Rubrika + V hlavní roli…

– 5 –

Vešel dovnitř kobky. KONEČNĚ! Byl tu. Už tak dlouho ho neviděla. V obličeji se mu zračila nicota. Nebylo vidět, na co myslí. Neměl ve tváři nic napsáno, byl bez výrazu. Stál tam a tupě na ni zíral. Ani o krok se neposunul.
Naopak v její tváři se zračila radost. Byla šťastná, že konečně přišel. Postavila se a zvesela k němu přiběhla. Pověsila se mu na hruď a objala ho. Nechtěla se pustit. Už nikdy se ho nechtěla pustit. Přišel. Byl tu s ní a už nechtěla, aby ji zase opustil. Aby ji zase nechal tak dlouho samotnou.
Muž pookřál. Rukou sjel na její záda a přitiskl ji k sobě.
„Už mě nesmíš nechávat tak dlouho samotnou, chyběl si mi.“
Nereagoval. Ale když se mu podívala do tváře, vypadal spokojeně...
Číst dál...

– 4 –

Hříšné myšlenky ji tížily. Myslela na tu druhou. Myslela na to, že by ji nejraději viděla mrtvou. Myslela na něj. Když nebyl s ní fyzicky, byl s ní aspoň duchem. Stal se její posedlostí. Cítila, že něco není v pořádku. Chtěla ho mít jen pro sebe. Ačkoliv tu druhou ženu neznala, žárlila. Žárlila na ni. Ona ho měla pro sebe, ona měla jeho srdce, ona byla jeho štěstím. Ona byla pro něj to nejdůležitější na světě. Zatímco Sam, Sam byla jen hračka. Nebyla pro něj důležitá. Kdyby tu teď vykrvácela, ani slzu by neuronil. Ani by si na ni nikdy v budoucnu nevzpomněl.
Ona je mu lhostejná. Lhostejná jako počasí, které se dennodenně střídá. Ale ona je tady. Sama..a touží po něm. Je tady a čeká, až si jí konečně všimne...
Číst dál...

– 3 –

Stalo se to pravidlem. Muž, pro ní pan bezejmenný, za ní chodil uspokojovat své libido. Stala se tím, čím chtěl, aby byla. Tichá laciná děvka, takovou ji chce mít.
Mluvit pouze, když je tázána, nikdy se neptat, konat, co rozkáže a nikdy neodporovat. Sotva by něco zmohla proti tolikrát silnějšímu člověku. Pochopila, že to není jen obyčejný člověk. Ta hůlka, ta hůlka byla prostředníkem mezi ním a kouzly. Uměl čarovat. Neuměla si to logicky vysvětlit, protože nikdy na čáry nevěřila, ale jak jí bylo nakázáno: „Nikdy se na nic neptej!“
Dnešní noc, stejná jako ty ostatní, se stala jakýmsi stereotypem. Už nedokázala cítit bolest, už nedokázala ani cítit nenávist. Stávala se z ní hračka. Použitá věc, která na svět kolem nereaguje...
Číst dál...

– 2 –

„Je čas, holubičko.“ Ale na co byl čas? Ten muž, ten hlas, na který si už zvykla, ji navštěvoval jako jediný. Ale na co byl sakra čas? Neptala se. Na to byla příliš zbabělá.
Zavřel za sebou dveře. Tohle bylo neblahé znamení.
Byli tu jen oni dva. Pochodně plály, ona byla upravená a s ní byla přichystaná i postel. Takže je to pravda? To, co si celou dobu myslela? Ale to nemůže být možné! Byli k ní v poslední době docela laskaví. ´Proč asi, ty hloupá…`
Neměla kam utéct, nemohla se bránit… mohla buď křičet, ale stejně by jí nikdo neuslyšel, nebo mohla mlčet a tiše se trápit, nechat si ubližovat.
Když se k ní přibližoval, konečně si všimla, jak opravdu vypadá. Nikdy dřív neměla tu možnost ho poznat.
Byl to muž ve středních letec...
Číst dál...

– 1 –

V jednom domku na předměstí
spí loutková panenka.
Cáry perel na zápěstí
a průsvitná halenka.
***
„Položte ji sem!“ Poručil muž. „Nechť jí je tato kobka domovem,“ místnost se zaplavila ledovým smíchem. Kamennou místnost osvětlovalo tlumené světlo pochodní, odkudsi z dálky se ozývaly výkřiky plné bolesti. Ocelová vrata zavrzala na znamení, že svoboda je už jen pouhé slovo a nemá větší význam. Dívka v otrhaném oblečené se hrbila na ledové kamenné zemi, na které se usazovala plíseň věků.
Nevěděla, proč tu je. Nevěděla, co komu udělala, že takhle dopadla. Před několika dny ji jednoduše skupinka několika mužů v kápích unesla z rodného místa. Vůbec nechápala situaci kolem sebe a měla strach z těch lidí...
Číst dál...