Poznání 2/2

Publikováno Od BlanchKategorie:Slash jednorázovky
Druhá část.

„Tak tohle už vůbec nechápu!“
„Stále ne?“ zazní škodolibá otázka na otázku z úst Gifa.
Neptám se, stejně by odpověď na mou otázku skončila další otázkou. Gif tu není, aby odpovídal a já tu nejsem, abych se jej tázal. Mé dotazy směřují k zrcadlu.

Hladina zrcadla se opět zčeří.

Blonďatý mladík, tentokrát o něco starší, seděl u jezera v trávě a dělal, že čte knihu. Doopravdy však něco pozoroval. Nebo spíš někoho.
Na druhém břehu jezera seděli Hermiona Grangerová, Ron Weasley a Harry Potter. Draco je po očku pozoroval a jmenovitě hlavně Harryho. Hluboce vzdychl a zatvářil se dost ublíženě.

Obraz se rozplyne. Následuje ho další scéna.

Draco Malfoy seděl v knihovně a snažil se udělat domácí úkol. Kolem však prošel někdo, kdo jej vyrušil a zároveň způsobil nečekanou reakci, kterou nikdo, vyjímaje aktéra, nemohl vidět ani pocítit. Kolem zmijozelského studenta prošel Harry. Absolutně jej ignoroval a šel dál, hledaje něco do svého pojednání do lektvarů. Ocelově šedé oči se zaklesly do siluety kousek před ním, načež mladíkova tvář se zbarvila do nachova. Skousl si spodní ret a přitiskl nohy blíže k sobě.

„Proboha, proč to udělal? On se snad červenal? Je to možné? Draco Malfoy se umí červenat?!“ uvědomím si tu absurditu té situace. Vůbec jsem si nevšiml, že by mě kdy takto pozoroval. Co to znamená… snad se se mnou nechtěl přátelit, ale jeho rodina by to nikdy nedovolila? Proč se zapíral? Že by ve mně neviděl toho zažitého soka?

O něco starší Draco Malfoy stál se svým otcem na tribuně v nejvyšší lóži, před níž se míhalo jedno koště za druhým. Mistrovství světa ve famfrpálu. Draco soustředěně hleděl o něco níže na chlapce, jehož tvář sledovala hru a sem tam se všechnohledem dívala na různé části tribuny. Tváří byl otočený stranou, ale přesto to mladého Malfoye neodradilo, aby se čas od času na Harryho nepodíval.

„Proč mě pořád tak pozoroval?!“ zeptal jsem se. Ale tentokrát už jsem možná tušil, ale… nemohla to být přece pravda… nebo ano? Pořád ta nezodpovězená otázka.
„Opravdu pořád nevíte? Přemýšlejte, Harry, přemýšlejte!“ Gif se potutelně usmál a zkříženě si založil ruce na hrudník.

Patnáctiletý Zmijozelák seděl v hodině obrany proti černé magii a obdivně sledoval Harryho Pottera, jak se vším vypětím oponoval nové ředitelce školy a profesorce obrany Dolores Jane Umbridgeové. Obdivně, ale také se v jeho tváři objevil nějaký nový výraz. Zlost, vztek, vášeň, touha, ale hlavně ta typická Malfoyovská nenávist, kterou způsobuje vědění, že ne každý sen lze uskutečnit. Ve tváři světlovlasého mladíka se objevila smířlivost, chuť po pomstě za něco, co se podle něj nikdy nemohlo stát pravdou. Možná v tom bylo i něco víc, ale to dospělý Harry nedokázal už z jeho tváře vyčíst. Takhle, přesně takhle znal Draca Malfoye, přesně takto se tvářil, kdykoliv se dostal do jeho přítomnosti. Neoblomný a vždy s chladnou hlavou s chutí se mstít a provokovat. Přesně tento výraz se teď rýsoval na té bledé aristokratické tváři.

Najednou mi to všechno došlo. Ach, Draco… je to pravda? Je pravda, co čtu z tvých očí? Je to možné? Nejsou to jen mé domněnky?
Rukou se jemně dotknu rámu zrcadla, v jehož rozích jsou vyryty nějaké znaky. Zřejmě starodávné runy. Takovou moc má tahle věc. Tolik věcí dokáže člověku ukázat.

„Ano pane,“ mladík s plavou kšticí dřepěl skloněný před mužem s hadí tváří a s rudýma očima. „Tak přísahám,“ nastavil své levé předloktí, na jenž mu bylo vypáleno znamení zla.
„Vím, proč si to udělal, Draco,“ zasyčí lord Voldemort.
Draco zvědavě zvedne oči.
„Přede mnou to neutajíš,“ usmál se pomstychtivě, v rozporu s tím však dodal, „ale mně nevadí, že miluješ Harryho Pottera, možná je na tom přece jen něco dobrého. Vím, že tvá nenávist k němu je stejně silná jako tvá láska a teď už záleží jen na tobě, kterou cestu si vybereš, zda si zvolíš tu pohrdání hodnou lásku nebo její temnější a mnohem příjemnější sestru – nenávist.“

Zkoprněl jsem. Doslova. Takže on… on mě miloval. Miloval mě a nenáviděl tu lásku, tak proto si raději zvolil tu temnější cestu. Proto se přidal k Voldemortovi. Raději by zemřel, než by jako hrdý Malfoy přiznal, že se mu líbí kluk a ke všemu ještě zrovna Chlapec, který přežil, největší nepřítel zaměstnavatele jeho otce. Největší rival celé jeho rodiny. Byla by to pro něj hanba a on to musel odčinit. Tak proto tedy… nemohu tomu uvěřit. A co teď, když jsou jeho rodiče oba dva mrtví, lord Voldemort také a on je posledním ze svého rodu? Proboha, nad čím to přemýšlím.. uvažuji, zda mě má Draco ještě rád? Nesmysl… ale, je to tak…neuvěřitelné!

Téměř dospělý chlapec seděl skrčený na dívčích záchodcích a plakal.
„Nedokážu to, ne, nejde to, prostě to nejde. Jsem slaboch!“ dlouhé světlé vlasy mu spadaly na dlaně, jimiž si zakrýval své tváře. Celkově vypadal neupraveně, unaveně a ospale. Docela zanedbaně.

Střih. Ufňukaná Uršula uraženě opustila dívčí záchodky a zanechala tam Draca samotného. Ten bušil pěstí do kabinky a po tváři mu tekly slzy. „Nemůžu, nejde to. Harry, kdybys věděl…“

Další scéna na tomtéž místě, kterou si však Harry už pamatoval.
Draco stál k Harrymu zády a plavou hlavu měl skloněnou nad umyvadlem, které křečovitě svíral dlaněmi.
„No tak,“ chlácholila jej Uršula. „Nebreč… pověz mi, co ti je… pomůžu ti…“
„Mně nikdo nepomůže,“ zakvílel a třásl se. „Nedokážu to… nejde mi to… nebude to fungovat… A jestli to brzy neudělám… říká, že mě zabije…“
Harryho šestnáctileté já tam šokovaně stálo. Nejen proto, že slyšel z úst svého soka taková slova, ale taky proto, že ho poprvé v životě viděl plakat.
Když Draco Malfoy spatřil Harryho, jak jej pozoruje, prudce vztáhnul ruku do kapsy a vytasil na něj hůlku. Harry instinktivně sáhl po té své.
Po několika nepovedených kletbách a zaklínadlech však následovalo osudové SECTUSEMPRA a Draco se sesul k zemi se sečnou hlubokou ránou na hrudi. Zbědovaně pohlédl na Harryho, který si toho nevšimnul a konečně mu z bezvládné pravice vypadla hůlka.
„To ne…“ zalapal po dechu černovlasý hoch. Probrodil se vodou ke svému rivalovi, kterému se obličej leskl rudou krví a bledými dlaněmi si drásal hruď od krve.
„Ne – to jsem nech…“ Svezl se k Malfoyovi, který sebou nepravidelně škubal a špinil zem kolem hustou krví.
V ten moment začala Ufňukaná Uršula křičet „vražda v umývárně“ a Harrymu se zatajil dech. Harry zvedl zrak od Malfoye ve chvíli, kdy si jej mladík pozorně a s nábožnou láskou prohlížel, načež ztratil vědomí. Do koupelny dorazil Snape.

„Myslím, že už nemá smysl se dívat dál…vím, co se pak odehrálo…,“ odložil jsem zrcadlo.
„Vážně?“ otáže se Gif. Už vím, koho mi připomíná. Je tajemný jako Brumbál, má přízvuk jako on a dokonce i vypadá téměř jako on. „A nechtěl byste se ještě jednou mrknout?“
„Kdo jste? Myslím, kdo jste doopravdy!“
„Když vám to řeknu, podíváte se? Naposledy!“
„Ano,“ zazněla má konečná odpověď.
„Abeforth Brumbál, jméno mé.“
Klesne mi čelist. Samotný bratr Albuse Brumbála.
„A teď, vidím, že se ti nedostává slov, milý Harry,“ tykl mi najednou. „Tak to zjednodušíme. Chápu tvé rozpaky, ale to zrcadlo…,“ ukáže prstem na plochu zrcadla a to se naposledy zčeří.

Draco Malfoy seděl na židli uprostřed sálu, v němž zasedal Starostolec. Harry seděl kousek od něj.
„Byl jste shledán vinný z důvodů velezrady. Výše vašeho trestu se čítá odnětím svobody po dobu šesti let. Jelikož jste za svou dobu působnosti u Temného pána nespáchal jediný zločin a nepoužil zakázanou kletbu, bylo vám to přičteno k dobru. Ale za své služby a za to, že jste se podrobil označení Znamením zla, jste byl odsouzen k již zmíněným šesti letům v Azkabanu. Máte k tomu co říct?“
„Ano,“ zazněl Draco a podíval se přímo na Harryho. „Jsi pitomec, Pottere, nikdy si nic nepoznal,“ obrátil se zpátky na Starostolec a odevzdaně se podvolil jejich rozhodnutí. Draco Malfoy byl poslán do plesnivé kobky.

Zatřásl jsem hlavou.
„Proboha, jsem já ale pitomec! Myslel jsem si, že mi to říká v souvislosti s lordem Voldemortem, ale on… vlastně mi vyčítal, že jsem si ho nikdy nevšimnul. Nevšimnul si jeho citů… nezachránil ho. Je to má vina, že hnil ve vězení!“ skrčil jsem smutně obočí a osvojil si pocit viny. „Je to má vina!“
Bez reptání jsem vystřelil od stolu, ve spěchu otevřel dveře, naposledy se usmál na Brumbála a pravil. „Děkuji vám, Brumbále, děkuji za všechno!“
„Není zač, Harry!“

Běžel jsem, jak mi nohy stačily. Kartotéka, kde je kartotéka propuštěných vězňů? Bývala ve druhém patře.
Co nejrychleji jsem se přesunul do druhého patra a hned na to už jsem se prohraboval soubory vězňů, kteří byli v posledních třech měsících propuštěni z Azkabanu.
„Malbourne, Maleckin, Malfoy…tady to je,“ zvědavě jsem rozevřel složku a spatřil to, co jsem hledal. Westminster alley 27,“ nemohl jsem tomu uvěřit. Byla to ironie osudu? V den mých dvacátých sedmých narozenin se dozvím, že můj bývalý spolužák bydlí v domě a číslem popisným dvacet sedm. Nepřemýšlel jsem nad tím déle než deset sekund a v mžiku se přemístil na nejbližší ulici. Ihned jsem spatřil dveře, které vedly k mé budoucnosti. Najednou jsem si něco uvědomil. Všechno se změnilo. Najednou mi nepřišel dnešní den tak fádní a stereotypní. Asi začnu znovu slavit své narozeniny. Deprese opadla, nahradil ji jiný, úplně jiný cit…pocit. Snad naděje, touha po poznání, chuť nebo to možná byl zárodek něčeho hlubšího? Mělo-li by to mít jméno, směla by to být…láska? Pořád se jen ptám, je načase skončit s dotazy a začít naplno žít.
Přistoupil jsem ke dveřím, měl jsem strach, ale tentokrát jsem byl rozhodnutý, že najdu odpovědi na své otázky… a nebudu zahálet. Zazvonil jsem.
Uslyšel jsem vzdálené kroky, jak se ke mně blíží. Najednou se dveře otevřely a v nich stál on. V plné své kráse. Nebo aspoň co z ní zbylo. Byl upravený a stále příjemně vypadal, ale šest let Azkabanu na něm bylo znát. Byl pohublý a jeho pleť byla ještě bledší než kdy dřív. Přesto to byl stále on. Draco Malfoy.
„Pottere…?“ zaznělo podiveně z jeho úst. Zřejmě nebyl naštvaný, to byl dobrý začátek.
„Ahoj Mal…ehm, Draco…“
„Co…“
„Ššš,“ přistoupil jsem k němu blíž a zadíval se mu do očí. Nicotná nicota nicoty mého života se najednou vytratila. Vytratila se, když spatřila lesk jeho šedých očí. Zalekla se, když uslyšela, jak se mé srdce silně rozbušilo. „Je v tvém srdci ještě stále pro mě místo?“
Vykulil oči…
Nepohnul se…
Čekal jsem…
Mlčel jsem…
Trnul jsem…
On mlčel…
A nakonec se zářivě usmál…

67 komentáře “Poznání 2/2”

Napsat komentář: LUCKILY Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..