15. kapitola – Zrada

Čas plynul neúprosně. Sirius si to nechtěl přiznat, ale začínal být hysterický a panikařil. Blížily se další Vánoce, blížily se Lilyny sedmnácté narozeniny. Doba, kterou spolu trávili, se blíží ke konci. Sirius měl jasno, musel Lily nechat na pokoji už v brzké době, aby se stačila s Jamesem dát dohromady. Věděl, že oficiálně jejich vztah začal někdy koncem šestého ročníku, ale také věděl, že to chce nějakou dobu, aby se ti dva vůbec spolu začali bavit.

V posledních dnech nedokázal racionálně uvažovat. Také Lily si všimla jeho podivného chování.

Co ji mám říct? Jak jí to řeknu? Co si vymyslí? Promiň Lily, ale v minulém životě sis vzala Jamese a teď si ho musíš vzít znovu? Nebo: Lily víš, my dva, to byl omyl. James je ten, kterého miluješ, jenže ty to ještě nevíš. Proboha, Siriusi, mysli! Jsi přece Black nebo ne? Chodil po pokoji, překračoval z jedné nohy na druhou, chodil z jedné strany na druhou. Měl už toho dost. V posledních měsících nemyslel na nic jiného a teď, teď to bylo tady. Musel to udělat a musel dát šanci svým nejlepším přátelům, i přes to, že Lily tak moc miloval.

Teď litoval toho, že se nechal unést a že se s ní dal dohromady. Kdyby se dál trápil, všechno by bylo jinak a bylo by to mnohem lepší. Nemusel by tohle řešit a možná by ho to ani tolik nebolelo. Rozchod je horší, než kdejaká sužba.

Jak rád bych ti to Lily vysvětlil, jak moc rád, ale ještě není ta vhodná doba. Ještě bys pravdu neunesla. Musím to skončit, bude to tak lepší, pro tebe i pro mě. Pro celý náš zatracený osud!

Seděl ve společenské místnosti a byl zahloubaný. Z přemýšlení ho vytrhla Lily. Omotala své ruce kolem jeho krku a líbla ho na tvář. „Nechtěl by ses jít ven projít? Je tam konečně hromada sněhu.“

Chvíli přemýšlel, ale nakonec usoudil, že tohle bude nejvhodnější doba pro to, aby ji všechno vyklopil. Jen ještě nevěděl co. Ale byl přesvědčený, že zaimprovizuje.

Už dobrých deset minut šli ruku v ruce po školních pozemcích. Všude kolem byla už tma a jediné, co jim svítilo na cestu, byly hvězdy.

„Proč mlčíš?“

„Hmm?“ Sirius byl mimo.

„Ty mě vůbec nevnímáš. Co se to v poslední době s tebou děje?“

Zhluboka se nadechl: „Víš Lily, musím ti něco říct.“

Lily ztuhla. Netroufla si ani dýchat. Vyděšeně na něj hleděla, poněvadž moc dobře věděla, že když už Sirius mluví takto vážně, bude to něco vážného a nebude se jí to líbit.

Chvilku ji pozoroval. Nechtělo se mu do toho. Ale vůbec. Byla tak krásná, když ji zrůžověly tváře.

„O co jde? Tak už to vyklop.“

Rozhodl se, že bude lepší zahrát si na necitelného úchyla, kterému šlo jen o to jedno.

„No, jednoduše, kotě,“ zkroutil oči v sloup. „Už mě to s tebou nebaví.“

„COŽE?“ Lily pustila jeho dlaň a nechápavě se na něj zahleděla.

„Tak jak slyšíš, beruško,“ poslední slovo řekl zřetelně s podtónem samolibosti. „Už mě to s tebou nebaví. V posteli jsi pořád stejná. Už mám chuť zase na jiné maso.“

„Siriusi! To nejsi ty! Já tě nepoznávám.“

„Máš pravdu, Evansová. Ta přetvářka byla strašná, jsem rád, že si od ní konečně oddechnu. Co kluk neudělá pro to, aby tě dostal do postele,“ nasimuloval posměšný a nepřirozeně falešný smích. „Vůbec se divím, že jsem to s tebou tak dlouho vydržel. Ale musím uznat, že si vážně dobrá milenka. Někdy si to zase zopakujeme, co říkáš? Někdy, až mě zase ty moje holky přestanou bavit. Koneckonců, byla by si dobrá bokovka!“ Obzvlášť kladl důraz na dvojsloví moje holky.

Mlaask! Z pravé strany mu přiletěla facka.

„Nenávidím tě,“ po tváři ji stékaly slzy. „Siriusi Blacku, nenávidím tě. Jsi parchant a prospěchář. Nedokážu pochopit, jak jsem ti mohla naletět. To snad není možný! Lily, ty naivko. A já si myslela, že mě máš rád.“

„No to víš, Evansová, jsem dobrý herec!“ Zasmál se Sirius.

Lily ho odstrčila a skrz sníh utíkala zpátky do hradu. Sirius i z dálky mohl slyšet její bolestné vzlyky.

Promiň mi miláčku, ale jinak to vážně nešlo. Po tváři se mu skutálela jediná slza.

A život šel zase ztěžka. Dlouho sis neužil toho štěstí, Siriusi Blacku. Jsi odsouzený k tomu žít až do konce života nešťastný.

Lily se mu na každém rohu vyhýbala a nepromluvila s ním ani slůvkem. Pro Siriuse to tak bylo lepší. Než, aby z nich zase byli kamarádi, bylo pro něj lepší, že se nevídali a on neznal každé její tajemství. Tak nějak se od sebe odloučili a jemu to způsobovalo menší bolest, než kdyby měl být nadále její babička vrba.

„Remusi, potřebuji tvoji pomoc.“

„Co potřebuješ?“ Remus se stačil dozvědět, že se ti dva rozešli, i když to nebylo přímo ze Siriusových úst. Jen neměl ponětí, jak k rozchodu došlo, ale moc dobře cítil, jak to Siriuse trápí. Věděl, že to pro něj není příjemné a také si všiml, že ani Lily není zrovna šťastná. Jen bůh ví, jak k tomu rozchodu došlo.

„Potřebuji, aby…,“ špatně se mu to říkalo. „Potřebuji…“

„No co potřebuješ?“ Za každých okolností se mu snažil být nápomocen.

„Chci, aby si Jamesovi pověděl, že se Lily líbí. Ale nesmí ji to říct, že to ví. Ona by se styděla. Nechtěla, aby to někdo věděl.“ Za tu lež mě jednou zavřou… ne, Azkaban už nikdy v životě.

„Cože? Takže takhle to je? Ona tě nechala kvůli Jamese?“

„No, tak nějak. Ale.. ono to bylo takové vzájemné. Ale prosím tě, hlavně o tom s nikým nemluv. Nechci, aby se to rozmazávalo.“

„Jasně, na mě se můžeš spolehnout, Tichošlápku.“

„Díky, Remusi. A… řekneš to tomu Jamesovi?“

„Řeknu. Proč vlastně chceš, aby se ti dva… no..“

„Tak… přeju Lily jen to nejlepší, a pokud se jí líbí James, tak pro ni určitě to nejlepší bude, ne?“

„To máš jistě pravdu. Navíc, Jamesovi se stále líbí a je mi jasné, že teď po ní půjde.“

Sirius se falešně usmál. Byl dobrý herec, a tak mu to všechno Remus sežral. I když svému jedinému kamarádovi nerad lhal a nerad takto intrikoval s Lilyným životem. Ale nedalo se nic dělat. Ti dva prostě musí skončit spolu, jinak ta jeho oběť přijde nazmar. A to nehodlal dopustit. Bude se snažit, aby je nakonec dal dohromady, i kdyby to mělo být ručně stručně. James a Lily prostě budou zase spolu!

Nerad to sledoval, ale aspoň nějaký úspěch za ten poslední měsíc. James letos zůstal na Vánoce v Bradavicích a Lily samozřejmě taky. Sirius věděl, že se o ní snaží a taky mu to chtěl usnadnit. Akce Potter+Evansová mohla začít.

Tiše se usadil v rožku své komnaty, kde byl přes Vánoce sám. Vzal do rukou dva pergameny a dvěmi různými styly písma načmáral vzkazy. Dvěmi.. co kdyby to někdo prokoukl?

Jo, to by mohlo jít, zkontroloval svou konečnou práci.

…tvůj ctitel, dopsal poslední dvě slova do Lilyna dopisu a do Jamesova samozřejmě tvá ctitelka.

„To prostě musí klapnout!“

Držel v ruce dvě anonymní pozvání na schůzku. Sirius věděl, že ať už by Lily pozval kdokoliv, určitě by šla, už hlavně jen proto, aby ukázala Siriusovi, že má i na víc, než je on. A sám tušil, že až zjistí, že je to James Potter, tak proti tomu nic mít nebude, protože on je po celé škole oblíbený a holkám se moc líbí. Tímhle bude mít všechno v kapse, navíc, když ví, že James a Sirius jsou sokové.

Oblékl si teplý červený svetr a vydal se do sovince. Snad po cestě nepotkám ani jednoho z nich.

Měl štěstí. V sovinci i na chodbách bylo prázdno. Co nejrychleji pobídl dvě školní sovy, aby dopis doručily. Každému majiteli zvlášť. Snad mu ani jeden na to nepřijde.

Rozhodl se, že je bude sledovat a uvidí, jestli se sejdou. Na tomhle závisela veškerá budoucnost.

Seděl zrovna ve zmijozelské společenské místnosti, když viděl vycházet Lily ze svých komnat a drží v ruce jeho dopis. V duchu se spokojeně usmíval a chválil se za to, že plán zatím vychází.

Byla oblečená, jakoby se někam chytla. Teď nebo nikdy. Musím ji sledovat.. Rychle odběhl do komnaty, odložil knihu a teple se oblékl. A chodbách totiž takhle člověku začíná být zima, když někoho dlouho pozoruje.

Tak, jak předpokládal. Lily mířila na Siriusem smluvené místo – do astronomické věže. Té se totiž říkalo sídlo lásky. A ne nadarmo. Tohle místo bylo pověstné a i Sirius sem několikrát Lily vzal, protože to bylo opravdu nejromantičtější místo na hradě. Z okna bylo vidět na hvězdy a byl z něj obrovský výhled na školní pozemky.

Kéž bych měl Jamesův Neviditelný plášť. Ten by se teď fakt hodil.

Stála naproti vstupním dveřím do astronomické věže. Byla opřená o zeď a hleděla do země. Čekala na to, kdo vlastně přijde.

Nemusela čekat dlouho. Po nějaké chvíli se chodbou z dálky linuly nějaké kroky. Viděla, jak se k ní blíží někdo, kdo má na sobě červený hábit. Červený famfrpálový hábit.

„Proboha, on je to někdo z Nebelvíru?“ Sirius slyšel její slova až za rohem, odkud pozoroval.

James měl nejspíš zrovna po tréninku, protože v ruce ještě dokonce držel i koště, ale Siriusovi bylo jasné, že ho nedal do přístěnku na košťata jen kvůli tomu, aby udělal dojem. Ať už tu na něj čeká jakákoliv slečna.

Jak Sirius předpokládal, tak si s sebou James přinesl i Zlatonku, se kterou si kdysi hrával i v minulém životě. Nebyla to žádná novinka, že se chce James Potter vytáhnout. To, že je chytačem famfrpálového mužstva byla jeho největší chlouba.

Zřejmě Lily z dálky nepoznal. Ano, byl trochu krátkozraký, proto také nosil brýle. Ale na Lily Sirius poznal, že ji svítá. Že už ví, o koho jde, i když ještě nebyl úplně u ní.

Pusu měla otevřenou dokořán. Nevěřila vlastním očím: „Potter?“ Krčila obočí.

Sirius vůbec nebyl překvapen jejím výrazem.

„Ahoj,“ James už byl téměř u ní a na tváři se mu rýsoval zářící úsměv. Lily, tu určitě nečekal. Bylo na jeho tváři poznat, jak je překvapený a potěšený zároveň.

„Ahoj, ehm… Jamesi.“ Ani jednoho z nich zatím nenapadlo mluvit o tajemném dopise.

„Promiň, že jdu takhle oblečený, ale měl jsem trénink, víš. A no…,“ nasimuloval James otrávený výraz jako, že mu to vadí, ale Sirius v hloubi duše věděl, že tak přišel záměrně.

„No, to.. nevadí,“ Lily neměla slov. Šlo na ni poznat, jak je překvapená. Jen jedinému Jamesovi to nedošlo. Myslel, že takhle dává najevo svou radost.

„Hmm, tak, co podnikneme?“

„Víš, já bych měla asi už jít..“

„Kam bys chodila, Lily. Vždyť jsme tu teprve chvíli. Pojď dovnitř, na chvilku. Když už jsme se tu takhle sešli, byla by škoda…“

„Když já nevím,“ přece jenom měla nějaké zábrany. Kdysi Jamese fakt nesnášela, ale ani sám Sirius nevěděl, co k němu cítí nyní. Jestli ho jednoduše ignoruje a je jí fuk, jestli žije, nebo jestli ho dál nesnáší, nebo cokoliv jiného..

„Nenech se přemlouvat Lily. Co by si chtěla dělat, takhle na Vánoce? Vím, že jsi tu sama. Chceš se jít zavřít do své komnaty a učit se? Neblázni.“

Správně, kamaráde. Jen do toho. Sice nerad vidím, jak balíš mou životní lásku, ale je to nutné. Tvá taktika je správná, jen pokračuj..

„No dobře. Bůh ví, že bych se unudila k smrti.“

„No tak vidíš, Lily Evansová,“ vykouzlil na tváři úsměv bohéma a Lily se poprvé za celou dobu na něj usmála také. V závěsu jeho paže vstoupila do astronomické věže. Dál už Sirius nemohl vidět, co se bude dít, neboť se vstupní dveře zabouchly.

Ležel na posteli a zžíral se žárlivostí. Ale bylo to nutné. Už několik týdnů vídal Lily, jak se často bavívala s Jamesem a Remusem. Občas ji dokonce přistihl, jak fandí nebelvírskému famfrpálovému týmu. Vždycky seděla na tribuně s nebelvírskými a kupodivu jimi nebyla opovrhována. Přijali ji jako kamarádku mezi sebe a snad poprvé v životě si Lily našla opravdové kamarádky. Bohužel mezí dívkami z Nebelvíru.

Jak se to krásně všechno překroutilo. Vsadím se, že ti dva už to dali dohromady. To byla ale rychlost. Jen nám to trvalo pět let. Doufám Lily, že jsi šťastná, jinak bych si to vyčítal do smrti. Ale tohle je pro tebe lepší, uvidíš. Nevím, jestli bych dopustil, aby se Harry nemohl narodit. Aspoň tu šanci vám musím dám. Vám oběma. A vidím, že se můj plán uchytil. To je jenom dobře. Ani si neuvědomil, že už nějakou chvíli Lily pozoruje a ona si toho všimla. Zhnuseně se odtrhla od jeho tváře a šla přímo k Jamesovi a políbila ho na rty, aby tím dala Siriusovi najevo, že dávno prohrál. A je to jisté. Teď se musím s tím naučit žít ještě já. Měl bych si taky někoho najít, ať mě to tolik nebolí. Sirius byl odhodlaný. Odhodlaný, že se už víc trápit nebude a že nechá, jak Lily, tak i Jamese spokojeně žít.

P.S. Za překlepy a chyby se moc omlouvám.. už zase.. pokud tam nějaké jsou, tak nebuďte na mě zlí, já jsem si to po sobě pořádně nekontrolovala, spíš jsem to jen tak přeletěla a na chyby jsem nedbala. Věřím tomu, že tam nějaký ten překlep a chybka, co mi omylem ulítla, bude…