17. kapitola – Je načase říct ti pravdu 2/2

„Dostal jsem se do mudlovských ulic. Podařilo se mi dopadnout Petra. Ale tehdy byl náš Petříček rychlejší a dokonce mě i přelstil. Vytáhl na mě hůlku, uřízl si jeden prst a zakřičel na celé kolo `James a Lily, Siriusi, jak si to mohl udělat?` Načež vyřkl nějaké zaklínadlo, které způsobilo, že zahynulo a dvanáct mudlů a přeměnil se v krysu a uprchl kanálem spolu s ostatními krysami pryč. Po chvíli přijelo Ministerstvo kouzel a myslelo si, že všechno jsem způsobil já. Nikdo jiný totiž, kromě Lily a Jamese, nevěděl, že Strážcem tajemství udělali Petra. Ani ty jsi to nevěděl a celá ta léta sis myslel, že jsem zrádce.“ Koukl na něj. „Ale odpustil jsem ti to, protože si to nemohl vědět. Ministerstvo mě poslalo do Azkabanu, kde jsem přežíval jen díky přeměnám ve psa, poněvadž Mozkomorové dokáží z člověka vysát energii a krásné vzpomínky jen díky jeho člověčině. Jak pes jsem pro ně byl podřadný a moje problémy už byly pro ně moc jednoduché. Celou dobu jsem se nezbláznil jen díky tomu, že jsem věděl, že jsem nevinný. Dodávalo mi to odvahy a slíbil jsem si, že se jednou Petrovi pomstím. Po dvanácti letech v Azkabanu jednou přišel na obchůzku tehdejší Ministr kouzel, Kornelius Popletal, který s sebou přinesl Denního věštce. Dal mi ho a divil se, že jsem jako jediný z vězňů normální a nezešílel jsem. Byl tam tehdy článek, kde byla rodina Weasleyů, možná znáš někoho z jejich rodiny. Weasleyovy byli Harryho druhá rodina. Jejich syn Ronald chodil s Harrym do ročníku. Oni byli taková chudší rodina a měli spoustu dětí. Tehdy Arthur Weasley vyhrál v tombole nějakou výhru a za ní se s rodinou vydal do Egypta na prázdniny. Bylo to v novinách a já jsem si tehdy na té fotografii všiml, že Ron má na rameni krysu. Chyběl jí jeden prst a ihned jsem poznal, že jeto Petr. Kolikrát jsem ho viděl přeměňovat se a věděl jsem, jak přesně vypadá. Byl to on. A já se rozhodl, že se dostanu ven a zachráním Harryho. Byla to má povinnost. Jako pes jsem se protáhl mřížemi. Tehdy jsem byl už hodně vyhublý a šlo to hladce. Přeplaval jsem moře a dostal se na pozemky Bradavic, kde studoval Harry. Byl tehdy ve třetím ročníku.“ Usmál se posadil se k Remusovi na pohovku. „Ty jsi tam tehdy učil Obranu proti černé magii.“

„Já?“ Smál se Remus.

„Ano, přesně ty. A myslím, že ani v této realitě od toho nemáš daleko, vždyť ten předmět zbožňuješ a jsi skvělý, pokud jde o tento obor. Taky si mi říkal, že by tě to bavilo dělat.“

„Ale vždyť, jako vlkodlaka…“

„Ano, v tom máš pravdu. Jako vlkodlak sis tehdy nemohl delší dobu udržet žádnou práci. Vždycky na to přišli a tys s tím měl problémy. Ale Brumbál z mé doby byl skvělý chlap. Vždycky člověku pomohl, ať se dělo, co se dělo. A tobě také pomohl. Přijal tě jako profesora do školy. Ale po roce si odešel, protože Snape vykecal prý celé škole, jak to s tebou je.“

„Snape?“ Podivil se Remus.

„Ano, Severus Snape, na rozdíl od nás, za našich let chodil do Zmijozelu. Bylo to naopak. Já chodil do Nebelvíru a sdílel s vámi komnaty a on chodil do Zmijozelu. Jak ironické, viď?“ Usmál se. „Později ve škole učil Lektvary a myslím, že v té druhé realitě učí pořád.

„To je k nevíře, vážně,“ řekl užasle Remus. „A jak ses sem vlastně dostal?“

„Neboj, dostanu se k tomu. Kde jsem to skončil? Ano, Harry. Tak jsem se s Harrym seznámil. Celý rok si samozřejmě myslel, že jsem jeho rodiče zabil já, ale na konci ročníku jsme mu společně vysvětlili, že to bylo jinak. Ještě chvíli předtím jsem tě přesvědčil a řekl ti pravdu. Uvěřil si mi, poněvadž jsem ti ukázal Ronovu krysu, čili Petra. To už je jedno kdy a kde se to stalo. O rok později se k moci vrátil Voldemort, kterému jen tak mimochodem Harry zase několikrát překřížil cestu a nedovolil mu se vrátit k moci, ale v jeho čtvrtém ročníku už tomu nezabránil. Potom za rok ovládal Voldemort tak trochu jeho sny a mysl. Já a Harry jsme se měli moc rádi. Byl tak podobný Jamesovi. Měl bys ho vidět. Jen ty oči, ty měl po Lily. Tak jasně zelené,“ zasnil se. „Harry byl jako můj syn a bratr zároveň. Tehdy ho Voldemort přelstil a ovládl jeho představy. Harry si myslel, že mě lord Voldemort zajal a vydal se mě zachránit, jenže to byla past. Já jsem se tehdy, jako hledaný zločinec, poněvadž se Ministerstvo nenechalo přesvědčit, že to není má vina a Petr mezitím utekl, tak se to nedalo nijak dokázat, uchýlil do svého starého domu, na Grimmauldově náměstí 12, kde jsem to jako dítě nenáviděl. Poněvadž jsem chodil do Nebelvíru, rodina mě zavrhla. Můj otec byl úplně jiný a stejně jako moje matka, uznávali Voldemortovu myšlenku – vymýtit všechny mudlovské šmejdy a mudly. Ale to už je jedno. Tehdy jsem se dozvěděl, co se stalo a šel jsem na pomoc Harrymu. Bylo to na Odboru záhad.“

„Tak proto chceš pracovat právě tam?“

„Ano, proto. Protože díky Odboru záhad jsem se ocitl zde. Je tam toho plno, nad čím člověku zůstane hlava stát. Voldemort měl plnou stoupenců. Říkali si Smrtijedi. Patřila mezi ně i má sestřenice Belatrix Lestrangeová. Tehdy jsme spolu bojovali a já bláhový udělal takovou chybu, že jsem se jako obvykle chvástal a pobízel ji, aby se víc snažila. Pamatuji si, že jsem říkal něco v tom smyslu jako `Ale no tak Belo, to je všechno, co umíš?`“ Zakýval hlavou. „To bylo mou osudovou chybou, poněvadž jsem se začal smát a nedával jsem pozor. Zasáhla mě a já přepadl do nějakého Kamenného oblouku, za nějaký závěs. Bylo mi třicet pět let. Byl jsem dospělý chlap. Víc si nepamatuji, protože hned na to jsem otevřel oči a objevil jsem se zde. Zase jako jedenáctiletý kluk. Seděl jsem na stoličce a klobouk právě vykřiknul Zmijozel, za což ho budu do konce tohoto života nenávidět.“

„Teda, Siriusi. To bylo vyčerpávající. Já ani nevím, jaké z toho mám dojmy.“

„Opravdu, Remusi. Věř mi, já si nevymýšlím. Je to celé pravda. To ten Odbor záhad. Proč myslíš, že bych všechno o tobě tehdy věděl. Pamatuješ si, jak jsem věděl, že jsi vlkodlak? Tehdy jsem se vymluvil, že tě vídám, jak chodíš každý úplněk s madam Pomfreyovou k vrbě Mlátičce. Já jsem ti tehdy nemohl říct pravdu.“

„Ale jistě, že ti věřím, Siriusi. Jen je to na mě moc rychlé, musím to rozdýchat,“ usmál se. „A proč ses vlastně nikdy nepokusil dostat se zpátky do svého světa?“

„Ale já se pokoušel, kamaráde. Jenomže v tomhle světě nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Byl jsem za Brumbálem a to, co jsem uviděl, mě totálně vykolejilo, poněvadž tenhle Brumbál, co tu máte, by si nebyl schopný zavázat ani tkaničky.“

„Ale to je jen Brumbál.“

„Nikdo jiný by mi nevěřil. Já nevím, napadl mě i Raddle, ale jelikož to byl v mém světě zlý černokněžník, tak jsem ho nikdy neměl rád a nevěřil jsem mu.“

„Tak to chápu. Teď už vím, proč si ho tak nesnášel, to je pochopitelné.“

„Přemýšlel jsem i nad McGonagallovou, ale ta nebyla nikdy důvěřivá, tomuhle by neuvěřila nikdy. Kdysi v druhém ročníku jsem také psal na Ministerstvo, ale ani se neobtěžovali mi odpovědět. Nějak jsem se postupem času tady naučil žít a naučil jsem si zvykat. Možná jsem odtud nechtěl i proto, protože jste tu byli vy. A hlavně tu byl James, který v mé realitě dávno umřel. A taky, Lily. Nikdy by mě to nenapadlo, ale já jsem se poprvé v životě zamiloval a nechtěl jsem ji opustit. Nevěděl jsem, jak z toho všeho ven. Dokonce jsem už začínal být trochu duší zase chlapcem. Mé dospělé jednání mě občas opouštělo a bylo fajn být jednou zase mladý a ve studentských letech.“

„Já tomu pořád nemohu uvěřit, Siriusi, fakt to myslíš vážně?“

„Fakt, Remusi. Rozuměl bych, kdybys mi nevěřil.“

„Nevím proč, ale věřím ti. Vím, že jsi čestný člověk a vždycky jsem si myslel, že by ses spíš hodil k nám do koleje. A nebyl jsem daleko od pravdy. Vím, že bys mi nelhal, nejsi ten typ člověka, co lže. Jsi upřímný a teď chápu, proč si měl celá ta dlouhá léta tajnosti a nechtěl si mi to říct. Těžko bych pochopil něco takového ve svých třinácti letech.“

„Ano, za tohle se ti omlouvám, ale opravdu to nešlo. Jsi vlastně první člověk, který to ví. Neměl jsem nikoho, komu bych to řekl. I když jsem ti důvěřoval, měl jsem obavy, že se semnou přestaneš bavit. Celé ty dlouhé roky jsem měl obavy, že mě nebudeš brát jako kamaráda. To bylo asi to největší zklamání, že i James měl předsudky.“

„To muselo být hrozné. Být v koleji, kterou jsi kdysi nesnášel. Tvůj sok byl s námi v komnatě. Tví kamarádi se s tebou nebavili, jen já a to až později. Petr, kterého právem nenávidíš, se stal oblíbeným a ke všemu ty, společenský člověk, ses stal obávaným a některými i nenáviděným člověkem. A teď mi to dochází,“ zarazil se a podíval se zamračeně na Siriuse, „jak to bylo s tvým rozchodem s Lily? Chtěl si po mně, abych ti pomohl je dát dohromady. Že ty…“

„Teď si narazil na jádro pudla. Máš pravdu. Já pořád Lily miluji, jako nikdy žádnou holku předtím. Je mým vším a dal bych za ni život. Ale ona musela jít dál. Chtěl jsem jí a Jamesovi dát šanci. Pokud v minulém životě byli manželé, tak tady mohou být taky. Oni si byli souzeni a navíc se jim musí narodit syn. Já chci, aby se Harry narodil. Mám ho rád, a i kdybych neměl být jeho kmotrem, on má právo na život a musí se narodit. Vždyť to byl tak skvělý kluk,“ po tváři mu stékala jediná slza.

„Ach jo, Siriusi.“ Objal ho kamarád. „To je strašné. Ale pochop. Když říkáš, že je tady všechno jinak, neznamená to, že to může být jinak i s nimi? Co když se nevezmou a prostě mít děti nebudou? Všechno se mohlo změnit. Tohle je přece jiná realita.“

Sirius se odtrhnul. „Ale za zkoušku to přece stojí. Oni to musí zkusit. Já bych si to vyčítal, kdybych jim nedal šanci. Kdybych nedal šanci jejich lásce, aby stvořila Harryho. Mám ho fakt moc rád a stýská se mi po něm.“ Sklopil hlavu.

„A co když to nevyjde?“ Zajímal se Remus.

„V tom případě… se s tím budu muset smířit.“

„A co Lily?“

„Ta si zvolila svou cestu a Jamese miluje. Věřím tomu, že zůstanou spolu. Já už jí kazit život nechci.“

„Co to povídáš? Ona tě přece milovala!“

„Máš pravdu, Remusi. Milovala. Ale to už je minulost.“ Usmál se a sklopil hlavu.

Remus chápal Siriusovo trápení. Jak plynul čas, stali se ještě mnohem důvěrnějšími přáteli. Tahle pravda posílila jejich kamarádství. Remus už ani nedokázal přemýšlet nad tím, že by si to Sirius vymyslel. Ať už nad tím přemýšlel tak nebo tak, zapadalo všechno do sebe. Důvěřoval mu a věděl, že tohle by si nikdy nevymyslel. Věřil mu každé slovo. Navíc na Siriusovi bylo vidět, jak se kvůli tomu trápí a jak mu Lily chybí. Nedokázal být jenom kamarádem. Na druhou stranu bylo poznat, jak ho těší Jamesovo kamarádství.

Sirius byl dobrý člověk. Obětoval svoje štěstí kvůli štěstí druhých a kvůli nenarozenému dítěti. I přes veškerou svou lásku k Lily riskoval, byl přesvědčený, že oni dva jsou si souzeni a musí být spolu. Dělal všechno pro to, aby se nehádali a urovnával jejich hádky. Ačkoliv mu to dělalo potíže a uvnitř ho to trhalo na kusy.

Remus chápal, že když už tohle jednou Sirius udělal, tak to nehodlá vzdát a bude dělat všechno pro to, aby se ti dva jen tak nerozešli. Zřejmě byl jeho vztah k jeho kmotřenci natolik hluboký, že dokázal obětovat i svou lásku. Remus přemýšlel nad tím, že by také opravdu jednou toho Harryho rád poznal. Když už to Siriuse nutí k takovým činům, něco na tom klukovi musí být. Už jen ta představa, že to byl syn Jamese a Lily, ho nutila k tomu, aby nad tím přemýšlel.

Ti dva, Lily a James, si byli opravdu víc důvěrnější a vzácnější. Jejich láska rostla. Byli spolu každý den a opravdu to vypadalo, že jakmile udělají zkoušky OVCE, vezmou se. A nebylo k tomu daleko. Zkoušky OVCE byly totiž za rohem.