Příteli můj

Tak… nemám sice pro vás další kapitolu Pikového krále, i když se na ní pracuje, ale mám tu jednu starší jednorázovku, co jsem psala dřív a ještě na blog nepřidala. Upozorňuji ty, kteří nemají rádi slash, že tohle slash rozhodně je. Žádný tvrdý sex, jen takový vzpomínkový v náznacích, jemný.
Pairing Sirius/Remus
Přístupné asi od 12 let, vzhledem k tomu, že tam teda padne pusa a je to takové depresivnější.
P.S. pro ty, kteří stále neví, co je to slash, tak mám pro ně vysvětlení:
slash=povídka, která obsahuje párování mezi dvěma postavami mezi dvěma muži
P.P.S. není to žádná sláva, měla jsem kdysi melancholickou náladu a takhle to dopadlo… a ty verše jsou hrozné… prostě mi to nemyslelo, takže to berte s rezervou, přijde mi to dost umělý. Ale napsala jsem to jako reakci na konec páté knihy, který, jak víte, díky Siriusově smrti nemůžu skousnout.

 

 

Muž ve středních letech byl usazený v polstrovaném křesle prožraném moly. V ruce držel něco tolik známého, ale navzdory tomu už tolik vzdáleného. Jedna zrádná slza si brodila cestu přes zjizvenou tvář a zamířila přímo do prohlubně krku. Beznaděj a žal, čiré utrpení ze ztráty, v tom teď žil.

Vtíravá vzpomínka se do mysli vetřela jako nezvaný host.

 

***

 

„Asi jsem od tebe chytil blechy, Moony,“ smál se chlapec s očima šedýma jako mraky před bouří. Nepřestával se škrábat na zádech.

„O tom bychom se mohli hádal, Tichošlápku. Kdo tady vlastně komu předal ty blechy, to ty seš tady ten, co se potuluje na místech, kde nemá,“ usmál se na něj Remus a něžně prsty prohrábl jeho černé vlasy. Zdálo se, že v řeči jeho těla kamarád nezpozoroval nic neobvyklého.

Ale Remus svého přítele vždy sledoval očima, které v něm neviděly pouhého kamaráda. Myslel si, že je se svým chováním až příliš nápadný, ale očividně si toho Sirius nikdy nevšiml.

 

***

 

V prstech žmoulal malou knížku, měla dávno nažloutlé strany a rohy vazby byly opotřebované. Remus ji u sebe nosíval, když mu bylo nejhůř. Bylo v ní tolik vzpomínek. Byla gestem blízkosti a propojení. Znamenala daleko víc, než čím ve skutečnosti byla. Byla totiž symbolem něčeho, co neumírá ani po smrti.
Stejně rychle, jako se vzpomínka vetřela tam, kam neměla, tak ji nová následovala. Remus vzdychl a přivřel oči. Sevřel předmět ve své dlani pevně, jako by to bylo stéblo tonoucího, a zavzpomínal na den, kdy mu ho dal.

 

***

 

„Tady máš něco ode mě na památku. Nevěděl jsem, co ti koupit k těm patnáctinám, Remusi, ale slova, která si v ní přečteš, tě podle mě hodně charakterizují. Dost mi tě připomínají. Já nikdy nebudu tak citlivý a dobrosrdečný jako ty, ale doufám, že se ti bude líbit,“ zdvihl Sirius koutek, ale v tom posunku bylo něco smutného a hlubokého. A když mu neposlušný pramen sjel do očí, neodhrnul ho. Jako by se za tím závojem havraních vlasů chtěl skrýt.

Remus si ho jen na mrknutí oka prohlédl, když od něj přijal dárek. Měl strach, že horkost v jeho tvářích ho prozradí. Nechtěl, aby se Sirius cítil nepohodlně. A měl strach, že by všechno mohl zkazit.

Chvíli oba mlčeli. Sirius tam v očekávání nehnutě stál a Remus palcem zbožně přejel po kožené vazbě.
„Děkuju ti,“ proťal to ticho a odvážil se zasunout ten neposlušný tmavý pramen za ucho. „Děkuju moc, Tichošlápku,“ otevřel sbírku básní a na okamžik se mu srdce divoce rozbušilo. „Je vážně krásná.“

A snad i darovaná s láskou, dovolil si pomyslet.

 

***

 

Autor byl neznámý, nebo spíš nedoceněný. Nejspíš nějaký mudla, jehož jméno zapadlo mezi těmi ostatními na vrchní polici zaprášené knihovny. Avšak verše, které stály uvnitř, znal Remus Lupin už dávno zpaměti. Na ty nejspíš nikdy nezapomene. I dnes po tolika letech mu rezonovaly myslí jako sladká mantra. Popisovaly sílu přátelství a pouto, které nenaruší ani věčné rozloučení. Ale taky utrpení, ztrátu, pochybnosti a bolest. Některé verše byly o vzájemné úctě a rodině, kterou si člověk sám vybírá. Jiné o lásce a horoucí důvěře. A některé bolely, protože Remusův zármutek jako by v nich byl dávno vepsaný.
Ale nezáleželo vlastně na tom, o čem byly, záleželo jen na tom, že Sirius v nich viděl něco osobitějšího. Znamenaly víc. Záleželo jen na tom, že jejich podstata měla daleko intimnější význam.

 

***

 

Příteli můj, jsem stále tady,

ale ty jsi odtud odešel.

Otočil ses ke mně zády?

Vykročil sám do deště?

 

Tiché výčitky okolo zvoní,

tiše, snad aby příliš nerušily.

Jak přátelství vůbec voní?

Nejen nám, kteří jsme život žili.

 

Cítím se truchlivě rozevlátý,

snad čas tu bolest ochromí,

příteli můj, kdysi rozesmátý,

pochyby mou víru nezlomí.

 

Hledám odpovědi na šedé obloze,

nemohu se k tobě přeci zády otočit,

zradit tu důvěru – cítil bych se uboze,

pro tebe, příteli, budu klidně otročit.

 

 

Kolik pravdy bylo v těch několika slokách, kolik emocí. Remus nikdy nepochopil, jak mohl být Sirius k němu tak laskavý a přesto si nevšimnout Remusových přemrštěných reakcí, které ho samotného znepokojovaly. Musel se nostalgicky usmát, byl to přece jenom chytrý kluk, ale někdy mu to zrovna dvakrát nepálilo. Hlavně ve chvílích, kdy šlo o jistého vlkodlaka.

 

Otevřel sbírku a vyhledal další část básně. Nazývala se Příteli můj. Očima bryskně přelétl pár řádků. Na nažloutlý papír mu skápla další slza, která si razila odvážně svou cestu za vysvobozením. Remus bolestně sevřel oči. Tichošlápku, proč zrovna ty?

Nalistoval následující stránku, kde báseň pokračovala. Její konečné rozuzlení bylo znepokojující, ale tak vystihovalo Remusovy pocity. Rozloučení. Navždy. Slova ostře vyrytá v jeho srdci. Tolik se je bál vyslovit nahlas, protože pokud by je vyslovil, byla by to skutečnost. Byla by pravda, že ho opustil. Navždy. Ale bez rozloučení.

 

Nechal jsi mě tady? Proč?

Co jsem ti jen udělal?

Nyní je svět jako kolotoč,

pro tebe žil bych stále dál.

 

Opouští mě všechny síly,

příteli můj, tak počkej, stůj.

Zůstaň se mnou ještě chvíli,

prosím, čas svůj mi obětuj.

 

Patříš ke mně a já k tobě,

vrať se, pořád nic neskončilo.

Příteli můj, čelíš obžalobě,

že bez tebe by tu prázdno bylo.

 

Neopouštěj mě…Zatraceně, Tichošlápku, NEOPOUŠTĚJ MĚ!

 

Remus vzdychl, uprostřed hrudi to píchlo.

„Tichošlápku, nebylo to vždy snadné, ale vždycky si věděl, co k tobě cítím. Bylo to málo?“ dodal mimoděk, snad jako by mu jeho odchod zazlíval. Jako by si ho Sirius sám vybral, i když Moony věděl, že to tak nebylo.

Otevřel oči, nostalgie uvěznila jeho tělo v krátké křeči. Bylo těžké myslet na věci, které se mohly stát, ale nestaly. A taky na věci, které se staly, ale nemusely. Mohl tomu zabránit?

Následovala další vzpomínka, která se přihlásila o slovo.

 

***

 

„Siriusi, musím ti něco říct,“ mladému Lupinovi se třásl hlas, mnul si prsty na rukou a celkově působil dojmem někoho, kdo jde na popravu.

„Já vím,“ propíchl ho pohledem šedooký mladík. „Slova nejsou nutná, Remusi, vím, co máš na srdci. Co mi chceš říct. Už dlouho to vím.“

„Ale trvalo ti to,“ polknul Moony, přesto stál pořád strnule.

„Vynahradím ti to, slibuju,“ Sirius se letmo dotkl jeho lícní kosti v pochopení, „vím, že se ti ta holka líbila, proto si tolik žárlil, omlouvám se. Vědět to dřív, nikdy bych si s ní nic nezačal.“

Remusovi poklesla brada. No jistě, nedorozumění. Takhle to tedy jeho kamarád myslel. A on už tiše doufal, že konečně pochopil jeho úmysly.

Sledoval Tichošlápka, jak si nervózně kouše spodní ret. V těch psích očích byl vidět stud a zahanbení. A možná si to jen namlouval, ale jako by v nich bylo i něco jiného. Snad bolest, pochopení.
Remus se v jeho očích mohl utápět hodiny. Pokaždé ho přitom zašimralo v žaludku a rozhořely se mu tváře. Sám sebe se opakovaně ptal, proč mu Sirius dal tu sbírku básní. Tušil snad, že ho Remus tajně zbožňuje, ale ze strachu to nikdy nepřiznal nahlas? Předstíral, že o ničem neví? Nevěděl, nemohl vědět, byl vůči němu slepý. Tyhle oči by přece nelhaly. Jediný upřený pohled byl jako cesta do Siriusovy duše.

Remus nervózně potřepal hlavou, když si uvědomil, jak dlouho a jakým způsobem ho pozoruje.

„To je v pořádku, Siriusi, vážně,“ a jako vždy… nic neudělal.

Neřekl to nahlas, přestože to dnes měl konečně v úmyslu. Odvaha ho opustila a on se jako už tolikrát znovu stáhl do sebe. Se sebezapřením se na kamaráda usmál. Někdy ho ta přetvářka až fyzicky bolela, ale copak se mohl na něj zlobit?

 

***

 

„Byl jsem hlupák já nebo ty, Tichošlápku?“ usmál se bývalý profesor obrany proti černé magii. Pohladil rub drobné vazby a s láskou si ji prohlížel, jako by to byl jeho největší poklad. A možná, že taky byl.

„Moc jsme si toho neužili, viď?“ zazněl ukřivděně. Mluvil do prostoru, jako by tu jeho dávný přítel pořád byl a jako by očekával jeho odpověď. „Měli jsme jen posledních pár let, než tě poslali do Azkabanu. Dvanáct jen jsem truchlil, měl zlomené srdce, protože jsem byl hlupák a věřil jsem, žes nás zradil. Jako bych tě snad dobře neznal. Jak si mi to mohl odpustit?“

Zlomil se mu hlas, protřel si prsty koutky očí, ta všudypřítomná bolest mu kolovala jako žhavá láva v žilách. „Po tvém návratu si byl zlomený a zbylo nám tak málo času. A teď si mě znovu opustil. Proč?!“

Snad už posté se mu vybavila ta osudná noc. Před očima pořád živě viděl, jak Sirius přepadl přes závěs přímo do kamenného oblouku. S výrazem, který působil odevzdaně. Přehrával si ty poslední okamžiky opakovaně, aby si nalhal, že nemohl nic udělat. Že tomu nemohl zabránit. Ale pravdou bylo, že možná mohl? Kdyby Siriuse víc hlídal? Kdyby mu byl větší oporou?
Tu noc nesměl podlehnout žalu, musel tam být pro Harryho. Musel být pevný jako skála, přestože v jádru se rozpadal. Ten žal v Harryho očích a ten úpěnlivý nářek Remusovi způsoboval stejnou bolest jako samotná ztráta jeho spřízněné duše.

Uvědomoval si, že ztratil smysl života.

 

***

 

„Moony, jsem rád, žes zůstal aspoň ty. Vím, žes do těch Prasinek vážně chtěl jet, nerad jsem vám to zkazil.“

„To neřeš, Siriusi, mně to nevadí. Opravdu. Aspoň se Petr a James se pobaví. Vždyť James tam je s Lily, nenechal by si ujít tak skvělou příležitost. Neměl by na nás vůbec čas. A dělat Petrovi křoví na jeho prvním rande s Gabrielou mi nepřipadá jako zábava.“

„Zase musíš uznat, že by bylo vtipný sledovat, jak se před ní znemožňuje.“

Remus se zasmál. „Tichošlápku, ty seš vážně škarohlíd. Dopřej Petrovi taky nějaký úspěch. Je do ní zakoukaný přes rok. A je to moc milá holka.“

„Jo, jen my dva jsme pořád na ocet, co?“ pronesl mladý Black s ironií v hlase a uhnul pohledem. „Pořád ne a ne najít tu pravou polovičku. Kazíme partu.“

Remus sklopil bradu a zadíval se do země jako by tam našel něco fascinujícího. Ale když vydechnul, nejspíš se prozradil.

„Co se děje, řekl jsem něco špatnýho?“ zpanikařil Sirius. „Omlouvám se, já jsem nechtěl.“

Remus se vážně snažil netvářit sklíčeně, ale tentokrát mu to nešlo. Dlouhé měsíce, ba roky, tichého zbožňování, se na něm už zkrátka podepsaly.

Ale i když chtěl nahlas vykřičet, co cítí, stejně opáčil pouhé: „To nic, to přejde.“

„To mi nepovídej, vidím, že tě něco trápí, svěř se mi. Jsme přece kamarádi a ti nejlepší!“

„No právě!“ prudce sebou škubnul a postavil se. To prohlášení ho rozčilovalo. Byli jen kamarádi! Jen kamarád svého kamaráda nemá romanticky milovat!

„Cože? Nerozumím,“ zamračil se Tichošlápek, „co je špatně?“

„Já, já jsem špatný!“

„A promerlina proč, Moony! Ty seš přece nejúžasnější bytost, jakou znám!“

„Vůbec nevíš, o čem to tady mluvíš!“

„Ale vím!“ řekl rázně a s rozhořčením. „Moony, kdybys byl holka, neváhal bych ani minutu.“

„V tom to ale právě je,“ polevil v razanci Remus. „Já bohužel nejsem holka.“

Oddychl si. Konečně to ze sebe dostal. Takovým způsobem to sice nezamýšlel, ale z ramenou mu spadl pomyslný kámen a ta mizející tíha jako by mu znovu dovolila se pořádně nadechnout.

Sirius konsternovaně stál a nevěřícně na něj zíral. „Tím chceš jako říct, že…“                                                  

„Ano,“ dodal mladý vlkodlak, „přesně tohle tím chci říct, Siriusi, já…,“ polknul. „Nemůžu to ani říct nahlas.“

Něco se muselo stát. Něco, co nezaregistroval, protože oproti němu ten šedý pohled zjihl. Sirius k němu natáhl ruku, ale Remus ucuknul. Nečekal to.

„Prosím, Remusi,“ zašeptal dojatě, „nech mě…“

S divoce splašeným tepem tam Remus jen nehybně stál a zíral. Měl pocit, že jeho kůže skoří na popel, když se ho dotkla dlaň na tváři. Chvěl se po těle a každou chvíli se obával, že mu dojde dech. Sirius se k němu přiblížil jen na několik palců a položil mu druhou dlaň na bok. Teď, teď by klidně mohla proběhnout apokalypsa a Remusovi by to bylo jedno.
Siriusovy rty byly tak blízko. Sklouznul k nim zrakem, když je olíznul růžový jazyk.

„Ne!“ vykřikl najednou a vymanil se z jeho blízkosti. „Nenechám tě to udělat.“

Zmatenému Tichošlápkovi se do hlasu vedralo zklamání. „Proč?“

„Mrzelo by tě to… a já… já na to nejsem připravený. Tolik roků jsem to skrýval. Nejde to. Prostě… zvykl jsem si, že nemůžu mít všechno, co chci. Vždyť můj život je jedna velká tragédie. Dokážu s tím žít.“

„Remusi…“

„Ne, ať řekneš cokoliv, nemůžu ti to dovolit.“

„Remusi…“

„Siriusi, nenaléhej. Nechci být předmětem tvojí lítosti.“

„Sakra Remusi! Tohle ale mít můžeš!“ narušil znovu jeho osobní prostor Black a Remus v šoku zamrkal víčky. „Už dlouho se ti chci přiznat, ale nevěděl jsem jak!“

Oba dva stáli a hleděli na sebe, než si Sirius odkašlal, aby uvolnil hlas.

„Už několik měsíců pozoruju, že se se mnou něco děje. Víš, že umím být zabedněnej, někdy mi věci prostě trvají dýl. Ale v poslední době jsem se donutil nad sebou popřemýšlet. Tys mě donutil nad sebou popřemýšlet. To není něco, co přišlo znenadání, jen jsem byl takovej hlupák, že jsem ta znamení vnímal špatně. Remusi, já tě mám rád. A myslím opravdu rád, seš můj kamarád, ale já tě mám rád víc… chápeš? Seš víc než kamarád.“

Tak tohle bylo něco, co se odehrávalo jen v Remusových snech. Rozhodně nečekal, že taková slovo někdy uslyší a vůbec z úst Siriuse Blacka. Čekal cokoliv. Lítost, utěšování, rozmlouvání, možná nejapné žertíky nebo dokonce netaktní urážky, v jiném případě úprk a ignoraci, ale nic z toho nepřišlo. Pořád se nemohl vzpamatovat. Vážně slyšel dobře? Nespí?

Situace byla tak vypjatá, že by se dalo ovzduší krájet. Zkracoval se mu dech a Sirius vypadal, že čeká na rozhřešení.

Jenže když ani po několika úderech srdce poté nebyl Remus schopný vydat ani hlásku, Sirius využil situace. Přiskočil k němu a svými měkkými rty se dotkl těch jeho. Moony chvíli zaraženě a nechápavě držel a polibek neopětoval, než si uvědomil, že se to opravdu děje. Rty, které se proti němu tiskly, byly živé, hřejivé a plné lásky. A to ho donutilo se k polibku přidat. Zprvu jen něžně, až nakonec dovolil Siriusovi, aby se jejich jazyky propletly. Jemně si vyrážely vstříc a ochutnávaly se navzájem. Na jejich první polibek plný něhy a vzájemnosti nikdy nezapomene. Bylo to tolik intenzivní, naplněné štěstím.  Trvalo desítek vteřin, než se od sebe zadýchaně odtrhli.

Sirius se smál očima a Remus v nich konečně dokázal přečíst pravou podstatu jeho citů. Takže jim vážně svitla naděje?

Tichošlápek ho právě políbil. Ještě nedávno to bylo tak abstraktní. Kluk, který byl sedm let dívčím idolem na škole, ho políbil. Kluk, který lámal dívčí srdce, tak právě ten ho políbil. A vyjevil mu svoje city. Svět nemohl být krásnější.

 

***

 

Dospělý kouzelník vstal z křesla a přešel k oknu. Venku pršelo. Jak by se v něm zrcadlily jeho vnitřní pocity. Měl náladu pod psa. Jak směšné. Pod psa.

„Proč zrovna ty, Tichošlápku? Proč si mě opustil i ty?“ otřel si vlhké tváře.

Bylo to teprve pár týdnů, co odešel. Sirius byl bez pochyb jeho životní láska. Spřízněná duše. Obětoval by pro něj vlastní život a ani by nemrknul. Těžko se smiřovalo s tím, že on přežil, zatímco Sirius už se nikdy nevrátí. Vina přeživšího byla těžká a nedalo se s ní smířit.
Pohlédl do ulic. V dešti stál zmoklý černý pes. Možná, že kdyby Grimmauldovo náměstí 12 nebylo skryté, tak by si Remuse v okně všiml taky. Ale pes se jen smutně smotal pod lavičku a na přední packy si položil hlavu.
Hrdlo se mu sevřelo. V tom nečasu muselo být tomu zvířeti zima. Neměl obojek, takže to vypadalo, že je to jen toulavý pes. A Remuse přesně věděl, co musí udělat, když se mu zvířete zželelo. Psiska tak podobnému Siriusovi. Možná, že pokud existuje spravedlnost, poslal mu osud do cesty nového přítele.
Vběhl na ulici ke zvířeti krčícímu se pod lavicí, aby se vyhnulo přímému dešti, a mávl hůlkou. Vytvořil kolem nich nepropustnou neviditelnou bublinu. Zamlaskal na něj a natáhl dlaň, aby mu pročísnul černé chlupy.

„Pojď se mnou, kamaráde. Ukryjeme tě před tím nepříjemným deštěm.“

Pes na tón jeho hlasu zareagoval pozitivně, když zavrtěl ocasem. Laskavýma očima se na kouzelníka podíval a zvedl se, aby k němu došel. Remus ho podrbal za uchem. Neubránil se nostalgickému pocitu, když se jeho kůže dotkla srsti. Přesně tak hladil i Siriuse, když byl v psí podobě. A ty oči, ty dokonalé psí oči. Měly nádech šedé barvy. Psi přece nemívali takovou barvu očí, nebo ano? Skoro si až pomyslel… ale ne, to nemohla být pravda. To byl přece nesmysl.

„Pojď,“ otevřel dveře do domu, „je tady teplo a sucho.“

Pustil psa dovnitř a ten nadšeně vpadl do obýváku, aby se usadil na polstrovaném křesle prožraném moly.

„Jak se jmenuješ?“ usmál se Remus na psa. Ten podivně zamručel.

„Nemáš jméno? Jedno ti dám. Jak by se ti líbilo třeba Čmuchal?“

Pes třikrát zaštěkal.

„Gratuluji, Čmuchale, právě si získal nový domov,“ nakrčil posmutněle obočí. „Jsi mu tolik podobný. Doufám, že se ti tu bude líbit,“ usmál se na něj.

Pes znovu štěknul a zavrtěl ocasem. Zřejmě jeho radost sdílel.

„Potom ti udělám něco k snědku, teď si ale půjdu přečíst pár veršů, pokud ti to nebude vadit.“

Čmuchal se uvelebil na křesle a spokojeně přivřel oči. Ještě, než se Remus natáhl pro sbírku, tak se na něj spokojeně usmál.

 

 

Tušil jsem, že mě v tom nenecháš,

srdce by mi žalem zkamenělo.

Říkals, že jednou pro mě život dáš,

protože by to smysl mělo.

 

A tím navždy, můj příteli,

zůstaneš v mém srdci skryt.

Pro to, co mi osud nadělí,

díky tobě budu sílu mít.

 

I když jsem na světě zůstal sám,

přesto se mnou neustále jsi,

neboť vzpomínky na tebe mám,

jsou mou součástí, jen si nemysli.

 

Neopustils mě…

A nikdy mě neopustíš, Tichošlápku.


141 komentáře “Příteli můj

Napsat komentář: Barborka(Siriuska) Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..