Temný stín

Chtěli jste romantiku, tady je. Ale předem upozorňuji, že teda nic moc a že jste se těšili celkem zbytečně. Je to takové..zvláštní.. já osobně z ní mám zvláštní pocit, takový neidentifikovatelný..takový..nemastný, neslaný.

---

Stojím tu jak bezduchá panna. Měla bych se radovat, měla bych být šťastná, ale nejsem, proč? Měla bych být šťastná za sestru. Vždyť je to dnes její nejšťastnější den v životě. Ale já nejsem, proč? Proč, proč? Ne, že bych jí to nepřála, ona si to zaslouží. Její muž je vážená osobnost a oni dva se k sobě opravdu hodí. Ale cítím se jak bez duše, jako prázdná skořápka, která tu je z povinnosti.

Mám skvělé postavení, mám rodinu, mám peníze, jsem hezká a žádaná, dokonce mi rodiče našli skvělou partii a brzy se budeme brát, ale já..necítím se vnitřně spokojená. Něco mi chybí.. chybí mi..už vím, co mi chybí. To slovo neznám, ale chtěla bych ho poznat. Přestože mám tak nakrásně sestavené plány do budoucna, chybí mi to nejdůležitější. To slovo se nazývá „láska“.

Musela jsem se jít postavit na stranu. Má duše je příliš zpustlá, příliš smutná a nenaplněná, aby se radovala společně s ostatními. Musela jsem odejít, ne být přímo v dění. Už se to nedalo vydržet.

Stojím tu na rohu a přemýšlím. Jak si uspořádat život. Je mým osudem vzít si muže, kterého nemiluji a nepoznat opravdovou lásku?

Támhle stojí, bílé vlasy mu spadají na lopatky, šedé pichlavé oči hrají spokojeností. Holí s broušeným diamantem na svrchní části poklepává o kožené rukavičky a jeho ostré aristokratické rysy zakrývá vysoký černý klobouk. Přišel na sestřinu svatbu, přišel, protože se s ní zná. Pracují spolu. Po boku Pána zla. Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit, který, není tomu dávno, založil společenství, v jehož je čele a jehož nohsledi se nazývají Smrtijedi. Sestra mi už častokrát říkala, že se mám přidat k nim. Ale já nevím. Nevím, jestli chci Pánovi sloužit a být jeho nejvěrnější. Je pravda, že nesnáším mudlovské šmejdy, ale být něčím poskokem až do konce života? Nechat si na svou jemnou a hebkou ručku vypálit znamení zla? Možná mám strach, stejný strach, který pociťuji při pomyšlení na to, že si budu muset vzít toho povýšeného chlapa. Ale třeba mají rodiče pravdu, třeba s ním budu šťastná a třeba se do něj časem zamiluji.

Zarytě hledím do žulové podlahy. Tento chrám je opravdu obrovský, elegantní, moderní a krásný. Tady bych chtěla taky uspořádat svou svatbu, i když budu mít po boku nemilovaného člověka. Nesmím dát najevo svou slabost. Jsem ještě příliš mladá, abych se takto soužila, ale zřejmě jsem prokletá. Je mým údělem a údělem všech z čistokrevných kouzelnických rodin, aby takto spojovaly sňatky, aby své rodiny nepošpinili nečistou krví. Sestra měla to štěstí, že se do svého vytipovaného partnera opravdu zamilovala. Vždyť jsou oba dva stejní, nic jiného se od nich nedalo očekávat. Ale já? Já ne, jsem jiná, musím si připustit, že ne tak moc, ale jsem. Aspoň oproti mému nastávajícímu. Neznám ho tak dobře, prohodili jsme spolu sotva pár slov, ale v den, kdy se o mě přišel ucházet, si mé srdce rozhodně nezískal. Byl úlisný, drzý a povýšený, tak povýšený, že i moje tetička Walburga by mu mohla tiše závidět.

A teď tu stojím, zírám na podlahu a přemýšlím. Ještě, že si mě nikdo nevšímá, teda až doteď jsem si to myslela. Ale donutila jsem se ohlédnout, protože jsem cítila něčí pohled. Ale jak jsem se dívala, jak jen jsem mohla, nikoho jsem nespatřila. Nikoho, koho by bylo vidět.

Ale přesto, už zase! Já to cítím, prostě to cítím, že se na mě někdo dívá. Zvednu oči od země. A spatřím je, ty zvědavé zastřené oči. Ty černé oči..černé jako dva švábi. Tam ve stínu. V chladném stínu. Stejně chladném jako ten pohled. Kdo to asi je?

Temný stín tam v rohu stál.
Hmm, sestra má se vdává.
každý se ho trochu bál.
každý si pozor dává.

Z jeho očí cítím chlad,
tenhle stín mohla bych milovat.

Prohlížím si jej. Je to muž. Hrdě a vzpřímeně stojí podél zdi, aniž by se jediným místem svého těla opíral. Černé vlasy mu lemují sinalý obličej. Oči má černé jako noc, stejně tak i vlasy. Jeho zrak! Ten jeho zrak! Nedovolí mi z něj spustit oči. Nemohu, nejde to. Svým pohledem probodává ten můj. Naše oči se střetávají a ve vzdušných vlnách se na sebe chladně smějí. Srdce mi, nevím to čím, začne divoce bít. Cítím, jak se mi do tváří dere ruměnec. Cítím, jak se mi zrychluje puls a můj dech nabírá na rychlosti také. Naskakuje mi husí kůže a po zádech mi přebíhá mráz.

Cítím horko ve tváři. Směle odtrhnu pohled od jeho a opět se jím zaryji do podlahy. Nemohu tak na něj hledět, ty oči mě přivádějí k šílenství. Nechápu proč, ale je to tak. Chvíli vytrvám. Ale po pár vteřinách už to nemohu vydržet a opět se po neznámém otočím. JE PRYČ!

Nervózně přeskakuji očima z jednoho svatebního hosta na druhého. Prohlížím si všechny od hlavy až k patě, ale můj neznámý tu není. Zmizel, propadl se do země.

Ach ne, blíží se ke mně ten ledový král!

„Ach Narcisso, jsem tak rád, že vás vidím, drahá. Myslel jsem si, že vás tu potkám!“

„Zajisté Luciusi, je to na sto procent pravděpodobné, že půjdu na svatbu své sestry,“ odpovím mu chladně.

„No jistěže,“ nenechá se vyvést z míry a dále se na mě usmívá tím svým typicky povýšeným úsměvem, který jasně říká: `Na mě nevyzraješ, husičko.´ „Proto jsem také přišel. Ale také jsem přišel kvůli svému příteli Rodolphovi a Belle. Oba dva jsou moji přátelé. Ale proč nespojit příjemné s užitečným? Dáte si semnou punč?“

„Ne Luciusi, děkuji, nemám chuť. Někoho jsem hledala.“

„Snad ne mě, drahá..“ opět se na mě usmál. Bože, jak je ten jeho smích nesnesitelný.

Úsměv mu oplatím a uštěpačně opáčím: „To samozřejmě ne, vás nejde přehlédnout. Musela bych být slepá.“

„To je škoda, myslel jsem si, že bychom se mohli jít třeba projít, sami dva, jen na pár minutek a promluvit si,“ nezahálel.

„Víte, Luciusi, já ani nemám náladu. Nějak mi není dobře.“

„A právě čerstvý vzduch by vám udělal dobře, má milá,“ poposunul si cylindr k čelu. „Ááá..Severusi,“ ohlédnul se za sebe, „ty jsi tu také?“

Ohlédla jsem se na osobu, na kterou se můj nastávající se zájmem otočil.

TO JE ON!

Srdce mi poskočilo. To je můj neznámý. Můj tajemný přítel.

Lucius Severuse, jak jsem podle oslovování poznala, přivedl přímo ke mně. Severus si mě změřil pohledem a utkvěl jím v mých očích. Málem se mi podlomila kolena. To je on. On je to moje neznámé slovo. To on je „láska“. Chvíli si mě jen tak zkoumal, a pak se ode mě odtrhnul a začal se vybavovat s Luciusem Malfoyem.

„Ehm, ehm,“ upozornila jsem po chvíli na sebe, protože se ti dva začali bavit spolu o věcech, kterým jsem nerozuměla. Naprosto a okázale mě ignorovali, aniž by Luciuse třeba napadlo mi jeho přítele představit. Aspoň ze zdvořilosti, když už ne z ochoty.

„Aa, promiňte Narcisso, omlouvám se, nechali jsme se unést,“ obrátil se na mě můj budoucí manžel.

„Všimla jsem si, Luciusi,“ pohledem jsem však sklouzla opět k mému vyvolenému.

„Promiňte,“ uvědomil si najednou Malfoy svou chybu, „ještě jsem vás nepředstavil,“ otočil se na Severuse, „Severusi, tohle je Narcissa Blacková, moje budoucí manželka,“ řekl s vychloubačným tónem v hlase, Severus nehnul ani brvou, „Narcisso, tohle je Severus Snape, můj společník a přítel.“

`Tu budoucí manželku si mohl odpustit, prevít,´pomyslela jsem si, ale ochotně jsem Severusi Snapeovi podala ruku. Jak je asi starý? Teď, když ho vidím takto z blízky, jeho tvář mi přijde povědomá. Že bychom se dříve už někde setkali? To těžko, já na schůze Pána zla nechodím a jejich společnost neznám.

Severus poprvé za celou dobu ke mně promluvil, „Ano, já vím. Známe se ze školy.“

„Že školy? Vy jste chodil do Bradavic?“ zeptala jsem se zvědavě. Tak přece. Ze školy ho znám? Ale nepamatuji si, do kterého ročníku nebo koleje vlastně chodil. Ten obličej je mi znám, ale nic víc.

„Ano, vy jste chodila o několik ročníků výš. Když jste dokončila školu, byl jsem teprve v druhém ročníku,“ pravil suše, ale se vší elegantností. Černé vlasy se mu leskly a neposedné pramínky měl zasunuté za uchem. Čekal, co odpovím.

„Tak jest? Říkala jsem si, že vás odněkud znám, ale ze školy, to by mě nenapadlo. A už vůbec by mne nenapadlo, že jste o pět let mladší než já,“ sama jsem se divila tomu zjištění. Neřekla bych, že je mladší, než já. Vypadal o dost starší. Asi jako Lucius. To možná tou vyspělostí. Byl opravdu vysoký, měl široká ramena a rázný výraz. Vzbuzoval respekt. „Těší mě!“ Přesto mě ten věkový rozdíl nerozhodil. Ne tak moc. Samozřejmě jsem to nečekala, ale pět let sem, pět let tam. To nic není. Mému srdci to tedy bylo úplně jedno. A mému rozumu taky, protože srdce udělalo čáru přes rozpočet rozumu. Ne nadarmo se říká, že když láska zavelí, rozum je v pr…. no, však vy víte kde!

A tak to začalo!

***

„Severusi!“

„Cisso, pššt nebo nás tvůj manžel uslyší.“

„Je mi jedno, jestli nás Lucius uslyší, už dávno mu to chci říct. Když si mě bral, věděl, že ho nemiluji.“

„Nebuď blázen, Cisso, přece teď všechno nezničíš. Máš malého synka, máš rodinu, sídlo, manžela, plno peněz, společenské postavení a dobré jméno. Jsi spokojená, přece by ses toho všeho nevzdala!“

„Kvůli tebe ano, Severusi, všeho bych se vzdala..až na Draca!“

„Ale Lucius by nikdy nedovolil, aby sis Draca odvedla!“

Sklopila jsem rezignovaně hlavu, „Já vím! Proto s ním stále jsem. Byla chyba mít dítě! Ale stejně je to můj život. Ty a Draco jste jediné dvě osoby na světě, které opravdu z hloubi své duše miluji. Ach Severusi, proč nemohl být Draco tvým synem?“

„Ty to víš, tvoji rodiče by nikdy nedopustili, aby sis mě vzala. Nejsem z čistokrevného rodu. Jsem princ poloviční krve,“ jeho hlas značně ztichl.

„Je krásné, jak se nazýváš, Severusi, tohle na tobě miluji. Nikdy bych nevěřila, že mě takto změníš. Měla jsem odpor k nečistokrevným dětem a potomkům, ale tebe miluji. Hned první den, kdy jsem tě spatřila, si tě mé srdce vybralo!“

„Já vím, to mé taky. Ale plesalo, když mi Lucius oznámil, že si tě bude brát.“

„To byl celý on, jenom se rád vychloubá, byla jsem pro něj trofej!“ oči se mi zúžily vztekem

„Nemysli na to, Cisso,“ vztáhl ke mně ruku a pohladil mě po tváři tak, jak to umí jenom on. Luciusovy dlaně se nikdy nevyrovnají těm jemným dlaním Severuse Snapea. NIKDY! Vlepil mi něžný polibek do vlasů. Tak, jak to vždycky dělal můj otec, když jsem byla malá. Severus byl pro mě oporou. Byl můj hrad! Moje všechno.

„Už musím jít, Cisso.“

„Ne, ještě nechoď, můj drahý!“ prosila jsem ho

„Nejde to. Mám práci. Pán zla si nás pozval, nemohu se déle zdržet.“ Naposledy mě objal a za chvíli jsem už viděla jen jeho černá záda, jak se ke mně obrátila a s hlasitým PRÁSK se přemístil přesně tam, kde ho Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, čekal. Stejně jako mého manžela.

On se smrtí je kamarád.
To napsáno má v tváři.
Nikdo ho tu nemá rád,
že prý štěstí maří.

Ani já nemůžu uvěřit,
že právě s ním chci žít.
Srdce mý hoří jasným plamenem,
ty, kdo jsi bez viny, hoď kamenem
po dívce, co ďábla miluje.

***

„Je mi to líto,“ Severus byl vždycky po ruce, když jsem ho potřebovala. Ani jednou mě za ta léta neopustil, přestože jsme náš vztah před několika lety ukončili. Draco už byl moc velký a vnímavý na to, abychom v tom dále pokračovali. Bylo to moc vysoké riziko. Také Lucius mě začal už trochu podezírat, že na Severusovi nějak neobvykle lpím. Nikdy mu to však přímo nedošlo. Aspoň doufám. „Vážně mě to mrzí, musí to být teď pro tebe těžké, Narcisso.“

Přestal mi říkal důvěrně jako dříve. Narcissa bylo pro něj méně osobní.

Po tvářích se mi koulely slzy. Ale ne smutkem, nýbrž štěstím. „Severusi, ale mně, bůh mě potrestej, mně to líto není. Cítím se opravu vinna, ale jsem ráda, že se to stalo. Teď, teď jsem volná. Volná jako pták,“ v očích mi vzplály malé plamínky radosti.

„Ne, Narcisso, nejsi volná. Nejsi ani vdova, ani rozvedená. Tvůj manžel je pouze ve vězení. Stále jsi jeho manželkou. Je pouze v Azkabanu,“ prohlásil ledově. Tak ledově, že mě píchlo u srdce. Znělo to od něj jako by to řekl sám Lucius. Ten ledový netvor.

„To nemyslíš vážně, Severusi? Teď, po tolika letech, když můžeme být konečně spolu, ty mě odmítneš?“

„Ach Cisso,“ zašeptal a sklonil své rty k mému uchu. Konečně, konečně se podvolil trochu intimnostem, zase mi řekl jako dříve. Tak dlouho jsem to neslyšela z jeho úst. „Nemůžeme být spolu. Tohle nic nemění, stále si paní Malfoyová. Vím, jak se cítíš, moc rád bych byl s tebou, ale nejde to. Tímto se nic nemění.“

Usadila jsem se na sofa a moje tvář, rozhodnuta nedát nic najevo, se najednou seškrobila. Mé dlaně automaticky vylétly nahoru, aby zakryly uslzené oči. Rozplakala jsem se. Opravdu je mým osudem být celý život nešťastná? Poznala jsem „lásku“, kterou nemohu mít.

„Utečeme! Uteču s tebou, Severusi, prosím, dovol mi to!“

„To nejde, maličká!“ pohladil mě po vlasech. „Copak by si tu nechala svého syna?!“

„Draco by šel s námi! Má tě přece rád, jsi jeho oblíbený učitel,“ prohlásila jsem rezolutně.

„Kdepak, na to má svého otce příliš rád a nenechal by ho tu jen tak hnít v Azkabanu.“

„Draco je celý Lucius. Kdyby to nebyl můj syn a tolik bych ho nemilovala..“

„Mateřská láska je důležitější, důležitější než já, Cisso. Nemůžeme utéct, já už vůbec ne. Mám teď nějakou důležitou práci. Pán mě na další rok pověřil úkoly a já ho nemohu zradit. Tvůj syn bude brzy dospělý, ale zatím tě potřebuje, zdravou a silnou. Když teď nemá otce, kdo mu bude oporou? Cisso, musíš se postavit na nohy, nesmíš se nechat ovládat city. Musíš se proti nim obrnět. Jako já!“

„Řekni, že už mě nemiluješ, Severusi!“ sama jsem se překvapila, když jsem to řekla. Co asi myslel tím obrněním se proti citům. Copak už ke mně nic necítí?

„Mám tě rád, Narcisso,“ řekl spíš zdvořile.

„Ale na to jsem se neptala.“

Severus mlčel. Hleděl mi drze do očí, ale nic neříkal.

„Řekni, že už mě nemiluješ!“ zopakovala jsem svou prosbu.

„Co chceš slyšet, Narcisso?“ opáčil suše profesor Lektvarů

„Pravdu!“ zvýšila jsem odhodlaně hlas

Odvrátil se ode mě tváří, „Nemiluji tě, Narcisso. Už nějakou dobu ne.“

„LŽEŠ!“ zakřičela jsem, až se zem otřásla.

„Chtěla si pravdu!“

„Ale tohle není pravda, Severusi, ty mi lžeš. Pořád mě miluješ a nikdy si nepřestal.Dívej se mi do očí!“

„Proč bych ti to tedy říkal?“ obrátil se na mě a prudce sevřel moje paže a sklonil se nade mě, až se jeho hákovitý nos málem dotknul toho mého a jeho husté obočí se zlostně spojilo ve vodorovnou čáru.

„Abys mě všeho uchránil, abys mě donutil racionálně uvažovat a abych na tebe zapomněla. Myslíš si, že si tím přitěžuji!“

„Nemyslím, já to vím!“

„Tak vidíš, že mě miluješ!“

„To jsem neřekl!“

„Ale tos nemusel, poznám to na tobě. Jsi stále stejný, má lásko. Stále stejný. Přede mnou si nemusíš na nic hrát. Možná, že ostatní ti to spolknou, ale já ne. Tvoje oči nikdy nelžou a ledascos prozradí. Miluješ mě, ale nechceš semnou být. Chápu to,“ musela jsem přiznat porážku. Měl pravdu, ještě stále jsem Malfoyová. Mám syna a musím se postarat nejen o něj, ale o celé panství. Bez Luciuse to teď bude o dost těžší. Ale musím to zvládnout. Severus je moje slabina, miluji ho, ale láska k němu mě zaslepuje. „Omlouvám se, máš pravdu. Musím se teď všeho ujmout,“ sklopila jsem oči k zemi.

„Ty to zvládneš, Cisso,“ zazněl něžně, „vždycky si byla obdivuhodná žena. Tys měla taky v jednom pravdu, stále tě miluji,“ odmlčel se na chvilku, „ale tentokrát se musíme rozejít navždy. Nesmí mezi námi být nic víc. Vzájemně bychom se ohrožovali, byli bychom si navzájem slabinami, nebyli bychom schopní racionálního uvažování. Musíme oba dva stát pevně nohama na zemi. Bude to těžké, ale víc, než přátelství nás nesmí pojit,“ naposledy mě políbil na rty, na znamení konce, a s tichým krokem se pomalu vytratil z mého domu.

Zkouším se marně s city prát,
asi zasáhl mě černý šíp.
To je ten, kdo se mi do snu vkrad,
chci utéct s ním, snad mi bude líp.

Proč mě Bůh touhle láskou, potrestal.
Tak jak dřív radši bych žila dál.
Asi to takhle musí být.