18. kapitola – V zapovězeném kabinetě

Publikováno Od BlanchKategorie:+ Počátky Pobertů v Bradavicích
Nebudete tomu věřit..ale je to vážně pravda. Ano, je to tady..tak dlouho očekávaná kapitolka.. :)) Kdo ví, kdy napíšu zase další, takže si to pěkně vychutnejte :)))) (Teda, to znělo ale namyšleně..)
Tak teda, přeji hezké počtení…
Jinak..k tomu obrázku, co je u povídky.. jen obrázek Petra, Jamese a Siria pod pláštěm nemám, tak jsem vložila aspoň tento..
„Využijeme toho, že dnes pro změnu dostal trest Remus, troufám si tvrdit, že tam bude pěkně dlouho. Konečně si Morisnová všimla i Remuse, pořád jen já, ty, pak já a zase já, už ji mám plné zuby. Příště jí fakt naliju do toho jejího hrníčku nějaký pořádný jed!“
„Poznala by to!“ Usmíval se James. „Učí lektvary..“
„Přizval bych si odborníka, který by namíchal nějaký lektvar, který by nepoznala,“ odfrknul si Sirius, „nejsem žádné béčko přece. Ale teď k původnímu plánu. Myslíš, že bychom dneska měli vzít i Petra?“
„Jo, už si vybral. Myslím, že první fáze přeměn by mohla začít. Koukal jsem se na přípravu toho lektvaru, který k tomu potřebujeme. Máme skoro všechny ingredience, jen musíme sehnat další dvě.“
„To není problém, Morisnová nebo Pomfreyová to budou mít určitě,“ zkonstatoval suše Tichošlápek.
„Spíš bych to tipoval na tu Morisnovou, ale musíme si pro to zajít někdy, až tam nebude. Vezmeme můj plášť a šlohneme jí to.“
„To by mohlo vyjít. V tom případě ale je zbytečné, abychom dneska něco podnikali, bez toho lektvaru nic nesvedeme,“ zapřemýšlel černovlasý chlapec.
„Tak můžeme dneska večer zkusit štěstí v jejím kabinetě, když má Moony ten trest..“
Nastala sedmá hodina večerní. Remus odkráčel na svůj školní trest, který mu Morisnová zadala. Naštěstí pro zbylé tři kluky, zadala Remusovi, stejně jako tehdy Siriusovi a Jamesovi, sbírání ingrediencí v Zapovězeném lese. Protentokrát se ale rozhodla, že půjde s ním, a to byla právě šance pro zbylé tři záškodníky.
„Vezmu plášť,“ oznamoval tiše James, když už na něj ve společenské místnosti čekali Petr se Siriusem.
Kupodivu byly liduprázdné i chodby. Ani jeden z nich to nečekal, poněvadž v tuhle dobu bývalo ještě docela rušno.
„Au, Petře, ty poleno, to byl můj malíček!“
„Promiň, Siriusi, já nerad!“
„Buďte zticha nebo nás někdo najde!“ Zarazil oba dva své kamarády James. „Ještě nás odchytne paní Norissová a co potom.“
„Potom..no, zadáčo by ses pohoupal ve sklepení hlavou dolů.. taková náhrada místo kolotočů.“
„No, to mi povídej. Kdyby byl Filch ředitelem, tak to tu je samý invalida!“
„Cože?“ Nechápal Petr rozmluvu svých přátel.
„Přemýšlej, Péťo,“ zastavil se Sirius, načež do něj oba dva jeho kamarádi vrazili, „po čem pořád Filch tak urputně touží?“
„Věšet nás za palce hlavou dolů. Postavit na pranýř, natáhnout na skřipec..,“ zamyslel se James a tvářil se přitom láskyplně.
„Tak teď se zatvářil fakt jako Filch, když nad tím uvažuje!“ Zachrochtal Petr.
Když došli ke kabinetu Morisnové, bylo něco kolem půl osmé. Profesorka Lektvarů se stále loudala někde po lese s Remusem.Všem třem bylo jasné, že její kabinet bude začarován proti vniknutí kouzly, a tak James vytáhnul z kapsy paklíč, který používal jako dítě, když chodil nahlížet do skříní, které byly jeho očím utajeny. Většinou to bylo o Vánocích, kdy tam Jamesovi rodiče dávali dárky, které měl údajně přinést Santa Claus.
Zasunul paklíč do klíčové dírky a zámek po chvíli cvakl.
„Já pořád říkám, že ty mudlovské vynálezy stojí taky za to!“
Všichni tři se nahrnuli do kabinetu profesorky Morisnové. Opatrně za sebou zavřeli dveře.
„Tak co hledáme?“ Zeptal se tiše Petr.
„Žíně z jednorožce a blánu z dračího srdce,“ přečetl Sirius dvě poznámky z papírku, jenž vytáhnul z kapsy.
„A pak už to bude hotové?“ Zeptal se naivně obtloustlý chlapec.
„Ne,“ zakýval James a posunul si brýle víc ke kořeni nosu. „Pak nám ještě zbývá sehnat něco z těch zvířat. Ty to máš fajn, Petře, krysy jsou po celém hradě, prostě si jednu odchytíš a máš to, ale co já? Kde mám shánět jeleny, mám se snad po nocích honit skrz Zakázaný les?“
„Hele, Jimmy, nestěžuj si. Ty tady někde ty jeleny máš, kde já mám vzít salašnického psa?“ Ohradil se mladík s očima šedivýma jako nebe při dešti.
„No, nezdržujme se takovými debatami, na ty ještě bude času dost, teď pojďme hledat,“ rozhlídnul se James po místnosti a přemýšlel, kam by Morisnová mohla schovávat přísady do lektvarů. „Petře, ty se běž podívat tam, jak je ta černá skříň, Siriusi, tohle je nějaký kumbál? Koukni se tam, prosím. Já mezitím prohledám její stůl.“
„Mám to, mám!“ Křičel Petr samou radostí.
„TICHO, Petře!“ Přiběhl k němu James. „Chceš nás prozradit ty pako? Co když tu někdo kolem půjde.“
Sirius samým polekáním přiběhl za kamarády. „Fajn Petře, žes to našel, ale příště to tu tak nevyřvávej,“ špitl naštvaně. „Tak jdeme, rychle, než se Morisnová vrátí.“ Sirius už už vztahoval ruku ke klice, když v tom zpoza rohu zazněl nějaký cinkot. Všem třem tolika známý cinkot. Cinkot jejích náramků, které nosívala na rukou.
„Do háje!“ Zaklel James. „Rychle, zavři tu skříň, Petře. Pojďte sem, musíme se schovat, pojďte pod plášť!“
Ve chvíli, kdy ještě James stačil paklíčem zamknout její kabinet, a co nejrychleji vběhnout pod plášť, profesorka Lektvarů se zrovna začala dobývat dovnitř.
Petr, James a Sirius se pod pláštěm posunuli co nejvíc do rohu, ať do nich nenarazí.
Morisnová rozevřela rozzuřeně dveře a rychle s nimi třískla, přičemž se však dveře nezavřely, nýbrž se jen přivřely.
„Co myslíte, to jí tak naštval Remus?“ Zašeptal Sirius a málem se rozesmál.
„Pšt!“
Morisnová se zarazila a odvrátila zrakem do rohu, kde kluci stáli. Chvilku urputně přemýšlela. Přivírala oči, přičemž se jí na čele rýsovala krví napěchovaná žíla. Vrásky jí shrnovaly čelo a její šedivé vlasy vypadaly k celkovému dojmu ještě strašidelněji.
Postoupila několik kroků. Klukům se tajil dech. Siriusovi bylo jasné, že přestřelil, a že si možná teď kvůli němu vyslouží všichni pěkně hnusný školní trest, poněvadž se Morisnová určitě během chvíle najde. Vždyť od nich byla už jen na dva metry.
Stále se přibližovala blíž, aby zjistila, co bylo zdrojem toho hluku.
Na to, že už byla tak stará, měla sluch velice dobrý, což bylo k Siriusově nevoli velkým zátěžím.
James už už pomalu polykal na prázdno. Na čele mu rašil pot a začala se mu třást kolena. Pomalu ho musel Sirius přidržovat a Petra z druhé strany také, protože ten bledl po vzoru bílé stěny.
Už několikrát se jim stalo, že byli načapáni při nějaké lumpárně, ale ještě nikdy se jim nestalo, že by je někdo chytil v cizím kabinetu, do kterého se vloupali. Z toho by byl pořádný průšvih. Ani by se nedivil, kdyby jim za to hrozil vyhazov ze školy.
Morisnová vztahovala ruku ke zdi..
..když v tom..
..ťuk, ťuk.. někdo zaklepal.
Otočila se směrem ke dveřím a šla otevřít. Naposledy vrhla pohled ke kamenné zdi, načež otočila klikou a za dveřmi stál… Argus Filch, školník.
James těžce oddechnul a jeho kamarádi se k němu přidali. Takového štěstí v neštěstí. To bylo snad poprvé, kdy byli rádi, že toho plesnivého školníka vidí. Dnes jim ho seslal snad samotný bůh. Jindy by je moc nepotěšilo, že se na něj musí dívat, ale dnes, jakoby nad nimi nahoře někdo dlel a věděl, že by se teď nějaká ta pomoc hodila.
„Co si přejete, Argusi?!“
„Paní profesorko, to Protiva..“
„Zase si s ním nevíte rady, pane Filchi?“
Přes hluboké sebezapření školník přikývnul.
„No dobrá, pojďme,“ vyslala svého společníka napřed. Ze stolu sebrala svou hůlku a naposledy se podezřívavě podívala k rohu, kde kluci stáli. Chvilku to vypadalo, jako by snad viděla přes Neviditelný plášť, ale jakmile odešla, všechno se zase vrátilo do svých kolejí. Respektive všichni tři se co nejrychleji vrátili na svou kolej, kde už na ně čekal Remus.
Od onoho incidentu uběhly dva týdny. Jamesovi se ještě teď při tom pomyšlení klepala kolena. Hlavní bylo, že sehnali ingredience, které potřebovali a doufali, že si toho Morisnová nevšimne. Žíní z jednorožce tam měla dost, ale blány z dračí krve jsou poněkud vzácnější a méně k dostání. Pokud si toho tedy profesorka všimne, všichni tři budou doufat, že to nepadne na ně. Jak ji totiž znali, nikoho jiného by z toho vinit nemohla, i kdyby důkazy svědčily proti někomu jinému. Tenhle post „oblíbených“ žáků jim už těžko někdo uzme.
„Tichošlápku, Tichošlápku!!!“ James utíkal za svým kamarádem, popadaje dechu.
Černovlasý chlapec s výrazem bohéma se ihned otočil a pohledem vybízel Jamese k tomu, aby mu řekl, co má na srdci.
„Tomu neuvěříš, Siriusi!“
„Co je, Jimmy?“
„Hádej!“
„Nemám náladu na hádanky. Buď mi řekni, co mi chceš.. nebo mlč!“
„Co ti zase přelítlo přes nos, Siriusi?“
Sirius zhnuseně zavrčel. „To ten umaštěnej blbeček!“
„Snape?!“
„Jo.“
„Co ti zase udělal?“
„Prásknul McGonagallový, že jsem mu začaroval ten inkoust, aby ho poprskal!“
„Aha..a vyfasoval si..
„..školní trest,“ vyslovili oba dva najednou.
„Idiot. Jak já ho nemám rád!“ Šil sebou Sirius.
„To bude v pohodě, uvidíš,“ usmíval se James a Sirius nechápal, co ho tak pobavilo. „Až ti řeknu, co se stalo, sedneš na zadek!“
Sirius se začal taky usmívat. Pohledem propaloval Jamese a zatvářil se škodolibě. „Tak dělej, co mi chceš říct?“ Tahle Jamesova reakce v něm vzbudila větší zájem.
„Celý týden nemáme Lektvary!!“
„COŽE?!“ James měl pravdu. Sirius hledal nejbližší místo, kam by se mohl posadit. „Jak-to?“
„Nevím. Právě mi to říkal Remus. Bavil se s Andromedou a ta říkala, že je prý Morisnová nějak nemocná nebo co!“
„Vážně?“ Usmíval se Sirius, načež se podíval do stropu. „Díky bože, takové milodary si ani nezasloužím!“
James ještě víc vyprsknul smíchy. „Věděl jsem, že tě potěším! Ale nerouhej se, jsi nevěřící,“ opětovně se zazubil.
„No počkej,“ vrátil se Tichošlápek do reality, jako by ho někdo vytrhnul s transu, „a kdo nás teda bude mít za týden nebo co s ní je? Nepamatuji si za celou dobu, že by Morisnová onemocněla jenom na den.“
„Přiznej se, že tys jí tam nalil ten jed, jak si pořád sliboval?“ Trklo hned Jamesovi. Věděl, že to celou dobu byly jen Siriusovy plané řeči, ale rýpnout si musel.
„Co když to souvisí nějak s tím naším vloupáním?“
„Neblázni a co se jí asi tak mohlo kvůli nám stát? Že dostala infarkt, když zjistila, že jí chybí několik žíní a blan z dračího srdce?“ Vrtěl hlavou obrýlený chlapec.
„Máš pravdu,“ promnul si ruce Sirius, „takže týden bez Lektvarů,“ zasněně se usmíval, „tak nádherný týden jsem dlouho nezažil!“

93 komentáře “18. kapitola – V zapovězeném kabinetě”

Napsat komentář: kika Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..