13. kapitola – Měsíční celibát

Blížil se čas NKÚ. Sirius si ani neuvědomil, jak ten čas rychle plyne, když je člověk šťastný a když se baví. Nikdy by ho nenapadlo, že zrovna v této realitě bude šťastný. Myslel si, že těch sedm let nepřečká, že to bude jeho smrt a že si nenajde zábavu, ani přátele, když je v tom Zmijozelu. Ale přežil to. Našel si nejlepšího kamaráda, Remus, pak vycházel ještě s Todem, když ignoroval Jegora Rastina, a hlavně, našel si dívku a snad poprvé v životě se opravdu zamiloval. Cítil, že Lily pro něj znamená všechno, je mu vším. Dýchal by za ni. Tím spíš ho trápila tíseň, když si uvědomoval, že je konec pátého ročníku a on už má zhruba jen půl roku na to, aby byl s Lily. Věděl, že se s ní bude muset rozejít. Věděl, že ho to čeká. Nemohl dál jít vstříc osudu. Vědě, že Lilyným osudovým mužem je James a věděl, že jim bude muset dát prostor. Trápilo ho to, ale bylo mu jasné, že to tak bude správné. I když tím ublíží hlavně sobě. Lily si zase vezme Jamese, jako dřív a spolu zplodí Harryho. Jeho kmotřence. Třeba se opět stane jeho kmotrem a třeba vztah jeho nejlepší kamarádky a v tu dobu už i bývalé dívky, a jeho bývalého nejlepšího přítele, dospěje ke stádiu, že ho James přestane Siriuse nenávidět a opět se z nich stanou přátelé. Sirius časem na Lily zapomene a bude žít jako kdysi. Bude mít zase kolem sebe kamarády a Pobertové se zase dají dohromady.

Ale teď měl ještě čas a musel si ho vychutnat. Ještě nějakých osm měsíců. To je ještě dost času na to, aby si to s Lily užil.

Kudy Sirius chodil, tudy viděl kdejakého studenta, jak drží v ruce knihu. Byly to nejen zkoušky OVCE a NKÚ, ale tento čas znamenal pro všechny ročníky období učení. Učení na následující testy v podobě ročníkových písemných testů. Jediný Sirius byl ten z mála lidí, kteří se neučili. Vlastně se asi jako jediný ještě nekoukl na jedinou poznámku. Vlastně si poznámky ani nedělal. Neměl to zapotřebí. Dělat znovu NKÚ pro něj byla hračka. Věděl, že to zvládne a nemělo cenu zatěžovat svůj volný čas učení. Opětným učením. Když už tohle jednou podstoupil. Přece není jen tak nadarmo nejnadanějšíma nejlepším studentem na škole. Není jim nadarmo, aby pak neudělal ty pitomé zkoušky. Ani v průběhu let se neučil a stejně měl samé vynikající známky. Dokonce několikrát doučoval i Lily a samotného Remuse, když to potřebovali. Jeho zkušenosti z dospělosti a mládí, které stále měl, i když byl šestnáctiletým teenagerem, mu dopomohly k tomu, že jediný, kdo by se mu snad mohl rovnat svou vyspělostí v kouzlech, byl Snape. Ale to ho nepřekvapovalo, protože Snape byl vždycky takový. Student zahloubaný do knih o magii a čárech. V každém svém volnu si jen četl, jak by se mohl stát lepšíma lepším. Někdy měl Sirius dojem, že to dělá jen kvůli něho, aby ho jednou mohl trumfnout. Jenže Sirius věděl, že kdyby se začal stejně tak učit jako on, byl by ještě dvakrát silnější. Jenže byl za tu dobu moc líný, aby to tak uskutečnil. Za těch pět let neučení se, zlenivěl. Jediné, co musel podstoupit, byly zápisky v hodinách Přeměňování, Lektvarů a Obrany proti černé magii, protože to profesoři vyžadovali a nutili studenty, aby jim své zápisky ukazovali. Stejně Siriusi ale i tak byly k ničemu, protože se na ně nikdy nepodíval. Buďto všechno věděl z tehdejší doby, nebo si to, co za tu dobu zapomněl, jednoduše zapamatoval z hodin. Lily mu tuhle vrozenou inteligenti záviděla. Sama byla chytrá, i když si to tak nepřipouštěla, ale připadala si vedle Siriuse jako nicka a on to z ní někdy cítil a štvalo ho to. Obdivovala ho pro všechny jeho zkušenosti a znalosti a nikdy nepochopila, odkud to všechno může znát. Sirius měl po škole pověst nejhezčího, nejinteligentnějšího a jednoho z nejvtipnějších a nejzábavnějších lidí. Byl natolik oblíbený, že mu tento post nezkazila ani skutečnost, že je ze Zmijozelu.

V jezerní hladině se odrážely paprsky slunce. Byl konec roku. Za několik dní byly ony zkoušky a Sirius se vůbec necítil nervózně. Rozhlédl se kolem. Myslel, že tu najde Lily, ale nebyla tu. Asi zase hnila u sebe v komnatě a pročítala si poznámky. V poslední době nebyla k použití, neustále se učila, četla knihy a propůjčovala si od všech známých poznámky, aby zjistila, jestli ji tam náhodou něco neuniklo a jestli jí něco nechybí. Byla až přehnaně fanatická, ale takovou si ji Sirius pamatoval i z dřívějška.

Zahlédl jeden z mála stromů, u kterých nikdo neseděl. Vyhlížel příjemně. Byl košatý a vrhal pod sebe dost velký stín na to, aby se pod něj vlezl i člověk vysoký skoro sto devadesát centimetrů. Sirius se spokojeně usadil pod košatou lípu. Těch tu bylo málo. Většina stromů v Bradavicích byla jehličnatá. A většina také byla v Zapovězeném lese. Divil se, že tento strom ještě nikdo nezabral. Opřel se o jeho suk a vychutnával si tu vůni blížícího se léta. Slunce vrhalo paprsky na špičky jeho školních bot. I když už bylo dávno po škole, nechtělo se mu převlíkat z hábitu. I na tohle byl dost líný. V poslední době se nepřevlíkal ani kvůli Lily, která měla ráda, když Sirius nosil tmavé džíny, ve kterých prý údajně vynikl jeho nádherný zadek.

Po chvíli si uvědomil, že se nudí. Neměl ani nad čím přemýšlet, protože se mu všechno dařilo a neměl ani žádné problémy. Kupodivu mu to vycházelo i doma s rodiči. Příliš se s nimi nebavil, ale nebyli na něj tak přísní jako tehdy. No, jistě, když tehdy se jejich synáček nečekaně dostal do Nebelvíru. To by samotného Voldemorta, kdyby se někdy nějaký z jeho potomků, kdyby měl, dostal do takové koleje. Natož jeho rodiče. Ale nyní byl ve Zmijozelu. Tak, jak si to oni přáli. To, že už nějaký půlrok chodí s Lily ještě rodiče nevěděli, což se divil, protože si už dávno myslel, že jeho povedený bratříček to už vykecal. Ale zřejmě ne, jinak by mu rodiče už dávno napsali výhružný dopis. Zřejmě se o něj Regulus tak moc nezajímá, jako tehdy. Tehdy byl Sirius v Nebelvíru, v koleji, kterou Zmijozel nenáviděl, a tak bylo logické, že když se ti dva, bratři, neměli v lásce, tak na něj jeho mladší bratr neustále žaloval. Tentokrát to bylo jinak. Oba dva se okázale ignorovali a dělali, že vůbec neexistují.

Regulus nebyl o nic méně pěkný kluk jako Sirius. I když mu do té krásy chyběla ta nedbalá elegance Siriusových černých a dlouhých vlasů. A také mu chyběl ten uhrančivý pohled jeho pronikavých očí. Hodně předností, které měl Sirius, mu chybělo, ale i přes to všechno to byl moc hezký kluk a holky po něj jely jako po uzeném. Jablko nepadá daleko od stromu. Sirius byl sice spíš po matce, po té, která byla vždycky ta nejhezčí z rodiny. Po té, co měla dlouhé husté černé vlasy, temně modré oči olemovány hustými řasami, útlý obličej s jemnými rysy a štíhlou postavu jako vytesanou z mramoru. Zato Regulus spíše inklinoval k rysům otce. Ostře řezaný obličej dával najevo jeho aristokratický původ. Také měl tmavé vlasy, ale ne tak černé jako Sirius. Oči měl hnědé a pichlavé. Hodné akorát Zmijozeláka. Byl o něco menší, než Sirius, ale určitě ho časem doroste. Vždyť otec měří téměř dva metry.

Ani jeden z nich si nemohl stěžovat, že by o něj nebyl zájem a že by nebyli pohlední. Každý jiným způsobem, ale každý měl ohromné charisma.

Sirius se přistihl, že usíná. Žádné téma ho neohromilo natolik, že by nad ním mohl přemýšlet. Aspoň by se nějak zabavil. V poslední době neměl co dělat. Jeho kamarádi se furt jen učili. Remus i Lily leželi v knihách, vždyť oba dva jsou Prefekti a studenti s výbornými výsledky, takže chápal, že se neustále učí. Oni si neuvědomují, že už tuhle zkoušku jednou postoupili. Vlastně oni ji nepodstoupili, protože čas se vrátil. To jen Sirius ji podstoupil, protože jeho paměť i rozum zůstali na stejné úrovni jako dřív. Jen ten rozum se zde formoval dle situace. Úplně dobře se vžil zase do role teenagera. Za těch pár let opravdu omládl. I když byl stále rozumný a stále v sobě cítil toho dospělého chlapa, na druhou stranu už si zvykl, že je jen kluk a hodlal se tak i chovat. Někdy mu to ani nedělalo problémy, protože se do své role vžil tak, že z ní ani nešlo ven. Ale to mu nevadilo. Však mu neuškodí být zase jednou mladý a nemít starosti dospělých. Opět se cítil jako náctiletý Sirius. Zpočátku mu to dělalo hrozné potíže, hlavně první dva roky, protože na svůj věk byl neskutečně dospělý a jeho rozum se stále vzpírala a nechtěl se podat té skutečnosti, že je mu znovu jedenáct let. Ale pak už si zvykl a dokázal vykrýt tu svou druhou dospěláckou povahu, ten svůj alter rozum. I když často pociťoval nutkání nechovat se jako dítě a opět se cítit jako dospělý člověk, nedával to tak moc znát. Ale v téhle dimenzi opravdu jeho povahu ovlivnila skutečnost, že už si život jednou zažil. Ovlivnily ji všechny ty zkušenosti, všechny potíže, problémy, všechny starosti a všechno to, co zažil. Takže už nedokázal být ten odvázaný Sirius jako dřív. Teď byl více rozumný a méně praštěný, což ho mrzelo. Ale na druhou stranu, jak mu často říkávala Lily, díky této stránce se jí zalíbil. Nebyl to ten adolescentní blbeček, co ji odepínal podprsenku. Což by starý Sirius jistojistě dělal.

Opět pootevřel oči. Přece tu nemohl usnout. Ne venku, nepřipraven. Klidně by mohl přijít James a nějak ho uřknout. Nebo by mohl přijít Snape a udělat to samé. Ještě by scházelo, aby se ti dva dali dohromady. Ale to naštěstí nehrozilo, protože James a Snape se neměli moc v lásce, ač spolu sdíleli jeden pokoj a i přes skutečnost, že jsou ze stejné koleje. Takhle měl Sirius dva nepřátele, které musel čas od času krotit. U Severuse si nebral servítky a pálil do něj, jak mohl. Ale u Jamese to tak dělat nemohl. I přes všechno, co mu za tento život udělal, ho měl rád a byl to přece jenom kamarád. Nemohl mu ublížit, a tak se střetům s ním snažil vyhýbat. A když už to bylo nevyhnutelné, nechal si raději ubližovat, než aby ublížil on jemu.

Tak míjel čas v Siriusově cestě životem v této dimenzi. I když si myslel, že Bradavice bude nesnášet. Nebylo tomu tak. Přese všechno, co tu nenáviděl, nemohl Bradavice nesnášet. Bylo to tu kouzelné a nechal se tím kouzlem ošálit.

Čas od času si zahrál Černého Petra nebo Člověče, nezlob se s Brumbálem. Časem přišel na to, že je to roztomilý neškodný děda, co si rád hraje. I když mu strašně přišlo líto, že to není ten jeho klasický Brumbál z jeho doby. Tento Brumbál mu hrozně chyběl. Chyběl mu někdo, komu by se mohl svěřit. Někdo, s kým by mohl svou situaci probrat. V tomto světě nikdo nevěděl o tom, že Sirius se vrátil v čase, navíc do jiné reality. Už dlouho to chtěl říct Lily i Remusovi, ale něco mu v tom bránilo. Stejně by mu ani jeden z nich neuvěřil. Bylo to moc fantastické na to, aby tomu uvěřili. Ale třeba jednou…

Albus Brumbál, největší čaroděj všech dob a člen Starostolce, mu příšerně chyběl. Nikdy by ho nenapadlo, že se mu zasteskne zrovna po Brumbálovi. Vždycky ho bral jako samozřejmost. Bral ho tak, že tam vždycky byl, když někdo potřeboval pomoci .Byl vždycky oporou. Ale tady? Tady nebyl. Byl odsouzený být sám a sdílet tu tíhu jen sám se sebou. Lily ani Remuse do toho zatahovat nechtěl, i když si to přál. Vždycky, když už měl na jazyku, že jim to řekne, zakecal to nějakou pitomostí.

„Konečně je to za námi,“ stěžovala si Lily, „už jsem myslela, že se z těch knížek nevyhrabu.“

„No, jenže ty se z nich nevyhrabeš ani během roku,“ mínil Sirius a když už chtěla Lily říct něco na svou obranu, utišil ji svým polibkem. Jak předpokládal a jak to dával všem kolem znát, on sám ve zkouškách NKÚ podle všech uspěl jako jeden z nejlepších. Vůbec s tím neměl žádné problémy a všem profesorům a všem zkoušejícím dělal jenom radost. Dokonce viděl i úsměv, který se rýsoval na tváři profesora Raddlea.

„No dobrá, ale aspoň už mám všechnu tu zátěž za sebou a můžu si užívat blížícího se léta… a tebe!“

„Mě až na druhém místě?“ Zatvářil se ublíženě.

„Nooo,“ protáhla. „Já si to ještě rozmyslím.“

„Jak rozmyslím. Dobře, jak myslíš. Takže celý měsíc celibát?“ Věděl, že tohle na ni bude platit, protože, ačkoliv by to do ní nikdy neřekl, Lily byla opravdu nymfomanka a dost divoká milenka.

„Ty vždycky víš, na co mě nachytat.“

„Už tě mám přečtenou, Beruško. Moc dobře vím, že si téhle věci přišla až moc na chuť.“

„No, no… děláš, jakoby se ti to nelíbilo.“

„To ne, ale když mně se zdá, že se náš vztah točí jenom kolem sexu.“

„A co jiného by si chtěl dělat?“ Zvědavě se na něj podívala.

„Já nevím. Chovat se jako zamilovaný pár. Chodit víc na procházky, dělat pikniky. Chodit se koupat, hrát hry, hrát karty. Popíjet vínko s přáteli. Je toho hodně, Lily. Ale my vždycky skončíme v posteli.“

„A my jsme zamilovaný pár?“

„Tak teď si mě ale urazila,“ zarazil se Sirius. Ano, věděl, že jí ještě neřekl, jak moc ji miluje a sotva ji řekne, že ji má rád. Ale myslel, že ona sama to vytušila a že ví, že jejich vztah netrvá jen kvůli tomu sexu. Měl dojem, že ona ho má taky ráda. „Chceš říct…“

„Ne,“ usmála se Lily, „to byl jen vtip. Samozřejmě, že… no, že… já to neumím říct.“

„Víš.“ Uvědomil si, že je asi načase. Vždy´t už není toho času tolik, co jim zbývá. „Asi bych taky měl… a taky… neumím to říct, ale cítím to tak. Měl bych se to naučit říkat, jinak ztratím osoby, na kterých mi záleží. Já… nebyl jsem nikdy zvyklý vyjevit své city…“

„Já taky ne…“

„Ale, musím ti to říct, i když si myslím, že to stejně víš. Ale… už jsme spolu docela dlouho a já… no, prostě… Lily, miluji tě.“

„Já tebe taky.“

„Ne, to neberu, musíš to říct, stejně jako já. Taky jsem si s tím dal tu práci.“

Lily se hlasitě rozesmála: „A sakra. No, dobře,“ zastavila se a podívala se mu zpříma do očí. „Siriusi Blacku, můj drahý. Já… taky tě miluji.“

„Ach Lily.“ Uchopil ji do náruče a slíbal ji ze rtů pachuť dnešního dne.

„Že zamnou v létě přijedeš?“ Žadonila Lily, když si balila věci do kufru. Do dívčích komnat mohli kluci vstoupit jen s povolením obyvatelky pokoje.

„To víš, že ano. Rád bych pozval i tebe, ale předpokládám, že moji rodinu by to nepotěšilo.“

„To je mi jasné. Ale naši tě určitě rádi uvidí. Psal jsem jim o tobě a ví, že se milujeme.“

„A nemají strach, že… tam uděláme nějakou prasárnu? Protože jak tě znám, určitě se nebudeš chovat slušně, ty potvůrko,“ chytil ji za pas a nechtěl ji pustit a nechat si sbalit věci.

Lily se zazubila. „Oni mi věří a navíc už jsem dost velká holka, ne?“

„To ano, ale ve vlastním domě?“

„Stejně budeš spát v pokoji pro hosty,“ vyplázla na něj jazyk.

„No jak myslíš. Já to vydržím, ale tobě dávám den, maximálně dva, a pak se za mnou tajně v noci připlazíš.“ Sirius se tím ohromně bavil a tušil, že Lily moc dobře ví, že to neříká jen tak a jeho slova jsou velice pravdivá.

„To se nějak vyřeší,“ škodolibě se usmála a naposledy v tomto školním roce ho povalila na postel…

Sirius hleděl z okýnka jedoucího vlaku. Už byli kousek od nádraží King´s Cross.

„Myslím, že bychom se už měli rozloučit. Na nádraží jistě budou naši a nechci, aby mi přede všemi dělali přednášku a tebe nějak pošpinili.“

Lily se k němu tulila. V kupé s nimi nikdo další nebyl. S Remusem se oba dva rozloučili už ve škole. V době, kdy James byl v nedohlednu a oni tak měli větší prostor. Remus Siriusovi slíbil, že mu tentokrát bude opravdu psát a častěji, aby se v tom jejich domě necítil tak sám. I když mu bylo jasné, že na léto pojede na nějakou dobu k Lily.

„Budeš mi chybět.“

„Ty mě taky, beruško.“

„Tak tě koncem července budu čekat, slibuješ?“

„Jistě, Lily. A pokud nebudu moct, určitě ti to napíšu. Ale snad se to povede. Rodičům řeknu, že na léto pojedu k Tedovi Parkinsonovi. Určitě mi uvěří. Reguluse podplatím, aby nic neřekl a bude to fajn, uvidíš.“

„A pokud ti na to přijdou?“

„Tak dostanu pořádný výprask a po čase na to zase zapomenou. Snad.“

„A pokud ne?“

„Pokud ne, tak uteču z domu. Už jsem to jednou udělal!“ V tomhle životě sice ne, ale v tom minulém jsem utekl už natrvalo a od té doby jsem matku neviděl.

„Tohle bys kvůli mně podstoupil?“ Na Lily to udělalo obrovský dojem.

„Určitě. Jsi to jediné, co mám, co mám opravdu rád! Nevzdal bych se tě, ani kvůli rodičům či jménu.“

„Ty mě nikdy nepřestaneš udivovat, Siriusi. Jsi tak úžasný. Nechápu, jak jsem tě mohla ty první roky brát jenom jako kamaráda.“

„Jo, já taky!“ Lháři jeden. Proč ji to nepřiznáš? Vždyť to na ni ještě víc zapůsobí. Budeš v jejích očích obrovským romantikem

„No, už jsme tady. Sbohem Lily, nezapomeň na to, že tě miluji a čekej na mě. Určitě přijedu, i kdybych měl utéct,“ naposledy ji políbil na rty a nechal ji odejít jako první, ať to není tak nápadné. Naposledy na ni do chodby zamával a nechal ji, ať se jde přivítat s rodiči. On sám nakonec vystoupil jako jeden z posledních. V dáli viděl své rodiče, jak čekají na něj a na jeho bratra. Oba dva tam stáli strnule a hrdě, povýšeně a znechuceně, jako by jim někdo pod nos strkal lejno. Nos jim čněl k nebi a když k nim oba bratři přistoupili, odměřeně je pozdravili a nechali je, aby je následovali jako by byli něco svatého.