5. kapitola – Školní trest

Už asi hodinu a půl civěl na knížku, kterou dostal od Lily. Co to sakra semnou je? Vždyť Lily ani není můj typ, je to jen kamarádka. Tak proč mi tohle dělá? Dotknul se tváře a vzpomněl si na letmý dotek jejích rtů, který mu před nedávnem věnovala. Tohle nesmím, vždyť má osudem předepsané, že skončí s Jamesem a budou mít spolu Harryho. Tohle nejde.. No a proč by to nešlo? Vždyť jsem stejně v úplně jiném světě, kde je to naopak, třeba se v tomhle světě ani Lily s Jamesem dohromady nedají. Třeba zde nemají dáno být spolu, nad čím to vlastně přemýšlím, sakra? Jamesovi se líbí..tak to bylo i kdysi. A Lily ho odmítala celé ty roky, vždycky, až v sedmém ročníku se dali dohromady. Do sedmého ročníku času dost..nebo taky klidně celý život, pokud spolu nikdy chodit nebudou. Proč se o to vlastně starám, může mi to být jedno. Je to jejich věc, ne moje….. Nelži si, Tichošlápku, žere tě to, strašně tě to žere. Chceš být s ní…ale ty jsi sní..jen trochu jinak, než by si chtěl. Sakra..na tohle musím zapomenout, musím si rychle najít nějakou holku nebo to nedopadne dobře. Sklapl knihu. Strašně mě štve, že mám vzpomínky na svůj minulý svět, kdybych je neměl, ani by mi to nepřišlo, nepřipadal bych si jako v kleci, nic by mě netížilo. Neměl bych takové starosti o budoucnost! Vždyť se tvoří ale nová budoucnost, nikdy to nebude jako dřív. Nikdy. Chtěl bych mít rozum dítěte..a nechci být tak rozumný a chci se zase vrátit do dětských let, ale ne takhle, sakra. Někdo mi přece musí pomoci, dostat se odtud! Někdo.. třeba..no jasně! Zvedl se z postele a přestal přemýšlet, chtěl jít rovnou na místo, kde by mu pomohli, ale pak si uvědomil, že je sedm hodin a on musí jít na další hodinu školního trestu, který si vysloužil u Raddlea.

„Aspoň, že je to naposledy. Ještě déle mu čučet do toho jeho ksichtu a zbláznil bych se!“

Zamířil do křídla, poblíž dívčích záchodků ve třetím patře, kde měl Raddle kabinet. Potichu zaklepal, načež vlezl dovnitř. Raddle seděl u stolu a opravoval pergameny. Sirius byl zvědavý, co si na něj vymyslí dnes, poněvadž každý den dělal něco jiného, a nebylo to zrovna nejjednodušší. Jednou spolu chytali v lese nějaké tvory, potřebné do výuky. Ten den si Sirius odnesl spoustu modřin a řezných ran, podrápané nohy a podřené ruce.

Dalšími úkoly bylo buď všemi známé leštění pohárů ve Slavnostní síni, leštění brnění po celé škole, a nebo rozdělování Raddleových pracovních pergamenů podle abecedy, měl jich bezmála přes dva tisíce, či musel pomáhat Filchovi s úklidem hradu, což bylo pro Siriuse asi snad nejhorší, poněvadž trávit čas s Filchem nebyl zrovna jeho sen.

„Dobrý den, pane Blacku,“ zvedl Raddle své zlověstné temné oči, ve kterých se skrývalo pohrdání a vztek, „dnes mám pro vás něco speciálního.“

Sirius chtěl už, už něco dodat, ale raději mlčel, nechtěl si vysloužit další týden nebo snad měsíc. Čekal, co z něj dál vyleze.

Raddle se škodolibě usmál a přimhouřil oči: „Mluvil jsem s profesorem Slughornem, jak jinak a moc ho nepotěšilo Vaše chování, navrhnul jsem mu, že si může vybrat nějakou činnost pro Váš školní trest, a dal mi nakonec tohle. Hodně štěstí!“ Tvářil se jak kočka na lovu myší.

Sirius vzal do ruky obrovský pergamen a podíval se na něj. „Co to má být? To je školní trest?“

„Myslel jsem, že jste chytřejší, pane Blacku..to jsou..“

„Jo, je mi jasné, že jsou to přísady do lektvarů a odvarů, ale co já s tím? Tohle se mi nebude líbit..“

„Vy je budete sbírat. A já tu nejsem od toho, abych se Vám líbil!“

“ Tak to tu jste správně,“ zahlaholil vzpurně Sirius, “ sbírat?“

„Nebuďte drzý..nebo..,“ vypěnil, ale pak se rychle uklidnil, „ano, sbírat. V Zapovězeném lese..“

„Ale tam je vstup zakázán..“

„Odkdy prosím Vás?“ Zatvářil se nechápavě Voldemort.

Sirius chvilku popřemýšlel. Copak v tomhle světě se smí chodit na noční toulky skrz Zakázaný les? Při úplňku se sednou k jezeru a čekat, co nás sežere? Teda, co to je za svět? To by přece Brumbál nedopustil… a je přece ředitelem. Tady tohle mi nehraje..snad není jiný i Brumbál?

„Běžte už, mám spoustu práce a Vy mě rušíte!“

„Jistě!“ Takže do Zapovězeného lesa. Proboha, to snad ne. Mám tam jít sám? Vždyť je tam plno divé zvěře, vlkodlaci…ach, promiň, Remusi, divocí vlkodlaci… chiméry, bludníčci, karkulinky..a já nevím, co ještě..Kentauři mě tam nepustí. Upíři mě vysají zaživa..musím si zajít pro hůlku! Nechápal proč si nevzal k Raddleovi s sebou hůlku. Zamířil rovnou do sklepení, kde si vyzvedl hůlku a s mírně třesoucím tělem se vydal do houštin lesa.

Bloumal po okraji lesa a svíti si hůlkou, naštěstí měl představy, jak ony ingredience mají vypadat. Vůbec netušil, jak dlouho by měl hledat a jestli vůbec má najít všechno. Raddle by byl schopný nechat ho tu až do pěti do rána, ne-li do zítřejšího západu slunce.

Neměl odvahy sám se oddálit od okrajů a lézt někam do černých hlubin, kde by ho mohlo něco přepadnout. Sám by se asi těžko uchránil. Sice si z minulosti pamatoval všechna kouzla, zaklínadla, formule a různé obranné techniky, ale jako jedenáctiletý by si sám netroufl. Spadl mu hřebínek. Příště si zapamatuji, že nemám Voldemorta štvát!

Po několika hodinách už měl větší polovinu, k jeho štěstí to zřejmě profesoři nastražili tak, aby vážně do těch hlubin lesa nemusel.

Byl už vážně unavený, zavírala se mu víčka. Téměř usnul ve stoje, když v tu chvíli se kolem něj něco mihlo.

Něco tmavého a obrovského. Sirius zkoprněl a nedělal vůbec nic. Vyděšeně hleděl kolem sebe, přetáčel čočky ze strany na stranu a přitom zhluboka dýchal.

Zase! Proběhlo to kolem něj, cítil mírný vánek, který kolem něj profoukl, když ten tvor přeběhl na druhou stranu těsně vedle něj. Málem se to o něj otřelo.

Bum! Byl na zemi. Povalilo ho to na zem. Vůbec nevěděl, co se děje. Byl zmatený, jen věděl, že něco nad ním funí a vrčí.

A je semnou amen. To jsem tu dlouho nepobyl, tohle bude lepší. Zemřu, aspoň budu mít klid. Sbohem Jamesi, můj imaginární kamaráde, sbohem Remusi, Lily..měl jsem vás rád. A Lily, jak já toužil po tom, aby sis mě všimla, nechápu proč..ale, jsem blbec. Můžu si za to sám, sbohem! To něco už se nad ním sklánělo, Sirius e pokoušel naposledy nahmatat hůlku, ale zbytečně..ležela několik metrů od něj a on se nemohl zvednout, bylo by to moc velké riziko. Ani nevěděl, co ho ohrožuje. Ale byl si jistý jediným, tohle je poslední noc, kterou stráví na tomto světě.

Sbohem všichni! Vzdal to. Nemělo to cenu.. cítil teplý dech na svém krku a viděl zářící strašidelné oči v černočerné tmě. Neviděl žádný obrys, byla tu tma, neviděl nic. Jen ty oči, ty blýskající se oči plné žízně po lidské krvi. Tvor měl zřejmě otevřenou tlamu, protože Sirius cítil, jak na něj kape cosi mokrého..sliny.. Tohle je nechutná smrt, takhle jsem si to nepředstavoval, ale budiž! Dobrovolně zavřel oči a nesnažil se to ze sebe setřást. Blížilo se to k jeho hrdle, cítil, jak se to blíží….

„Aranya exuma!“ Ozvalo se odněkud z dálky. Tvor, který měl Sirius ještě před chvílí na sobě, odletěl několik metrů od něj, strašlivě zakvičel a utíkal opačným směrem, pryč od Siriuse, pryč od majitele hůlky, která vyslala kouzlo.

Sirius se otočil a osoba, která tam stála..tu by nikdy nečekal.

„Myslel jsem si, pane Blacku, že to celé pokazíte! A dostanete se do potíží..“

„Neměl jste mě sem posílat, nemusel byste za mnou chodit..“

„Ale já jsem chtěl, zasloužil jste si to,“ Raddleovi se zablýskalo v očích, „zvedněte se!“

Sirius stále nechápal, co se stalo. Raddle mu právě zachránil život..ale jak to? Copak..je taky jiný? Vždyť je to Voldemort..jak by mohl..ale…

„C-co to bylo?“ Nedokázal ze sebe vydat jinou otázku.

„Netuším, ale nemělo to tu co dělat!“ Podíval se Raddle do dáli, kam uteklo to stvoření.

„Asi bych Vám..měl poděkovat,“ šlo to z něj jak z chlupaté deky, dělal to nerad, ale..měl by.

„To byste tedy měl!“

„Hm..tak teda děkuji!“ Zahřměl naštvaně Sirius. Co si o sobě ten chlápek myslí!

„Máte zač!“ Otočil se a vybídl Siriuse, aby šel za ním. Vedl ho ven z lesa. „A tohle si vezmu!“ Sebral Siriusovi z rukou pytlík plný bylin a směsí do lektvarů. „Myslím, že do příště máte ponaučení!“

Čas plynul strašně rychle, tak, jak se tu Siriusovi líbilo míň a míň, tak čas plynul rychleji a rychleji, a za celou dobu se nedokázal dát Sirius do kopu s Jamesem a Remusem.

Jednou při obědě viděl, jak se Remus vybavuje s Petrem. Strašně ho to vytáčelo, ale nemohl nic dělat. Štvalo ho to. Ještě, aby se začali bavit s Petrem a s ním ne. To by byl vrchol. Jenže Petr na to měl lepší předpoklady. Nebelvír si s Havraspárem docela rozumí a v tom je ten problém.

„Nechápu tě, Siriusi, ty ses snad zamiloval!“ Drcla do něj Lily. Velice ho vyvedla z míry.

„C-cože? Prosím tě..jak si na to přišla?“ Hraně se zasmál.

„Protože furt na ně civíš, proč?“ Ukázala směrem k nebelvírskému stolu. „Líbí se ti snad Potter?“

„Nejsem jeho typ,“ zavtipkoval Sirius, „zato ty ano.“

„Cože? Já?“

„Copak sis toho ještě nevšimla? Líbíš se mu, tehdy u karet se mě vyptával, jestli máš kluka..“

„Jo, mám..“

„Cože?“ Vytřeštil na ni oči a mírně zvýšil hlas, až se několik studentů poblíž něj otočilo.

„No co se divíš..mám přece tebe.“

„Co to meleš, Evansová!“ Snažil se zaznít lhostejně. „My spolu přece nechodíme.“

„To ne, ale jako kluk v mém okolí mi stačíš, žádný Potter nemá sebemenší šanci…to bych vážně raději chodila s tebou!“

Heh, tak to teda díky. I když.. Jak rád bych tě bral vážně, každé slovo.. jsem rád, že má James utrum, i když bych neměl být…tak dost! Lily je jen kamarádka, kamarádka!!

„Hmm,“ nandal si porci do úst, aby už nemusel nic říkat.

Blížilo se jaro, Sirius se rozhodl, že udělá rázný krok a nebude tížit své svědomí otázkami budoucnosti.

Jak nedávno zjistil, Albus Brumbál je opravdu jiný, než předpokládal, když za ním šel, aby mu pomohl, vůbec ho nepřijal a ke všemu ho nechal vyvést z chodby, která vedla k jeho pracovně. Starý, nerudný dědek! Ale co já si v tom případě počnu? Nemám ti nikoho, kdo by mi mohl pomoci, kdo by to nějak zvrátil..

Tak se rozhodl, nebude to řešit, už nebude řešit to, jak by všechno změnil, nemá to cenu. Dělalo mu to sice potíže a přál si toho hodně, co by se mohlo změnit, ale ne..už to stačilo. Takhle by trávil celých sedm pošmourných let, které pro něj byly už předem nesnesitelné.

„Ahoj,“ sedl si k jezeru vedle nějaké blondýnky, která se mu docela zamlouvala, „hezký den, viď?“

Dívka vykulila oči, začala zrychleně dýchat a s tichým aaach se na něj usmála.

„Já jsem Sirius Black,“ usmál se na ni. Věděl, že tady má vyhráno. Tuhle už má chycenou do pastičky, šlo se na ni podívat, jak po něm vzdychala. Jedna z jeho fanynek. Na tohle už nebyl dlouho zvyklý. No, Lily má sice krásnější oči, má i hezčí vlasy, vlastně celou tvář má pěknější, je celá hezčí…ale ty taky ujdeš..bože, já ji teď budu snad přirovnávat k Lily nebo co?

Dívka ani nepípla.

„A ty jsi?“

„Oh, promiň..heh, já jen..nemůžu tomu..no, já..jsem Nora..“

„A dál? Koukám, že jsi z Mrzimoru.“

„Jo, Whilksová.“

„Tak Noro, ty jsi z prváku?“

„Přesně, stejně jako ty. Máme spolu Kouzelné formule..“

„Vážně?“ Ježiši, jako kdybych nevěděl, že máme Formule s Mrzimorem, teda..to jsem si vybral. Ale což.

„Jo, já jsem si tě všimla hned první hodinu,“ usmála se přihlouple a mnula si nervózně ruce.

„To mi lichotíš. Tak, Noro, co kdybychom si třeba zítra zašli na procházku kolem jezera?“

„To by bylo moc fajn, Siriusi Blacku. Moc se budu těšit, dáme si někde sraz nebo..“

No jistěže si dáme sraz! Lily je taky o dost chytřejší!

„Počkám tě ve čtyři hodiny u brány, domluveno?“

„Jasně!“

Sirius odkráčel směrem k bráně školy a mnul si spokojeně ruce.

„Kdo to byl?“ Leknutím málem nadskočil, někdo se za ním plahočil a on myslel, že se mu to jenom zdá. Otočil se, kdo jiný, než…

Lily dala ruce v bok: „Kdo to byl?“

„Co se staráš, do toho ti přece nic není..“

„Já jen, že ty se tu přece s nikým nebavíš, jen..“

„..jen s tebou. Sem tam s Lupinem..dokonce nemluvím ani s těma dvěma ode mě z komnaty, jen občas s Tedem, ale fakt občas..tak co mám dělat? Tak mě aspoň nech kamarádit se s ostatními, ne? A nebuď jak moje matka!“

„Siriusi..“

„Sbohem!“ Trádoval si to dál a ani se neohlížel, nechal tam Lily stát, zíraje na jeho záda.

To se mi povedlo, nechci si tě znepřátelit, ale taky k tobě nechci nic cítit..co to mělo být? Kontrola? Zpověď? Já se s ní seznamoval, abych si tě vyhnal z hlavy, liško ryšavá!

Zamířil rovnou do pokoje, nechtěl se s nikým bavit, chtěl si jen lehnout do peřin a zaspat další den. Rád snil, poněvadž se mu zdálo o starých dobách, ne o tomhle peklu.

„Kašlu na večeři,“ zahrnul kolem sebe závěsy a upadlo do hlubokého a konejšivého spánku.