8. kapitola – Podlý tah

Květen byl plný obav. James si všiml studentů pátých a sedmých ročníků. Byli jako na trní. Jasně na nich bylo vidět, jak jsou vyplašení a nervózní. Vůbec jim tento stav nezáviděl. Byl rád, že ho čekají jen ročníkové zkoušky a že je teprve v prvním ročníku.

V posledních dnech se cítil ale pod psa. Jeho nejlepší kamarád se jim stranil. James věděl proč. Sirius byl tak paličatý! Ale James by nikdy nenechal Remuse na holičkách, měl ho rád, byl to jeho přítel. Moc dobrý přítel, a velice mu bylo líto, že to všechno Sirius takhle bere, jakoby pro něj Remus nic neznamenal. Jednoduše ho odsoudil, navíc ještě neměl důkaz, aby potvrdil svou teorii, i když on sám v hloubi duše věděl, že má nejspíš Sirius pravdu. Ty všechny náznaky, je to moc okaté.

James dnes neměl náladu kohokoliv vidět, kdyby byl se Siriusem, zase by se pohádali, kdyby byl s Remusem, cítil by se strašně, že mu nemůže říct pravdu. Sám Remus z ovzduší vycítil, že tam něco nehraje, a že s ním už Sirius téměř nekomunikuje, jen když musí. No a s Petrem by si stejně neměl o čem povídat. Aspoň, že mají ještě jeho, jinak by si Remus připadal úplně sám.

James sešel po schodech dolů a namířil na famfrpálové hřiště, kde se právě skupinka nebelvírských studentů-hráčů chystala na trénink. Za dva týdny je čeká poslední zápas s Havraspárem. A pokud ho vyhrají, mají aspoň třetí místo v kapse, nebelvírské družstvo nebylo zase tak silné. Nedělal si naděje, už tři roky nevyhrálo žádný zápas a tohle nebude výjimkou. Na druhou stranu, Havraspár letos vyhrál taky jen jeden zápas. Nebyly o moc lepší, ale o trošku ano. Stejně se James rozhodl, že se půjde na trénink podívat. Chtěl vidět vznášející se košťata, sedm hráčů v červených hábitech a čtyři míče ve hře. Mohl si zase představovat, jak jednou bude v týmu a začne pro svou kolej vyhrávat zápasy a poháry.

Vyšší, štíhlý tmavovlasý kluk seděl v rohu knihovny a dělal si nějaké zápisky. Remus věděl, že si může odpustit tu cestu k jeho stolu. Rozhlédl se okolo, jestli neuvidí někoho známého, nikde nikdo. Petr kdo ví kde trajdá, James taky někam odešel. Bude si muset někam jít sednout někam jinam, ale kam. Místnost byla plná lidí a žádný stůl nebyl prázdný. I když viděl, že u Siriusova stolu je pět míst volných, zabočil doleva a poprosil jednu havraspárskou studentku, jestli by si nemohl přisednout ke stolu, že nikde není místo. Téměř ho nevnímala, ale nakonec kývla. Sirius vzadu zvedl hlavu od stolu a pohlédl na temeno Remuse Lupina. Seděl k němu zády, naštěstí. Nemusel se na něj aspoň dívat. Tak ho nakrknul. Jak jim mohl tak lhát? Myslel, že je to jeho přítel..on to vlastně ani není úplný člověk. Proboha..spí v jednom pokoji s vlkodlakem. Kdyby tohle věděla jeho matka, okamžitě by požádala Brumbála, aby ho vyhodil ze školy. Ne kvůli toho, že by chtěla chránit svého syna, totiž on a jeho matka neměli dobrý vztah a navzájem se nesnášeli, ale museli dodržovat rodinné dekorum, ale kvůli tomu, že nesnášela křížence, a tím vlastně Remus je. V jednom ale měla pravdu-takovým lidem nemůže věřit. Remus ho hnusně podrazil. Nechápal Jamese, nechápal, jak mu to mohl odpustit, jak mohl být dál jeho přítelem. Velice by ho zajímalo, jak James Remusovi vysvětlil jeho náhlý zvrat přátelství. Nechtěl mu věřit, že vlkodlak, Sirius se ale rozhodl, že mu to dokáže. Už věděl jak, ale teď to nešlo, protože tu James nebyl. Až přijde ten vhodný čas, podnikne, co měl v plánu.

Večer se James, Petr a Remus sešli v nebelvírské věži u krbu. Tam na křeslech byla jejich čestná místa a běda někomu, kdo by jim tam sedl. Všechny úkoly už měli hotové, jen tam prostě tak seděli a koukali do ohně. Zezadu se k nim připojil Sirius.

„Ahoj.“

Remus neměl ani odvahu se mu podívat do tváře, sice nevěděl, proč s ním jeho bývalý kamarád nemluví, ale nechtěl se koukat do těch jeho vyčítajících očí. James jen zvědavě pootočil hlavu. Co mohl Sirius chtít? V tom nemůže být nic dobrého. Nikdy,po tom, jak se v poslední době chová, by totiž nepřišel s takovým úsměvem na tváři a nevinně pozdravil nejen je, ale dokonce i Remuse.

„Ahoj Tichošlápku,“ James v tom stále čekal nějakou levárnu.

„Můžu?“ ukázala Sirius na křeslo vedle Remuse, toho to zřejmě vylekalo. Že by Sirius změnil názor?

Sirius se po kývnutí posadil na křeslo. Vytáhl z kapsy stříbrný řetízek a začal si s ním pohrávat. Přesouval jej z jedné ruky do druhé a zase zpátky a upřeně přitom hleděl na Jamese. Tomu zřejmě hned došlo, co má Sirius zalubem. Podíval se na řetízek v jeho ruce a hned na to do jeho očí, ve kterých se odrážely nejen plameny z krbu, ale bylo v nich také vidět jakési vnitřní jiskření. James naznačil ústy slůvko ne. Kývl hlavou. Tohle nemohl myslet vážně! Sirius se lstivě usmál a přikývl. Začal s řetízkem házet do výšky, ze jednoho boku do druhého. Nebezpečně si s ním pohrával. Remus vedle něj na něj třeštil oči a Sirius věděl, že má vyhráno. Pak nenápadně, ale James mu to nezbaštil, hodil řetízek k Remusovým nohám tak, aby na něj on sám nemohl dosáhnout.

„A jéje, to jsem ale nemehlo,“ usmál se Sirius. Jamese to hrozně vytočilo, věděl, co bude předcházet a co má Sirius v plánu, „Remusi, mohl bys mi prosím tě podat ten řetízek?“

Remus se na něj podíval poněkud vytřeštěně, nejen, že na něj po několika týdnech promluvil, ale navíc po něm chtěl něco, co nemohl splnit. Je konec. Teď se to provalí. Jak se z toho teď vyvlíkne?

„Remusi?“ opakoval Tichošlápek, Podal by mi prosím tě ten stříbrný řetízek, co máš u nohou? Omylem mi tam spadl!“

Remus byl jako v transu, konal se v něm vnitřní boj, má řetízek sebrat a sám sobě tím ublížit nebo se má na něco vymluvit? Jeho kamarádi už mu dlouho tyhle výmluvy žrát nebudou. Nakonec se rozhodl, že to vyřeší následovně; lem rukávu si stáhl na dlaň, sklonil se k zemi, přes látku vzal mezi prsty řetízek a hodil ho Siriusovi. Na Siriusově tváři se rýsoval škodolibý úsměv. Ihned pohlédl na Jamese, který krčil obočí. Tady to máš! Říkal si Sirius, konečně mu dokázal, že je pravda to, co celou dobu tvrdil. Remus je vlkodlak a vlkodlaci nesnášejí stříbrné předměty.

Sirius se otočil zpět k Remusovi, věděl, že ten teď bude čekat na onu otázku a vymyslí si nějaké vysvětlení: „Proč si kolem toho dělal takový cirkus, Remusi? Abys sebral jeden pitomej řetízek, přece nemusíš stahovat rukávy.“

„Totiž, já jsem alergický na stříbro. Už odmalička, nemůžu se dotýkat ničeho, co je vyrobené ze stříbra, jinak mi naskáčou dost bolestivé puchýře. Kvůli toho museli naši vyměnit v mých čtyřech letech v celém baráku kliky, které byly původně ze stříbra. Přišel jsem jim dost draho,“ usmál se nervózně Remus.

„Jo tak, tak to už chápu,“ zvedl se Sirius z křesla a s úsměvem si to namířil rovnou do postele, kolem Jamesova křesla. Když byl téměř u něj, měl ve tváři výraz typu: JÁ JSEM TI TO ŘÍKAL, James se celou dobu mračil a pak tiše šeptl, aby ho nebylo slyšet: „Tohle bylo nechutné a lstivé. Hodné akorát jen Blacka!“ věděl, že tímhle Siriuse naprosto odrovná. Věděl, že on sám nikdy nechtěl být jako jeho rodina, ale dnes se choval jako typický Black a měl by se nad sebou zamyslet. Sirius se urazil, odvrátil tvář a dunivým krokem šel rovnou spát.

Napětí nejen mezi Remusem a Siriusem, ale také mezi Jamesem a Siriusem, neskonale stoupalo. V ovzduší byla nervozita a určitý druh nenávisti. Nejen, že se pomalu blížily zkoušky, ale hlavně kdysi nejlepší kamarádi se teď nemohli ani vystát. Od chvíle, kdy Siriusovi James vmetl do tváře, že je typický Black, se na něj nemohl ani podívat. Bral to jako nejhorší urážku, kterou kdy v životě obdržel. A nejvíc ho žralo, že mu na to nemohl nic říct, nejen proto, že sám nevěděl, jakou urážkou počastovat Jamese, ale hlavně proto, že sám v hloubi duše věděl, že měl James pravdu. Choval se jako jeho podlý a vyčuraný bratr, kterého plně nenáviděl. Choval se jako jeho matka..i jako otec. Jako celá jeho rodina. Všichni na jeho místě by to udělali, jen on se zařekl, že takový nikdy nebude, ale udělal to. James měl pravdu. Choval se jako Black. Celý život bojuje proti tomuhle příjmení a tentokrát prohrál. Nechal nad sebou zvítězit svou tvrdohlavost, nebetyčnost a původ své krve. Bojoval sám se sebou. On tuhle bitvu musí vyhrát! Nenechá to tak daleko zajít, nevyroste z něj typický Black. Musí tomu udělat rázný konec. Ale jak ?

Zahnul do chodby, která vedla do učebny Lektvarů. Měli dvouhodinovku se Zmijozelem. Tahle situace byla pro něj úplně nejhorší, protože stál tváří v tvář Morisnové sám. Musel s ní bojovat sám, neměl po boku nejlepšího přítele, který by mu pomohl, a který by se ho zastal. Tohle byla nejhorší kombinace. Lektvary přežíval stěží, byl sám, ve třídě s Morisnovou a se Zmijozelem, modlil se, ať už je konec. Celý měsíc v hodině neřekl ani slovo a všimla si toho i Morisnová, která využívala každou situaci, aby ho ztrapnila. Jamese ho bylo líto, ale neměl na vybranou. Sirius prostě udělal chybu a musí to uznat. Dokud neuzná, že nezáleží na tom, že jejich přítel je vlkodlak a dokud neuzná, že prostě lhát musel, tak s ním James přátelsky nepromluví. Ať si je sám, platí si za to, co nadrobil.

Na Siriusovi bylo vidět, že ho samota ničí…jeho, který je tak konzervativní a extrovertní typ, který se rád baví a svěřuje s každou věcí, která ho naštve.

Jakmile byl konec, rozhodl se, že už takhle další Lektvary prožít nechce. Ve dvou se to lépe táhne a on není zvyklý být sám. Nemá samotu rád, protože té si užil doma až až. Nikdo ho tam nebral vážně, měl rozdílné názory, než všichni ostatní, a tak byl označován tím divným a nikdo se s ním nebavil, ani neměl zájem, protože všichni byli moc povýšení a jejich názory nemohl vystát. Jeho dětství stálo a stále stojí za starou belu.

Zastavil se před skupinkou svých kamarádů, teda teď asi už bývalých kamarádů, dokonce ani Petr se s ním skoro nebavil, protože je pro něj lepší mít dva kamarády, než jednoho. I když ani nevěděl, proč se jeho kamarádi spolu nebaví. Občas za ním zašel, ale nikdy z něj nevylezlo nic kloudného. Zatarasil jim průchod. Jediný James věděl pravý důvod jejich sporu. Remus se raději ani neptal.

„Můžu s tebou mluvit, Jamesi?“

„Nemám o čem mluvit, Blacku,“ tady to Sirius má, James mu zasazuje jednu ránu za druhou. Zasloužím si to.. přiznal si to Sirius. Dost ho tohle oslovení zasáhlo, ale nehodlal se vzdát.

„Jen na pár minut, moc tě nezdržím,“ prosebně se na něj podíval. James podal Remusovi své věci, aby mu je podržel a šel se Siriusem stranou.

„Poslyš, omlouvám se,“špitl Sirius.

„Cože?“ James moc dobře věděl, co Tichošlápek řekl, ale nechtěl mu to usnadnit, ať si to vyžere.

„Řekl jsem, že se omlouvám!“

„Promiň, ale skoro ti nerozumím!“

„Je mi to líto, sakra,“ zařval Sirius přes celou chodbu, slyšel ho i Remus s Petrem.

James se spokojeně usmíval:“ Tohle jsem chtěl slyšet. Ale myslím, že není namístě omlouvat se mně. Ta omluva patří Remusovi.“

„Já vím, ale tobě jsem se musel omluvit první. Vím, jak jsem se choval. Díky tobě jsem si uvědomil, že se chovám přesně tak, jak se chovat nechci. Nechci být jako ostatní z mé rodiny.“

„Je dobře, že sis to uvědomil. Pojď, půjdeme za Remusem a Petrem, myslím, že mu něco dlužíš..a taky si myslím, že bychom mu měli říct pravdu. Měli bychom mu říct, že o tom víme.“

„Jasně,“souhlasil Sirius

Sirius chytl Remuse za paži, „kamaráde, chtěl bych se omluvit za své chování v poslední době, je mi to líto. Je mi líto, jak jsem se k tobě choval.“

„My ti s Tichošlápkem chceme něco říct, Remusi.“

„Jo, kamaráde. Ale necháme si to, až budeme někde v soukromí.“

„Cože?“ nechápal Remus.

„Neboj, všechno ti vysvětlíme,“ přidal se James, jako vždy byl Petr úplně mimo a nevěděl, o co se tu zase jedná.

Jakmile dorazili do svých komnat, rozhovor mohl začít.

„Víme, že jsi to, co jsi.. proto..jsem se choval jako…debil,“ klesl Sirius.

„Cože? Co víte?“

„Nemusíš už nic zapírat, kamaráde, víme, že jsi vlkodlak..,“ při vyslovení tohoto slova Petr pořádně nadskočil. Neměl vůbec tušení, že je to až tak vážné. Tahle informace ho naprosto vyvedla z míry.

„Cože? Remus je vlkodlak? Ale proč jste mi to neřekli? Proč jste si to nechali pro sebe? Myslíte si, že jsem tak…,“ na Petrovi bylo vidět, že ho víc trápí to, že mu jeho kamarádi neřekli pravdu, než fakt, že jeho čtvrtý kamarád je vlkodlak.

„Petře, to teď nebudeme řešit, hlavní je to,“ otočil se James na Remuse, „že jsme k tomu prostě došli, nebylo těžké dopátrat se ke konečnému verdiktu.“

Remus se smutně zahleděl z okna.

„Co se děje?“ ptal se Sirius

„Je mi to jasné, teď je konec..“

„Konec čeho, Remusi?“

„Našeho přátelství!“

„A proč proboha? Proto, že jsi vlkodlak? Ale nám to přece nevadí, kdyby ano.. nebavili bychom se s tebou dál..víme to už nějakou dobu.“

„Takže..takže vy se nezlobíte? Nemáte strach?“

„No, přiznávám, že ze začátku jsem byl fakt nakrknutý, čehož sis všiml..podle mého chování..a ještě jednou se omlouvám. Štvalo mě, že jsi nám lhal..ale James mi pomohl uvědomit si, že jsi vlastně musel. Pomohl mi uvědomit si, že být vlkodlakem není žádná přenosná nemoc a že jsi i nadále náš dobrý kamarád a my musíme stát při tobě.“

„Můj bože,“ Remusovy oči se zalily slzami, „tohle jsem nečekal. Já, já..myslel jsem, že nikdy nenajdu kamarády. Ale vy..vy..jste kamarády dál i navzdory všemu, co jste o mně zjistili, nedokážu vyjádřit, co to pro mě znamená, jste mí nejlepší kamarádi, děkuji vám..děkuji za to, že mě neodsuzujete.Za to, že jste!“

„Budeme vždycky při tobě stát,“ popadl ho Sirius za paži a přátelsky objal. James se tvářil spokojeně. Zase bylo všechno v pořádku, tak, jak má být!

Teď už jen zbývalo uklidnit Petra, který byl velice naštvaný.