„Můj čas…“

Aspoň malá cena útěchy, i když je to nic moc. Vzniklo to ještě v Chorvatku, když pršelo a je to jen taková..no..kulturní vložka :)))
Je to spíše psychologická jednorázovka. Trochu kratší..nic zvláštního ani kouzelného. Snad to pochopíte…
A ještě dotaz: Napište mi, kdo jste si mysleli, že to od začátku byl…

Můj čas…
je pouho pouhé prozatím…
můj čas…
může říct já už neplatím…
Temný kraj plný temných vzpomínek. Kolem průhledné nepropustné stěny. Stísněnost, konec všeho. Vězení mezí reálným světem, životem, mezi vzpomínkami a zapomněním. Neschopnost a nereálnost se odtud dostat. Vidím ven, ale oni nevidí sem. Proč? Žijí si své skutečné životy a já uvízl zde. Jsem tu sám, ztracen, navždy a nemohu ven z této propasti.

Rád tak rád bych žil…
a mám jen zbytek sil..
a času míň, než se mi zdálo před půl hodinou…

Tíseň mě stíhá, už nemám moc času, přátelé moji, nezapomeňte. Miloval jsem život, ale byl jsem o něj nečestně okraden. Nezbývá mi zde moc času, nezbývá mi, než odejít bez rozloučení. Oo, jak mi chybíte, přátele, kamarádi, známí, ty, světe, tam venku..
Vidím vás, moji milí, vidím všechno, netruchlete, prosím, ne pro mě, život ke mně nebyl fér, ale není to vaše vina. Však se ještě sejdeme, jednou…
Tato cesta je jen přechod do věčných lovišť. Jsem jí omezen. Už moc mi nezbývá. Vy mě máte za mrtvého, ale já žiju, žiju…pokud se tomuto živoření dá říkat život. Připadá mi to jako věčnost. Už moc mi nezbývá..už moc ne. Zachraňte mě. Paní s kosou už za branou čeká a mě tohle leká..
Příteli chvátej SOS,
ať jsem i zítra čím jsem dnes,
zbav mě tíhy mé, rány mé co nejdřív,
příteli chvátej píšu vzkaz,
dej mi co ztrácím, dej mi čas,
vrať mi víru mou, lásku mou
a té nejvíc.
Z vlastního spánku můžeš krást,
jen času svého dej mi část,
boj s časem toužím tentokrát,
neprohrát…
Byl mi vzat život, na který jsem tak dlouho čekal. Bylo mi odebráno něco, co si naivně říkalo život.
Ty, osobo, tak blízká a přece mi vzdálená. Tahle zrada nebolí, ale vzala si mi to jediné, co mi zbývalo, vzala si mi život. Vzala si mi „můj čas…“
Čím naplnil tě Temný pán? Oči černé jako smrt, tvá černá povaha, to je ten praslavný Zmijozel. Plný zrádců, ale to ty víš. Myslel jsem si, kdysi, že jsi krev mé krve, ale není se čemu divit. Opravdu není.
Já jsem teď tady a ty tam a pácháš další zlo. Lord Voldemort shlukuje své stádo, své ovečky. Ty jsi jeho ovčácký pes. Oh, jak jsi klesla, ty zrádná bestie.
Vím, že jsem neměl v životě žádné opravdové příbuzné. Nikdo to netušil, ale byl jsem sám. A teď, když jsem konečně naplnil svůj mizerný život, našel se Harry. Byl jako můj syn, můj nejbližší, po jeho rodičích. Miloval jsem jej. On také přišel o všem. Neměl rodinu, byl vyděděnec, stejný jako já. Tolik jsme toho měli společného. Měl jsem rád jeho matku, jeho otce…ale Harryho více. Dej mi bůh za pravdu, Harryho více. Viděl jsem se v něm, byl všechen „můj čas,“ a ty si mi ho, zrádkyně, vzala.
Nikdy jsem mu neřekl, co pro mě znamená a teď už je pozdě. Už jsem nedostal příležitost. Umřu, aniž bych mu to kdykoliv mohl říct…jen naposledy…

Můj čas…
to jsou jen chvilky takové…
můj čas…
se ocit‘ v tísni časové…

Rád bych zůstal živ…
chci dýchat jako dřív…
a čekám dál…
že přece ustrneš se nade mnou…

Už nezbývá mi mnoho času. Cítím svou rozpolcenou duši. Cítím, jak se odděluje od mého těla… dělí se na dvě části. Chce pryč, zmizet z té přebytečné vnější skořápky. Vím, co mě čeká. Má duše splyne s tímto meziprostorem, tělo pohltí červi. Jsem v koncích. Teď umírám… a sám. Život se se mnou nemazlil. Celý jsem ho prožil sám a sám také umírám. Jaká ironie osudu. Cítím, jak se blíží konec.
Nemohu dýchat, nemohu se hnout. Má mysl mě zrazuje. Je to tu čím dál horší. Přecházím do stádia, kdy bych rychlou smrt přivítal s otevřenou náručí…Ach..můj bože…bolí to…ono to bolí..neber mi mou duši, prosím, neber mi můj život, neber mi „můj čas.“
Na začátku jsem si přál žít, ale teď…dámo s kosou, přijď si už konečně pro mě. Dusím se ve vlastním těle.
Příteli chvátej SOS,
ať jsem i zítra čím jsem dnes,
zbav mě tíhy mé, rány mé co nejdřív,
příteli chvátej píšu vzkaz,
dej mi co ztrácím, dej mi čas,
vrať mi víru mou, lásku mou
a té nejvíc.
Z vlastního spánku můžeš krást,
jen času svého dej mi část,
boj s časem toužím tentokrát,
neprohrát…

…až budeš příště v tísni sám…
kus času svého já ti dám…
a pomoc tvou ti zítra tím…
oplatím…

Sbohem Harry!
Zpropadený kamenný oblouk!
„Přijdu si pro tebe, Bello!“
Bezvládné tělo padlo v meziprostoru a závoj kamenného oblouku na Odboru záhad se ani nepohnul.

81 komentáře “„Můj čas…“

Napsat komentář: vera Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..