1. kapitola – Přání

Asi moc sleduju pohádky, ale kdo by neměl rád Mrazíka? (Pravda, že po každoročním opakování už mi taky leze trochu krkem).

Tolik kanálů a na žádném není nic pořádného. Na co má česká televize tolik stanic, když nic pořádného nepustí? Normální unavený člověk se po dlouhém dni usadí do pohodlného křesla před televizi a chce se pobavit, vypnout, věnovat se na chvíli něčemu nezávaznému, něčemu, co netíží mysl a dopomůže jí odtrhnout se od denních povinností a strastí.
Dvacetiletá dívka s hnědými vlasy se znuděně kousala do spodního rtu a jediné, co poukazovala o její nadvládě nad televizorem, byl uzmutý ovladač, jehož barevná čísílka už jí v posledních minutách nic neříkala. Jinak to bylo právě naopak. Skleněná obrazovka se přímo vysmívala její majitelce, že dnes je tu paní ona a že jí nepředvede nic, co by rozptýlilo její vědomí.
Hezky a česky, v té televizi bylo prostě velké hovno!
První program, velká nuda. Jistá herečka postaršího věku s pořádnou vrstvou make-upu na tvářích se snažila zřejmě ukuchtit nějaký recept. Plap!
Čé té dvojka. Naučný to program. Ale žel bohu. Zrovna dnes se rozhodla, že diváky naučí, jak si řádně lajznout dvacet minut před televizí. Koncert tenoristy Štefana Margity zřejmě nikoho neuchlácholil ke střihnutí si tří salt.
Nova… ano Nova. Program plný oblbováků, telenovel, nesmyslně drancujících seriálů a vymývačů mozků. Je právě tolik, kolik je a jistá dálniční policie Kobra 11 se rozhodla, že zdemoluje další táhlodlouhou kolonu aut značky BMW, Mazda, Citroen a Honda.
Dívka bezmocně natáhne ruku a namíří ovladačem na televizi a švihne s ním právě tak, jako by švihla hůlkou, kdyby byla čarodějkou ve světě Harryho Pottera. Ale to ona bohužel není. Jediný pohyb, který tedy může konat je, že se celému světu pomstí tím, že přepne ovladačem na poslední český veřejný program.
Prima.
Wie geht es dir?
Jak se máš, německý nudný seriále? Nebo se pletu, Hercule Poirote? Kdo se ve vás má vyznat.
Ne, ta dívka netrpí schizofrenií a nebaví se s televizí, to jen autorka této povídky neomaleně vstupuje do děje a svou přítomností všechno kazí.
Naprosto znechuceně sebou brunetka škubne. Z posledních sil a plná bezmoci zmáčkne jí osudové tlačítko s číslicí vyšší, než je číslo čtyři.
Na obrazovce se objeví nějaký zvláštní „pšontek“. Vypadá jako z reklamy na prezervativy. Na hlavě má dlouhou špičatou čepici, je menšího vzrůstu a bradu mu zdobí dlouhý bílý plnovous, jehož konec je zastřižen do špičky.
Jako z nenadálého snu malý mužíček dívce zamává. Ale ona to nebere na vědomí. Všichni z televize přeci divákům mávají, je to součástí reklamy. Ale tady něco nehrálo.
Poněvadž si skřítek nevymohl dívčinu pozornost, začal skákat do reklamních výšin a mávat překříženě rukama.
Víčka klesla. Dívka nereagovala.
Ťuk, ťuk! Ozve se dunivý zvuk odněkud z televize.
Mladá slečna zvedne svůj zrak a spatří něco nevídaného. Za sklem televizního přijímače na vnější stranu klepe ten malý mužíček. Škrábe a piští a dělá nějaké grimasy, aby si ho všimla. Zdařilo se mu.
Dívka znaveně vystoupí z křesla a pohybem několika kroků se dostane až téměř k televizoru.
Malý mužíček začne luskat prsty a vyzývá ji, aby ho následovala.
Chvíli na něj jen nechápavě hladí, načež splní jeho přání a pohybem dvou prstů dovede vytvořit lámavý pazvuk v podobě luskání prsty.
Něco ji odhodí v dáli.
Něco před ní je.
To něco…. Hýbe se to…
Tak jako ve zrychleném filmu roste strom, tak tu teď před ní něco rostlo. Nejprve nebylo pořádně vidět co, poněvadž to okolo sebe mělo jakýsi mlžný opar. Ale posléze opar zmizel a sním se na scéně objevil…. On.
Malý mužíček z reklamy na kondomy. Eh, totiž malý mužíček s čepičkou a s vousy do špičky.
V prvopočátečním šoku nebyla schopná jediného slova. Jak se sem dostal? Co tu chce? Jsou to halucinace? Je to přepracováním? Nepřehání to s tou školou? Opravdu tu před ní stojí? U Merlina, on tu vážně stojí….
„Co… co chceš? Co tu děláš? Jak ses tu dostal?“ povolí první dojmy a jme si ihned dozvědět veškeré informace. Ne každému se stává, že se na něj z televize vyluskne malý skřet.
Postarší mužíček se hluboce ukloní a zasměje se. Dvakrát tleskne dlaněmi a hned poté se znovu usměje. „Teď už by to mělo jít.“
„Ty mluvíš česky?“ došlo ihned dívce, když si uvědomila, že mužíček vyskočil z polského programu, ne z českého. Načež jí došlo, že její první dotazy byly zřejmě vyřčeny vniveč, ale pokud tedy umí česky, rozuměl jí.
„Teď už ano. Mohla byste slečno, prosím, zopakovat svůj dotaz, prve jsem vám nerozuměl.“
„Ale jistě. Totiž, ptala jsem se… Co tu děláte? Jak jste se sem dostal?“
„Jsem kouzelný dědeček,“ prohlásil, jako by to vysvětlovalo vše.
„Cože jste?“
„Nevěříš na kouzla, dívenko?“
„Ne, to tedy nevěřím,“ zamítla rezolutně, „věřím na bystrý úsudek, čisté ponožky a na knížky Harryho Pottera, ale na kouzelné dědečky, kteří praktikují tělocvik skrze televizní aparaturu, tak na ty opravdu nevěřím.“
„To bys ale měla!“
„Tak dost, dědku, co tu chceš?“ Lezlo jí na nervy, jak byl na ni uctivě milý a přitom se tu tak našteloval, aniž by dal nějak předem vědět. Co teď s ním? Skočí zase zpátky do té bedny? Chce, aby ho nakrmila? Aby se o něj postarala? Byl to nezvaný host!
„Taková silná slova. Odvolej to nebo ti nesplním tvé přání!“
„Mé přání?“ optala se nevěřícně. Ten skřítek měl asi o jedno kolečko v hlavě navíc. Měla by zavolat do nemocnice, že jim utekl z psychiatrické léčebny jeden pacient. Přičemž by se ona stala asi dalším, kdyby podrobně popsala, jak se onen mužík dostal k ní do pokoje.
„Přišel jsem ti splnit jedno tvé největší přání, ale dočkal jsem se jen tvrdého zacházení. Jsi na mě zlá! Dokud se mi neomluvíš, tak ti nic nesplním. Měj úctu ke starším lidem!“ ozval se¨ublíženě mužíček.
Dívka protočila oči v sloup.
„No dobrá, dobrá. Omlouvám se ti, dědečku.“
„To už je lepší,“ prohlásil znalecky a promnul si spokojeně ruce. „A teď k tomu, proč tu tedy jsem,“ přistoupil k ní blíže, sahaje jí přitom jen těsně nad pas. „Drahá Kateřino. Byla jsi vyvolena, abych ti splnil tvé nejtajnější přání. Ať už je jakékoliv, je předem splněno. Jen vyřkni, co máš na srdci a Kouzelný dědeček ti ho rázem splní. Stačí tlesknout jednou dlaněmi a tvé přání je mi rozkazem.“
Nevěřila v tuhle absurdní situaci. Nějaký potrhlý skřet k ní vyskočí z televize, vykládá jí, že jí splní tajná přání, ať už jsou jakákoliv. Někdo v této místnosti se zřejmě zbláznil, ale ona to nebude. Kde se všude zapomněly všechny fyzikální zákony?
Žádná kouzla neexistují.
Ale je to pravda? Hlodal jí hlásek v hlavě. Harry taky netušil, že nějaká kouzla jsou a nakonec zjistil, že je čaroděj.
Proboha, ale to je kniha!
Je v tom rozdíl? Pro něj to byla skutečnost!
Proč to nezkusit? Co za to dá? Vždyť je to jen nějaký starý mrňavý dědek. Co jí může udělat? Maximálně se před ním poníží, když se přidá k té jeho hře.
Na druhou stranu, proč ne. Ať má taky radost.
Miloučce se na něj usmála a sklonila se níže k němu, aby mu mohla pohlédnout zpříma do očí. „Říkáte, že si mohu přát cokoliv, dědečku?“
„Ano, cokoliv.“
„Tak já si tedy přeji, aby svět Harryho Pottera existoval. Aby byla sedmdesátá léta, poslední ročník v době studia Severuse Snapea, kdy ještě nebyl smrtijedem. Abych byla čarodějka a abych studovala ve škole se Severusem Snapem ve stejném ročníku i koleji! Stala se pro něj blízkou osobou,“ začala se usmívat nad vlastními představami. Ano, tohle byl rozhodně celou dobu její sen. Potkat se se Severusem Snapem. Ale potkat ho v jeho vrcholné fázi smrtijedské kariéry? To ne. Kdyby se měla dostat do přítomnosti dospělého Severuse Snapea, všechno by bylo příliš složité. On by byl až příliš zaneprázdněn službami pro Pána zla, všude by panoval neklid, nikdo by neměl stání. Všude by panovala panika. A Severus Snape by jistě v tom shonu neprojevil zájem o mladičkou Kateřinu Loeblovou z České republiky, která dlouhá léta o něm čte knihy a tajně ho miluje, přestože v jejích snech je to charismatický muž, v podstatě je to jen knižní postava.
Rozhodně je lepší jít na jistotu a jít do doby, ve které si jí Severus bude muset všimnout, zvlášť, když bude jeho spolužačkou.
Kdyby tohle ten skřítek opravdu dokázal, obarvila by si hlavu nazeleno!
Tlesk!
„Budiž!“ zazní z úst skřítka. Dvě stařecké ruce se spojily v jeden pleskavý zvuk.
Všechno kolem zčernalo. Svět se kolem začal točit. Až do takové míry, že Kateřina pocítila až nepříjemnou ponorkovou nemoc. Všechno se nepřirozeně dmulo, hlava se točila. Byly to rychlé pohyby a nepříjemné. Točila se stále dokola a dokola v černočerné tmě až to najednou ustalo.
Když po tom hrozivém zážitku otevřela oči, všimla si, že leží kdesi na kamenné podlaze.
Všude kolem ní hořely louče a fagule. Na zdech visely obrazy a …hýbaly se!
Zmateně sebou trhla a zaměřila se na hýbající se obrazy. Rozhlédla se kolem a viděla brnění, které se mírně hnulo.
„To brnění sebou hnulo!“ zkonstatovala suše.
„No samozřejmě, že se hnulo, co jsi čekala? Jsi v Bradavicích!“ ozvala se z obrazu nějaká primabalerína.
„Kde, že to jsem?!“
„Dostala si po hlavě kyjem horského trola, děvče?“ ozval se z druhé strany z obrazu nějaký rytíř na koni a sundal si helmici.
„Jsi v Bradavické škole čar a kouzel, drahá! Copak si nevzpomínáš?!“
Chvíli bylo ticho.
Oni starostlivě hleděli na ní. Ona vylekaně a zároveň nechápavě na ně.
Postavila se na nohy a oprášila si… hábit?!
Teprve teď si uvědomila, že na sobě nemá to, co měla u sebe v pokoji. Pořádně si prohlédla ošacení, od černých holínek se zeleným pruhem, přes šedou krátkou sukni, přes bílou košili s kravatou a vestou až po černý dlouhý hábit, na jehož přední straně v oblasti poprsí se honosil zmijozelský znak koleje.
„Ty vole!“ ulítlo jí. Byla si vědoma, že jí nikdo nevidí. Pak se začala hystericky smát a skákat do výšky několika centimetrů. Štkavě hulákat a mávat šťastně rukama.
„To není možné! To není pravda! On mě sem vážně dostal! Ten prďola starej nekecal, on mě sem fakt propašoval! Já jsem v Bradavicích a chodím do Zmijozelu a jsem čarodějka a umím kouzlit…no počkat!“ jala se prohledávat hábit a nakonec našla to, co hledala. V boční kapse dlouhého pláště nalezla tmavou hůlku z ebenového dřeva.
„Tak schválně? Čtrnáct palců dlouhá, žíně z jednorožce? Dobrá pro přeměňování?“ zavtipkovala. Mávla s ní a obraz ze zdi ihned spadl na zem. „Páni!“
„HEJ!“ zařval zelený mužíček vykukující zpod hladiny vody z obrazu a zatvářil se nakvašeně.
„Co?“ smála se. „Já jsem přece ze Zmijozelu, zvykej si, zelenáči!“ naprosto spokojená sama se sebou ihned zamířila za roh.
No jo, ono se řekne, že je v Bradavicích, ale kolik je tady hodin a jak se dostane někam mezi lidi? Do vstupní síně, nebo úplně nejlíp, do sklepení do zmijozelské koleje za Severusem?
To bylo teď jedno. Hlavní bylo, že je tady. A hodlá toho náležitě využít.

145 komentáře “1. kapitola – Přání

Napsat komentář: Nessa Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..