přesně takto se smál sám lord Voldemort. Harrymu strachy zbělely klouby. Ztratil svého přítele. Jeho osobnost pohltila duše černá prolezlá červy, Voldemortova duše.
„Chceš se semnou prát?“ rozchechtal se nepřirozeně na celé kolo chlapec se zrzavou kšticí na hlavě, načež, stejně rychle, jako se smát začal, se smát přestal. Jako když utne. Tvářil se kamenně a neoblomně. „Nemáš šanci, Vyvolený!“
Harryho zamrazilo. Bolelo ho to víc, než si byl schopen připustit. Byl zvyklý snášet Ronovy žárlivé scény, ale nebyl dost silný, aby snášel takovou nenávist sálající přímo z něj. Nenávist, kterou ho naočkoval sám Pán zla.
Aniž by se Harry nadál, zasáhl ho nachový paprsek a on se bezmocně sklátil k zemi a přerývavě popadal dech.
„Tak co, jaké je to být na kolenou díky svému nejlepšímu příteli?“ zvedl Ron pobaveně pravý koutek úst a skrz jeho pohled se Harrymu zabodla do srdce ostrá dýka.
„Rone, prosím, nedělej to!“
„Pozdě, Harry Pottere. Já už si svou cestu vybral.“
„Nééé!!“
Než se stačil pořádně rozdýchat, ozvalo se hlasité PRÁSK a Ron byl tentam.
Harry moc dobře věděl, kam se jeho, teď už bývalý, kamarád přemístil.
„Nevilla ne!“ zašeptal Harry a z očí mu začaly stékat slzy. Ihned Rona následoval. Nehodlal dopustit, aby se Ron dopustil vraždy, ale jakmile se přemístil na místo činu, bylo pozdě.
Ohlédnul se k podlaze a spatřil Nevillovo nehybné tělo. Ve tváři měl ještě stále vyděšený výraz. Oči měl vytřeštěné a rty zkřivené strachy. Jakoby byl mučen cruciaty. Stejně, jako jeho rodiče. `Jablko nepadá daleko od stromu,´pomyslel si smutně Harry a jemně přejel Nevillova víčka tak, aby je zavřel.
Ron už byl dávno pryč.
`Sakra proč???!!´ Ptal se Harry sám sebe. `Proč zrovna Ron??´
Moc dobře si pamatoval každý detail z této noci.
A teď jsou tady, v téhle smrduté azkabanské kobce. Nikdy by ho nenapadlo, že by byl Ron schopný unést, na popud Voldemorta, Hermionu, ale udělal to. A to byl vrchol všeho.
Tehdy se Harry rozhodl, že udělá cokoliv, jen aby ochránil aspoň Hermionu, i kdyby měl Rona zabít nebo kdyby jeho samotného to mělo stát život. Byla jediná, kdo mu zbyl. A teď tohle. Hádají se tu spolu s Hermionou a on se stále Rona zastává. Po tom všem, co udělal. Ale nemohl uvěřit tomu, že by to Ron udělal dobrovolně. To odmítal připustit. To prostě nebylo možné!
Hermiona, jako by vytušila, na co Harry myslí, k němu přistoupila a přátelsky ho objala. Harry to už nutně potřeboval. Dříve, když ještě žil Sirius, ho objímal on. Jako bratr, jako otec a hlavně jako přítel. Když neměl rodiče, mateřské objetí mu nahrazovala Molly Weasleyová, ale ta teď byla taky mrtvá. A v posledním roce, v dobách krize, mu svým objetím dodával sil Remus Lupin. Poslední žijící Poberta, jelikož i Petr už v té době nebyl mezi živými. Ale jak se před dvěma týdny dozvěděl, Remus Lupin byl zavražděn svým stvořitelem. Fenrisem Šedohřbetem. Takže už mu nezbýval ani on. Všichni, které miloval, a kteří mu svou láskou dodávali síly, umřeli. Nutně potřeboval, aby ho Hermiona objala. Dodala mu síly, protože jemu už docházely. Ona byla poslední, jež mu mohla svou láskou dodat sílu. Ona byla ta, kdo mu zbyl a byl si jist, ačkoliv si to nerad připouštěl, že zemře také. A jen kvůli němu. Kvůli tomu, že mu byla dlouholetou blízkou kamarádkou a že ho takto objímala a ačkoliv byla sama na dně, dokázala se vzchopit a Harryho podpořit.
Harry by nikdy nevěřil, že by ho mohl nejlepší přítel, jako je Ron, zradit.
***
„Vstaň!“ Lord Voldemort kolem Harryho kráčel jako kočka kolem myši. Mlsně si ho prohlížel a mezi zvuky opravdových krys si pobrukoval nějakou sykavou píseň. „Řekl jsem vstaň. Nic nevydržíš!“ naštval se Pán zla. „Konečně jsem tě dostal na kolena, ale netěší mě to, když se nebráníš a hraješ si na mrtvého brouka, Pottere! Řekl jsem, abys vstal, ty zbabělče!“ zakřičel z plna hrdla. Harry se ani nepohnul.
Voldemort napřáhl hůlku a zvolal: „Crucio!“
Harryho tělo se začalo v křečích zmítat po zemi. Nedal na sobě nic znát. Kdyby nebylo na jeho těle trhavými pohyby rozpoznat, že je mučen, nikdo by to nepoznal. Víčka měl zavřená a ústa také. Jeho rty nepronikl jediný sten. Harry už byl zvyklý, byl téměř vycvičený. Nejednou si tuto bolest vyzkoušel a nejednou nad ní zvítězil, proč by tomu tak nemohlo být i dnes? Ale bolest neustávala, ba naopak. Lord Voldemort si pod svůj hadí čenich šeptal jakási slůvka a bolest v Harryho břiše sílila. Jako by ho každou chvíli měla roztrhat na tisíc kousíčků. Cítil, jak mu ubývá sil a jak se mu přes popraskané rty derou první prosíky.
Najednou do místnosti vstoupil někdo, koho tu rozhodně nečekal.
„Rone!“ špitl napůl přes veškeré bolesti. „Rone..“
Voldemort si spokojeně prohlídl Ronův neoblomný výraz, načež se posměvačně obrátil na Harryho. „Vidíš, vyhrál jsem. Uštědřil jsem ti ránu tam, kde to nejvíc bolí. Konečně jsem pochopil Brumbálova slova. To, čím mě celá ta desetiletí krmil. O té jeho lásce a citu. Ty jsi přece takových věcí schopný a Weasley byl tvůj nejlepší přítel. Byl přesně ten adept na dokončení mého geniálního plánu, který vyšel, a proto mu udělím tu čest, aby tě mohl zabít sám, Harry Pottere, chlapče, který už nezůstaneš dlouho naživu,“ zkřivil své hadí rty v nehezký úšklebek. Otočil se na Rona: „Doraž ho!“
V Harryho očích se mísil strach s lítostí. Kdyby Ron věděl, co dělá. Pokud se jednou probudí z této noční můry, nikdy si to neodpustí.
„Rone,“ špitl Harry zřetelněji, jelikož bolest od cruciatu polevila, „to nejsi ty. Ovládni se, ty to dokážeš. Ty tam někde jsi, věřím v tebe. Jsi silnější než to zlo v tobě!!“
Harry větu znova zopakoval, ale Ron jen soustředěně mlčel. Jakoby vůbec nechápal nic z toho, co právě Harry říkal. V rozporu s tím jen přistoupil k Harrymu blíž a napřáhl k němu ruku, ve které třímal svou hůlku, na které byly vyryty nějaké runy. Nebyla to jeho hůlka, to Harry hned poznal. Podíval se Ronovi znovu do očí, ale ten měl v očích jen ten obvyklý chlad a bezcitnost. Nebyl tam. Ten starý Ron, kterého měl Harry tolik rád, a ve kterého tolik věřil, už tam prostě nebyl. Vzal si dovolenou. Bylo příliš pozdě. Harry poznal, že prohrál.
Naposledy zašeptal Ronovi do ticha: „Rozprostřel jsem své sny pod tvé nohy, našlapuj měkce, neboť šlapeš po mých snech!“
Ron pokřivil hlavu jako štěně, které nechápe, o čem je řeč, zmateně zamrkal, ale nedal se zmást: „Avada Kedavra!“

180 komentáře “Šlapeš po mých snech”

Napsat komentář: Heather Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..