„Je čas, holubičko.“ Ale na co byl čas? Ten muž, ten hlas, na který si už zvykla, ji navštěvoval jako jediný. Ale na co byl sakra čas? Neptala se. Na to byla příliš zbabělá.
Zavřel za sebou dveře. Tohle bylo neblahé znamení.
Byli tu jen oni dva. Pochodně plály, ona byla upravená a s ní byla přichystaná i postel. Takže je to pravda? To, co si celou dobu myslela? Ale to nemůže být možné! Byli k ní v poslední době docela laskaví. ´Proč asi, ty hloupá…`
Neměla kam utéct, nemohla se bránit… mohla buď křičet, ale stejně by jí nikdo neuslyšel, nebo mohla mlčet a tiše se trápit, nechat si ubližovat.
Když se k ní přibližoval, konečně si všimla, jak opravdu vypadá. Nikdy dřív neměla tu možnost ho poznat.
Byl to muž ve středních letech. Byl velice pohledný. Dlouhé světlé vlasy mu spadaly na ramena. Oči měl ledové a pichlavé, ale bylo v nich něco vznešeného. Jeho tvář měla rysy aristokrata. Byl hodně vysoký a měl statnou postavu. Tenhle muž se neměl vůbec za co stydět. Byl dokonalý a Samanthě by se určitě za normálních okolností líbil. Ale tady… měla z něj strach. Měla strach z toho, co přijde.
Nemohla si nevšimnout, že je spoře oděný. Na sobě měl jen černé kalhoty a bílou košili. A v ruce cosi, co jí připomínalo hůlku dirigenta.
„Lehni si!“ Rozkázal.
Samantha se ani nehnula.
„Řekl jsem.. LEHNI SI!“
Nic. Dívka na něj hleděla. V očích se jí zračila hrůza, ale také překvapení…z toho, že tento muž umí být tak krutý a zlý. Vždycky ji jeho hlas přišel jako ukolébavka. Uklidňoval ji. Cítila se s ním bezpečně. Ale teď věděla, že je to klam.
Stála neustále na místě.
„Crucio,“ zahřměl. Sam se zkroutila k zemi, popadla se za břicho a svíjela se bolestí. Ještě nikdy v životě nepoznala takovou bolest. Cítila, jako by ji něco trhalo každý atom těla na další atom. Jako by se měla každou chvíli roztrhnout. Po chvíli to ustalo.
„Tak budeš poslouchat?!“ Sklonil se k ní a v jeho očích mohla vidět radost z její bolesti, pocit vítězství. Nevěděla, jak to udělal, ale věděla, že to způsobil on. Tím klackem, tou hůlkou, co držel v ruce. Způsoboval jí tím bolest. Ale jak to bylo možné? Krčila se v rohu a celá se třásla. Po tváři se jí skutálely obrovské slzy. Neměla chuť odporovat.
„Tak budeš už poslouchat?!“ Zopakoval svůj dotaz muž. Oddaně přikývla. „Tak si lehni,“ dodal medovým hlasem.
Sam se pomaličku zvedla ze země. Stále se celá třásla a zatajovala vzlyky, které se jí draly ven. Tvář měla smáčenou od slz. Opatrně přistoupila ke své nové posteli a lehla si. Už chápala, proč měla být čistá, umytá, upravená a hezká. Byla sexuální oběť. Už chápala, proč na ní navlékli tyhle šaty a ne nějaké obyčejné oblečené nebo mundůr vězně. Chtěli, aby byla snadná kořist. Aby se líbila tomuhle násilníkovi. Tak proto ji vytáhli z domu? Aby jim tu dělala děvku?
Znovu mávnul tou hůlkou a kolem rukou se jí vytvořily okovy. Spoutaly ji k posteli, aby sebou nemohla zmítat.
Muž k ní opatrně přistoupil a svlékl si přitom košili. Viděla, že zrovna nezahálí a žádná romantika se konat nebude. Nebyla natolik naivní, aby si myslela, že jí rovnou vyzná lásku.
Dalším mávnutím hůlky zmizelo i veškeré oblečení, které měla na sobě. Ležela na posteli nahá. Kdyby v tuhle chvíli neměla takový strach, styděla by se, ale to si situace nevyžadovala. Měla mnohem horší starosti. Třeba tu, že muž, který doposud stál tak, aby na něj viděla, byl už také bez vrstev oblečení a přibližoval se k ní tak, jak ho pán bůh stvořil. Strachy bez sebe přivřela oči. Nechtěla vidět to, co se právě mělo stát, stačilo, že to ucítí.
Muž nezahálel. Jakmile k ní přilehl, i hned do ní vniknul. Tvrdě přirazil a surově se stahoval zpět a přirážel nanovo. Vykřikovala bolestí. Ale jeho bolest mu byla lhostejná. Hladově se vpíjel do jejích rtů a rukou přitom držel její krk. Neodhodlala se odtrhnout, mohlo by to být ještě horší.
Rukou přejížděl po jejím nahém tělu, svým údem do ní vnikal teď častěji a v kratších intervalech a větších tenzích, slastně při tom přivíral víčka a vzrušeně otvíral ústa.
Byla vyděšená, její bolest se mísila s pohrdáním. Nenáviděla ho. Nenáviděla, za to co udělal. Ubližoval jí, strašně jí ubližoval a bylo mu to jedno.
***
Růž na tváři rozmazaná,
rty co svádí jeho hříchy,
cítí se jak rozervaná,
pod tíhou usmrcené pýchy.
***
¨piiiiiiicovina nejvetsiho kalibru
No, tak ti děkuju, protože se posmíváš lidskému neštěstí.. tahle povídka je pro mě víc, než jen povídka..
drsneeee
no vys ja chapu ze je to pro tebe vic ale ne fakt prijde desna nic proti tvymu pisani mas tu skvely povidky tohle je ma nej oblybenejsi stranka o harym potterovi jinak tu to mas moooc hezonky:)))
Děsná..hmm..je v tom totiž něco, co se mi doopravdy stalo.. a podle kritiků je práve nějlepší ze všech mých jednorázovek.
Tohle je spíš srdcová záležitost.
Ona je vážně skvělá, ale jestli se ti tohleto stalo . . . . . seš asi silná osobnost!!!
jako..přímo tohle ne, ale je to jedna těch povídek, do kterých jsem vložila své zážitky.
Normálně to vipadá, jako kdybys to někdy prožila holka.
Je to…smutný…totiž..dobře napsaný,ale smutný.Chce se mi z toho brečet
Bojim bojim
Glum: popravdě.. něco podobnýho mě téměř potkalo.. teda.. docela dost nechutná věc..
Vážně a acopak,jen se nestiď,povídej:)))))))))
no, není to ani k smíchu, ani k povídání, je mi líto