Jak zatočit se Severusem Snapem – 3. kapitola

Tak a je tu další dílek téhle (ne)povedené parodie. Chjo, když já jsem tak zlomyslná a urýpaná, ty moje poznámky berte s rezervou :)))

---

(Ne)šikovná a naprosto (ne)inteligentní studentka mé (ne)oblíbené koleje!

Maewe najednou pocítila zvláštní pocit. Ani nestihla identifikovat jaký, zavřela oči. V obličeji značně zbledla a ve chvíli, kdy k ní Snape přispěchal, by se vyřítila k zemi. Nestihl ji však uchytit a hlavou se zabořila do střepů v zemi. (Heh..pochybuju, že se tak moc snažil..já to furt říkám, že žádný princ na bílém koni není.. a ke všemu tenhle..ježiši, Snape s bílým koněm? To by si raději vzal na hlavu natáčky.)

„Sakra!“ Zaklel. „Zrovna teď, když je Poppy několik dní mimo školu!“ (Však ty budeš ještě rád Snapíku!) Uchopil Maewe do náruče a odnesl ji do vedlejší komnaty, kde byl jeho pokoj. Opatrně ji uložil na svou postel a prohlédl jí rány. V obličeji byla jako stěna (ne taková ta s těmi obrázky nebo motivy, nedostala přes hubu malířským válečkem). Ztratila vědomí a rána na ruce ji začínala podivně šednout.

Severus ani nezaváhal, no, i když, možná maličko, přece jenom, nestává se každý den, že se můžete zbavit svého soka. Ale překoval tu touhu a popadl svou hůlku. Zamumlal jakési zaklínadlo, aby rána přestala krvácet. Odskočil k nejbližší skříni, kde měl svoje zásoby lektvarů a začal se jimi přehrabovat. „No tak, no tak, kde to je?! Sakra!“ Zaklel znovu. „Á tady je,“ vytáhl flakónek s podivně křiklavě zářícím obsahem a v největší rychlosti ho nalil na obě dvě Maewiny rány. Jak na dlani, tak i na hlavě, kterou si při pádu poranila. Teď už zbývalo jen čekat. Věděl, co musí udělat a co se bude dít, teda aspoň to tušil.

Uložil Maewino tělo pohodlně mezi černý satén (i když, mezi námi, když je někdo v bezvědomí, je mu jedno, jestli leží pohodlně nebo nepohodlně), přikryl ji a na čelo jí dal studený obklad, protože předpokládaná teplota je jistě brzy dostaví.

Naprosto vylekaný mladý muž se posadil na křeslo vedle své postele, vedle místa, kde Maewe ležela.

Zrakem spočinul na nezavřených dveřích, pohledem sjel to prázdných futer, načež uviděl ten nepořádek před svou policí s nálevy. Vstal a došel na místo. Sklouzl očima k zemi, když v tom mávnul hůlkou: „Reparo,“ vytáhnul teď už opět celou sklenici a postavil ji na polici, „Evanesco,“ mávnul znovu a všechen nepořádek byl pryč.

Vystresovaný se navrátil zpět. Horečka počala. Nechtěl to připustit, ale věděl, že to musí udělat. Musel.

Přistoupil ke své studentce a odhrnul peřinu. Musel z ní dostat ten špinavý školní hábit. S obrovským sebezapřením z ní pomaličku sundal školní svetr i s kravatou, pak sundal její mokasínové boty i s ponožkami, které snad smrděly ještě víc, než zatuchlý lektvar, který vylil minulý týden. Nakonec vysvléknul i její sukni s košilí.

Maewe zůstala v jeho posteli ležet jen ve spodním prádle. Po celém těle se třásla, ačkoliv se její kůže orosila kapkami potu. Rty měla vysušené, přestože to byla teprve půlhodina od onoho incidentu. Vlasy se jí slepovaly k sobě a z úst jí unikaly steny. Mrkala víčky jakoby měla nějakou oční můru(nebo snad denního motýla..těžko říct) a škubala sebou ze strany na stranu.

Opatrně k ní přistoupil s lavorem naplněným studenou vodou a začal stírat pot z jejího těla. Hůlkou vykouzlil obvazy kolem jejich ran a aniž by si uvědomoval, že před ním zrovna leží téměř nahá žena, s naprostým ledovým klidem opečovával její tělo.

Nakonec, naprosto zmožen, ji přikryl a usadil se ve svém křesle, načež tvrdě usnul.