Prolog

Ačkoliv byl pořád srpen, bylo to už týden, co Harry Potter opustil dům Dursleyových. Dosáhl sedmnácti let a letos by měl jít do sedmého a posledního ročníku, ale navzdory tomu se zapřisáhl, že se do Bradavic už nevrátí. A hodlal to splnit.

I když to zprvu vypadalo, že nebudou Bradavice po nedávných událostech znovu otevřeny, nakonec se Ministerstvo kouzel rozhodlo školu otevřít.

Nová ředitelka, Minerva McGonagallová, letos zařídila, aby se nepřijímali nováčci, a tak nebylo v plánu otevírat první ročníky.

Čím méně studentů na hradě bylo, tím snadnější bylo vypořádat se se situací. Po fiasku, které se odehrálo na konci roku, měli rodiče dětí strach. Ve škole už nebylo tak bezpečno, jak se vždy tradovalo.

Řady určitě zřídnou, protože podle toho, co Harry slyšel, plno studentů mělo letos zakázáno se vrátit studovat. A domácí studium nebylo mezi kouzelníky až tak cizí. Kromě jiného řady žáků přestoupilo na jiné kouzelnické školy po světě.

 

Bývalý Nebelvír se rozhodl svůj závěrečný rok věnovat hledání viteálů. Najít Voldemortovy úlomky duše bylo poslání, které mu Brumbál svěřil předtím, než ho ten zrádce Snape brutálně zavraždil.

 

A teď se tady připravoval na poslední výpravu. Na Grimmauldově náměstí dvanáct. Starém domě po mrtvém kmotrovi, který se nyní stal jeho domovem. Domovem, který Sirius tolik nenáviděl.

Všude v domě viděl vzpomínky na kmotra, na každém rohu mu nějaká stopa připomněla muže, který mu byl kdy nejblíže rodině.

A i když mu před rokem bylo jedno, co s domem udělají, letos byl vděčný za to, že ho měl. Neměl by se během roku kam uchýlit a tohle místo, přestože už nebylo náramně skryto, neboť strážce tajemství byl po smrti, pořád sloužilo jako výtečný úkryt před vlezlými novináři. A smrtijedi by ho po tom všem tady taky nehledali. Většina o existenci tohoto místa ani nevěděla. Nadto měl pár zadních vrátek, kterými se pojistil, aby ho tady nehledal nikdo.

 

Stál v knihovně rodiny Blacků, prohlížel si knihy a taky věci, které tady po sobě ještě Sirius zanechal v době, kdy netušil, co je čekalo.

Vzal do rukou Vzestupy a pády mocných čarodějů a byl připravený přečíst si znovu nějaké to xenofobní čistokrevné moudro. Otevřel vazbu, aby nalistoval první stranu a to, co uvnitř spatřil, vůbec nečekal.

Stránky v knize chyběly. Místo nich zela v knize vyřezaná díra, v níž byly zasazené miniaturní zlaté hodinky na řetízku. Zamračil se a vytáhl je, aby se na ně lépe podíval. Spíš než klasické hodinky ten předmět připomínal podivný barometr s hromadou číslic, ručiček a neobvyklou mechanikou. Harry už ten kus kovu někde viděl. Nebo měl alespoň pocit, že už se s ním někde setkal. A když se mu vybavila vzpomínka ze třetího ročníku, kdy s Hermionou zachraňovali Siriuse a Klofana, v ten moment mu bylo už nad slunce jasné, co to právě držel v ruce.

 

„Obraceč času? Kde by se tady vzal obraceč času. Nemá jich být jen pár? A vůbec, nemají být registrované a hlídané Ministerstvem kouzel?“

 

Obraceč se malinko lišil od toho, který měla Hermiona. Tento měl víc ručiček a větší množství číselníků. Dost pravděpodobně nebyl ani registrovaný, soudě podle toho, že ho tedy našel v knihovně Blacků, kteří si hodovali ve vlastnictví ilegálních předmětů, a kromě jiného taky v černé magii. Ale jak k němu přišli, mu bylo záhadou.

S takovým obracečem času by se dalo dělat ale věcí. Například se vrátit v čase a zabránit smrti Albuse Brumbála. Nebo zachránit Siriuse, pokud by bylo vůbec možné cestovat i rok a více zpátky v čase. A k čemu ho vůbec používali Blackovi?

Harry se na malý časoměr podíval zblízka, na stranách měl otočný mechanismus, který, když se pozorně zadíval, mohl nastavit nejen hodiny a dny, ale dokonce i letopočet. Překvapeně vydechl. Tímhle se obraceč lišil od toho, který vlastnila jeho kamarádka. Ten Hermionin byl uzpůsoben k cestování na kratší časové návraty. Ale pokud ho zrak nešálil, dostal se mu do rukou nebývalý raritní kus.

K cestování roky, staletími.

Kousl se do spodního rtu. To pokušení bylo až příliš velké, aby ho nevyužil. Mohl by něco zásadního změnit? Mohl by třeba zachránit třeba i svoje rodiče?

A kdo na jeho místě by to neudělal?

Mohl by zkusit něco menšího. Jako třeba zabránit Brumbálově vraždě. Od toho okamžiku uplynulo jen pár týdnů, tolik by to přece nezměnilo, že?

Uchopil dvěma prsty obrátky a zatočil s nimi. Sotva vnímal, kolik obrátek vytočil, když ucítil, jak jeho tělem proudí po povědomé brnění. A pak se mu to trochu vymklo z ruky, když se obrátky nepřestaly točit, přestože už s nimi dávno nemanipuloval. Svět kolem něj se mihotal jako stíny, viděl kolem sebe rozmazané pohyby a postavy, které v životě nepotkal, prostředí se začalo otáčet a všechno mizelo a zase se objevovalo.

Až se nakonec objevilo podivné světlo, magické reziduum, které se ve vší síle rozpínalo v prostoru. A než se stihl vzpamatovat z toho, co se děje, tak ta magická sila proplula až k němu a nakonec i obalila jeho tělo. A on měl pocit, že se právě protáhl nejen časem, ale že se i někam přemístil.

 

***

„Au, zatraceně!“

Dopadl na nějakou kamennou zem. Zamrkal a snažil se zorientovat, do jaké patálie se to zase dostal. Kolem byly stejně kamenné zdi, na nichž hořely louče, a vzduchem se plížil lezavý chlad.

„Kde to do háje jsem?“ postavil se stěží na nohy, nepatrně se mu motala hlava.

Jediné, čím si byl jistý, byl fakt, že se objevil někde v minulosti. Ovšem kdy v minulosti, o tom neměl představu. Neměl v úmyslu to takhle podělat. Krucinál hergot, co teď bude dělat?

 

Jedno bylo jisté, musí prvně zjistit, kde to vlastně je. A do jaké doby se to vůbec přenesl.