8. kapitola – Podlý tah

Květen byl plný obav. James si všiml studentů pátých a sedmých ročníků. Byli jako na trní. Jasně na nich bylo vidět, jak jsou vyplašení a nervózní. Vůbec jim tento stav nezáviděl. Byl rád, že ho čekají jen ročníkové zkoušky a že je teprve v prvním ročníku.

V posledních dnech se cítil ale pod psa. Jeho nejlepší kamarád se jim stranil. James věděl proč. Sirius byl tak paličatý! Ale James by nikdy nenechal Remuse na holičkách, měl ho rád, byl to jeho přítel. Moc dobrý přítel, a velice mu bylo líto, že to všechno Sirius takhle bere, jakoby pro něj Remus nic neznamenal. Jednoduše ho odsoudil, navíc ještě neměl důkaz, aby potvrdil svou teorii, i když on sám v hloubi duše věděl, že má nejspíš Sirius pravdu. Ty všechny náznaky, je to moc okaté.

 

James dnes neměl náladu kohokoliv vidět, kdyby byl se Siriusem, zase by se pohádali, kdyby byl s Remusem, cítil by se strašně, že mu nemůže říct pravdu. Sám Remus z ovzduší vycítil, že tam něco nehraje, a že s ním už Sirius téměř nekomunikuje, jen když musí. No a s Petrem by si stejně neměl o čem povídat. Aspoň, že mají ještě jeho, jinak by si Remus připadal úplně sám.

 

James sešel po schodech dolů a namířil na famfrpálové hřiště, kde se právě skupinka nebelvírských studentů-hráčů chystala na trénink. Za dva týdny je čeká poslední zápas s Havraspárem. A pokud ho vyhrají, mají aspoň třetí místo v kapse, nebelvírské družstvo nebylo zase tak silné. Nedělal si naděje, už tři roky nevyhrálo žádný zápas a tohle nebude výjimkou. Na druhou stranu, Havraspár letos vyhrál taky jen jeden zápas. Nebyly o moc lepší, ale o trošku ano. Stejně se James rozhodl, že se půjde na trénink podívat. Chtěl vidět vznášející se košťata, sedm hráčů v červených hábitech a čtyři míče ve hře. Mohl si zase představovat, jak jednou bude v týmu a začne pro svou kolej vyhrávat zápasy a poháry.

 

Vyšší, štíhlý tmavovlasý kluk seděl v rohu knihovny a dělal si nějaké zápisky. Remus věděl, že si může odpustit tu cestu k jeho stolu. Rozhlédl se okolo, jestli neuvidí někoho známého, nikde nikdo. Petr kdo ví, kde trajdá, James taky někam odešel. Bude si muset někam jít sednout někam jinam, ale kam.

Místnost byla plná lidí a žádný stůl nebyl prázdný. I když viděl, že u Siriusova stolu je pět míst volných, zabočil doleva a poprosil jednu havraspárskou studentku, jestli by si nemohl přisednout ke stolu, že nikde není místo. Téměř ho nevnímala, ale nakonec kývla.

Sirius vzadu zvedl hlavu od stolu a pohlédl na temeno Remuse Lupina. Seděl k němu zády, naštěstí. Nemusel se na něj aspoň dívat. Tak ho nakrknul. Jak jim mohl tak lhát? Myslel, že je to jeho přítel… on to vlastně ani není úplný člověk. Proboha… spí v jednom pokoji s vlkodlakem.

Kdyby tohle věděla jeho matka, okamžitě by požádala Brumbála, aby ho vyhodil ze školy. Ne snad kvůli tomu, že by chtěla chránit svého syna. S matkou neměli dobrý vztah a navzájem se nesnášeli, ale museli dodržovat rodinné dekorum. Přesto by si vyžádala Remusovu hlavu, protože nesnášela křížence, a tím vlastně vlkodlak je.

V jednom ale měla pravdu, takovým lidem nemůže věřit. Remus ho hnusně podrazil. Nechápal Jamese, nechápal, jak mu to mohl odpustit, jak mohl být dál jeho přítelem.

 

Velice by ho zajímalo, jak James Remusovi vysvětlil jeho náhlý zvrat v přátelství. Nechtěl mu věřit, že je Remus vlkodlak, Sirius se ale rozhodl, že mu to dokáže. A věděl jak, ale teď to nešlo, protože tady James nebyl. Každopádně až přijde ten vhodný čas, podnikne, co měl v plánu.

 

Večer se James, Petr a Remus sešli v nebelvírské věži u krbu. Tam na křeslech byla jejich čestná místa a běda někomu, kdo by jim tam sedl. Všechny úkoly už měli hotové, jen tam prostě tak seděli a koukali do ohně.

Zezadu se k nim připojil Sirius.

 

„Ahoj.“

Remus neměl ani odvahu se mu podívat do tváře, sice nevěděl, proč s ním jeho kamarád nemluví, ale nechtěl se koukat do těch jeho vyčítajících očí. James jen zvědavě pootočil hlavu. Co mohl Sirius chtít? V tom nemůže být nic dobrého. Po tom, jak se v poslední době choval, by totiž nepřišel s takovým úsměvem na tváři a nevinně pozdravil nejen je, ale dokonce i Remuse.

 

„Nazdar, Tichošlápku,“ James v tom stále čekal nějakou levárnu.

„Můžu?“ ukázala Sirius na křeslo vedle Remuse, toho to zřejmě vylekalo. Že by Sirius změnil názor?

 

Sirius se po kývnutí posadil na křeslo. Vytáhl z kapsy stříbrný řetízek a začal si s ním pohrávat. Přesouval jej z jedné ruky do druhé a zase zpátky a upřeně přitom hleděl na Jamese. Tomu zřejmě hned došlo, co má Sirius za lubem. Podíval se na řetízek v jeho ruce a hned na to do jeho očí, ve kterých se odrážely nejen plameny z krbu, ale bylo v nich také vidět jakési vnitřní jiskření.

James naznačil ústy slůvko ne. Kývl hlavou. Tohle nemohl myslet vážně! Sirius se lstivě usmál a přikývl. Začal s řetízkem házet do výšky, z jedné ruky do druhé. Nebezpečně si s ním pohrával.

Remus vedle něj na něj třeštil oči a Sirius věděl, že má vyhráno. Pak naoko nenápadně, i když mu to James nezbaštil, hodil řetízek k Remusovým nohám tak, aby na něj on sám nemohl dosáhnout.

 

„A jéje, to jsem ale nemehlo,“ usmál se Sirius.

Jamese to hrozně vytočilo, věděl, co bude předcházet a co má Sirius v plánu.

„Remusi, mohl bys mi, prosím tě, podat ten řetízek?“

Remus se na něj podíval poněkud vytřeštěně, nejen, že na něj po několika týdnech promluvil, ale navíc po něm chtěl něco, co nemohl splnit. Je konec. Teď se to provalí. Jak se z toho teď vyvlíkne?

„Remusi?“ opakoval Tichošlápek. „Podal by mi ten stříbrný řetízek, co máš u nohou? Omylem mi tam spadl!“

Remus byl jako v transu, konal se v něm vnitřní boj, má řetízek sebrat a sám sobě ublížit nebo se má na něco vymluvit? Jeho kamarádi už mu dlouho tyhle výmluvy žrát nebudou. Nakonec se rozhodl, že to vyřeší následovně; lem rukávu si stáhl na dlaň, sklonil se k zemi, přes látku vzal mezi prsty řetízek a hodil ho Siriusovi. Na Siriusově tváři se rýsoval škodolibý úsměv. Ihned pohlédl na Jamese, který krčil obočí.

Tady to máš! Říkal si Sirius, konečně mu dokázal, že je pravda to, co celou dobu tvrdil. Remus je vlkodlak a vlkodlaci nesnášejí stříbrné předměty.

Sirius se otočil zpět k Remusovi, věděl, že ten teď bude čekat na onu otázku a vymyslí si nějaké vysvětlení: „Proč si kolem toho dělal takový cirkus, Remusi? Abys sebral jeden pitomej řetízek, přece si kvůli tomu nemusíš stahovat rukávy, nemám lepru.“

„Totiž, já jsem alergický na stříbro. Už odmalička, nemůžu se dotýkat ničeho, co je vyrobené ze stříbra ani ze slitin, jinak mi naskáčou dost bolestivé puchýře. Kvůli toho museli naši vyměnit v mých čtyřech letech v celém baráku kliky, které byly původně ze stříbra. Přišel jsem jim dost draho,“ usmál se nervózně Remus.

„Jo tak, tak to už chápu,“ zvedl se Sirius z křesla a s úsměvem si to namířil rovnou do postele, kolem Jamesova křesla.

Když byl téměř u něj, měl ve tváři výraz typu: JÁ JSEM TI TO ŘÍKAL.

James se celou dobu mračil a pak tiše šeptl, aby ho nebylo slyšet: „Tohle bylo nechutné a lstivé i na tebe. Hodné akorát jen Blacka, tak přece jenom se svou rodinou máš něco společného, co?“ věděl, že tímhle Siriuse naprosto odrovná.

Věděl, že on sám nikdy nechtěl být jako jeho rodina, ale dnes se choval jako typický Black a měl by se nad sebou zamyslet. Sirius se urazil, odvrátil tvář a dunivým krokem vyběhl rovnou nahoru.

 

Napětí nejen mezi Remusem a Siriusem, ale také mezi Jamesem a Siriusem, neskonale houstlo. V ovzduší byla nervozita a určitý druh nenávisti. Nejen, že se pomalu blížily zkoušky, ale hlavně kdysi nejlepší kamarádi se teď nemohli ani vystát.

Od chvíle, kdy Siriusovi James vmetl do tváře, že je typický Black, se na něj nemohl ani podívat. Bral to jako nejhorší urážku, kterou kdy v životě obdržel. A nejvíc ho žralo, že mu na to nemohl nic říct, nejen proto, že sám nevěděl, jakou urážkou počastovat Jamese, ale hlavně proto, že sám v hloubi duše věděl, že měl James pravdu.

Choval se jako jeho podlý a vyčuraný bratr, který se čím dál víc podobal rodičům. Choval se jako matka, jako otec. Jako celá jeho prohnilá rodina bez úcty k jakékoliv bytosti.

Všichni na jeho místě by to udělali, jen on se zařekl, že takový nikdy nebude a stejně své předsevzetí porušil.

James měl pravdu. Choval se jako Black. Celý život bojuje proti tomu stigmatu a tentokrát prohrál.

Nechal nad sebou zvítězit svou tvrdohlavost, zarputilost a původ. Bojoval sám se sebou. On tuhle bitvu musí vyhrát! Nenechá to tak daleko zajít, nevyroste z něj typický Black. Musí tomu udělat rázný konec.

Ale jak?

 

Zahnul do chodby, která vedla do učebny lektvarů. Měli dvouhodinovku se Zmijozelem. Tahle situace byla pro něj úplně nejhorší, protože stál tváří v tvář Morisnové sám. Musel s ní bojovat sám, neměl po boku nejlepšího přítele, který by mu pomohl, a který by se ho zastal. Tohle byla nejhorší kombinace. Lektvary přežíval stěží. Navíc teď sám ve třídě s Morisnovou a Zmijozelem.

Modlil se, ať už je konec. Celý měsíc v hodině neřekl ani slovo a všimla si toho i Morisnová, která využívala každé situace, aby ho ztrapnila.

Jamese ho bylo líto, ale neměl na vybranou. Sirius prostě udělal chybu a musí to uznat. Dokud neuzná, že nezáleží na tom, že jejich přítel je vlkodlak a dokud neuzná, že prostě lhát musel, tak s ním James přátelsky nepromluví. Ať si sní, co si nadrobil.

 

Na Siriusovi bylo vidět, že ho samota ničí…Byl to extrovertní, energický a veselý typ, co se rád baví a svěřuje s každou věcí, která ho naštve, pobaví nebo jednoduše napadne. V domě Blacků si izolace užíval až příliš, aby ji musel trpět i ve škole.

 

Jakmile byl konec, rozhodl se, že už takhle další Lektvary prožít nechce. Ve dvou se to lépe táhne a on není zvyklý být sám. Nemá samotu rád, protože té si užil doma až až. Nikdo ho tam nebral vážně, měl rozdílné názory, než všichni ostatní, a tak byl označován tím divným a nikdo se s ním nebavil, ani neměl zájem, protože všichni byli moc povýšení a jejich názory nemohl vystát. Jeho dětství stálo a stále stojí za starou bačkoru

 

Zastavil se před skupinkou svých kamarádů, teda teď asi už bývalých kamarádů, dokonce ani Petr s ním sotva promluvil, protože je pro něj lepší mít dva kamarády, než jednoho. Občas za ním zašel, ale nikdy z něj nevylezlo nic kloudného, i když ani on si vůči němu neodpustil vyčítavé pohledy. A pokud Petr pochopil celou situaci a smířil se s ní, kdo byl Sirius, aby byl za toho nejhoršího? Vždyť i Péťa, který je nesmělý a bojí se i vos, vzal na milost vlkodlaka.

 

Zatarasil jim průchod. Jediný James věděl pravý důvod jejich sporu. Remus se raději ani neptal.

„Můžu s tebou mluvit, Jamesi?“

„Nemám o čem mluvit, Blacku,“ tady to Sirius má, James mu zasazuje jednu ránu za druhou. Zasloužím si to, přiznal si to Sirius. Dost ho tohle oslovení zasáhlo, ale nehodlal se vzdát.

„Jen na pár minut, moc tě nezdržím,“ prosebně se na něj podíval.

James podal Remusovi své věci, aby mu je podržel a šel se Siriusem stranou.

 

„Poslyš, omlouvám se,“ špitl Sirius.

„Cože?“ James moc dobře věděl, co Tichošlápek řekl, ale nechtěl mu to usnadnit, ať si to vyžere.

„Řekl jsem, že se omlouvám!“

„Promiň, ale skoro ti nerozumím!“

„Je mi to líto, sakra,“ zařval Sirius přes celou chodbu, slyšel ho i Remus s Petrem.

James se spokojeně usmíval: „Tohle jsem chtěl slyšet. Ale myslím, že není namístě omlouvat se mně. Ta omluva patří Remusovi.“

„Já vím, ale tobě jsem se musel omluvit první. Vím, jak jsem se choval. Díky tobě jsem si uvědomil, že se chovám přesně tak, jak se chovat nechci. Nechci být jako ostatní z mé rodiny.“

„Je dobře, že sis to uvědomil, ale taky pro to něco musíš udělat. Půjdeme za Remusem a Petrem, myslím, že mu něco dlužíš. A taky si myslím, že bychom mu měli říct pravdu. Měli bychom mu říct, že o tom víme.“

„Jasně,“ souhlasil Sirius

 

Sirius chytl Remuse za paži s výrazem, který se nedal vyjádřit jinak, než lítost. „Kamaráde, chtěl bych se omluvit za svoje chování v poslední době, je mi to fakt líto. Je mi líto, jak jsem se k tobě choval. Jsem prostě idiot.“

„My ti s Tichošlápkem a Petrem chceme totiž něco říct, Remusi.“

„Jo, kamaráde. Ale necháme si to, až budeme někde v soukromí.“

Petr souhlasně přikývl a na Jamese se Siriusem se spokojeně usmál. Ulevilo se mu, že je mezi nimi konečně příměří a nebude jim dělat spojku.

„Cože?“ nechápal Remus.

„Neboj, všechno ti vysvětlíme,“ přidal se James.

 

 

Jakmile dorazili do svých komnat, rozhovor mohl začít.

„Víme, co jsi zač. Proto jsem se choval jako…debil,“ klesl Sirius na kolena k zemi a vzdychl. Poplácal Remuse po dlani a kajícně se na něj podíval.

„Cože? Co víte?“

„Nemusíš už nic zapírat, Remusi. My už víme, že jsi vlkodlak,“ dodal chápavě Petr, který konečně taky něco řekl.

„A hlavní je to,“ otočil se James na Remuse, „že jsme k tomu prostě došli, nebylo těžké dopátrat se ke konečnému verdiktu.“

Remus se smutně zahleděl z okna.

„Co se děje?“ ptal se Sirius

„Je mi to jasné, teď je konec. Jako vždycky.“

„Konec čeho, Remusi?“

„Našeho přátelství přece.“

„A proč promerlina? Protože jsi vlkodlak? Ale nám to přece nevadí, kdyby ano, nebavili bychom se s tebou dá. Víme to už nějakou dobu.“

„Takže… takže vy se nezlobíte? Nemáte strach?“

„No, přiznávám, že ze začátku jsem byl fakt nakrknutý, což sis zřejmě všiml… podle mého chování… a ještě jednou se omlouvám. Štvalo mě, že jsi nám lhal… ale James mi pomohl uvědomit si, že jsi vlastně musel. Pomohl mi uvědomit si, že být vlkodlakem není žádná přenosná nemoc a že seš i dál náš dobrý kamarád a my musíme stát při tobě.“

„Můj bože,“ Remusovy oči se zalily slzami, „tohle jsem nečekal. Já, já, myslel jsem, že nikdy nenajdu žádné kamarády. Že budu muset celý život lhát a předstírat. Ale vy jste kamarádi dál i navzdory všemu, co jste o mně zjistili,“ vzlykl.

James mu položil dlaň na rameno. „Navždy, Remusi.“

„Jo, kamaráde, nás se jen tak nezbavíš.“

„Leda bys nás zakousnul,“ nadhodil trochu nevhodně Petr, ale všichni se tomu stejně zasmáli.

Remus si otřel oči. „Nedokážu vyjádřit, co to pro mě znamená. Jste mí nejlepší kamarádi, děkuju vám. Strašně děkuju za to, že mě neodsuzujete. Za to, že jste!“

„Budeme za tebe vždycky bojovat,“ popadl ho Sirius za paži a přátelsky objal.

James se tvářil spokojeně. Zase bylo všechno v pořádku, tak, jak má být.