8. kapitola – Už ti to prostě musím říct, Lily

Zase ty otravné NKÚ. Jakoby si to Sirius už jednou neprožil. Všichni profesoři z toho dělají strašáka, ale ve skutečnosti to tak strašné není. Nemohl sledovat Lily, jak se věčně učí. Za těch pár let, co se spolu bavili, pěkně povyrostla. A na správných místech.

Seděla ve společenské místnosti a skláněla se nad pergamenem, který před chvíli dopsala. Vlasy, dlouhé téměř do pasu, měla spletené v cop, neposlušné pramínky jí padaly do očí a soustředěně upírala své smaragdové oči na ten zažloutlý papír, který teď Siriuse ale vážně nezajímal. Měl před sebou mnohem hezčí pohled. Ač si to nechtěl dopustit, a hlavně nechtěl, aby se to dozvěděla někdy Lily, i když v tomto čase to bylo vlastně jedno, tak nikdy nepocítil takový nával k pocitů k jediné dívce. Nikdy dřív mu Lily nepřišla tak hezká, tak skvělá… možná to z ní teď udělal Zmijozel a možná to bylo tím, že tehdy si nebyli zase tak blízcí, ale v této přítomnosti k sobě měli opravdu blízko. Tak blízko, že se mu svěřovala i s každou blbostí. Některé blbosti ho však nehorázně štvaly. Třeba ta minulý týden. Jak šla na rande s jedním klukem z Havraspáru, který prý nechutně líbal, a tak ho pustila druhý den k vodě. Jak rád by ji líbal on sám, ale neudělal to. Za celou dobu, proč? Cítil snad nějakou zvláštní zodpovědnost? Vždyť ať se děje, co se děje.. ona a James se dali dohromady v sedmém ročníku, navíc tady není jisté, že se vůbec kdy dohromady dají, tak proč by to Siriuse mělo trápit?

Sešel k ní.

„Ahoj, zase šrotíš?“

„Jak jinak,“ ani se na něj nepodívala.

„Neblázni, vážně to není tak strašné, jak všichni vykládají. NKÚ je jen šaškárna..“

„Vážně mě překvapuješ, Siriusi. Jak tohle můžeš tvrdit? Ať už si říká kdo chce, co chce..ať už ti nabulíkoval cokoliv, sám sis tím neprošel, tak jak můžeš vědět, že to opravdu je šaškárna?“

Sirius se šibalsky usmál: „Co ty víš.“

„Jo, jasně,“ zpříma na něj pohlédla, načež zase sklonila zrak k pergamenu.

„Pojď, udělej si na chvíli voraz, vyjdeme si..“

„Kam?“

„Třeba po škole. Řekneš mi, jaké byly poslední týdny, koho si zase líbala a kdo tebe,“ nasimuloval smích, „zdrbneme zmijozelskou kolej, Raddlea. Pojď, bude to fajn!“

Lily se na něj vroucně usmála: „No tak jo, bůh ví, že to potřebuji. Jsi můj anděl..“

„To asi těžko,“ krčil nos Sirius, „možná s ďáblem v těle.“

„To jsem chtěla dodat,“ plácla ho po zádech a chytla se za jeho loket.

Měl rád, když se ho dotýkala. Z její strany to ovšem bylo přátelské chování, on to cítil hlouběji. Nemohl to dát ale najevo, udělal by před ní ze sebe hlupáka a třeba ztratil svou jedinou kamarádku. I když měl Remuse, jako tajného kamaráda, Lily s ním přece jenom trávila více času… a nemusela to skrývat.

„Dobrý den,“ zdravila Lily kolemjdoucího Brumbála, který pro dnešek vypadal, že navštívil salon madam Láskorádové, protože měl na sobě hábit se srdíčky a vlasy i s vousy měly nádech růžové. Brýle měly pro dnešek tvar hvězdiček a kolem krku se mu houpaly dva zlaté řetězy, tak tlusté, že by je mohla nosit kráva dojná.

Brumbál se usmál tak široce, že mohl Sirius vidět další jeho zlatý zub, který si zřejmě nechal udělat. „Slečno Evansová, Siriusi..dobrý den, nechtěli byste si semnou zahrát Černého Petra?“

„Černého Petra? To jsem kdysi hrávala se svou mudlovskou sestrou..“

„Takže přijímáte?“ Zatleskal Brumbál a zaklepal podpatky.

„Ne, totiž, pane profesore, my máme ještě něco na práci,“ dodal rychle Sirius. Tohle by mu ještě scházelo, aby si teď hrál s praštěným Brumbálem na malé dítě, obzvlášť, když už mu táhne na šestnáct. Určitě by vytáhl hromadu citrónové zmrzliny a zase by si popovídali s Phineasem Nigellusem, jako vždycky, když za ním Sirius byl.

Brumbál byl tak extravagantní a praštěný, že to ani víc nešlo. Pokaždé měl jinou barvu vlasů, jiný styl oblečení, jiné brýle..člověk nikdy nevěděl, co má od něj pro dnešek čekat. Vždycky je něčím překvapil a téměř pokaždé každému chvíli trvalo, než ho poznal. Ale Sirius už si tak pomalu zvykal, že jakmile spatřil nějakou nepovědomou siluetu, automaticky usoudil, že to bude tady ten cvok.

„To je taková škoda.. semnou už si nechce nikdo hrát. Moji mladí kamarádi mě pomalu opouští.. a já nerad zaučuji prvňáčky,“ zasteskl si Brumbál.

Proboha, to vyznělo fakt krutě..nerad zaučuje prvňáčky, tak z toho je mi na blití…

„Tak někdy příště, pane,“ zazubila se Lily a rychle chytla Siriuse za paži a odtáhla ho pryč. „Ale musím uznat, že vypadá na svá léta skvěle! Vůbec nestárne..“

Sirius ihned zareagoval: „Jistě, protože cokoliv na něm zestárne, to odpadne!“

Lily se ironicky usmála: „Ty ho nemáš nijak moc v lásce, viď?“

„To víš, proti blbům není ochrany, jsou příliš vynalézaví.“

Seděli venku, při měsíčku na lavičce. Byl skoro úplněk. Lily seděla přitisknutá na něm a pozorovala hvězdy.

„Víš, že existuje hvězda Sirius?“ Chtěl na ni udělat dojem.

„To ví každý hlupák, je někde támhle,“ ukázala prstem.

„Hmm, tak nic,“ oddychl si zklamaně Sirius.

„Au!“ Vyjekla Lily, když se snažila blíže přisunout k němu, což ji neměl za zlé, protože mu to bylo více než příjemné.

„Co se děje?“ Ihned se na ni vrhl s hromadou starostí.

„Ale, to nic..to jen ty moje záda.“

„Vstaň!“

„Cože?“

„Vstaň, zlato!“

„Co chceš dělat, Siriusi?“

„Uvidíš..“

Lily na něj nevěřícně koukala, ale nakonec přece jenom vstala, načež ji Sirius chytl okolo hrudníku, vyzvedl ji nad zem a udělal nějaký chvat.

Lily se postavila zpátky na nohy: „No teda! To je skvělé,“ promnula si krk a prohýbala zády.

„Že jo? Naučil mě to jeden Arab. Měl placatý velbloudy,“ zavtipkoval a oba dva se rozesmáli.

Panovala mezi nimi skvělá, až romantická nálada, ale toho si zřejmě všiml jen Sirius, protože Lily měla tendence vztahovat rozhovory k učení a škole.

Situaci zachránila osoba, která právě prošla kolem nich.

Sirius vyskočil na nohy: „Remusi.!“

Chlapec se otočil a s úsměvem zamířil k Siriusovi.

„Ahoj, kamaráde.“

„Čau Tichošlápku,“ pozdravil Remus. Přece jenom se naučil mu za ta léta říkat touto přezdívkou. Za což byl Sirius převelice šťastný. On sám ho k tomu dokonce téměř donutil. Celou dobu mu ji vnucoval, povídal, že mu tak vždycky říkali kamarádi, a že by byl rád, kdyby mu tak taky říkal, poněvadž je to jeho přítel. Taky vysvětlil proč mu tak říkali. Je to takový Tichošlápek, který umí lidi vystrašit, aniž by si ho všimli.

Na oplátku mu začal říkat Náměsíčníku nebo Moony, tak, jak mu vždycky dříve říkávali James, on a Petr. Remusovi se opravdu líbila, což se dalo čekat. A měl vždy čisté svědomí, když se potkali.

„James tě pustil ze svých služeb?“ Vtipkoval Sirius.

„Nech toho, Siriusi,“ zakrýval Remus smích, „chtěl jsem se..na chvíli projít při měsíčku,“ podíval se na měsíc.

„No jo, brzy bude úplněk,“ zadíval se taky nostalgicky na lunu, která osvěcovala školní pole, „jak se cítíš?“ Obrátil zrak na něj.

„Ale tak jde to. Aspoň to budu mít zase za sebou a před sebou budu mít další měsíc klidu.“

„Jejda, úplně jsem zazdil Lily, chudák..“

„To je Lily?“ Koukl Remus do stínu na lavičce.

„No jasně. Jdeme za ní, chudák tam sedí sama..se divím, že se ještě neurazila a neodešla.“

„Dobře,“ souhlasil Remus.

„Ahoj Lily,“ Remus se na ni usmál tím nejvřelejším úsměvem.

„Nazdar Lupine,“ zněla trochu nakvašeně a mstivě zároveň.

„Ale no tak, zlato,“ štípl ji šibalsky Sirius, „snad si se nenabručela, nechtěl jsem tě tu zazdít, vážně ne, promiň.“

„To sis měl rozmyslet dřív,“ vstala a zamračeně odkráčela do hradu.

„To je ale..,“ smál se Sirius, „teď určitě čeká, že za ní přiběhnu jako poslušný pejsek!“ Poslušný pejsek, no to se mi povedlo!! Usmál se nad vlastní myšlenkou.

„Vy dva… spolu chodíte?“ Zeptal se naivně Remus.

„My?“ Zatvářil se ublíženě Sirius. „Kdepak, jsme jenom kamarádi!“

„Neříkáš to zrovna vesele,“ všiml si jeho naštvaného tónu Remus.

„Promiň, ale vážně bych za ní měl jít,“ chtěl se vyhnout jeho reakci a zazdít tu myšlenku, „bude fakt naštvaná. Tak se měj, Moony!“

„Jo, ty taky Tichošlápku! A padej, hodně štěstí!“

„Díky. Budu ho potřebovat,“ vzal nohy na ramena a pádil za svou kamarádkou.

Uplynul měsíc. Profesoři stále trvali na svém a nutili žáky, aby se lépe připravovali na NKÚ. Jen jediná osoba na to z vysoka kašlala. Věděla, že je dost inteligentní na to, aby tyto zkoušky udělala podruhé. Byl to on, Sirius Black. Šestnáctiletý student, který měl mnoho jiné práce navíc, než nějaké nedůležité zkoušky NKÚ. Třeba pozorování jisté rudovlasé studentky nebo pokračování v záškodnictví, jako kdysi.

Moc dobře věděl, co bude dělat v tomto budoucnu. Rozhodl se, že pro tentokrát, aby mu učivo už nepřipadalo jako stereotyp, změní profesi. Žádný zaklínač. Už z tohoto důvodu, ale také hlavně proto, že chtěl zjistit, proč ho Oblouk poslal zrovna sem, do této dimenze. Stane se pracovníkem v Odboru záhad a vyřeší to. Už se tak rozhodl a byl odhodlaný. Mnohokrát nad tím uvažoval, mnohokrát si probíral situaci. Až na to, že se mu Zmijozel nelíbil, ani jeho spolužáci, kromě Lily, a nelíbilo se mu, jaký postoj k němu má James, tak to tu nebylo tak hrozné, jak si tehdy, před čtyřmi lety myslel. Měl tady Lily a měl tu Remuse, se kterým si rozuměl stejně skvěle jako kdysi. Občas si popovídal s Tedem, ale jinak tu spíš znal hodně děvčata, protože už jich prohnal spousty, možná proto je od něj Lily tak odtažitá. Ale v poslední době se chová podobně. Vystřídala už třetího kluka za týden a už chápal, co to znamená žárlivost. Poprvé v životě Sirius pochopil, co znamená slovo žárlit. Nikdy dřív to nepocítil, protože nikdy dřív nemiloval, ale teď si byl skoro jistý. Co skoro, byl si jistý. Lily ho přiváděla k šílenství. Nejen tím svým nezájmem, ale hlavně těmi svými avantýrami.

Už tak dlouho si sliboval a nařídil si, že přestane na ni myslet jako na dívku, ale že ji bude brát jako kamarádku. Čtyři roky takto přetrpěl, čtyři roky skrýval, co cítí. Ale pomalu mu docházelo, že to nemělo smysl, dělal to zbytečně, protože to na něj nemělo vliv a účel nebyl splněn. Zjistil, že by přece jenom bylo lepší říct Lily na rovinu, co k ní cítí. Ale když tato dvě slova byla tak těžká vyslovit. Nevěděl, jak se to dělá, nikdo ho to neučil a nikdy to nedělal. Neuměl říct miluji tě!.

„Lily?“

Dívka se otočila.

„Mohu s tebou prosím na chvilku mluvit?“

„No, nemůže to chvíli počkat?“ Už zase hleděla do svých poznámek a dělala si úkoly.

„Hmm..no tak jo,“ přešlapoval z jedné nohy na druhou, chodil tam a zpět. Nakonec se zastavil, vzal Lily za paži a odtáhl pryč: „Ne, nepočká to.“

„Au, Siriusi, co blbneš…utrhneš mi ruku..“

„Aspoň bych měl něco na památku,“ zašeptal si pod nos.

„Co je tak naléhavého?“ Dala ruce v bok.

„Já no, totiž..chci s tebou o něčem mluvit.“

„Jo, to už si mi říkal,“ zamračila se na něj.

„Já vím,“ koukl do země a promnul si bradu, na které pomalu rašily vousy, „hm, totiž, jde o to..“

„O co?“

„Nech mě prosím tě domluvit.“

„Jasně.“

„Jde o to, že já..jde o můj vztah..já totiž, chtěl jsem ti ..chtěl jsem ti říct,“ naštvaně přivřel víčka, ono to prostě nešlo. Sakra, já to snad ze sebe nedostanu! „Chtěl jsem ti říct..“

„Co si mi chtěl říct?“

„Ženěcoodtebepotřebuju.“

„Cožee?“ Lily byla úplně mimo, vůbec nechápala, o čem to tu ten zmatený kluk mluví, buďto se nemohl z něčeho vymáčknout nebo se někde opil, což by nebylo poprvé, protože ona už ho opilého jednou viděla. Kdo ví, kde to potí vzal.

Sirius si zhluboka oddechl: „Chtěl jsem ti říct, že si nevím rady s úkolem do Lektvarů!“ Ty hlupáku. Jsi troska, nedokážeš ani svému nejbližšímu člověku říct, že ho máš rád. Jsi zbabělec..jsem zbabělec. Idiot, blbec. Co si teď o mně pomyslí? Jsem vážně slaboch. Hraju si tu na silného, na silnou osobnost, ale tak jednoduchou myšlenku jí nedokážu vyslovit. Proboha!

„A to si mě tak odtáhl jenom kvůli toho? Zbláznil ses?“ Kývala nevěřícně hlavou. „Měl by ses jít vyšetřit, Siriusi, v poslední době s tebou není něco v pořádku.“ Naštvaně se otočila na podpatku a mířila zpátky do svého křesla a ke svým poznámkám, aby se dále mohla učit. Tohle by od Siriuse nečekala, takové chování pro něj vůbec není typické. Něco se s ním opravdu muselo dít. Načež se otočila: „A pokud budeš ode mě chtít s něčím pomoct, tak mi to klidně můžeš říct normálně. Úkol do Lektvarů mám v brašně, tam v rohu,“ ukázala prstem a odvrátila od něj tvář.

Tak to jsem vážně podělal. Teď je na mě naštvaná. Vím, že na to za chvíli zapomene a zažere se zase do svých poznámek, ale na tuhle trapnou situaci už nezapomene. Udělal jsem ze sebe vola. Vím, že už je na tohle zvyklá, ale ne na tenhle způsob dělání ze sebe vola. Teď jsem se vážně dobrovolně nevědomky ztrapnil. Bože, Tichošlápku, co to s tebou ta holka dělá. Vždyť ji ani nedokážeš říct, co k ní cítíš. Už pátým rokem! Naposledy se ohlédl na Lily a zmizel za vstupními dveřmi zmijozelské koleje.

Lily se na něj naposledy podívala, jejich oči se setkaly. Nejspíš čekala, že to nemělo nic s úkolem Lektvarů společného, ale jeho momentální jednání ji nepatrně zarazilo. A Sirius to věděl, musel pryč. Musel zmizet, dokud se tahle chvíle nestane minulostí!

P.S.: Za případné chyby a překlepy se omlouvám, snad jsem jich tam nenasekala moc, ale už jsem to po sobě bohužel nečetla…přiznávám se bez mučení, jsem líná..dneska se mi nechtělo J