3. kapitola – Blýská se na lepší časy?

Sirius se cítil pod psa. Jak ironické, pod psa! Dokázal se vůbec proměnit v psa? Dokázal být ještě zvěromágem?

Byl víkend, nevěděl, co má dělat. Byla to strašná nuda. Jediná kamarádka, kterou měl, byla Lily a ta teď byla právě mimo. O víkendu se takhle nudit, copak tohle je úděl Siriuse Blacka? Energického Siriuse Blacka?

Nedávno na něj James, jeho nejlepší kamarád, vytasil hůlku, chtěl ho zaklít. Tehdy si Sirius připadal, jako by byl v kůži Snapea. Vždyť ano, oni dva si to vyměnili, ten zákeřný a do černé magie ponořený, Severus Snape teď sídlí v nebelvírské komnatě a on sám, Sirius, věrný přítel a člověk ctící dobro, trčel tady, ve zmijozelské koleji. To byl vážně nezdařilý žert!

Ležel a koukal do stropu. Přemýšlel, co by mohl dělat. Vždyť byl prosinec, venku byl sníh. Mohl by se jít projít po sněhových závějích. Mohl by si postavit sněhuláka.

Sirius vstal, navlíkl si svetr, teplý hábit, rukavice a své černé podelší vlasy nechával padat do svého obličeje. Aspoň mu nebude zima na uši.

Vyšel ven. Byla tam hromada studentů, všichni se koulovali nebo právě leželi na studené zemi a dělali andělíčky. Sirius neměl chuť dívat se na ty šťastné obličeje. Šel dál, kam ho nohy táhly.

Zašel téměř až k Zapovězenému lesu. Tam aspoň nikdo nebyl a nemohl ho rušit…nebo hůř, vyslýchat ho, či na něj zkoušet lecjaké kletby.

Vzal hrstku sněhu a začal válet první kouli. Sněhu bylo opravdu hodně, za chvíli měl první část hotovou. Uválel další, menší kouli a postavil ji na tu první. Poté uválel třetí a dal ji úplně navrch.

Jelikož neměl po ruce mrkev, byl nucen udělat sněhulákovi nos ze sněhu.

Moc dobře vím, jaký nos mu udělat! Vzal malou hromádku sněhu a vytvořil sněhulákovi velký hákovitý nos. Poté udělal sněhulákovi dvě oči. Vyplnil je kamením, které začaroval tak, aby měly černou barvu. Věděl, že se mimo školní pozemky a mimo hodiny nemohlo kouzlit, ale on to s oblibou dělal. Stejně ho nikdo neviděl.

Vytvořil sněhulákovi v¨škodolibý výraz a na hlavu mu napíchal jehličí tak, aby mělo tvar mikádovitého účesu.

„Tak a jsi na světě.. musím uznat, že ses mi povedl, Srabusi..“

„..vypadá jako Snape!“

Sirius mírně poskočil, otočil se směrem k místu, odkud zněl onen hlas. Remus? Co ten tu dělá?

„Opravdu vypadá jako on,“ zopakoval s úsměvem Remus Lupin.

„Jo..to ano. Co tu děláš?“

„Já..prostě jsem se šel projít. Chceš s něčím pomoci?“

„Ty..ty bys mi chtěl pomoct?“

„No a proč ne?“ Bránil se mile tvářící Remus.

„Tak jo,“ usmál se Sirius, „postavíme dalšího, co říkáš?“

„Dobře. Jako kdo by měl vypadat?“

„Hmm.. jako..Voldemort,“ usmál se Sirius.

„Kdože?“ Zajímal se Remus.

„Promiň, chtěl jsem říci ..Raddle.“

„Dobrá..čím začneme?“ Dožadoval se mrtvolně vypadající mladík. Sirius předpokládal, že se blíží úplněk. Podle toho, jak Remus vypadal. Byl hodně bledý a rány, které obdržel z minulého měsíce, se téměř hojily. Brzy měly nastoupit nové.

„Tak první ty koule..“

Lupin se bezděčně usmál, „koule říkáš?“

„Jo!“ Zazubil se Sirius. „Koule. Já udělám tu první, ty udělej třeba tu druhou.“

„Dobře.“

Po chvíli stál vedle Srabuse hned druhý sněhulák. Tři koule, jedna menší, než ta druhá, stály na sobě a tvořily sněžné tělo.

„Tak..udělal bych obočí. Jako první..myslím, že..asi takhle,“ prsknul Sirius na hlavu dvě husté linie.

Remus trochu odstoupil: „Vypadá jako Brežněv.“

Sirius se zasmál, Remus měl vždycky dobrý smysl pro humor, pokud šlo o politiku.

„Neříkej, že znáš Brežněva?“ Podivil se trochu Remus, který zdvihl zvědavě, ale také polichoceně obočí.

„No jistě. Sovětský svaz mě vždycky zajímal…ne, to byl jen žert… ale, jinak máš pravdu, jako Brežněv. Raddle nemá takové obočí.“

„Jaké si použil kouzlo na ty oči?“ Ukázal směrem k očím sněhuláka představujícího Severuse Snapea. „Mohl bys ho použít na oči a obočí Raddlea.“

„To máš pravdu, Reme,“ Remus se opět podivil. Tenhle kluk mu nepřišel jako člověk, co by patřil do Zmijozelu. Byl tak společenský a kamarádský, uměl si dělat legraci a byl..milý. Na Zmijozeláka až příliš milý a sdílný. Není v tom nějaká past?

Sirius mávl hůlkou a jak obočí, tak stejně i kamenné oči, zčernaly. Sirius vytvaroval Raddleovu ostrorysou bradu a sněhem naznačil na hlavě několik vln.

„Tak to je přesně on, jako bych ho viděl!“ Spráskl Remus ruce k sobě. „Fakt se nám povedl.“

„Máš pravdu, Reme, celý on,“ sklonil oči k zemi, „ale ne, že bych ho rád viděl.“

„Pročpak? Vždyť tě má rád, Siriusi.“

„Možná, protože ve mně vidí sebe..vidí potenciál..který já stejně nikdy neužiji k takovým věcem, které on má určitě na mysli.“

„Co tím myslíš, Siriusi?“

„To máš jedno, Remusi,“ kývl hlavou Sirius a přiblížil koutky úst ke svým uším, „pojď.. pojď se semnou podívat na zamrzlé jezero.“

„No, víš, Siriusi, já už bych měl jít.“

„Jistě, promiň! Určitě na tebe čeká James,“ sklopil smutně Sirius oči. Tak doufal v to, že si konečně Remuse získal. Tak dobře si rozuměli, už to vypadalo, že mu Remus věří a že by se z nich mohli stát dobří kamarádi. Proč mu jen ten pitomý osud nepřeje? Nenávidím odbor záhad! Řekl si v tomto měsíci snad už posté.

„Ano, měl bych za ním jít. Ale..bylo to fajn, Siriusi Blacku, moc fajn,“ usmál se a pohlédl na Srabuse, „vážně vypadá jako Severus. Ale když ten Snape je tak divný kluk!“

„Je s vámi na pokoji?“ Vyhrkl najednou ze sebe Sirius, ani neuvažoval nad tím, jaké by to mohl mít následky, že se ptá zrovna ne tohle.

„Jo, je, když se na to ptáš..ale vůbec s námi nemluví. Není ti něco?“ Chytl Remus Siriuse za rameno a starostlivě na něj pohlédl, Sirius vzdychl. Trochu se svou dychtivostí prozradil.

„Ne, není, neboj, jen..to bude dobré. Tak už běž, ať James nečeká. Měj se hezky, Remusi.“

„Ty taky Siriusi.“

Kéž bys mi řekl Tichošlápku, kéž by. Tuhle přezdívku mi tehdy vymyslel James. Přesně v prvním ročníku, když jsme spolu plnili školní trest. Moc dobře si na to vzpomínám. Tehdy jsem ho na chodbě vyděsil a on mi říkal, že neslyšel mé kroky. Prý jsem strašný tichošlápek. A už mi to zůstalo. Ach Remusi, jak mi chybíte. Chci být zase váš kamarád. Chci podnikat noční akce pod Jamesovým pláštěm, chci chodit tajně do Prasinek na ohnivou whisky, chci po nocích trápit Paní Norissovou a Filche, chci metat kletby na Srabuse. Chci být s vámi, chci s vámi trávit Vánoce v nebelvírské věži, chci si užívat vaší společnosti, chci vymýšlet nové žerty a chci, abychom se zase stali zvěromágy a abychom spolu plánovali noční toulky po Prasinkách. CHYBÍTE MI, REMUSI, JAMESI..KAMARÁDI MOJI!

Siriusi Blacku,

jak nehorázný čin od tebe, žes ani vlastní matce nedal znát, že tě Moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu. Jak podlý čin. Proč se to musím dozvídat od Rastinových, starých známých? Bylo mi řečeno, že Jegor Rastin spí s tebou v komnatě. Je to moc dobrý hoch, ze šlechtické čistokrevné rodiny, má skvělé přednosti a výborný rodokmen, měl by ses s ním určitě více přátelit, je to pro tebe dobrý vzor.

Také jsem slyšela, že se kamarádíš s nějakou mudlovskou šmejdkou, Siriusi Blacku, pokud toho nenecháš, vydědím tě. Jsi Black, jeden ze starobylé šlechtické rodiny, jsi něco víc, než je ona. Jsi Black! Jsi pán, jsi vůdce..jsi nadřazenost sama! Čiň se podle toho a nedělej našemu rodu ostudu!

Jinak ti chci pogratulovat, zmijozelská kolej je to nejlepší, co tě mohlo potkat, jsem na tebe hrdá. I když jsem s tvou povahou trochu pochybovala, že by ses do tak vážené koleje mohl dostat, přesto si předčil má očekávání. Doufám, že jsi stejně hrdý jako já a budeš dělat své koleji a svému jménu jen a jen čest.

S hrdostí, tvá matka.

Sirius otočil dopis a zřel erb rodiny Blacků.

„Takže matka zná Rastinovy, o můj bože, tohle mi byl čert dlužen!“ Dopis skrčil a vhodil do krbu. Seděl sám ve zmijozelské společenské místnosti. Bylo to tu tak chladné, tak pesimistické… i ten největší vtipálek všech dob by cítil tu ponurou atmosféru sálající ze zdí a stěn zmijozelské koleje.

Byly Vánoce, Sirius čekal, že to nebude žádná sláva. Matka mu poslala kožený bičík, který prý měl užívat na nečistokrevné mudlovské šmejdy. Je velmi účinný a šlehá jedna radost, stálo na lístku, který byl u něj.

„Jestli si myslíš, ty stará bábo, že tím budu mlátit Lily, tak to jsi na omylu,“ hned po chvíli ho šel vhodit do ohně, tam, kam patří.

Otec mu poslal několik knih týkajících se nejhorších kleteb černé magie. Jako bych to potřeboval nebo co.

Ještě několik, těch vlídnějších dárků, dostal od Andromedy a svého strýce, které ho měl nadevše rád.

Poslední dárek ho však udivil. Byl zabalen v červeném zářícím papírů, přes sebe měl nachovou stuhu a u balíčku byl vzkaz, „Pro tebe, můj příteli.“

Rychle balík rozbalil, byla v něm kniha, svitek básní, od mudlovského autora Edgara Alana Poeho, rozevřel prvních pár stran…ve kterých zaznělo..Už nikdy víc.. Havran, jedna z verzí prozaické básně. Sirius se usmál.. Lily. Nikdy mu nepřišlo, ani tehdy, když byl ještě členem nebelvírské bandy, že by byla Lily tak skvělá. Ač se snažila zapadnou do zmijozelské skupiny obyvatel, stejně jako se nesnažil Sirius, tak to byla ona, soucitná, romantická Lily, kterou měl Sirius rád. Ale tentokrát to bylo jiné. Když držel onu básnickou sbírku v ruce, připadal si jinak. Lily byla kamarádka..ale tak..nějak víc. Když je tato situace přinutila být si bližší..začínal k ní něco cítit. A to nebylo dobré, o sám to věděl.

Nemohu tak rapidně změnit budoucnost, ne to ne. Jen to ne!

„Čau, poslyš, Blacku, my..totiž…hrajeme karty..támhle u stolu,“ ukázal chlapec k vedlejšímu stolu, „a chybí nám hráč..je nás málo, chápeš..ve dvou se to špatně hraje, nechtěl by ses přidat?“

„A kdo tě donutil, aby ses mě zeptal, Jamesi?“ Sirius si tuhle chvíli vychutnával. Lily seděla kousek vedle něj a něco si právě četla. Byli v knihovně. Často spolu s Jamesem v knihovně hrávali karty, na to si Sirius moc dobře vzpomínal, vždycky hráli poker. Strašně se u toho bavili.

„No, popravdě..já chtěl, aby ti to řekl Remus, ale on mě přinutil, abych si to vyžral sám!“

„Jak jinak,“ usmál se Sirius s sklapl knihu, „rád se přidám. Co hrajete, poker?“

„Jo..umíš to?“

„No, jasně, že umím,“ přitakal vesele Sirius. Zvedl se ze židle a namířil si to rovnou za Jamesem, potom ho popadl za rameno a zastavil se. „Ty, Jamesi, poslyš..mohla by s námi hrát i moje kamarádka? Totiž, já ji nechci nechat samotnou..,“ koukl směrem k Lily. Zdálo se, že si ji James nějak podezřele dlouho prohlíží, ale pak se natočil k němu.

„No jistě, ať se přidá,“ zaculil se a znovu se natočil k Lily, která ho však vůbec nevnímala, měla jiné starosti.

Sirius se obrátil a vrátil se zpátky ke stolu, u kterého před chvíli seděl. „Hele Lil, nechceš si zahrát karty?“

Dívka se odlepila od knihy a pohlédla na svého spolužáka: „Karty? No jistě..a co si zahrajeme?“

„Vidíš támhle ty dva?“ Ukázal směrem k Jamesovi a Remusovi, kteří na ně zvědavě koukali.

„Jo.“

„Chtějí, abychom si s nimi zahráli poker.“

„Poker? Ale já poker neumím..“

„To nevadí..to se hned naučíš!“

„Tak dobře,“ dívka si knihu vložila do brašny a následovala svého kamaráda až k sousednímu stolku, kam se posadila hned naproti Jamesovi.

„Ahoj, já jsem James Potter,“ podával jí dychtivě dlaň.

„Jo, já vím!“ Spřáhla ho Lily znechuceně.

„A ty jsi?“ Dožadoval se stále odpovědi.

„Evansová, Lily Evansová.“

„Dobrá, takže už bychom mohli hrát, ne?“ Vložil se do toho Remus a zamíchal karty. Sirius si sedl přímo naproti něj a vesele si prohlížel Jamese, který nemohl z Lily spustit oči.

„Tak jedeme…Remusi, kolik chceš karet?“ Tentokrát držel bank James.

„Dej mi…hmm..jednu..nebo dvě…tři..čtyři..“

„Prohnaný ďábel, určitě má jednici,“ zasmál se Sirius a James, ač by to do něj nikdy neřekl, se zasmál taky. Spiklenecky se na Siriuse podíval. Sirius pocítil konečně spokojenost, kterou nepocítil celou věčnost za posledního půl roku, který tu trávil. Cítil, jak ho zahřálo u srdce, když s ním James kul pikle. Konečně se dočkal mírného náznaku toho, že mu jeho bývalý kamarád začal trošku důvěřovat a začal jej vnímat jinak, než TOHO Zmijozelského..

„Tak, položte na stůl!“ Pokynul Remus.

Všechny karty, ze čtyř párů ruk, byly položeny na dřevěný stůl. Remus se zatvářil nakvašeně, jakmile viděl, že jeho dva páry, sedmičky a dvojky, nebudou stačit. James otráveně vzdychl. Jeho tři královny taky byly na prd. Sirius už dávno švihl se svou dvojicí devítek.

„Jsem vítěz?“ Zeptala se překvapeně a zároveň potěšeně Lily. Nevěděla, jestli vyhrála ona nebo ne, ale jakmile jí to Sirius potvrdil, začala ječet a výskat. Postavila se na nohy a začala poskakovat z jedné nohy na druhou se slovy: „Já jsem vyhrála, já jsem jim to natřela..“

Když už bylo pozdě a byli nuceni karbaníkovství zanechat, pozval si James Siriuse stranou.

„Ta holka má ale temperament..poslyš..má kluka?“ Koukal James na Lily a kousal si přitom rty.

Sirius se usmál. Tak a je to tam, kde to má být. Už tehdy, v prvním ročníku, se ti začala líbit, kámo.

„Ne, myslím, že nemá..ale já nemůžu samozřejmě mluvit za ni!“

„No to je jasné,“ zašklebil se James a poplácal Siriuse po zádech, „dobrá, byla to fajn partie. Tak se měj Blacku!“ Odkráčel zpátky k Remusovi a už se ani neohlédl. Remus se mírně natočil a mírným gestem, zdvižením pravé ruky, dal najevo, že se loučí. Sirius přikývl.