Už mi lásko není dvacet let

Tahle povídka vznikla na základě přání Tofiam. Zadala si drabble na slova: ředkev, řasy, lžíce. Musím podotknout, že je jen pro psychicky silnější jedince. Tahle povídka je zvrhlá, obscénní, nechutná, úchylná, je prostě úplně všechno, jenom ne normální :). Věnovaná Tofiam. Jak to vypadá, když láska trvá i ve sto šedesáti letech? 🙂

Žánr: slash, pwp, parodie, komedie
Pár: H/D
Přístupnost: od 18ti let



Už mi lásko není dvacet let.
Už mi není ani dvacet pět.
I když to moc krásná léta jsou.
Nebral bych je ani náhodou.
To se jenom pro mě točil svět.
Co jsem neměl to jsem chtěl mít hned.
A to co měl jsem to jsem dával dál.
Rád jsem sázel snadno prohrával.

Dešťové kapky stékají po okenním rámu. U něj stojí muž s šedými vlasy a v rukách si leští své bytelné brýle. Vzpomíná na své mládí. Na tu dobu, kdy se se svou drahou polovičkou dal dohromady. Na tváři mu vykvete nostalgický úsměv. Už je to tak dávno.
„Ahoj miláčku,“ zazní za jeho zády melodicky. Muž se otočí a jeho zrak se střetne s šedým pohledem. Stařík se usměje. Osoba se světlými vlasy, které kdysi ozařoval platinový odstín, se přisune ke svému muži a jemně jej obejme.
„Všechno nejlepší k tvým už několikátým dvacátým narozeninám. Bohužel jsem nesehnal dostatek svíček na dort a navíc by se jich tolik na žádný dost nevlezlo,“ zavtipkoval jako obvykle. Za to století jejich soužití stále neztratil ten svůj typický ironický tón, který vždy jejich život obohacoval.
„Cos mi koupil?“ zazubí se stařík, div mu protéza nevypadne z úst, je tudíž nucen své rty opětovně zavřít.
„Nějaký žen šen, tlakoměr a nový berle,“ vyjmenuje druhý muž plejádu předmětů potřebných pro zdraví.
„Ty mě rozmazluješ, před dekádou to byla jen trubička na astma a alpa na křečové žíly.“
„To víš, Harry,“ poznamená muž laškovně, „musím si tě hýčkat. Kdo by do mé dvoustovky ukojoval můj sexuální apetit!“
„Draco,“ okřikne ho rádoby pohoršeně šedivý Harry a znovu se usměje, tentokrát opatrně, aby uchoval své zuby přesně tam, kde by měly být. V ústech.
„Mám pro tebe ještě jiné překvapení,“ pokračoval dál Draco, nevnímaje Harryho rozpaky.
„Ano?“
„Pojď za mnou a nech se překvapit,“ zadeklamoval Malfoy a provokativně přivřel víčka, až jeho prošedivělé řasy spadaly téměř na propadlé lícní kosti.
***
„…to je ředkev!“
„Prohrabuješ se v tom jídle jako batole! Chápu, že od doby, co musíš nosit pleny, drahý Harry, se tak začínáš cítit, ale už je ti sto šedesát let, ke všemu zrovna dnes. Tak se podle toho chovej!“ Odseknul nasupeně Malfoy, maje ve tváři uražený výraz. „Já jsem se s tou večeří tak dlouho pitval, div jsem neupitval sám sebe, když už teď mám ty zpomalenější reakce a ty se ohradíš kvůli pitomé zelenině?“
„Promiň Dráčku,“ omlouval se rychle oslavenec, „já to tak nemyslel. Já jen, myslel jsem, že už se nepěstuje, jedl jsem ji naposledy… já vlastně ani nevím kdy. Ne, prosím, nebij mě tou lžící, nemusel bych to přežít.“
Draco stáhne pohoršeně obočí. „Jez, už nechci nic slyšet. Stejně nevíš, jak to chutná, tvé chuťové buňky už dávno odumřely! Už v minulém století!“
Chvíli oba dva mlčky konzumují poživatiny.
Po chvíli ticho protrhne chlapec, který přežil, aby se stal staříkem, který přežívá.
„Stejně je to hrozně romantické. Po těch dlouhých desetiletích našeho soužití. Je krásné, že mi umíš udělat radost a nic za to nechceš. Když jsem tě poznal, za tvými pohnutky bylo vždy nějaké ale…“
„Ale,“ usměje se lišácky Draco, „jak můžeš vědět, že za to nebudu nic chtít?“ olízne si jazykem své rozpraskané vrásčité rty.
***

Čas otupí i ostrý břit.
Když tebe mám – co ještě můžu chtít.
A s láskou nehodlám už vabank hrát.
Když tikot hodin měl bych vážně brát.
Čas ten otupí i ostrý břit.
To co mi dal si zas může vzít.
Proto se neptám, když se probouzíš.
Jestli jsem to já o kom právě sníš.

Dvě nakrabatělá těla leží na posteli. Obě zdobí jen jediný kousek látky. Vzájemně se ožužlávají rty a funí si udýchaně do obličejů při jediném těžším pohybu, jímž se může zdát i obyčejné prohrábnutí vlasů.
„Draco,“ nadhodí Harry. „Všiml sis, že máš naopak spodní prádlo?“ Pokračuje rozverně.
„Opravdu?“ na chvíli se zasekne jmenovaný stařík. „To bude ten šedý zákal.“
„A já myslel, že máš šedé oči od přírody,“ zareaguje pohotově Harry a přisaje se na milencův vyschlý krk.
„Moc vtipné,“ zahuhlá ještě rádoby nebezpečně druhý muž, ale poslední slovo zanikne pod náporem rozrušení, jímž ho jeho dávno ne stoletý milenec zahrnuje.
Nakonec se jejich stařecké rty spojí.
„To bylo hrubé. Tak tvrdý polibek si mi dlouho nedal,“ odpojí se od Harryho Draco.
„Promiň, to bude asi ten stoletý zatuhlý jelení lůj, který jsem včera našel ve svých věcech,“ poznamená omluvně Harry.
Po chvíli pokračuje. „Draco,“ vzdechne vzrušeně a zaskřípe přitom protézou, ale toho si nahluchlý Draco nevšimne.
„Ano Harry?“ lascivně si olízne rty a rukou nahmatá povadlý zkrabatělý orgán v Harryho trenýrkách, které už vyšly z módy před padesáti lety.
„Draco… chci tě… v sobě,“ špitne muž a hlubokým vzdychem, který ho málem stál všechny jeho síly, si zamlží brýle. „Ale buď opatrný na moje hemeroidy.“
„Spíš na svůj zánět močových cest,“ poznamená starostlivě stařík s ocelově šedým zrakem.
„V šupleti je mast…,“ poznamená Harry.
Draco se natáhne do šuplete, hned na to sklesle poznamená: „Tenhle lublikant je snad starší než já a to je co říct,“ vzdychne. „Ten jsme používali v sedmém ročníku, vzpomínáš? Kde se tu vzal? Vždyť už z toho musí být nějaký nerost.“
„Kdy?“
„V sedmém ročníku. V sovinci,“ zopakuje Malfoy.
„Kde?“
„V Bradavicích, Harry,“ zamračí se bývalý Zmijozelák, „zdá se, že se senilitou zbývá řada už jen na mně.“
„Tak daleko moje paměť nesahá, vždyť to bylo minulé století. To jsme ještě hráli famfrpál s kamenným potloukem a vedle nás „hnízdili“ mastodonti. Dost už slov. Jdeme na věc. Vezmi si mě, dědo!“
„Přestaň s tím, Pottere, nebo ti ho vykouřím a ty budeš mít zase týden problém s močí!“
„A já myslel, že jen Fawkesovi se zapalují lejtka!“
Než se oba dva svlékli ze svých spodků, venku se setmělo.
Dobrých pět minut se Harry snažil přehoupnout na svá stará kolena, aby měl jeho milenec do něj lepší přístup.
Dalších deset minut trvalo jeho milenci, než se nastavil do pozice, z níž by mohl tento obtížný úkol splnit.
Netrvalo to ani další čtvrt hodinu a Draco konečně svými prsty posetými stařeckými flíčky vyhledal Harryho prostatu. Chvíli ho jen tak dráždil, ale jelikož věděl, že jeho značně opotřebovaný milenec dlouho nevydrží a on také ne, rychle využil možnost a zavčasu, dokud mu to jeho srdce dovolí, do něj vstoupil. Musel si dát načas, než si zvykl na příjemné teplo a povadlou kůži nejen zvenčí, ale i střevní stěny zevnitř.
Po chvíli se k životu probudil bývalý Nebelvír. „Oh, Draco..Draco…ještě mě kousni do zad, to je tak příjemné…“
„Já tě nekoušu, jenom mi vypadla protéza.“ Jedním, dvěma pohyby si Draco zvykl na kdysi vžitý stereotyp. Za mlada se milovali i pětkrát denně. Dnes už jim to kardiostimulátor neumožňoval.
Pomalu se vyhoupl, ponořil se více do hloubi milencova těla, načež se zase odklonil. Tohle zopakoval jen párkrát, když v tom…
„Auu…bože au…“
„Co je,“ křikl vyděšeně kdysi blonďatý lamač dívčích srdcí, „udělal jsem ti něco? Já nechtěl. Promiň, Harry, chtěl jsem být něžný. Co se děje?“
„Ne to nic, jen ty moje křečový žíly,“ povzdechl si, „chytne mě to vždycky, když se moc namáhám.“ V rozporu se svými slovy se ale ještě víc přitiskl k Dracově tělu a svými hýžděmi se nasunul na milencovu pigmentově poznamenanou chloubu. A to bylo Dracovo tělo vždycky čistě bílé, nepoznamenané. Stáří jej dohnalo.
Harryho povislá kůže se s každým přírazem neesteticky pohupovala ze strany na stranu. Dracovo zchátralé pohublé tělo, jež zdobily šedivé chloupky, se tak pomalu dostávalo na vrchol…
Harrymu ještě několika hmaty pomohl rukou k vyvrcholení, načež se stalo něco nečekaného…
„Aaaaaaah bože..ježiši…aaaaaaaauuuchh, aaaaa!!!“ křičel jako pominutý. Zorničky měl zúžené, tělo napjaté a ruce zaťaté v pěst.
„Draco, Draco..co je? Co se děje?“ Harry se chtěl v ten moment otočit, ale nechtěl svému muži ublížit, tak raději zůstal nehnutě klečet. „Máš infarkt? Mozkovou mrtvici? Obrnu? Řekni něco, Draco, proboha… to ne…“
„Klid Harry…“ nářek z Dracových úst ustane.
„Co to proboha bylo?“
„Doznívající orgasmus…“ jeho Malfoyovský pichlavý tón byl v tento moment tatam, ale Harry by dal klidně krk za to, že se o něj právě snažil a nechtěl, aby Harry poznal, jak ho jeho samotná reakce znepokojila.
„Tohle? To byla síla!“ opáčil Vyvolený.
„Síla lásky…“ tentokrát už o sarkasmus nebyla nouze.
„Nechtěj po mně, abych ti zpíval The power of love… málem jsem z tebe dostal infarkt, myslel jsem, že mi tu umíráš.“
„Neboj se, Harry, já a můj tlakoměr tu ještě hodláme nějaké to století být.“

Už mi lásko není třicet let.
Už mi není ani třicet pět.
A že to moc krásná léta jsou.
Říkal jsem si ať mi zůstanou.
To se kvůli tobě točil svět.
Tebe učil jsem se nazpaměť.
Myslel jsem, že spoustu času mám.
A že vůbec nikam nespěchám.

Zelenooký muž v „nejlepších“ letech se na okamžik zvedl a někam odešel. Po chvíli se vrátil, div že nezakopnul, jak marně bez brýlí hledal tu správnou cestu, v ruce drže nějakou krabičku.
„Co mi to neseš, Pottere?“
„Lentilky,“ procedí kousavě Harry. Také měl celé století vedle sebe dobrého učitele.
„Cože?“
Ze stolku si podá brýle a nasadí si je na kořen nosu. „Tady nějaká homeopatika, tady nějaký lecitin,“ vytahoval postupně léčiva, „něco na srdce, na vysoký tlak, ghinko bilobu, tady ten červený je na cévy, tyhle dva jsou vitamíny..“
„Vitamíny? Ty už mi nepomůžou. Když mě neskolil Voldemort, Tak nevyhraje ani zvýšený tlak“
***
„Koupil jsem brčka.“ Šedý zrak v barvě zamračeného oblaka se obrátil k tomu zelenému.
„Na co?“
„Na kafe, než ho stačíš vypít, tak ho dřív vyliješ. Sice stále říkám, že je lepší Parkinson než Alzheimer, ale aspoň někdy bychom mohli mít čistou podlahu, kdo se má pořád k té zemi sklánět, když má ke všemu revma a bolesti v kříži. Hůlka už taky není to, co bývala.“
„Já piju kávu? Měl bych s tím přestat.“ Poznamená sebekriticky Harry.
„Teď, když jsem koupil brčka? Po sto letech? To už nemá smysl, můj drahý.“
„Za chvíli mě z toho kofeinu trefí.“
„Nechtěl si mi něco říct?“
„Já nevím. Chtěl?“
„Já nevím. Ty to musíš vědět, Harry.“
„Na co ses to vlastně ptal?“
„Já se na něco ptal?“
„Draco, kdo s tímhle vyptáváním začal?“
„Já nevím. Ty?“
„Netuším,“ vzdychne poraženě Harry. „Senilita je mé druhé jméno.“
„A kdo by to měl tušit?“
„Zajdu si pro lecitin!“ odkašle si a odloží kávu i s brčkem na stůl. „Mimochodem, nedávno jsem byl u optika.“
„A co ti řekl?“
„Že tak tlustý brejle už na nose neunesu. Parkinson mě předhání.“
„Tebe by předběhl i Tery Fox, Harry.“
„Vezmu nám dvě dávky,“ usměje se rozšafně stařík se skly na očích. „Protože i přes tvoje stařecké faldíky a chloupky v nose, tě mám stále rád, Draco,“ políbí jej na vyschlé rty.


Čas otupí i ostrý břit.
Když tebe mám – co ještě můžu chtít.
A s láskou nehodlám už vabank hrát.
Když tikot hodin měl bych vážně brát.
Čas ten otupí i ostrý břit.
To, co mi dal, to si zas může vzít.
Proto se neptám, když se probouzíš.
Jestli zůstaneš nebo odcházíš.
THE END

74 komentáře “Už mi lásko není dvacet let

Napsat komentář: yuu Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..