Vážení přátelé,
povídka, se kterou k vám přicházím, není má. Určitě bude některým z vás říkat něco název Zločin a trest… je to slash povídka od skvělé Ingrid, kterou jsem na starém fanu milovala. Doufám, že vám udělám některým radost. Ingrid se rozhodla konečně dopsat poslední kapitolu a dovolila mi, abych ji zde uveřejnila, tak vám přináším poslední závěrečnou kapitolu této povídky, jelikož ještě nikde na netu není a já jsem byla obdarována touto kapitolou na mail a moc jí za to děkuji. Přeji všem pěkné čtení.
AUTOR: na fanfiction.potterharry.net známá jako Ingrid. Pokud si budete chtít přečíst celou povídku, ostatní kapitoly byste měli naleznout tam 🙂
KDYŽ SE LÁSKA A SMRT OBEJMOU
Probudilo ho ohlušující zadunění hromu. Harry otevřel oči, stále ještě na nich měl brýle, ačkoli přes skla zacákaná drobnými kapičkami bahna skoro neviděl. Byl promočený na kost. Zem bičovaly souvislé provazce deště tak silného, že měl co dělat, aby se vůbec dokázal zvednout. Temně černou oblohu křižovaly rudooranžové a fialové blesky. Harry se pokusil rozhlédnout, ale všudypřítomná masa padající vody mu umožňovala vidět sotva metr před sebe. ,Žiju….asi,´ bleskla mu hlavou první souvislá myšlenka. S hlavou skloněnou doklopýtal rozbahněnou hřbitovní cestičkou do zákrytu jedné větší hrobky. ,,Draco!!!“ zakřičel ze všech sil, ale burácení hromu jeho hlas pohltilo. Zkoušel to znovu, ale nikdo mu neodpověděl i kdyby ano, věděl, že by nejspíš stejně neslyšel. Začínal panikařit.
Do nedalekého stromu uhodil blesk a na okamžik ozářil celý hřbitov oslňujícím světlem. Harry se instinktivně přitiskl k zemi, světlo ho sice oslepilo, ale i tak si byl jistý, že o kus dál zahlédl nějaký pohyb. Po kolenou se plazil tím směrem, přitom nepřestával volat Dracovo jméno. Hlava mu třeštila, nebyl schopný se soustředit…ani myslet a věděl, že ani nebude, dokud ho znovu neuvidí. Pokusil se zaostřit před sebe, skutečně se tam něco hýbalo, zrychlil, v uších mu dunělo, netušil jestli je to hrom nebo jeho vlastní zběsile tlukoucí srdce.
Už rozeznával obrysy, nebylo pochyb. ,,Draco,“ vydechl ochraptěle.
Draco klečel na jenom z hrobů uprostřed kaluže bahna, horní polovinou těla se opíral o náhrobní kámen, zdálo se, že se pokouší vstát. ,,Draco!“ Chlapec ho nejspíš zaslechl, pomalu pootočil hlavu, štíhlé, bledé paže hladce sklouzly po vlhkém kameni a Harry k němu doběhl právě včas, aby ho stačil zachránit před pádem do rozmáčené hlíny. Draco se mu bezvládně zhroutil do náruče, jedinou známkou jeho vědomí byly otevřené oči, už zase šedé, pohaslé, zastřené únavou. Když se ale na okamžik střetly s Harryho vyděšeným pohledem, slabě v nich zablesklo. ,,Pottere, já tě přetrhnu!“ zachrčel, před pár okamžiky sice přestalo hřmít, ale i tak se k němu Harry musel naklonit, aby ho vůbec slyšel. ,,Prej ti nejsou schopný nic udělat! Pch! Málem jsem tě zabil!“ ,,Jsi v pořádku, lásko?“ zašeptal Harry, aniž by se pokoušel nějak obhájit, tohle jediné ho teď zajímalo.
Draco se krátce zamyslel. ,,Nic mě nebolí…a chce se mi strašně spát. Co ty?“ ,,Mně nic není,“ odvětil Harry, ,,síla mé matky mě ochránila.“ ,,No to určitě,“ odfrkl Draco, ,,kdyby se mi v klíčovém okamžiku nepodařilo švihnout sebou o náhrobek, tak tamhle o pár metrů dál teď moknou tvoje spečený ostatky!“ Harry na něj pár vteřin strnule zíral. ,,Jak..švihnout?“ vydechl nechápavě. Malfoy uhnul pohledem, nic neřekl, ale Harry ani žádnou odpověď neočekával, upřeně hleděl na jeho tvář, utrápenou, pobledlou, s temnými kruhy pod očima, zmáčenou deštěm, ale přes to všechno stále neuvěřitelně překrásnou. Opatrně odhrnul mokrý pramen vlasů z levé strany chlapcova čela, Draco přivřel oči, jeho levý spánek zdobila ošklivá podlitina místy pokrytá zaschlou krví. Harry se kousl do rtu, ale příval lítosti, soucitu a pocitu viny byl tak silný, že se nedokázal ubránit slzám, sklonil hlavu a trochu se odvrátil.
,,Harry?“ Draco ho s vypětím sil jemně zatahal za paži. Chlapec odmítavě zavrtěl hlavou. ,,Neměl jsem tě k tomu přemlouvat, pořád dělám všechno špatně…“ ,,Každej občas něco zblbne. A já s tím nakonec souhlasil,“ zaprotestoval Draco. ,,Od začátku ti jenom ubližuju,“ vzlykl Harry. ,,Harry,“ Draco už neměl sílu se s ním přít. ,,Já tě do toho všeho zatáhnul, je to moje vina, měl jsem…“ ,,Sakra, Pottere!!!“ zaúpěl Draco jak nejhlasitěji dokázal. Harry na něj pohlédl očima plnýma slz. ,,Je mi to líto,“ hlesl tiše. Draco se shovívavě usmál. ,,Fajn, ale teď buď tak laskav a odnes mě někam, kde na mě nebude pršet, pak se mi můžeš omlouvat jak dlouho budeš chtít.“
Harry ho odnesl zpátky do noclehárny, i na něm už se podepsala únava, šel pomalu, vrávoravě, ačkoli se mu zdálo, že Draco skoro nic neváží. Než vešli do pevnosti, stačil si ještě uvědomit, že bouře skončila, ale i když stále pršelo, vzduch byl nehybný a těžký, kolem se rozpínalo dusné ticho, pohlcující bubnování deště i všechny ostatní zvuky. Ale v té chvíli tomu nevěnoval pozornost. Svlékl Dracovi zablácený háv, uložil ho do postele co nejblíž krbu a zahrnul několika vrstvami přikrývek. Potom Dracovou hůlkou zažehl oheň a teprve pak usedl na okraj lůžka. Šedé oči ho klidně pozorovaly, něžně ho hladily pohledem, ale pořád se mu zdály tak nějak…bylo v nich něco…potřásl hlavou, aby tu hloupou myšlenku odehnal. ,,Je ti líp?“ zeptal se. ,,Nemám dojít pro tvého otce? Nebo někoho, kdo se vyzná v léčení?“ ,,Ne, nikam nechoď, jsem ok,“ ujistil ho Draco ,,jsem jenom zmrzlej a unavenej, nic víc.“ ,,Někdo by se ti měl podívat aspoň na tu ránu na hlavě,“ namítl Harry. ,,To spraví odvar z blatouchu,“ odbyl ho Draco, ,,nic co by nemohlo počkat. Navíc táta sem stejně určitě brzy dorazí, pochybuju, že mu to běsnění živlů uniklo.“
,,No tak dobře,“ kapituloval Harry, ,,odpočiň si. Až se vyspíš, dáš se trochu do pořádku a potom se uvidí co dál,“ něžně ho políbil na prochladlé rty, ,,to nejhorší je za námi.“ Draco se slabě pousmál. ,,Jo, já vím. Víš co si myslím?“ ,,Teď bys neměl myslet, ale spát,“ upozornil ho Harry. ,,Ale když ti to neřeknu, neusnu,“ namítl Draco, jeho hlas byl pořád o něco tišší než obvykle, ale jasný. Harry se s povzdechem natáhl vedle něj a objal Draca kolem pasu. ,,Poslouchám.“ Chlapec se k němu okamžitě přitulil a s hlavou položenou na Harryho rameni začal:
,,Myslím, že láska je zvláštní druh magie, kterýmu by se měli všichni smrtijedi a ostatní rozumně uvažující lidi zdaleka vyhnout. Někde jsem slyšel, že když se zamiluješ, automaticky ti klesne IQ…a něco na tom asi je, protože jsem si jistej, že kdybych si v tuhle chvíli udělal IQ test, i bublající bahno by dosáhlo vyššího počtu bodů než já. A mně to navíc vůbec nevadí, naopak, dá se říct, že jsem nadšenej svou vlastní voblbnutostí. Moje arogantní, egoistické, vznešené Já je z toho na mrtvici, ale nemůžu s tím nic dělat,“ vzlykl, vzdáleně si uvědomoval, že začíná brečet, přesto pokračoval, ,,p-prostě mě to dostalo.“ Harry ho k sobě pevně přivinul. ,,Tiše,“ zašeptal a volnou dlaní mu jemně setřel slzy, ,,ty teď musíš odpočívat, řekneš mi to jindy, jo?“
Nezdálo se však, že by ho Draco poslouchal. ,,Vím, že se to příčí všem mejm životním zásadám, ale jediná věc na který mi v tuhle chvíli záleží je, abys byl v pořádku…“ Harry ho konejšivě pohladil po tváři, navzdory sálajícímu ohni v krbu byla stále ještě studená. ,,Já vím. A stejně tak záleží mně na tom, abys byl v pořádku ty. Zkus se uklidnit, no tak, lásko, už je to za námi.“ Navzdory jeho chlácholivým slovům se Draco rozbrečel ještě usedavěji. ,,Proboha, co je ti!“ vyjekl Harry vyděšeně. ,,Bolí tě něco? Je ti špatně?!“ vyletěl do sedu. ,,Jdu pro Luciuse!“ Draco vymotal levou ruku z přikrývek a lehce ji položil na Harryho dlaň. ,,To nic,“ vypravil ze sebe, násilím potlačuje vzlykání, ,,akorát je toho na mě nějak moc…“
Harry si zase lehl, objal ho a zpříma mu pohlédl do očí. ,,To ty hlasy? Byly to oni? Říkali ti něco?“ Draco zavrtěl hlavou. ,,Vůbec nic, od chvíle, kdy jsem se probral na tom hrobě na mě nemluvili, naposled jsem je slyšel, když jsem na tebe zaútočil,“ dodal už o něco klidněji. ,,A co říkali?“ zeptal se Harry. ,,Že musím splatit dluh.“ ,,A ty?“ ,,Řekl jsem, že tebe jim nedám.“ ,,A oni?“ Draco unaveně přivřel oči. ,,Nic. Asi si to budou muset vybrat nějak jinak.“ Harry potlačil zachvění. ,,Jak?“ ,,Nějak,“ odvětil Draco, po pár vteřinách tíživého ticha, oči nechal zavřené, nechtěl, aby Harry poznal, že ví trochu víc než říká. Schoulil se do jeho náruče a soustředil se na uklidňující pohyby dlaně, která ho hladila po vlasech a zádech. ,,Neboj, něco vymyslíme, vždycky se dá něco dělat,“ doléhal k němu Harryho hlas, který už vnímal jen jako slaboučký šum. ,,Čeho bych se měl bát? Jsi tu přece ty,“ zašeptal Draco a o pár vteřin později už Harry slyšel jeho pravidelné oddechování.
,,Co se to tady sakra děje?!?!“ Harry si prudce posadil. Ani si neuvědomil, že usnul, natož aby věděl, jak dlouho spal. Ve dveřích noclehárny stál Lucius Malfoy, hedvábný háv měl zaprášený místy pokrytý úlomky omítky, trochu bílého prachu ulpělo i v Luciusových vlasech, výraz v jeho tváři byl však víc šokovaný než nasupený. Druhá vlna zemětřesení je zastihla ještě v jídelně, naštěstí měl s podobnými věcmi zkušenosti z dovolené v Řecku, takže se mu podařilo zatáhnout Niona pod stůl pár vteřin předtím, než se zřítil strop, trvalo celou věčnost, než se odtamtud dostali ven, protože na materiál z něhož byla pevnost postavena šlo používat magii jen omezeně. Ale i tam uvnitř slyšeli dunění hromu tak silné, jako by se na ně řítila celá zemská kůra. Už v tu chvíli věděl, že Draco provedl nějakou pitomost, pravděpodobně pitomost s nedozírnými důsledky, ale popravdě, on je snad radši ani vidět nechtěl. Zlověstné ticho, jež následovalo, jeho tušení katastrofy ještě umocnilo.
,,Já jsem…totiž…my jsme…“ zakoktal Harry, absolutně ho nenapadalo, co by měl odpovědět. Bezradně pohlédl na Draca, ten však ležel na boku zády k němu a pořád tvrdě spal, pak zpátky na Luciuse. ,,Mysleli jsme…chtěli jsme…“ připadalo mu, že je povinen podat nějaké vysvětlení, jenže nevěděl jak. Ale zdálo se, že Lucius ho vůbec nevnímá, pomalu kráčel od dveří k posteli na které leželi, v jeho strnulé tváři se zračilo napětí a ještě něco, nervozita, úzkost…těžko říct, Harrymu při pohledu na ni běhal mráz po zádech. Odsunul se ke kraji postele, pomalu spustil nohy na zem, nespouštěje přitom z Malfoye oči. Ten si ho naopak vůbec nevšímal, sedl si na postel napravo od nich a jako hypnotizovaný upřel zrak na Dracův obličej.
4 Ingrid: Je to hezky napsané.líbí se mi to.A na ostatní díly se určitě podívám.
4 Blanch: je dobře,že si sem tu povídku vložila…..moc se mi líbí.
jéé blanch, tudle povidku sem cetla snad pred…no bude to hodne dlouho! 😉 sqele ze sem davas odkaz, uz si ju moc nepamatuju a je potreba osvezit pamet
jinak…kdy budou dalsi kapitolky tvych povidek? tesim se jak babka na duchod, dik a pac renee
já se pokusím dneska 🙂
si zlatá!! 🙂 až se někdy budeš nudit jukni na moje stránečky…eště tam sice toho moc není ale už se mi rýsuje povídka 😉
Moc kráááááááááááásnééééééééééé 🙂
No páni, tomu říkám náhodička
zrovna včera jsem si to dočetla, četla jsem to už podruhé a lekla jsem se že by 50. kapitolka měla být poslední… ale jsem fááááákticky mocky ráda že je to ta poslední!!!
jdu na druhou polovičku:o)))
Prosím lidičky, kde je kapitola 42-50, nikde jsem je nenašla.
http://fanfiction2.potterharry.net
Přesně tohle jsem hledala! 😉
a kde je ta druha pulka?
Mos krásná povídka. Celou ji najdete na stránkách http://archiv.potterharry.net/viewstory.php?sid=336&textsize=0&chapter=1 🙂
Děkuju za poslední kapitolu 🙂
Alis
Ahoj, ten odkaz na celou povídku nefunguje- nevíte, jeslti se dají někde najít kapitoly 42.-50.nebo už jsou ztracey v nenávratnu?
Díky
[12]: Přiznám se, že už nevím. Nevím, kolik toho je na fanfiction.potterharry.net… starý fan archív už nejde no. Zbytek asi nikde nebude, Ingrid – co já teda vím – neměla vlastní blog ani web.