18. kapitola Epilog 2/2

Publikováno Od BlanchKategorie:+ Pikový král
Tak co, překvapila jsem vás nebo ne? :)))) Druhá část.
Vstoupila do slavnostní síně, kde byl uprostřed sálu jeden stůl a u něj už sedělo několik profesorů.
„Slečno Weasleyová,“ přivítala ji s úsměvem Minerva McGonagallová, „už jste zpátky. Profesor Brumbál nám říkal, co se vám přihodilo. Jaký to byl zážitek?“
Ginny byla zaskočená. „Profesor vám to řekl?“
„Ano,“ připustila vysoká obstarožní dáma, „sdělil nám i vaše výsledky OVCE, které jste skládala takto dopředu. Netušila jsem, že letní kurzy jsou tak obohacující. Ušetřila jste si rok studia. Gratuluji k takovému úspěchu.“
„Děkuji vám,“ usmála se Ginny a spadl jí kámen ze srdce, poněvadž si uvědomila, že nebude muset nic vysvětlovat ani zapírat. Profesorský sbor byl zřejmě obeznámen, že tímto dnem končí její studium v Bradavicích. Co si ale Brumbál vymyslel, to jí bylo záhadou. Zřejmě jím nakukal, že se rozhodla nějak uspíšit studia a chodila na letní kurzy a na konci léta skládala předběžné OVCE. Nedokázala si to jinak vysvětlit. Plno geniálních dětí přece třeba přeskočí dvě, tři třídy. Proč by to nemohl být její případ? Nebo to mohl někdo brát spíš jako protekci. Dcera ministra kouzel, to by nemuselo dělat dobrotu.
Stejně měla neblahé tušení, že Brumbál tuší, že mu zalhala, když tvrdila, že se nic nezměnilo. Viditelně se musela tvářit šokovaně, když jí sděloval, že její rodina má peníze a dobré jméno. Jenže, co by mohl udělat, aby bylo vše při „starém“? Navíc ani netušil, co by mohl změnit, jelikož on tuhle realitu neznal, byl v ní mrtvý. Ginny se rozhodla, že přece všechno bude dále tvrdit, že se nic viditelnějšího nezměnilo, ačkoliv se toho změnilo dost. Brumbál ji nebude muset vysílat zpět do roku 1977. Navíc, kdyby ji tam poslal, změnila by zase jinak budoucnost, jelikož by se setkala zřejmě sama se sebou a ke všemu by mohla ovlivnit jiné další věci a „tahle“ budoucnost by opět mohla být relativní.
Usadila se ke stolu a zarytě mlčela. Přemýšlela, kolik toho bude ještě muset zjistit, aby zapadla. Tolik toho nevěděla, co všechno se muselo změnit. To nevěděla, ale byla rozhodnutá, že hned zítra začne všemu přicházet na kloub, i kdyby měla svou duši zpronevěřit ďáblu. Polovina profesorského sboru ještě nedorazila. Zatím u stolu byla jen profesorka McGonagallová, profesor Kratiknot, profesorka Prýtová i Sinistrová, Hagrid, profesorka Vektorová, kterou znala od vidění, nějaká postarší žena, která se tvářila velice zasněně a Ginny by ji klidně tipla na profesorku Jasnovidectví, kdyby nevěděla, že ho učí Trelawneyová. Ale zase tu byl háček. Co když ho v této době Trelawneyová neučí? Vyřkla vůbec svou věštbu? Tohle zřejmě Ginny svou působností v sedmdesátých letech neovlivnila.
Dále tu neseděl nikdo. Několik míst zůstalo volných a Ginny zajímalo nejvíce hlavně to jedno.
Seděla jako na jehlách a čekala.
Během chvíle dorazil Brumbál a s ním přišla ještě jedna osoba, kterou zprvu Ginny nepoznala, ale jakmile k ní byla blíž, strnula překvapením…
„Lily?!“ vykřikla téměř nahlas a všichni se po ní otočili.
„Ahoj Ginny, jsem ráda, že už jsi zpátky,“ usmála se a podala jí ruku. Tahle Lily už nebyla ta Lily, kterou Ginny znala. Tahle Lily byla starší a mnohem krásnější. Vyzrála. Byla vyšší, štíhlé postavy, ryšavé vlasy měla spletené v cop, který ji spadal do půl zad. Na rtech se jí pohupoval spokojený výraz. „Gratuluji, údajně si složila OVCE. Ale bylo od tebe nepěkné takhle tajit, že chodíš do školy,“ usmála se na ni zářivě. „Nevěděl to ani Harry!“
`Takže Harry žije!´domyslela si. `Jak je ale potom možné, že jí Brumbál nic neřekl? Z jejího vyprávění bylo jasné, že kdysi byl Harry mrtvý. Proč nic Brumbál neřekl? `On to ví,´došlo jí, `ví to a nechal to být. Ví, že jsem změnila budoucnost, ale nemůže s tím nic udělat. Neví, kde se stala chyba, proto nemůže nic podniknout. Jak prosté. V tom případě. Všechno je tady jinak. Lily i Harry žijí, to znamená, že žije i James a Sirius není ani mrtvý, ani v Azkabanu. Brumbál taky žije. Ron, celá moje rodina. Máme peníze, naše jméno něco znamená. V tom případě. Severus musel splnit, co jsem po něm chtěla. Musel, jinak by se tohle všechno neodehrálo. Nebo ano? Třeba opravdu neudělal nic, ale já ovlivnila tu budoucnost někde jinde…já se musím dozvědět, co se všechno stalo. Musím si promluvit se Severusem a ten mi to musí buď vyvrátit nebo potvrdit!´
Hraně se usmála a snažila se zamaskovat, že přemýšlí. „Já vím, omlouvám se, ale chtěla jsem všechny překvapit. Věděl to jen pan profesor. Děkuji za gratulaci.“
„Nemáš zač. Měla bys napsat Harrymu, posílal ti před dvěma dny pozvánku na svatbu, ještě si neodepsala.“
„Cože?“ jako by do Giny uhodilo. Její Harry, že se bude ženit? To není možné. Její… znělo to divně, když na něj myslela jako na svého. Kdyby ho potkala, určitě by jí poskočilo srdce, ale tak nějak tušila, že už to není ono. Možná to je tím, že její vzpomínky, které neznala, byly intenzivnější a intenzivnější a v nich viděla sebe, jak s Harrym kdysi chodila, ale jak se rozešli a stali se z nich dobří kamarádi. Nebo to je možná tím, že v minulosti na lásku, kterou k Harrymu kdysi cítila, zapomněla. Protože nalezla jinou – Severuse. Jakmile si na něj vzpomněla, rozhořely se jí tváře a ona opět zatoužila přitisknout se k němu a políbit ho na rty. Ale kde k čertu je?! On věděl, kdy a kde má přicestovat. Věděl, že tu Ginny dneska bude, říkala mu to.
„Vlastně ty to ještě nevíš,“ usmála se Lily hrdě, „Harry požádal Cho Changovou o ruku a ona souhlasila.“
„Takže Cho a Harry,“ zmínila smířlivě dívka, „tak to jim gratuluju taky.“ Nebyla v tom zášť, nebyla v tom žádná faleš, přála jim to z celého srdce. Nezáviděla Cho ani trochu, nějak si uvědomila, že jí na Harrym vlastně už vůbec nezáleží.
„Je to vážně skvělé. Ron a Hermiona už taky vypadají, že by se mohli vzít…“ pokračovala dál Lily.
„No jasně, Ron a Hermiona,“ odsekla pobaveně, „od nich se to očekává už dlouho,“ vzpomněla si dívka ještě na staré časy, kdy Hermiona a Ron spolu chodili a vůbec ji to nepřekvapilo. „Co vlastně teď dělá James?“
Lily se rozesmála. „To si děláš legraci, viď?“
Ginny se nervózně usmála. „Znáš mě.“
„No jo, James má na ministerstvu plno práce, od doby, co je ředitelem odboru pro Bystrozory, se skoro vůbec nevídáme. A Sirius s Remusem mi taky moc nepomáhají, věčně, když má volno, ho tahají po hospodách, aby mohli zavzpomínat na staré časy,“ rozesmála se, „jsou jako kluci! No a o úplňcích, to je ti jasné, co dělají.“
Lily se nakonec usadila hned vedle své dávné přítelkyně, o které však neměla ani tušení, že jí kdysi vlastně byla. Večeře však stále nezačala, přestože už byli skoro všichni u stolu.
Čekalo se ještě na posledního člena profesorského sboru.
Ginny se lokty opírala o stůl. Znuděně pozorovala ohnutý kus ubrusu na konci stolu a přemýšlela, jestli Severus vůbec žije. Za celou dobu o něm nepadla ani zmínka. Jako by vůbec neexistoval. Neučil už tady, nebyl profesorem lektvarů. Nikdo o něm nemluvil a ona ho nenašla ani nikde ve svých nových vzpomínkách. Propadla nostalgii. Co když Severus za věc položil svůj život? Aby mohl Harry, Brumbál, Lily a James dále žít? Co když se obětoval? Co když tady Ginny zůstane sama. Čím dál víc tušila, že něco není v pořádku a že něco na jejích myšlenkách bude. Téměř jí začaly slzet oči. Nepřišel ji přivítat. Kdyby o ní věděl, kdyby tušil…nebo kdyby byl živý, přišel by. Určitě ano, vždyť tvrdil, že ji miloval. Ale on…tady nebyl.
„Aaaa, profesore, konečně jste tady…,“ zaznělo za Ginny. Minerva McGonagallová vítala posledního člena ke stolu.
Ginny se nenápadně otočila, aby spatřila, kdo tím posledním členem je.
Bezradně otevřela ústa dokořán. Dech se jí zatajil, srdce zrychlilo a zvýšil se jí tlak.
„Dobrý večer,“ mužská silueta obešla stůl za účelem usadit se na své místo, které čirou náhodou bylo z jedné strany Ginny.
Když přistoupil těsně k ní, zrakem se vryl do jejích hnědých očí.
„Je zde doufám místo,“ pravil temně s nádechem rozvernosti. Typický jako on. Přesně takový, jakého ho znala.
„Severusi…“ špitla.
„Slečno Weasleyová, takže jste dorazila. Profesor mě upozornil, že dnes dorazíte. Rozhodla jste se poctit nás svou návštěvou a povečeřet s námi?“
Pokud se Ginnina počáteční radost, že ho vidí, mohla rovnat síle stáda slonů, tak tahle zničující fráze, která dávala jasně najevo, že Severus Snape absolutně netuší, s kým má tu čest, měla sílu dvojnásobnou. Dívce se stáhlo srdce. Oči potemněly a úsměv pohasl. Je konec. Nevzpomíná si na ni.
„Takže si mě neposlechl,“ v pravém očním koutku se jí vyklubala malinkatá slza a svezla se po lícní kosti až do jejího klína.
„Co jste to říkala?“ otázal se tím svým typicky nepříjemným hlasem, který si vyhraněně nechával jen pro své studenty.
„Nic, to není důležité,“ zlomil se jí hlas a utřela si slzu v oku.
„Něco pro vás mám!“ Snape stále stál a pohledem se do ní vpíjel.
„Ano?“ otočila se na něj znovu a v jejím hlase bylo poznat, že je rozladěná. Neviděla v té jeho poznámce vůbec žádnou váženost. Dívala se na něj. Když se jeho ruka svezla do kapsy a něco vytáhla. Nebylo zprvu vidět co, ale jakmile otočil svou ruku dlaní k ní, mohla spatřit, co v ní držel.
Ginny se vyrvala z té melancholie. Protože, to, co v jeho obrovské dlani spatřila, byla karta. A na ní byl nakreslen „Pikový král“!

THE END

210 komentáře “18. kapitola Epilog 2/2”

Napsat komentář: Verč@ Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..