6. kapitola – Bezdůvodný útok

Nechtěl promrhat čas, nechtěl si to nechat líbit, i když se zapřísáhl, že si začne na tuhle dobu zvykat a že se na starosti vykašle, ale nedalo mu to.

Čekal na rohu, poblíž Brumbálovy pracovny. Čekal na vhodnou příležitost, sledoval totiž Minervu McGonagallovou tak dlouho, dokud nešla do pracovny za Brumbálem. Teď přišla ta vhodná chvíle. Viděl, jak se chrlič právě odtahuje a otevírají se dveře do pracovny, z nichž vycházela právě profesorka Přeměňování.

Přímým krokem zamířila do chodby, těšně minula Siriuse, ale nevšimla si ho.

Teď anebo nikdy! Sirius rychle přiběhl k chrliči, než se zatáhne, škvírou, která ještě oddělovala dveře od jejich futer, se provlékl dovnitř.

Znal to tu, bylo to tu stejné, stejně postavené..až..na výzdobu. Brumbál nikdy neměl na kamenných schodech zlatavý kobereček. No to je hrůza, ten Brumbál má ale děsný vkus! Šel opatrně a potichounku nahoru, aby ho nezaslechl a on ho mohl překvapit. Došel k pootevřeným dveřím do jeho pracovny. Chvilku si Sirius skrz dveře prohlížel Brumbálovu pracovnu. Jako obvykle v ní visely obrazy všech bradavických ředitelů, nevyjímaje Phinease Nigelluse. Siriusova předka, který byl kdysi nejneoblíbenější ředitel Bradavic.

Pootevřel dveře a ony mírně vrzly. Naskytl se mu pohled na celou pracovnu ředitele školy. V oknech visely závěsy barvy šeříku, každá strana zdi měla jinou barvu, stůl uprostřed místnosti byl polepený nějakými postavičkami, na skřínce opodál ležela hromada komiksů a na podlaze byl růžový semišový koberec se vzorky ve tvaru srdíček. O můj bože, co to má znamenat?

Všiml si postavy sedící v křesle, zády k němu, a něco pojídající, poněvadž při tom strašně mlaskala.

„Dobrý den!“

Osoba se vyděsila a rychle se k němu otočila čelem. Siriusovi se chtělo hned smát, nemohl uvěřit tomu, co vidí.

Brumbál, ten, kterého znal, neexistoval. Místo něj tu byl tenhle..ehm..šašek. Měl na sobě zlatavý hábit s růžičkami pod krkem, vlasy, stejně dlouhé, jako měl kdysi, měly nádech fialovo-modré barvy, stejně tak vousy, které měl spletené v copánky. Na nose se mu houpaly lenonky s tlustou obručí. Kdepak půlměsíčkové brýle…tenhle člověk..byl extravagance sama. Byl ještě víc výstřední, než pravý Brumbál kdysi býval.

O můj bože..hlavně se nesměj, Siriusi, nesměj se!

„Co děláte v mém kabinetu? Nikoho jsem nepřijal..a kdo Vás sem vůbec pustil?“ Zazněl sice jeho obvyklým medovým hlasem, ale zněl přitom tak nějak bláznivě…a Sirius z výrazu v obličeji poznal, že i tak nějak..potěšeně, vesele.

„Promiňte, pane profesore, že jsem se tu vkradl..ale chtěl jsem s Vámi mluvit.“

„Mluvit? Nerad mluvím..mnohem raději si hraju, zahrajete si Člověče, nezlob se? Nikdo si semnou nechce hrát!“

Sirius se málem udávil potlačovaným smíchem. Tak tohle je síla, Brumbál býval trošku výstřední a rád vtipkoval, ale tahle verze Brumbála se teda nepovedla. Tenhle mi teda určitě nepomůže…sakra! Těžko říct, který z nás má více rozumu. A to tenhle člověk vede školu? Proboha. Tak to se nedivím, že tu učí Raddle..

„Člověče, nezlob se? Není to mudlovská hra?“

„Ano..miluji mudlovské hry..jsou tak..zábavné!“ Zeširoka se usmál a pobídl Siriuse, ať se posadí.

„Vaše jméno, chlapče?“

„Sirius Black.“

„Jistě..mě nejspíš znáte,“ zazubil se Brumbál.

„No samozřejmě, jste ředitel školy, kdo by Vás…“

„Nedáte si citrónovou zmrzlinu? Dneska ráno jsem nechal přivést dvacet litrů a mám ji vzadu v mrazícím boxu..“

No, aspoň, že chuť mu zůstala stejná…citrónová zmrzlina je jeho osud..to je ale praštěný dědek.

„No, víte pane, já jsem přišel z jiného důvodu.“

„To můžeme nechat na potom, Siriusi, teď si budeme hrát..Minerva mě před chvílí odmítla, že je to prý pod její úroveň..“

Já se tu z toho zblázním! Vůbec se McGonagallový nedivím.

Sirius se otočil k obrazům. Nevěděl, co má dělat..má si tu hrát s tím senilním dědou..nebo má raději odejít? Tady určitě nepochodí s tím, že by se nějak vrátil do své doby..

„Black! No podívejme!“ Zvolal jeden obraz, ne zrovna ten, se kterým měl Sirius chuť se vybavovat. „Další chlouba Zmijozelu. Jen tak dál, správně chlapče..jsem na tebe hrdý!“

„Sklapni!“ Zakřičel Sirius.

„Pročpak jste na Nikyho tak hrubý, Siriusi?“

Proboha..on tomuhle plátěnému cvokovi říká Niky? No to mě podržte! Sirius se podíval na Brumbála, neřekl ani slovo. Raději bude mlčet..

Brumbál se zvedl ze židle, Sirius si mohl všimnou špičatých červených bot s bambulkou, které měl na nohou. Hrdě kráčel k obrazu Phinease Nigelluse.. „Jak jsi ho poznal Niky? Ty ho znáš?“

Obraz se nadmul pýchou: „Je to můj pra-pra-pra-pravnuk.“

„Opravdu?“ Natočil se Brumbál zpět na Siriuse a zeširoka se usmál. „Takže v mém kabinetě tu semnou sedí potomek mého oblíbeného obrazu?“

To řekl opravdu hezky..proboha..oblíbený obraz, ten chlap má vážně o kolečko víc!

„No, víte pane,“ zvedl se Sirius, „budu už muset jít, „chtěl jsem s Vámi sice něco vyřešit, ale Vy zřejmě nemáte chuť..dejte si zmrzlinu, i za mě..zahrajte si s Nikym Člověče, nezlob se..a já si jdu napsat úkol do Obrany proti černé magii, na shledanou.“

„Počkejte, Siriusi..chtěli jsme si zahrát! Vy se snad vůbec nebavíte? Nemůžete pořád jen myslet na školu, profesor Raddle vám nesmí zadávat tolik úkolů..zřejmě ho obeznámím…vždyť mu přece platím,“ zamrkal očima a posunul si lenonky o číslo výš.

Sirius znechuceně protočil panenkami a s hlubokým vzdechem raději zmizel ze dveří. Musím se rychle zdekovat. Tohle je na hlavu! Ví vůbec vedení, koho to zaměstnává jako ředitele školy? Ví vůbec škola, jakého to má ředitele? Proboha! A já si říkal, že ho nikdy nevidím na snídani, ani jindy u jídla. Ten chlap si sám lebedí ve své pracovně a žere zmrzlinu.

Pomalu se blížil konec roku. Sirius seděl s Lily u bradavického jezera a rochnil si v něm nohy.

„Prosím tě, Lily, ty by ses pořád jen učila!“ Spřáhl ji, když zaklapla jednu knihu a otevřela další.

„Ale blíží se závěrečné zkoušky.“

„Prosím tě, to je jen takový strašák. Vůbec nic to není, není to vůbec těžké..“

„Mluvíš, jako by si tím už někdy prošel nebo co.“

„No…já..ne, ale kamarádi mi o tom vykládali..“

„Jací kamarádi, vždyť tu žádné nemáš..,“ oponovala Lily.

„Andromeda, moje sestřenice.“

„No jistě,“ podezíravě si ho prohlídla a natočila se zpět ke knize.

Když si Sirius všiml, že nehodlá svůj zrak věnovat jemu, ani ničemu jinému, co nemá co dočinění s učivem, rozhodl se, že se porozhlídne jinde. On sám na učení kašlal, však byl vybavený dost a už si tímhle jednou prošel, neměl důvod se učit.

„Omluv mě, prosím, na chvíli,“ zářivě se usmál a zamířil k nedaleké dece, na které seděla skupinka děvčat.

Lily si doteďka ani nevšimla, že je Sirius pryč, ale po chvíli jí došlo, že je to zvláštní a neobvyklé, když do ní nikdo nehučí. Zvedla zrak od knihy a všimla si, jak kousek od ní se Sirius moc dobře baví s děvčaty z nějaké jiné koleje. Zuřivě zaklapla knihu a nakrčila obočí. „Co to dělá? Cs..je to pěknej sukničkář! Jako by mu nestačily ty tři holky za posledních pár měsíců..už zase oblbuje jiné!“

„No vážně, nemám žádnou holku..“

„To nemůže být pravda, Siriusi. Jsi tak úžasný kluk.“

„Jak se vlastně jmenuješ?“ Přisunul se blíž k hnědovlásce s průzračně modrými kukadly.

„Já jsem Beatrice,“ podala mu ruku a Sirius ji něžně políbil nad prsty.

„Pěkné jméno, těší mě.“

Dívka se zářivě usmála a propíchla ho pohledem.

„Tak tohle už je vrchol!“ Zuřila Lily, odhodila knihu kousek od sebe a zvedla se ze země. Mířila přímo k nim, k dece.

Když už stála těsně před Siriusem, dala si ruce v bok: „Tak tady jsi! Nechal si mě tam samotnou, zlato!“

Skupinka dívek na ní zamířila zrak a hltala každé slovo. Beatrice vztáhla svou ruku zpět k sobě a odsunula se od Siriuse.

„Nedělej mi tu scénu, Lily. Nebuď hysterická. Okázale si mě ignorovala, tak jsem si zašel popovídat..tady s děvčaty!“ Osočil se na ni Sirius a s úsměvem přitom pohlédl na děvčata, která mu úculy opětovala.

„No..tohle! Už si někdy sbíral zuby zlámanejma prstama?“

„O co ti jde, Lily? Vůbec nechápu, proč si přišla…chtěla ses přece učit!“

„Já..já..no..nechal si mě tam samotnou.“

„To už jsem jednou slyšel, něco dalšího? Přece nepotřebuješ nikoho kolem sebe, když se učíš..sama si nechtěla, abych tě vyrušoval, tak jsem nechtěl vyrušovat a šel jsem sem, co je na tom špatného?“

„Ty..ty…,“ zavrčela a odkráčela k místu, kde ležela její kniha a zamířila přímo do hradu.

„Co je jí?“ Zeptala se nevinně jedna z dívek.

„Nejspíš žárlí!“ Dodala druhá.

Že by žárlila? Sirius se vesele usmál a v očích mu zazářilo. Vážně..tohle byla žárlivá scéna…Lily! Bože..ty taky? Pak se zamračil. Tohle ale nejde. Tak dost..máš tu kolem sebe plno hezkých holek a ty se díváš, jak támhleta odchází..udělej s tím něco. Už nějak nejsi ve své kůži. Vždyť jsi Sirius Black! Obrátil se k dívkám: „No, však ji to přejde,“ otočil se na Beatrice, „nešla by ses večer, po večeři projít po hradě?“

„No jistě!“ Vyhrkla ze sebe okamžitě bez přemýšlení.

„Fajn, jsme domluveni.“ Sirius se zvedl a přemýšlel, že by za Lily přece jenom zašel, ale nakonec to zavrhl. Rozhodl se projít si trochu pozemky a popřemýšlet, o samotě.

„Hele, kdo to tu je!“

Sirius se otočil a nevěřil vlastním očím.

„Nazdar Blacku. Co, že se tu touláš, tak sám.. a bez hůlky,“ škodolibě se na něj James podíval, když si všiml, že má holé ruce.

„Nazdar Jamesi, Remusi,“ kývl na oba dva. Remus Lupin tiše stál opodál svého kamaráda a ani neodpověděl.

„Zahrajeme si, Remusi?“ Optal se James svého kamaráda. Remus mlčel, šlo na něm vidět, že s něčím nesouhlasí, tyhle pohledy už Sirius znal, ale s čím by neměl souhlasit?

„Hraješ si rád, Blacku?“ Tenhle tón v Jamesově hlase se mu příliš nezamlouval.

„Spíš ne.“

„Tak to máš smůlu, protože si dneska zahrajeme.“

„Jak to myslíš?“ Sirius se obával nejhoršího. Že by si na něm chtěl James zase v praxi vyzkoušet nová kouzla?

„Nemám náladu na žerty, Jamesi, je mi líto. Musím už jít,“ šel mu vstříc, ale James ho zarazil.

„Kampak, ještě je brzy..a já teď zrovna nechci, abys odešel. Nejobávanější student školy..že by si ze mě měl strach?“

„Nemám strach,“ opáčil Sirius, „vím, že jsi taky dobrý student, ale tohle není tvůj styl, napadat svou oběť, která nemá hůlku…vlastně..jedině v případě..,“ vzpomněl si, že tady už žádný Srabus, kterého nenávidí, není.

„Co ty můžeš vědět, co je mým zvykem?“ Namířil na něj hůlkou. „Bojíš se? Měj strach!“

Panečku, to nemyslí vážně. Vždyť by z něj mohl být perfektní Smrtijed. Jamesi, co to děláš!

„Dej tu hůlku dolů!“ Řekl neoblomně Siriusi, ale sám ve svém hlase cítil nádech prosby.

„A co když ne?“

„Myslel jsem, že.. vždyť jsme hráli karty, bylo to fajn.“

„No, tak příště raději nemysli..nebo víš co? Mohl by si začít víc přemýšlet! Třeba by ti to došlo, jsi ze Zmijozelu a já nemám Zmijozel rád!“ V očích mu zasvítilo, tohle se Siriusovi opravdu nelíbilo. Byl jak vyměněný. Teď už věděl, jak se musely cítit jejich oběti.

Vyschlo mu v hrdle: „Zkouším to jedenkrát měsíčně, ale nemám rád migrénu!“ Udržel se ještě Sirius. Viděl, jak za Jamesem Remus pokyvuje hlavou. Dělal, jako by se ho to netýkalo.

„Remusi,“ pokračoval Sirius, „vím, že v tvém stavu.. s tvou osobností, vím, že je to tvůj jediný přítel a ty si ho vážíš..ale nenech ho udělat tu chybu!“

Remus na něj vytřeštil oči.

„Jak to myslí?“ Otočil se na Remuse James.

„N-ne-netuším,“ v Remusovi hrklo, podezíravě a zároveň vyděšeně se na Siriuse podíval. Viděl v jeho očích strach, ne strach o sebe..ale nějaký jiný strach. Viděl v nich člověka, který zřejmě zná jeho tajemství, ale neodsuzuje ho. Jenže, jak by mu měl věřit? James má trochu pravdu, je ze Zmijozelu.

„No tak, Reme. Bude toho litovat, oba toho budete litovat. Bude to tížit tvé svědomí.“ Remus nic neřekl, obrátil se a jednoduše odešel.

No Remusi, jak tohle můžeš udělat? To..není možné!

„Tak a jsme tu jen my dva,“ zašklebil se James.

„Ne, Jamesi. Ty nejsi takový..nejsi..špatný..tohle bys..“

„Furnunculus,“ vyřkl to o něco hlasitěji, než měl v plánu. Se Siriusem to švihlo a odhodilo ho to několik metrů dál, kde se hlavou udeřil o strom a padl k zemi…

Co se stalo dál, už si nepamatoval. Tma před očima mu zaklížila oči. Zaslechl už jen dusající kroky, které utíkaly pryč. Padl do bezvědomí.