Věřils´mi, bláhový!

Ó, já tě zbožňuji jak noční nebe v dáli,
ty velké mlčení, ty vázo temná žaly,
tím víc tě miluji, čím víc mi unikáš,
ozdobo nocí mých, čím krutější se zdáš,
když kupíš za sebou ty míle bez milosti,
dělící ruce mé a modré nesmírnosti.
Já v stálých výpadech se plazím za tebou,
tak jako k mrtvole se plazí červi tmou,
a vzývám i ten chlad, ty stvůrná ukrutnice,
pro který líbíš se mi, krásná, ještě více.
***
Jen jediná svíčka osvětlovala místnost. Vrhala stíny do všech stran. Vysoká postava překračovala ze strany na stranu a nervózně se ohlížela ke dveřím. Bylo už hodně pozdě. Slunce dávno zapadlo, měsíc osvětloval přístupovou cestu do míst, kde stála zchátralá budova.
Uslyšel zapraskání větví. Ale to jakási divoká zvěř se proháněla lesem, jenž obklopoval dlouhé stráně a oprýskanou chatrč.
„Má už dvacet minut zpoždění.“ Osoba, konkrétně muž, se posadil do pohovky ožrané moly a podíval se na hodiny s kukačkou, které visely na protější zdi.
Na stole stály dvě sklenice a láhev červeného vína staršího ročníku. Z roku jeho narození, jako symbolika jeho citů, i přes věkový rozdíl.
Z hodin vyletěla kukačka a hlásila, že právě odbila dvanáctá hodina.
Měsíční svit pronikal špinavým oknem, přes průsvitné zašedlé záclony, až k jeho nohám. Byl stále víc a víc nervózní. Co když se jí něco stalo? Co když jí někdo něco provedl? Sežrala jí nějaká zvěř, koneckonců, tahle chata byla hodně hluboko v lese a nebylo tu zrovna bezpečno. Ale pro muže, jako byl on, to bylo ideální místo k přežívání. Ta samota, ten klid, být nikým nerušen a klidně si tu žít v ústraní… bez jakýchkoliv zvědavých očí.
Pohlédl z okna. Z dálky se k chatě blížila postava s dlouhém černém plášti. Rozpoznal v ní ženskou siluetu. Pomaličku se přesunul od okna ke stolku s pohovkou a prožranými křesly. Po chvilce někdo zaklepal.
Vstal a šel ke dveřím. Když je otevřel, pohlédl do tváře dlouho očekávané ženy. Měla přes sebe hozený dlouhý plášť, ale jí by to slušelo i v pytli od brambor. Zavřel za ní dveře a jedním pohybem jí sundal plášť z ramen, načež je pověsil na nedaleké poutko na stěně. Rukou jí pobídl, aby se posadila. Mile se na něj usmála a nabídku přijala.
Slušelo jí to. Dnes tu byla sama za sebe. Žádná práce, žádný převlek, žádné závazky. Měla na sobě rudé šaty vzývající vášeň, stejně rudé jako její žhavé rty. Plavé vlasy jí sahaly po ramena, kroutily se jí ze strany na stranu a ladně jí přitom spadaly do očí.
Když se na ni podíval, napadly ho stovky otázek. Nejčastější byly, proč se zrovna tahle žena zahazuje s ním. Byla tak krásná, nadaná, mladá a on byl přitom jen ponuře vyhlížející, ačkoliv ještě docela vitální, nezajímavý a z chudších poměrů.
Vzal do ruky víno a rozlil jej do dvou křišťálových sklenic, které měl po babičce z otcovy strany. Byly hodně staré a dědily se z generace po generaci. A jelikož byl jedináček, měl je nyní ve vlastnictví on. Opatrně podal jednu sklenici ženě do její útlé ručky a prstem se přitom dotkl její hebké kůže, kterou si přál už tak dlouho laskat. Opětovně se na něj usmála. Opravdu byla dneska nádherná a on měl nutkání přetáhnout ji kyjem jako za doby kamenné, odtáhnout ji do své jeskyně, pojmout ji za manželku a do konce života se s ní dělit o mamuta.
Posadil se vedle ní a propíchl ji něžným pohledem. Neodtrhl od ní oči a ona mu pohled opětovala. Dlouze se dívali sobě do očí, až nakonec vzala jeho dlaň do té své a položila si ji na stehno. Zatřásla se mu ruka a roztřásly se mu i rty chtíčem. Vycítila to a ihned ho na ně políbila. Pookřál. Pod jejími polibky byl vždycky jako pětiletý kluk. Tak nevinný a nezkušený. I když byla mladší, chovala se vždy zkušeně a on si vždycky připadal jako ten mladší v páru.
Vína postupně ubývalo a nálady přibývalo. Cítila, že je i on v opojném stavu a v tuhle chvíli nemyslí na nic jiného, než..
Vzala ho za ruku a automaticky ho odvedla vedle, jako by tu už byla víckrát. Zavedla ho do jediné vedlejší místnosti, kde byla jediná postel. Místnost byla spoře vybavená. Byla v ní jediná skříň, noční stolek s olejovou lampou a masivní ebenová postel.
V opojení ji svlékl šaty. Neměla pod nimi nic, jakoby tuhle noc očekávala. Netrvalo dlouho a jeho šat byl na zemi spolu s jejím.
Položila ho na postel a masírovala mu hrudník. Polibky ho laskala po rtech a zhluboka přitom vzdychala. Cítil, jak se v jeho údu hromadí krev. Byl stále víc a víc vzrušený. Rukama přejížděla po jeho penisu nahoru a dolů. Dotýkala se špičky žaludu a působila mu tím slast. Hleděl na ní a rukama přitom kroužil po jejích bradavkách. Byla tu ta chvíle. Obkročmo se na něj posadila a začala se vlnit jako dravá šelma. Rty se zarývala do jeho kůže a on se prsty chytal prostěradla. Cítil, jak ho přivádí k šílenství. Toužil po ní celá ta léta. Byla tak krásná, tak mladá a přitom něžná, ale teď byla jako lvice, která lovila svou kořist. Neměl jí to za zlé, poněvadž mu to dělalo dobře. Kroutila boky a přizpůsobovala přitom jeho tělo jejímu. Z úst jí unikaly hlasité steny.
Cítil tlak v jistých partiích svého těla. Věděl, že za chvíli to přijde. Přivřel oči a nechal dokonat, už tak skvěle zvládnutou, práci. Roztáhnul ruce a uchytil se krajů postele, načež hlasitě a slastně zasténal. Cítila, jak se její tělo plní horkou tekutinou z jeho údu.
Odkudsi zezadu něco vzala… stříbrnou dýku a vbodla mu ji přímo do srdce. Na tváři se jí přitom rýsoval blažený úsměv.
Snažil se z posledních sil zvednout, ale docházely mu síly. Byl malátný a z těla pomalu vyprchával život. Cítil, jak palčivá bolest proniká jeho hrudníkem. Po prsou mu tekla rudá krev, naposledy se jí podíval do očí. „Proč?“
„Milovala jsem tě, Remusi, ale on mi dal víc,“ sklonila se k jeho obličeji a naposledy ho políbila na rty. Jeho tělo už bylo nehybné. Z obličeje vyprchaly poslední známky života. Ležel nahý na posteli a ona na něm spokojeně seděla.
Rozpřáhla ruce do vzduchu a hlavou se obrátila ke stropu, načež hlasitě zakřičela: „Splnila jsem, oč si mě žádal, můj pane!“
Nymphadora Tonksová zahladila všechny stopy. Přejela prsty přes svůj krk, na kterém se rýsovalo znamení zla, které kvůli utajení musela mít na jiném místě. Rukou z jeho hrudi vyňala dýku. „Tohle si vezmu na památku, lásko. Věřils´ mi a nechal ses oklamat, ty bláhový!“ Uschovala dýku do černého koženého pouzdra a za hlasitého PRÁSK se přemístila pryč.
Zkrvavená prostěradla objímala nahé pololidské tělo. Krev stékala po zemi i po nočním stolku. Stěny byly pokryty červenou batikou a jediný tvor, který zůstal v této místnosti živý, byl pavouk spřádající si pavučinu v levém horním rohu nad postelí, ve které leželo zohyzděné tělo.
***
To srdce, nemělo by bít,
neschopné lásku vykřesat.
Už neumím ji roznítit,
a přec mám ji rád.
Moje dny list jsou zežloutlý,
a nikde květ a nikde plod.
Hniloba, červi, smutek zlý
jsou teď můj rod.
Oheň v mé hrudi bušící
je osamělý kráter jen:
zažehne mrtvým hranici –
ne pochodeň.
O naděje se nedělím,
o žárlivost a krásný klam,
o sílu, lásku – není s kým,
jen pouta znám.
Leč takto ne – mně nezbývá
než touhu potlačit a střást,
když těla mrtvých pokrývá
hrdinství plášť.

93 komentáře “Věřils´mi, bláhový!

Napsat komentář: Martula Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..