Jak si James nabrnknul Lily

Publikováno Aktualizováno Od BlanchKategorie:+ Jak si James nabrnknul Lily

„Hej, Evansová!“

„Co zase chceš, Pottere?“

Lily už měla toho brejlatého kluka plné zuby, pořád jí byl v patách a nedal jí chvíli pokoj. Co by dala za to, kdyby s tím pronásledováním už přestal.

„Moc ti to sluší, někam se chystáš?“

„Hm, díky,“ odsekla mu a na položenou otázku neřekla nic, jako by ji přeslechla. Přece mu nebude vykládat o každém jejím kroku, promerlina.

„Jdeš někam Evansová?“ optal se znovu černovlasý mladík, když nedosáhl kýženého výsledku.

„Do toho zrovna tobě nic není. Pokud to vážně musíš vědět, tak jdu …,“ zastavila se a zakabonila se na něj, zatímco si promnula spánky. „Ale proč já ti to vlastně vykládám?!“

„Tak kterým jdeš aspoň směrem, jestli to můžu vědět?“

„Rovnou za nosem, troubo!“

Ryšavá studentka byla zpola vytočená, zpola unavená, ještě chvilku jí bude pokládat podobné otázky a brzo na něj vytasí hůlku. Před McGonagallovou by jí to prošlo, byla primuska a premiantka ročníku. Vždycky mohla tvrdit, že to byla sebeobrana. Před Potterovým špatným humorem a vlezlou náturou. V takovém případě by jí i Azkaban prominul Neodpustitelnou. Stačilo by pět minut toho pitomce poslouchat.

James Potter se usmál, „Jo, tam jdu taky. Můžeme jít spolu, co ty na to?“

„Proboha, mluvím snad trpasličím dialektu? Dej mi pokoj, Pottere, nejsem na tebe zvědavá a nestojím o tvoji společnost. Navíc už tam na mě někdo čeká,“ otočila se na podpatku a odešla.

James zůstal na místě stát se rty rozmrzele semknutými jako by se opařil.

„Kdo tam na tebe čeká, Evansová?“ zněl trochu ublíženě, ale dívce to bylo v tu chvíli jedno.

Lily se otočila a vyplázla na Jamese jazyk. S nakrčeným nosem se na patě otočila a bez dalších slov se vydala pryč. Konečně se ho zbavila.

 

֍֍֍

 

James brouzdal po hradě, měl zkaženou náladu. Komu by taky přidávalo na náladě, že ho jeho vyvolená celou dobu odmítá a že vidina nějakého zlepšení pořád nepřicházela. Odmítal si připustit, že by u ní neměl šanci, ale žádná jeho snaha se nesetkávala s úspěchem a vypadalo to, že Lily Evansová k němu opravdu nic necítí. Potácel se někde mezi touhou podstrčit jí Lektvar lásky a přiznáním, že by svoje snahy možná měl definitivně vzdát.

Už se takto ponižoval pět let, pořád se za ní plížil jako její stín. Věrný jako pes. A to bylo co říct, když on byl přece jelen, zatímco pes tady byl přece Tichošlápek.

Zklamaný a odevzdaný si přiznal, že strávil roky zbytečnou snahou a pokud si má užít poslední rok, který ho ještě čekal, nemohl se držet zpátky a ignorovat fakt, že kromě Lily Evansové existují i jiné holky. A taky svět tam venku.
Věděl o hromadě holek, které o něj stály, taky byl kolejní hrdina. Chytač, díky kterému Nebelvír vyhrál nejeden zápas. I navzdory velkému výběru měl vždycky jen oči pro Evansovou.

Táhl se těžkopádně chodbou a když zahnul za roh, spatřil, co asi neměl. V temném rohu stál vysoký plavovlasý kluk k němu se tiskla samotná Lily.
Poslední hřebíček do rakve, jak se tak říká. Poslední důvod, proč nechat snění a na Lily Evansovou zapomenout.
Jen se naděje a skončí škola a pravděpodobně už zrzku stejně nikdy neuvidí. Jejich cesty se rozdělí, jakmile si každý z nich zvolí jiný osud. A kazit si poslední měsíce toužením po dívce, která to neopětuje, se zdálo jako naprostá ztráta času, i když bylo těžké srdci poručit.

Musel na ni zapomenout. Definitivně a navždy.

Otočil se na patě a ve stejný moment, kdy stihl otočit tvář, si ho všimla.
Překvapená jeho jednáním na místě ztuhla. Předpokládala, že ji šmíruje – tak jako vždycky – ale tentokrát se nedostavilo žádné pošklebování, žádný posměch ani zvědavé otázky. V očekávání, že se k ní přiřítí a začne svou litanii prosycenou posměšky, byla připravená se bránit. Ale on to neudělal, prostě jen tak odešel.
Jak si mohl prostě jen tak odejít?

Odstoupila od vysokého mladíka s omluvným poloúsměvem, nebylo to tak, jak to vypadalo, ale proč měla vlastně pocit, že by to komukoliv měla vysvětlovat? Omluvila se spolužákovi a jakmile přikývl, odešla.

„Co si ten Potter vůbec myslí?“ šeptala si pro sebe, vrtalo jí hlavou, proč jí to vlastně vadí.

Měla by být ráda, že se ho konečně zbavila. Vždyť jí to vlastně jen usnadnilo situaci. Ale něco nebylo v pořádku, protože ona ráda nebyla. Zasáhl ji pocit viny a ten svírající pulz na srdci tomu taky nepomáhal. Zastavila se nad myšlenkou, která jí proplouvala myslí. Snad se jí dotklo, že jí nešmíroval tak jako vždycky? Ale to bylo přece absurdní.
Potřepala hlavou a rozesmála se. Takový nesmysl.

Bylo po večerce a povinnosti primusky ji donutily se ještě párkrát projít hradem, ale nakonec se vrátila zpátky na kolej.
Incident s Potterem dávno pustila z hlavy.

 

֍֍֍

 

Následující týdny byly zvláštní. Podezřelé a Lily měla pocit, že tady něco nehrálo. Zatracený Potter se na ni ani jednou nepodíval, během hodin, u jídla, u jezera, nikde. Snad jako by byla vzduch a nebyla vidět.
Párkrát měla nutkání zajít za Severusem, ale jejich vztahy za poslední dva roky značně ochladly. Zejména od doby, kdy jí nazval mudlovskou šmejdkou a začal se jí vůbec stranit. Věnoval se věcem, které osobně neschvalovala a v šestém ročníku se pohádali tak ošklivě, že se dokonce přestali na čas zdravit. Bylo jí to líto, ale nebyla Severusova máma, aby mu vysvětlovala, co je a co není správné. A to si myslela, že je na rozdíl od Pottera jiný, dospělejší.
Spletla se, všichni kluci byli stejní pitomci.

 

„Co tě trápí, Lily?“ Marlene byla jedna z jejích nejbližších kamarádek a dokázala z její tváře vyčíst, že je něčím vyvedená z míry.
Lily notnou chvíli nereagovala, jako by ji přeslechla, ale když z ní spolužačka nespouštěla oči, zamrkala.
„Cože? Promiň, nějak jsem byla mimo,“ pokusila se o úsměv.

„No jasně, v poslední době seš pořád mimo. Co se děje?“
„Děje? Nic se neděje, co by se mělo dít?“
„Ale no tak, Lily, znám tě víc než šest let, vím, že tě něco žere.“
Pokud se snažila skrýt hořkost ve svém hlase, moc se to zrzce nepodařilo: „Mě ale nic netrápí,“ pročísla si prsty dlouhé vlasy a zrak se jí nevědomky stočil na opačný konec stolu, od kterého se zvedal James Potter.
James Potter, který si to šinul vstříc k mrzimorskému stolu, aby se posadil vedle nějaké holky. Lily si nemohla nepovšimnout, že byla velice hezká. Měla kaštanové vlasy skoro po pas. A ke všemu jí byla hodně povědomá, než si ujasnila, o koho jde. No jistě, byla to mrzimorská chytačka. Nebylo pochyb o tom, jak se seznámili.
A když Potter tu holku s úsměvem políbil, sevřela dlaně tak prudce, až jí zbělaly klouby. Než to stihla strávit, odkráčeli ruku v ruce někam do neznáma.

Kamarádka ji celou dobu pozorovala, zdvihla pobaveně koutek a podívala se k východu, „Takže tebe štve tohle.“

Evansová si lehce odkašlala, zamračila se a skryla svou tvář za pohár s dýňovou šťávou poté, co pronesla: „Vůbec nevím, o čem mluvíš, Marley.“
Marlene se nenechala tak snadno odbýt. „Obě dvě moc dobře víme, že víš a nezamluvíš to. Proč tě to vůbec žere, Lily? Celé ty roky ses chtěla Jamese – tupého – Pottera zbavit. Tvá vlastní slova,“ umlčela ji pohledem, než dodala. „A teď ti vadí, že věnuje pozornost někomu jinému? Nechtělas přesně tohle?“

„Není zas tak tupý.“
„Já to samozřejmě vím, hraju s ním v družstvu, vzpomínáš, podle mě je to docela fajn kluk. Ale zdálo se mi, že tys měla problém si to přiznat.“

„Není, co bych přiznávala. Vím, že není hloupý.“

„Vážně?“ kamarádka nadzvedla zvědavě obočí. „Pověz mi o tom něco víc…“

„Je mi jasné, kam tím míříš a zbytečně ztrácíš dech,“ zvedla se Lily a vzala do rukou knihy, chystajíc se vyrazit do knihovny. „Nemám náladu na tyhle řeči, prostě se nic nestalo a hotovo. Nějaký Potter je mi ukradený, ať si klidně chodí s celou mrzimorskou kolejí, třeba i havraspárskou nebo třeba s obří olihní, když se mu zachce.“

„Samozřejmě, Lily, máš pravdu,“ zatvářila se Marlene znuděně a zakousla se do jablka, na tváři pořád zpola rošťácký výraz, ale dál se k tomu nevyjadřovala. Třeba to jednou její kamarádce dojde, bylo by lepší, kdyby to bylo dřív než později.

 

To si jako její kamarádka myslí, že to všechno snad něco znamená? Možná, že Potter není tupec, vlastně byl docela chytrý a šikovný, možná trochu nafoukaný, to bývalo u sportovců běžné, ale nebyl hloupý. Kdyby byl, sotva by se stal primusem stejně jako ona. A měl nadání na přeměňování.
To jenom prostě ale neznamenalo, že by k němu měla něco cítit, že? No tak chodil s jinými holkami, Marlene měla pravdu, přesně o tohle jí šlo, aby jí dal konečně pokoj.
Ale proč jí u Merlinových vousů teda vadilo, že spadla z piedestalu? Přitiskla si knihy víc k tělu a zamířila ke svému cíli, když v tom tok jejích myšlenek narušil tolik známý hlas.

 

„Ahoj Evansová,“ ikonický úsměv talentovaného chytače měl už Potter nacvičený pro své věrné fanynky. Pohnulo jí to žlučí a když se jeho dlaň opřela do ramene jeho nové přítelkyně, tak semkla rty tak pevně, že jí zavrzaly stoličky.
Neodpověděla, když ignoroval on ji, rozhodla se ignorovat i jeho. Vrhla jeho směrem nenávistný pohled a pár kroků vpřed nato už se za sebe neohlédla.

„Rád jsem tě viděl, Evansová, někdy zase pokecáme,“ křičel za ní. Jeho hlas rezonoval prostorem hradu jako ozvěna.

Když se v další uličce dodatečně daleko od nich sesula k zemi, srdce jí bušilo divoké staccato. Všechny knížky pustila na zem, ruce se jí třásly a do očí se nahrnuly slzy. Co to s ní u všech zakladatelů bylo?

 

֍֍֍

 

„Tak co? Jaká je?“ hlas Blacka zněl pobaveně. Seděl naproti kamaráda a vyzvídal.
Lily se snažila tvářit, že rozhovor neslyší a v klidu se prohrabovala ovesnou kaší. Spíš to ale vypadalo, jako by jí ta kaše něco provedla. Podle výrazu v obličeji jí při nejmenším zničila vyhlídky na spokojený život. Před sebou měla otevřenou učebnici, ale skoro se do ní nepodívala.

„Kdo jako?“ ozval se druhý chlapecký hlas.

„No kdo asi, Jamesi. Přece ta mrzimorská chytačka, Linda se myslím jmenuje, ne?“

„Jo, Linda,“ Potter se nepatrně ohlédl o pár míst dál k poloze, kde seděla Lily, ale ta jeho pohled neopětovala, pořád se snažila silou vůle vznítit svoji misku s jídlem. Nebo možná celý stůl. „Je docela fajn. Jen trochu naivní,“ začal se smát, „ale to je v některým ohledu jenom dobře. Víš, jak to myslím.“

Black se začal strašně smát a James Potter na něj mrknul.

„No to víš, že vím, kámo. Tak jenom do toho.“

Lily už toho měla akorát tak plné zuby. Postavila se, upravila si hábit a vzápětí šla rovnou k nim, majíc v ruce učebnici lektvarů.
Dala ruku v bok a věnovala oběma pohled, za který by se nestyděla ani ředitelka jejich koleje. „Nemohly byste vy dvě ubohé existence držet chvíli jazyk za zuby? Já se tady pokouším soustředit na učení, pokud jste si ještě nevšimli, že nikoho nezajímají vaše pochybné zážitky mimo školní lavice. Jděte si laskavě ty šovinistické postoje sdělovat někam, kde to nikomu nebude překážet. Vážně nestojím o to poslouchat, kam strkáš ty svý nenechavý ruce, Pottere,“ obrátila se a třískla s knihou na stůl v momentě, kdy se posadila o notný kus dál.

„Nemá nějakou špatnou náladu?“ zeptal se Black.

„To bude zřejmě těmi zkouškami,“ začal se hlasitě smát James.

Navzdory tomu, že seděla Lily o kus dál, jeho smích se přeslechnout nedal. Zpražila primuse nesnesitelným pohledem a on zase zmlknul. Načež svému kamarádovi pošeptal něco, čemu se začali oba znovu smát.
Když už to vypadalo, že se rozlícená Lily znovu zvedne, tak vzali oba dva nohy na ramena a za hlasitého chechotu vyběhli na chodbu.
Zatracený Potter s Blackem. Jestli kvůli nim nenapíše dobře test z lektvarů, tak jim to zadarmo nedá. Nerada by profesora Křiklana zklamala.

 

֍֍֍

 

„Lily, musíš něco jíst.“

„Nech mě být, Marlene, nemám náladu.“

„Ty ji nemáš už od doby, co Potter chodí s tou nánou.“

„Už s tím zase začínáš?“ povzdychla si unaveně zrzka. Měla kamarádku ráda, ale někdy byla vážně neodbytná.
„Jsi na tohle téma hodně chytlavá, víš, co to znamená, že? A vůbec, přede mnou se z toho nevykroutíš, já to z tebe do-…“

Jako by nestačilo, že se Marlene rozhodla pro Lilynu mentální vivisekci, k její smůle se ke stolu blížila známá čtyřka s rozčilujícími úsměvy na tváři. Snad jediný Remus Lupin byl začtený do knihy a zrovna dvakrát nevnímal, kam jde, jen následoval skupinu.
Lily se dvakrát přehrábla v talíři a nakonec ho s nakrčeným rtem odsunula stranou. A nebyl by to Potter, aby to nekomentoval nějakou nejapnou poznámkou.

„Copak Evansová, držíš dietu?“
Lily na pár vteřin zavřela oči, aby v sobě našla vnitřní klid, který se v přítomnosti toho idiota vždycky nějak vytrácel. „Neměl by sis dělat raději starosti o tu tvoji krasavici?“

„Ale, ale Evansová, my žárlíme?“

„Nemluv hlouposti, Pottere. To ti dřív narostou parohy, než bych zrovna na tebe žárlila.“
Mezi Záškodníky, jak se jim na škole říkalo, to zahučelo pobavením a Black Pottera poplácal s vyceněnými zuby po rameni. Nerozuměla, co na tom bylo k smíchu.

„To by jeden neřekl, že, Dvanácteráku,“ pronesl znovu nebelvírský seladon.

Pokud to byl nějaký vtip, tak ho primuska nepochopila a vlastně jí to bylo jedno. Ať se tím třeba všichni udáví. A když k jejich kolejnímu stolu pomalu mířila Linda z Mrzimoru, popadla Lily svoji brašnu a raději zmizela pryč dřív, než by musela čelit jejich cukrování. Marlene si jejich vzájemnou přestřelku zaujatě prohlížela a zvedaly se jí koutky rtů. Lily na ni ani nepočkala, ani se na ni neohlídla.

Přítmí bradavického hradu dokázalo jednoho příjemně zklidnit. Lily tenhle hrad už od samého začátku milovala, i když měl tendence si z žáků dělat legraci. I navzdory tomu, že se i po těch letech na jeho chodbách nejednou ztratila, protože v Bradavicích bylo pořád co objevovat a bylo jí líto, že se jejich poslední rok pomalu blížil za polovinu. Než se nadějí, budou z nich vystudovaní kouzelníci a už se sem znovu nevrátí.
Polil ji podivný smutek. Pojily ji k hradu hezké vzpomínky, zbožňovala každou hodinu, každý den, každé nové kouzlo, které měli v osnovách. Naučila se zbožňovat i ten hloupý famfrpál, i když neměla sportovního ducha. Přece jen to byl kouzelnický sport a byla zábava se dívat na to, jak to Nebelvírští umí na košťatech. I ten proklatý Potter. Až dokončí školu, ani Pottera už nikdy neuvidí. Stáhlo se jí podivně hrdlo. Ve skutečnosti to nebylo tak, že by ho nechtěla už nikdy vidět. Potter byl nesnesitelný komediant, ale vlastně…
To uvědomění přišlo tak náhle, že ho stihla sotva zpracovat. Kousla se do rtu. Mohlo to být tak, že jí Potterova pozornost vlastně lichotila? Bylo vlastně příjemné vědět, že má někdo o ni takový zájem, zvlášť všemi obletovaný chytač.
A co si vůbec o sobě ten hulvát myslel? Že je neodolatelný? Pořád si čechral vlasy, snad aby byl zajímavý. Nebyl snad okamžik, kdy by ho nepřistihla, jak si hraje se Zlatonkou, kterou bez debat ukradl. Pořád se chlubil tím, jak je dobrý ve famfrpálu, aby na sebe vztahoval pozornost.
Na to, čím by mohl být, jak byl bystrý a inteligentní, se choval jako blbeček. Vůbec si nevážil toho, co měl. Byl nezodpovědný, bezohledný a nevychovaný.
Ale možná mu křivdila. Pravdou bylo, že co její paměť sahala, tak býval Potter – i s tou svojí bandou – daleko horší. To, jak si zasedl na Severuse, ji trápilo. Jenže kdy naposledy vyvolal nějakou rvačku? Co nastoupili do sedmého ročníku, tak vůbec ne a jestli se mezi nimi stalo něco loňský rok, tak si na to nepamatovala.
Potter býval horší, daleko horší.  Zvyk je železná košile. Lily byla tolik zvyklá na to ho brát jako nedospělého výtržníka a mít vůči němu předsudky, že si ani neuvědomila, že jím nějakou dobu už nebyl. James Potter sekal latinu. A ona v jádru věděla, že je to chytrý kluk a když chtěl, uměl být i dobrosrdečný. A co by zapírala, byl hezký. Když to vzala kolem a kolem a odmyslela si všechny ty jeho protivné vlastnosti, tak se jí líbil, ale raději by snědla syrovou mandragoru, než by to přiznala nahlas!
Taky jeho zadek se jí líbil. Protože on měl pěkný zadek. U Merlinových vousů, nad čím to přemýšlela? Potter nemá pěkný zadek. A vůbec se mu na zadek nikdy nedívala! Třeba ani neměl zadek! Dobře, zadek asi musel mít, jak jinak by totiž seděl na koštěti, že?

Bylo už dost pozdě, dávno po večerce a skoro se blížila půlnoc. V zápalu přemýšlení si ani neuvědomila, jak čas plynul. Chůze jí vždycky pomáhala provětrat si trochu hlavu a poslední týdny měla hodně problém s koncentrací a mohl za to právě ten otravný James Potter. I když se všemi silami snažila, nedokázala ho dostat z hlavy. Potřepala hlavou a než si uvědomila, že ji něco nebo někdo cloní výhled, prudce narazila. Nevybrala rovnováhu a svalila se na zem, zatímco se už automaticky omlouvala za svoji nepozornost.

Natáhla se k ní ruka a pobavený hlas pronesl:  „Nemusíš se omlouvat, Evansová.“

No tak tohle jí scházelo, narazit zrovna na něj. Jestli byl vesmír proti ní zaujatý, tak neměla šanci. Přesto ruku přijala a vyhledala jeho pohled, i když se tvářila navýsost roztrpčeně. Srdce jí rozhodně muselo vynechat každý druhý tep, jak se jí při pohledu na něj zatočila hlava.

„No nazdar, Pottere,“ opáčila s odevzdaným tónem v hlase.
„Co se tak tváříš, Evansová, nejsi nějaká nafučená?“ pořád ji držel za ruku a zdálo se, že si to ani jeden z nich neuvědomil.
Zírala do jeho oříškových očí a nějak se jí zadrhl v hrdle hlasy. Polkla, ale slov nepřicházela, za to drobná ruka se jí lehce třásla. To přece nemohlo znamenat, že je z něj nervózní, že ne?
„Držíš bobříka mlčení?“ pokračoval dál James. „Nevadí. Co tady ještě děláš tak pozdě v noci?“

„Jsem Primuska,“ vyletělo z ní automaticky, to snad dávalo smysl, ne?
„V tuhle hodinu už obvykle poslušně spíš.“

„A jak ty to můžeš vědět, Pottere?“ zamračila se.

„Protože jinak bych tě tady jindy potkal, což se nestává. Nikdo jiný tady v tuhle hodinu už nebývá.“

„Chceš říct kromě tebe a tvých kumpánů.“

Zazubil se. „Ty je snad někde vidíš?“

„Ale prosím tě, Pottere, každý ví, že Záškodníci mají pořád co na práci, když se zrovna nikdo nedívá. A mít za alibi samotného primuse je přece výhoda. Nejsem pitomá.“

„To jsem ani netvrdil. Jak říkám, v tuhle hodinu tady nikdo není.“
„Seš tady ty, nebo špatně vidím? Když už jsme u toho, co tady teda děláš ty, Pottere?“
Na tváři se mu objevil podivně melancholický výraz, když si ji prohlížel. Zdvihl koutek rtů, ale ten úsměv nepůsobil škodolibě, výsměšně nebo ironicky. Možná spíš napůl zarmouceně, napůl rezignovaně.
„Potřeboval jsem si provětrat hlavu.“
Tomu rozuměla až moc dobře, zřejmě toho měli společného víc, než se zdálo.

„A nemáš strach, že tě chytne Filch?“ tatam byla její nerudnost a popudlivý tón nahradila zvědavost.
„Kdepak, mám svoje metody,“ vyzývavě se usmál.

„Jak jinak. Mimochodem,“ naklonila zlehka hlavu Lily, „pořád držíš moji ruku.“

„Co když ji nechci pustit?“

„Co by na to řekla tvoje holka?“ hlas se jí podivně zbarvil. Ale to ne, to tady s ním flirtovala? Vyzvídala?

„Pokud tě to uklidní, Evansová, tak jsem ji pustil k vodě. Byla jak to říct slušně… Sice hrála dobře famfrpál, ale byla tak trochu jednoduchá.“
A že tohle říkal zrovna on! Už chtěla poznamenat, že v tom případě by si ale přece měli dost rozumět, když v tom se zavčasu kousla do jazyka. Nechtěla být hrubá ani jedovatá, taková ona přece nebyla a Potter byl daleko chytřejší a talentovanější, než se dělal. Člověk ho musel líp poznat, aby za vším tím divadlem poznal, že je to jen naučená póza.

„A proč by mě to jako mělo uklidnit, Pottere?“

„Protože se ti líbím, Evansová,“ prohlásil samozřejmě.

„A na tos přišel jako jak?“ ohradila se zaskočeně. Teď už zaručeně slyšela, jak jí tlukot srdce buší až v uších.

„Přiznej to, Evansová, moc se ti líbím.“
Chvíli naprázdno otevírala rty, ale slova z nich žádná nevyšla. James Potter využil situace k tomu, že ji chytil i za druhou ruku a pokusil se ji přivinout k sobě.

„C-co to děláš, Pottere? Nech mě. Pusť mě, zakleju tě, budu křičet!“

Navzdory tomu, jak se bránila a pokoušela ze situace vycouvat, se James nenechal odradit. Přitáhl si ji za pas. Na to, jak klela, se vlastně vůbec nebránila. Třásla se a tvářila se vyděšeně, zorničky měla rozšířené a pod dlaní na její lopatce cítil, jak jí divoce tluče srdce. James tenhle pocit moc dobře znal, dovolil si pro jednou taky zariskovat.

Lehce se k ní sklonil a uzamkl její jemné rty ve vroucím polibku. Zrzka na pár vteřin znehybněla, ale neustával. A zřejmě udělal dobře, protože po chvíli ucítil, jak se její drobná dlaň opřela do jeho paže a pevně ho semkla. Celá se uvolnila a přitiskla blíž, načež začala polibek ochotně oplácet. Svět kolem přestal existovat. Na jeden nekonečný okamžik tady byli jen oni dva, jejich vzájemnost, jejich přitažlivost a rty spojené do divokého tance. Tolik sladkého a opojného, že ani jeden z nich nechtěl, aby to skončilo.

Nakonec jim nezbylo, než se odtrhnout. S láskou jasně vepsanou v pohledu James položil dlaň na její tvář, aby ji pohladil palcem po lícní kosti, zatímco se o sebe opřeli čelem.

„Teď už mi nikam neutečeš, Evansová.“
„Lily,“ řekla tiše a roztomile se usmála.

„Teď už mi nikam neutečeš, Lily.“

Uvědomila si, že nikam utíkat opravdu nechtěla. Protože v tuhle chvíli netoužila po ničem jiném, než být teď a tady v jeho objetí a zapomenout na svět kolem nich. Bylo těžké si to přiznat, ale jednou na to dojít muselo, protože nebylo pochyb o tom, že byla zamilovaná do Jamese Pottera.
Podívala se mu do očí a vtiskla mu na rty jemný motýlí polibek.

374 komentáře “Jak si James nabrnknul Lily”

Napsat komentář: lily Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..