Šestka

Publikováno Od BlanchKategorie:+ Vidím tě, Tichošlápku
„Lumos,“ teď viděl o něco lépe, utíkal, jak mu nohy stačily. Za chvíli se ocitl před nějakou starou budovou, byla hodně daleko od místa, odkud utekl, Jen abych si pamatoval, jak se mám vrátit, rozhodl se, že se půjde podívat dovnitř, třeba to je právě to místo, které hledal. Třeba to je to místo, kde bude Siriusovo tělo.
Vstoupil dovnitř, vypadalo to tam jako v márnici. Všude kolem zašedlé stěny, na zemi černě skvoucí podlaha, na které samozřejmě nechyběl ten záhadný písek. Všude kolem dokola byly stoly, přesně jako v márnici. Ležela na nich těla, na sobě měla černý lesklý hábit, ani to nebyl hábit, jen jakási uniforma..frak. Smuteční frak. Byly to mrtvoly. Vešel do vedlejší místnosti, byly jich tu stovky. Harrymu se zvedl žaludek. Bylo to opravdu nechutné. Rozhlížel se kolem a kolem, ale Siriuse nikde neviděl.
Pak si všiml na boku schodů, které vedly někam nahoru. Šel po nich a došel až do dalšího patra, kde byly další schody.
„Proboha, jak ho tu mám v takovém množství najít!“ Zanaříkal si Harry. V prvním patře byly další a další místnosti a v nich další a další těla. Bylo jich tu, ne stovky, ale tisíce.
Prošel další patro, ale bezúspěšně.
„Vždyť z venku ta budova nevypadala tak velká, měla jen několik pater!“ Pochopil, že tahle budova bude zvlášť začarovaná, protože si už prohlížel čtvrté patro. Stále nemohl svého milovaného kmotra najít. Byl už zničený, zoufalý. Měl strach, strach, že tu zůstane, bez něj. Kolik mohlo být asi hodin, kolik má ještě času? Nechtěl to vzdát, ale už byl opravdu unavený. Přestávku si však dát nemohl. Tlačil ho čas a on prostě MUSEL Tichošlápka najít.
Vyšel po dalších schodech, do dalších dvou pater. V první místnosti bylo nezvykle méně mrtvol. Zřejmě nějací nováčci, asi tu je míň mrtvol, protože jsou tu místa pro další…proboha, třeba tu budu ještě dnes ležet já! Harry rychle zahnal svou myšlenka, ta hrůza ho jímala neskutečně hodně, cítil se strašně stísněně, sotva dýchal. Srdce mu bilo jako o život, dýchal přerývavě.
Vstoupil do druhé místnosti. Z dálky uviděl posledních deset těl. Věděl, že si může odpustit tu cestu k dlouhovlasé blondýnce, protože ta se Siriusovi nepodobala ani z desetiny. Zkontroloval další dvě těla, zbývalo jich u jen pár. Pak si ale všiml delších tmavých vlasů.
„Tady jsi!!“ Přiběhl Harry k předposlednímu stolku, na kterém leželo nehybné Siriusovo tělo. Vzpomněl si na okamžik ve třetím ročníku, kdy je málem vycucal Mozkomor, tehdy vypadal Sirius úplně stejně. Byl bledý, mrtvolný, Harry už myslel, že je mrtvý. Ale tady, jak tak na něj hleděl, chtělo se mu brečet. Doufal, že to stihne, byl kdesi v sedmém patře. Ale jak dopraví Siriusovo tělo nazpátek..a jak trefí zpátky, jak se dostane nahoru zpátky do té vaničky?
Vzpomněl si, že může používat kouzla, vždyť si svítil hůlkou. Nejdříve se snažil napřímit tělo ručně, ale byl moc těžký. „Mobilicorpus,“ mávl hůlkou, kolem Siriuse se ovázaly něco jako neviditelné provazy, které ho zpevnily a jeho tělo se vzneslo několik stop nad zemí.
Harry ho pomalu dopravil ven z Márnice. I když mu to dalo pěknou fušku, dokázal to. Byl i se Siriusovým tělem venku. Vzpomněl si na ty tajemné stíny, to byly duše, jejich těla byla zavřená v Márnici a ony si tu pobíhaly volně. Naháněly mu hrůzu, protože ho bezdůvodně napadly. Co měl dělat teď? Co když na ně zase narazí?
Šel hodnou chvíli dopředu, se Siriusem v závěsu, věděl, že jde po stejné cestě, po které šel směrem do Márnice.
Nakonec se zastavil kousek od místa, kde ještě stále stály zmrazené, zastavené přízraky-duše. Zřejmě na ně to kouzlo bude působit, dokud neodejdu! Podíval se nahoru, byl na správném místě, viděl vlnící se hladinu tekutiny, nad kterou se tentokrát nikdo neskláněl. Harry chvilku přemýšlel, co udělá. Nevěděl, jak se dostane zpátky. Jak by mohl. Nezná žádné kouzlo, které by oba dva vyneslo nahoru. Kdybych tak měl po ruce nějaký žebřík..nebo koště! No jistě!! Koště!! „Accio koště,“ namířil do vzduchu, i když si nebyl jistý, jestli to zabere, je moc daleko od školy, je moc daleko od místa, kde má svůj Kulový blesk, ale co když ho má někdo na Ministerstvu nebo na Odboru záhad? Třeba by ho přivolal.
Zkusil to znovu: „Accio koště!“
Chvíli čekal, ale ve chvíli, kdy se to rozhodl vzdát, tak viděl, jak se k němu z výšky něco blíží. Můj bože, co to je? Ty jo..ono se to povedlo! „Siriusi, povedlo se! Povedlo!“ Mluvil na nehybné, svázané tělo, které se vznášelo vedle něj. K Harrymu se blížilo jakési koště. Harry ho chytil do dlaně a po tváři se mu rozkutálely slzy štěstí. Takže já neumřu, my neumřeme, Siriusi. Já tě zachráním. Budeme žít, oba dva, dostanu nás odtud!
Nasedl na koště a tělo kouzlem přesunul před sebe. Zdvihl konec koštěte a letěl vzhůru. Už byl kousek od cíle, deset metrů…šest metrů..čtyři…tři, dva..jedna… prorazil našedlým vodnatým povrchem a rychlost, kterou navýšil při letu, málem způsobila, že si omlátil hlavu o strop místnosti na Odboru záhad, ve které byl Kamenný oblouk.
Přistál na podlahu a položil Siriuse na zem: „Finite,“ namířil na něj hůlkou a jeho tělo se uvolnilo. Leželo stále nehybně na zemi. Nic se nestalo.
„Harry!“ Přiběhla k němu Tonksová a objala ho, „Stihl si to, báli jsme se, že už to nestihneš..!“
„Jak to?“
Přistoupil k němu Brumbál, „zbývalo ti posledních několik minut, než by se naplnila lhůta!“
„Kde jsi vzal to koště?“ Přidal se Remus, „Najednou jsme koukali, jak do dveří se vřítilo nějaké koště..“
„Co já vím, komu patří,“ usmál se Harry, „bylo to první, co mě napadlo. Nevěděl jsem, jak se vrátit, bylo to moc vysoko..tak mě napadlo, že by někdo na Ministerstvu mohl mít koště a já bych ho přivolal.“
„To bylo chytré,“ řekl uznale Remus Lupin.
„Ale co teď…kde je Sirius, je tu? Siriusi?!“ Zvolal vylekaně Harry a dřepl si k bezvlálému tělu svého kmotra. Jen tak si ležel na zemi, ani se nehnul. Harry necítil tep, byl mrtvý, opravdu byl mrtvý, „Siriusi! Ozvi se, Siriusi!!!“ Prosil žalostně držíc jeho ledovou ruku. Jeho duše se tu musela někde potloukat. Snad nezůstal tam dole! To ne! Ale já ho tam nikde neviděl! A co když byl mezi těmi přízraky, co jsem začaroval? O ne!! Harrymu se chtělo brečet, sklonil hlavu, rozhodnut, že tentokrát dá volnost svým citům a svému trápení, ale něco ho zaskočilo.
Siriusova ruka, kterou stále držel, už nebyla tak ledová. Začala se zahřívat. Cítil, jak pomalu jeho zápěstím rozeznívá tep. Harry vzhlédl a viděl, jak se Siriusova víčka pomalu otevírají. Sirius se podíval na Harryho a unaveně se usmál.
Harry to už nevydržel, skrz dolní řasy se mu linuly slzy, slzy štěstí. Byl šťastný. Nemohl tomu uvěřit. Dokázal to, on to dokázal. Sirius zase žije, je tady. Je tu s ním a žije!!
„Tys nám ale dal,“ přistoupil k němu Albus Brumbál. Sirius se na něj otočil a věnoval mu taky jeden úsměv.
„Siriusi, jsem tak šťastný, že..že žiješ!“ Vzlykal Harry.
Sirius sebral všechny své síly a snažil se posadit. Nakonec to dokázal, vztáhl ruku kolem Harryho ramen a přitiskl ho k sobě: „Děkuji ti, Harry! Zachránil si mi život! Jsem na tebe neskonale pyšný!“

115 komentáře “Šestka”

Napsat komentář: Morgana Ehran Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..