IV. část

„Mám už plné zuby veškeré té nenávisti, mám plné zuby všech těch nástrah a vyčerpává mě to. Už se mi nechce přemýšlet nad tím, jak se Vám zase pomstít.“
„Tak to nedělejte,“ spřáhl ji.
„Ale Vy taky ne.“
„Uvidím.“
„Ne, uvidím. Teď hned mi slibte, že toho necháte. Mám spoustu jiné práce, než číhat za každým rohem nějakou levárnu!“
Snape se mírně pousmál. Přistoupila k němu ke stolu: „Ještě nějaká jedovatá poznámka?“
Snape vytáhl předběžně hůlku.
„No tak, dělejte. Do toho, já vím, že chcete na mě seslat nějakou kletbu. No tak? Co bude? No?“ stále se přibližovala, sál z ní vztek. Teď už byla téměř necelých deset centimetrů od Snapeova obličeje, „Tak co bude, jste srab, Srabusi?“ Posměšně se usmála.Věděla, že uhodila kladivem na hřebíček. Snapea to vždycky strašně vytočila. Tuhle reakci však nečekala. Místo toho, aby na ni vyslal nějaké kouzlo, tak …… ji políbil. Neudělala nic. Ani se nehnula. Načež si uvědomila, co to vlastně dělá.
„Cože?“ odtrhla se a utřela si pusu, „Co to mělo znamenat, zbláznil jste se?“
Snape se ani nehnul, ani nic neřekl. Zkoprněl, nejspíš sám překvapený svým činem.
„O-omlouvám se,“ klesl očima k zemi.
„No..nic se nestalo,“ oba byli překvapení tím, co se stalo. Hermiona, která úplně zapomněla, proč vlastně přišla, hned zase odešla.
Oba se tvářili, že se nic nestalo. Vždy když se potkali, ani se na sebe nepodívali. Zmizel i jejich formální pozdrav. Absolutně se ignorovali. Ani jeden z nich už nemetal kletby. Ale i když oba dělali, že se vlastně nic nestalo, něco mezi nimi viselo. Byla to zvědavost, překvapení, touha či nějaká zvláštní přitažlivost ? Napěti mezi nimi vzrůstalo, ale tentokrát ne vztekem ani nenávistí.
Hermiona se rozhodla, že si o tom musí s někým promluvit.
„Grimmauldovo náměstí 12.“
„Cože? Tebe přitahuje Snape?“ valila nevěřícně oči Ginny.
„Jo,“ vzdychla Hermiona, „představ si to.“
„No,“ usmála se Ginny, „žádný Romeo to není, ale má něco do sebe, to je pravda.“
„Mě spíš vrtá hlavou něco jiného, Ginny. Já..mám pocit, že tím zrazuji Ronovu lásku.“
„Hermiono, prober se, nerada to říkám, ale Ron už je patnáct let mrtvý,“ vzala ji za ruku, „a ty musíš žít dál.“
„Žít dál, tobě se to řekne. Stejně nevím, jestli Severus cítí to samé.“
„Teď už je to Severus, jo?“ posmívala se Ginny.
Hermiona se usmála: „Nemůžu mu donekonečna říkat Snape. Má jméno.“
„Každopádně, pokud se ti tahle šance naskytne, kamarádko, chytni ji za pačesy. Život máme jenom jeden. Nemůžeš se celý život utápět smutkem nad Ronovou smrtí. On by určitě chtěl, aby si pokračovala dál. Nechtěl by, aby si takhle zůstala na ocet a sama.Určitě by si přál, aby sis našla dalšího osudového muže.“
„Jo, ale určitě by nechtěl, aby ten muž byl zrovna Snape,“ rozesmálo ji to, „víš, jak ho ve škole nesnášel.“ Obě se rozesmály.
„Potřebuji s Vámi mluvit,“ Hermiona právě skončila hodinu a do učebny vešel, kdo jiný, než Severus Snape.
Hermiona zdvihla hlavu. Tohle opravdu nečekala: „Ano?“
„Jde o ..tamto..no, vždyť víte,“ Hermiona moc dobře věděla, co myslí tamtím, ale nechtěla mu to moc usnadnit.
„Promiňte, tamto?“
„Nedělejte se, vím, že víte, o čem mluvím. Je to nad slunce jasné.“
„Opravdu netuším.“
„V tom případě,“ otočil se a chtěl odejít.
„Počkejte,“ chytla ho za paži. Snape se otočil a pohlédl jí do očí, „dobrá. Co jste mi chtěl říct?“
„Nevím, čím to je, ale cítím se..zvláštně,“ stále byl v sevření její ruky, „totiž, tohle se mi ještě nikdy nestalo. Já..“
Hermiona mu skočila do řeči: „Nemáte tak kamenné srdce, jak jsem si myslela,“ usmála se. Snapea to zřejmě zaskočilo. Hermiona nevěděla, co dělá. Vlastně ani nad tím neuvažovala, ale prostě to udělala. Přistoupila k němu..a … opět ho políbila. Myslela, že se Snape pohoršeně odtrhne, ale..nestalo se. Vztáhl ruku kolem jejího pasu a přivinul ji více k sobě. Gesto jí opětoval. Mírně se odvrátila: „Tak tohle jsem nečekala, myslela jsem, že… mě odhodíš nebo něco takového,“ formální Vykání šlo náhle stranou.
„To jsem ti právě přišel říct, všechno je mi líto. Všeho lituji, až..až na tohle. Až na náš první polibek..a tento. Jsem rád, že jsem to udělal. Uvědomil jsem si, že to všechno vlastně dělám proto, že zastírám své city.“
„Od lásky k nenávisti není daleko,“ usmála se Hermiona, „říká se, že co se škádlívá, to se rádo mívá.. „
„Přesně tak. Proto sis myslela, že tě nenávidím. Nebylo to tak. Já jsem tím jen chtěl skrýt to, že se mi líbíš. Nejsem zvyklý na výlevy citů,“ zakoktal se, „já… nechtěl jsem, abys to věděla, myslela jsem,že..“
„..že když dáš něco najevo, že se z tebe stane slaboch? Že už to nebudeš ty? Nikdy bych tohle nečekala, ale poprvé za patnáct let..jsem ..šťastná,“ ukápla ji malá slza. Snape jí přivinul k sobě a líbl ji na čelo: „Už to tak bude vždycky, Hermiono,“ to bylo poprvé, kdy jí řekl jménem, „na tohle štěstí jsem já čekal celý život..a už si tě nenechám vzít!“

52 komentáře “IV. část

Napsat komentář: Blanch Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..