Pětka

Za chvíli cítil známé škubnutí v pupíku, a jak se mu zatočila hlava, cítil, že už nestojí tam, kde před chvílí stál. Jako by dobrou chvíli někam letěl, jakoby se vznášel nad zemí.

Pak s obrovským dupnutím dopadl na nohy. Aspoň něco, minule jsem hodil pěknou masku! Pomyslel si Harry.

Rozhlédl se kolem, znal to tu. Byl přímo v místnosti, kde stál Kamenný oblouk. Nebyli v místnosti sami.

Opodál stál ministr kouzel Kornelius Popletal, vedle něj poznal Nymphadoru Tonksovou, která na něj kývla na znamení pozdravu. Vedle ní stál Remus Lupin, zřejmě jako Harryho morální podpora, ale taky byl zřejmě zvědav, jestli uvidí svého nejlepšího kamaráda, Tichošlápka. Zvedl ruku a mávnutím ho pozdravil.

Z druhé strany, po ministrově levici stál jakýsi muž, kterého Harry nikdy neviděl. Měl zrzavý knír a roztřepené husté ryšavé vlasy. Byl vysoký a statný.

„Pojď Harry, nejdříve tě představím,“ usmál se mile Brumbál a Harry ho následoval

„Brumbále!“

„Korneliusi, dobré ráno,“ pozdravil Brumbál, načež se obrátil na Remuse a Tonksovou, „dobré ráno, přátelé.“ Oba souhlasně přikývli. „Harry, tohle je Karafiát Stopečka!“

Harry se při vyslovení tohoto jména musel usmát, bylo opravdu směšné, ale nakonec mu podal ruku a řekl, že ho těší.

„Tedy, můžeme přijít k věci, co říkáte, pane ministře?“

„Ale jistě,“ ministr se rozhodl, že bude celé akci přihlížet, koneckonců se to děje v jeho revíru, je ministrem kouzel a oni jsou právě na Ministerstvu kouzel, čili měl povinnost znát průběh celého dění.

Přistoupili ke Kamennému oblouku a odhrnuli černý závěs. Harry měl možnost vidět, co za ním je. V rohu byla jakási kamenitá vanička, která obsahovala podivný vodnatý obsah. Byl to spíš nějaký gel, měl našedlou barvu a podivně páchl. Harrymu nebyl zrovna příjemný a moc se mu do toho nechtělo, tím míň, když viděl tuhle břečku, v níž se odrážel jeho obličej. Nemohl vidět její obsah, protože horní vrstva zakrývala tu spodní, vlastně zakrývala všechno, co Oblouk mohl skrývat, čili nejspíš lidská těla a jejich duše.

„Siriusi, si zde?“ Zeptal se Brumbál. Potřeboval s jistotou vědět, zda je přítomen. Po obvyklém prohrábnutí Harryho vlasů mu bylo jasné, že přítomen je.

„Nyní je vhodná příležitost, abys vypil svůj lektvar, Harry!“ Harry udělal, co mu bylo řečeno. Vytáhl lahvičku s pochybným obsahem. Pak mu došlo, kdo ho dělal. Co když mě chce Snape otrávit? On je přece rád, že je Sirius mrtvý, rád by viděl mrtvého i mě! Proč by to dělal, proč by mi udělal lektvar na záchranu Siriuse? Nemůžu se toho napít, je to určitě otrávené!

„Děje se něco, Harry?“ Optal se starostlivě Brumbál, když viděl, jak se k tomu Harry moc nemá.

„Jste jist, pane, že je ten..ehm..lektvar správně uvařený?“

Brumbál nejspíš pochopil, na co Harry naráží: „Jsme si stoprocentně jist, Harry, bezmezně Severusovi důvěřuji. Je to nejlepší odborník na Lektvary. Sám jsem byl u toho, když ho vařil.“

Tohle Harryho trochu uklidnilo, aspoň, že to. Sice nechápal, jak může celou tu dobu Brumbál Snapeovi důvěřovat, ale on důvěřoval Brumbálovi, a to mu stačilo. Celý obsah lahvičky vyzunknul do sebe. Pak se s kyselým výrazem ve tváři otřepal: „Fuj, to bylo hnusný!“

Brumbál se vesele usmál: „A teď tě poprosím Harry, opakuj prosím po mně. Ita lex scripta est,“ Harry doslovně zopakoval, co brumbál řekl, „Exceptio legis, Necessitas est lex temporis et loci, filum periculum, psyche humanus, “ Harry se soustředil nic nezkazil a zopakoval další slova, “ dies post dies, porta ultimus. Potestas vitae necisque, sol occasus tempestas esto!“

„…porta ultimus. Potestas vitae necisque, sol occasus tempestas esto! Brumbál přikývl a Harry si oddychl, nezkazil jediné slovo, což bylo zřejmě asi jen dobře.

„A nyní, Harry, hodně štěstí. Je čas,“ poklepal mu Brumbál po rameni a Tonksová s Remusem Lupinem mu popřáli taky hodně štěstí.

Harry šel vstříc svému a Siriusovu osudu. Popadl do ruky hůlku a sebevědomě vstoupil do toho hnusného gelu. Předpokládal, že bude hodně lepkavý, ale bylo to právě naopak. Jen se tak tvářil, jinak byl řídký jako voda.

Připadal si, že padá celou věčnost. Tohle nedopadne dobře! Nakonec ale dopadl na měkkou zem. Otřel si oči a brýle, které mu sklouzly po nose, si znovu nasadil. Postavil se na nohy a setřepal ze sebe..jakousi zvláštní špínu, nedala se srovnávat ani s prachem, ani s hlínou. Byla něco mezi tím. Měla nádech tmavě béžové barvy a byly v ní nějaké zbytky. Měl toho plné kalhoty, sám nevěděl, zda se toho může dotknout nebo ne, ale každopádně si otřepal kalhoty. Rozhlédl se kolem. Skoro žádné světlo, nikde žádný strom, keř nebo tráva. Všude jen ta špína, takový nepříjemně mazlavý písek, který ještě v životě nikdy neviděl. Nevěděl, jestli je teď mrtvý nebo jestli je živý, zřejmě něco mezi tím. Uprostřed bylo dlouho táhnoucí se jezero z té podivné tekutiny, která byla i na povrchu kamenité vaničky. Podíval se nahoru, viděl, jak se několik desítek metrů nad ním jakoby vznáší kaluž z toho podivného gelu. Nad ní viděl sklánět se nějaké tváře, ale nerozeznal je, byly rozmazané. Teda, jak se dostanu zpátky nahoru, to fakt nevím. Jsem v prdeli! Zpanikařil najednou Harry. Co teď!? Klid, klid, Harry. Teď musíš hlavně najít Siriusovo tělo. Ale jak? Rozhlédl se znovu kolem, bylo tu šero, odnikud se nelinulo žádné světlo, boty už měl dávno od toho mazlavého písku, jezero uprostřed ho mírně děsilo. Mlha kolem způsobovala, že viděl sotva dva metry před sebe. Nemám šanci, na co jsem si to hrál? Na co jsem myslel? Tichošlápku, kéž bys tu byl semnou…, pak si ale uvědomil, vždyť on tu musí být někde s ním, chodí přece všude s ním. Otočil se o tři sta šedesát stupňů a kousek za sebou spatřil siluetu. Přistoupil k ní blíž, ale pak zjistil, že to nebyl on, protože tahle silueta měla jiný tvar. Za ní spatřil další a další, bylo jich tam desítky. Třeba by mi mohli pomoci, ale když oni určitě nemohou mluvit, stejně jako Sirius…, než však stačil cokoliv říct, přízraky se na něj vrhly…

„Nééé…nechte mě, běžte pryč!“ Táhli ho opodál, nevěděl, co s ním chtějí udělat. V tu chvíli nevěděl, co má dělat, ale něco rozhodně udělat musel. Vytáhl z kapsy hůlku a zakřičel: „Impedimenta!“ Všechny přízraky se jakoby zastavily. Harry se déle nerozhlížel a vzal nohy na ramena.