Ty po mně kamenem, já po tobě cihlou… 2/2

Druhá část.

Po deseti minutách:

„Je tu strašná nuda!“

„Snad nechceš, abych tě bavil, Malfoyi!“ ozve se znaveně Harry.

„To bych dopadl!“ zkonstatoval Malfoy a začal si broukat.

„Nech toho, Malfoyi! Je to falešně!“

Draco záměrně zvýšil hlas o tóninu výš a přidal na zvuku. Harry vzdychl a otráveně zakroutil hlavou, přičemž si svléknul hábit, zůstal tam sedět v červenožlutém svetru, a omotal si jej kolem hlavy a opatrně se uložil na trávu, na pravou ruku, jelikož s levou nemohl ani hnout.
Zmijozelák znovu přidal na hlase a z pobrukování postupně přestupoval na pozpěvování.
Harry bezděčně protočil oči v sloup, ale rozhodl se, že se nenechá vyprovokovat. Moc dobře věděl, o co Dracovi jde. Musel uznat, že má výdrž.

Po dalších deseti minutách:

„Hmmm, hmmm… tramtaradá, lalaaa…., Mary Sue měla jehňátko…“ Draco sebou pohupoval a usmíval se přitom jako malé dítě.

„Přestaň!“ křikl naráz podrážděně chlapec s jizvou na čele a s ránou na druhé straně čela. „Prosím tě, ve jménu Boha a všech jeho cherubínů, serafínů, svatých, archandělů, nebeských vrátných a holičů, drž už hubu!“

Draco se pobaveně rozesmál. „A tos říkal, Pottere, že jsi proti mně imunní!“

Ach, kdyby Draco tušil, jak vypadá sladce, když se mu tak vysmívá. Místo, aby to Harryho popuzovalo, vyvolávalo to v něm něco úplně jiného. Vzrušení.
Draco Malfoy vypadal tak nemalfoyovsky, když se ho snažil naštvat. Když si pobroukával jako malé dítě a chytil se něčeho, co ho baví. Vypadal spokojeně a strašně přirozeně. Bez masky, jako by všechnu tu zášť a aroganci odnesl sebou ten zvířený prach tam venku.
Harry se usmál a zamrkal, načež hlavu sklonil k zemi. Pohyb, který vykonal však vykonal příliš rychle, tudíž sebou nepřirozeně trhnul a z jeho úst vyrazilo bolestné zasyčení. Posléze se uchopil za svou levici.

„No jo, Potter jako vždy musí mít něco zlomenýho, pohmožděnýho nebo aspoň odřenýho. To jsi celý ty, hrdino!“

Harry na ta slova nereagoval, až příliš ho ta ruka bolela. Kdyby mohl, ihned by se po Malfoyovi ohnal. Přestože v něm zavládal chtíč a touha do nebe volající, také v něm byly zakořeněny dávné křivdy, na jednu stranu stále nesnášel onu arogantní a sebevědomou část Draca Malfoye.

„Jednou z tvýho prachu udělají přesýpací hodiny! Hodiny slavného Harryho Pottera,“ dorážel dál.

Harry si neodpustil sebe ironickou poznámku. „Že bych sportoval i po smrti?“

„Hele Pottere, když už tak žvaníš, nenapadlo tě někdy mezi těmi pár sekundami, než tvůj mozkový neuron navštívil impuls, že bys vymyslel plán, jak nás odtud dostat? Začíná se mi vcelku blbě dýchat!“

„A nenapadlo tě někdy mluvit s lidmi jako by byli lidi a ne hadr?“

„Napadlo tě někdy, že vypadáš jako hadr, Pottere?“

„Napadlo tě někdy, že máš v hlavě brouka mozkožrouta?“ opáčil ihned Harry. „A víš, co tam dělá? Řve hlady!“

„Strašně vtipné!“ rozvášnil se Draco a tváře mu zrudly. Z posledních sil se připlazil k Harrymu a chytl jej za lem svetru a přitáhl ke svému obličeji. „Jsi jen hmyz, Pottere! Můžu tě zamáčknout, kdy budu chtít! Stačí si počkat na správnou chvíli a objevíš se na podpatku mých kramfleků, je ti to jasné! Moc si nevyskakuj!“

„Copak, DRACO! Zavoláš na mě tvýho strejdu Voldíka?“

„Drzej spratku! Víš, co mi můžeš!“

„Milerád!“ vyletělo z Harryho dříve, než si stačil uvědomit, co vlastně řekl.

Druhý mladík zdvihl překvapeně obočí. Nevěděl přesně, co to znamenalo, ale nějaký význam to jistě muselo mít, protože…
A v ten moment se rty Chlapce, co přežil přisály na bledé rty syna smrtijeda.
Největším překvapením pro oba dva hochy bylo, že ani jeden z nich se nehodlal od toho druhého odlepit.
Jedny dychtivé rty se lačně vpíjely do těch druhých. Jazykem si vyrážely vstříc a opisovaly kontury dásní a zubů. Chtivé rty následovaly stejně chtivé dlaně, jež doputovaly k hábitům obou mladíků.
Tlumené vzdechy se ozývaly z obou rtů.
Tmavě zelený hábit šel dolů stejně rychle jako červenožlutý svetr.

„Co to děláme?“ odtrhnul se plavovlasý zmijozelský princ a zavadil přitom o Harryho levici a ten se snažil své bolestné syknutí vydávat za vzrušené vydechnutí, ale mladíka tím neoklamal.

„Měl jsi málo vzduchu. Pouze si vyměňujeme kyslík, aby se to tu dalo přežít,“ zavtipkoval Harry.

Draco zrakem zavadil o Harryho ruku. „Až budeme venku, budeš muset jít na ošetřovnu…“
„Ošetřovnu… co myslíš, co to je?“
„Taková sterilní místnost, kde je všechno bílé, poletuje tam taková divoženka v sesterském hávu…“

„Draco,“ rozesmál se Harry, „to byl vtip! Tys udělal vtip!“

Draco se něžně zazubil. „Jo, Pottere. I Malfoy umí být vtipný, nemysli si, že jenom ty,“ dotknul se jeho lokte, „jinak k tomu, co si myslím. Zřejmě ji budeš mít zlomenou!“ a znovu dychtivě políbil Harryho rty a nechal svůj chtíč, aby ho ovládnul.

Odněkud zvenku se začaly ozývat hlasy.

„Harry? Malfoyi?“ Byl to dívčí hlas. Harry ho ihned poznal.

„Hermiona!“ zkonstatoval a Draco vypadal trochu zklamaně.

„Jste v pořádku? Pane Malfoyi? Pane Pottere?“ k Hermioně se přidal další hlas. Patřil samotnému Albusi Brumbálovi.

„Pane profesore,“ zvolala potěšeně Harry,“ jsme tady! Oba dva a jsme v pořádku!“

„Harry, to jsem rád! Konečně jsme vás našli! Počkejte chvilku, hned vás odtamtud dostaneme!“

„Děkuji!“ odvrátil černovlasý chlapec tvář od místa, ze kterého se ozývaly hlasy. „Jsme zachráněni, už budeš mít svůj vzduch, Malfoyi!“ řekl s podtónem agrese. A začal se oblékat.

Když si Draco naposledy upravil hábit, ve stejný moment se stěny kolem obou dvou sesuly bokem a jejich odvyklé tváře pohltilo sluneční světlo. Harry mávnul hůlkou a neviditelné ochranné stěny kolem zmizely také.

Profesor Brumbál a Harryho kamarádi se, jakmile uviděli jeho zranění, k němu ihned vrhli. Přihlížející Severus Snape si prohlédl Draca a po pozornějším prozkoumání mu podal do ruky lektvar se slovy, že důkladnější péče nebude nutná a že na hospitalizaci má monopol pouze pan Potter, jako obvykle.

Draco se naposledy k Harrymu sklonil a tichým šepotem procedil skrze zuby: „Tímto jsme ale neskončili, Pottere,“ a svůdně si prohlédl jeho rty.