1. kapitola – Naruby

Belatrix vystřelila svazek rudého světla, ale minula. „No tak, snad se zmůžeš na něco lepšího,“dráždil ji Sirius a jeho hlas se ozvěnou nesl sálem. Druhý paprsek ho zasáhl přímo do hrudi. Úsměv mu z tváře úplně nezmizel, ale oči se mu rozšířily překvapením. Zdálo se, jako by Sirius padal celou věčnost; jeho tělo, prohnuté do oblouku, se pomalu ponořilo do potrhaného závoje, přikrývajícího kamenný oblouk.
Harry viděl výraz smíšeného strachu a překvapení na kdysi hezké, teď však vyhublé tváři svého kmotra, kdy padal skrz oblouk a ztratil se za závojem, který se na chvíli zvedl jako ve větru a pak zase spadl dolů.
Harry slyšel jak Belatrix Lestrangeová vítězoslavné vřískla, on ale viděl, že to nic neznamená – Sirius tím obloukem jen propadl, každou vteřinu se objeví na druhé straně, ale nestalo se tak.

* * *

---

„Jde vidět, že jsi bystrý, jsi ctižádostivý..moc dobře vím, co s tebou. Další z rodu Blacků..ať je to tedy ZMIJOZEL!“

„Cožeeee?“ Teprve teď si Sirius uvědomil, kde to vlastně je. Co to má všechno znamenat? Proč je tu tolik lidí? A prč má na hlavě Moudrý klobouk, který ho právě poslal do Zmijozelu? Co je to za blábol? Co tu dělá? Vždyť ještě před chvíli byl na Odboru záhad. Ale co to všechno znamená? Rozhlédl se kolem, nezdálo se mu to. Seděl na židličce, na hlavě měl ten starý klobouk. Před ním stály čtyři stoly, u kterých seděly hromady studentů. Ohlédl se vedle sebe ke stolu, tam seděli profesoři. Už hodnou chvíli nevěřícně zíral kolem sebe. Co to má znamenat? Kde to jsem? Proboha, snad nejsem…neeee, podíval se na sebe. Byl mladý, byl to malý jedenáctiletý kluk, který měl na sobě školní hábit. Proboha, jenom to ne. Bože, co jsem udělal..klobouk mě právě poslal..ne, to ne..do Zmijozelu!! Já se nestihl ani bránit!! Já nechci do Zmijozelu!! Proč? Proč to?

„Pane Blacku, není Vám něco?“ Profesorka McGonagallová si ho starostlivě prohlížela.

„Já..já..protestuji!“

„Proti čemu protestujete, chlapče?“ Zeptala se profesorka.

„Proti tomuhle,“ ukázal Sirius na Moudrý klobouk, „já..já nemůžu do Zmijozelu. Já nechci!! Nechci tam!“

„Ale proti klobouku neexistuje odvolání, dítě!“ Uklidňovala ho profesorka. Sirius viděl v její tváři mírné zděšení. U učitelského stolu zahlídl Brumbála, který se na něj zvědavě díval, dal by cokoliv za to, že Brumbál něco o této situaci tuší..ale..vždyť to bylo tak..neskutečné.

„Já nepatřím do Zmijozelu, nemám na to povahu, já tam nechci!“

Profesorka pohlédla do Siriusovy pobledlé a bezradné tváře: „Je mi líto, pane Blacku. Musím Vás požádat, abyste si šel sednou ke stolu své koleje.“

„Paní profesorko, Vy to nechápete..,“ skoro se mu chtělo brečet. Tohle měl snad za trest? Jak ho mohl klobouk poslat do té hnusné koleje. Jak ho mohl poslat do té blbé koleje jen kvůli tomu, že je Black. A co tu vlastně dělá? Proč tu je? A proč je dítě? Proč je mu opět jedenáct? Nechápal to, nechápal tuhle situaci!

„Pane Blacku!“ Zvýšila Minerva McGonagallová svůj přísný hlas.

Sirius zklamaně zakýval hlavou a odešel ke svému stolu, kde se zhroutil. Položil si obličej do svých paží. Chtělo se mu brečet, opravdu brečet. Tohle je nesmysl. Co tu dělá? Proč tu je? Ležel celou dobu, dokud neuslyšel..

„Evansová, Lilyan.“

Rychle zvedl hlavu. Není tu sám, aspoň tu není sám. Ale co tohle znamená? Vrátil se časem? Proč? Za jakým účelem?

Když je tu Lily, znamená to, že tu někde bude i James a Remus. Rozhlédl se v řídnoucí řadě nastupujících prváků. A opravdu, byli tam, oba dva. Stáli kousek od sebe a něco si šuškali. Sirius pocítil hřejivou vlnu klidu a spokojenosti. Ale pak si uvědomil, že tohle nebude moc dobré.

James se ve chvíli, kdy na něj Sirius zíral, obrátil na něj. Zhnuseně od něj odvrátil tvář.

„Ne, Jamesi, tohle nedělej..prosím..jsi můj nejlepší přítel…teda byl..nebo..budeš..já nevím!“ Šeptal Sirius. Když se odvrátil, uviděl, že k jeho stolu míří Lily. Co to znamená? Lily a Zmijozel? Tak to je úplná blbost! To..to znamená, že se do Zmijozelu dostane i James a Remus? Znamená to, že budeme zase spolu?

„Ahoj,“ pozdravila ho Lily, která si právě sedala vedle něj.

„Ahoj,“ usmál se na ni. Aspoň nějaká přívětivá duše. Ale nesedělo mu to. Lilyina povaha byla moc ušlechtilá na to, aby se dostala do téhle koleje. Ještě by chápal sám sebe, koneckonců na to měl své rodinné kořeny, ale Lily? To je nemožné…

„Já jsem Lily Evansová? A co ty?“

„Jo, já vím, sledoval jsem tě při zařazování,“ podal jí ruku, „já jsem Sirius Black.“

„Těší mě, Siriusi.“

Mezitím řady zřídly o dalších pár řad, Sirius viděl odcházet několik houfů studentů k ostatním stolů. Téměř nikdo ale nemířil do Zmijozelu.

„Lupin, Remus.“

Sirius zvedl oči. Teď, teď to přijde. Klobouk tě stejně jako mě a Lily zařadí do Zmijozelu. Budeme spolu brácho, jako za starých časů, Sirius si mnul ruce a usmíval se, jako by právě vyhrál milion.

„NEBELVÍR!“

„Cože??!“ Vykřikl Sirius tak nahlas, že to slyšel i sám Remus a otočil se na něj s výrazem naprostého zděšení.

„Co to děláš, Blacku? Zbláznil ses? Takhle na sebe upozorňovat,“ krotila ho Lily, „Lupin. Vypadá strašně, ty děsné svršky..“

„No Lily, já tě nepoznávám!“ Obrátil se na svou kamarádku Sirius. A vůbec se divil, že si zapamatovala Remusovo jméno.

„O čem to mluvíš, Blacku?“ Zamrkala nechápavě Lily, „Znáš mě teprve pár minut..“

„Promiň, to nic..“ teprve teď si Sirius uvědomil, že nic nebude jako dřív. Nikdo nebude jako dřív. Všechno se změnilo. Všechno. Klobouk ho poslal do Zmijozelu, spolu s Lily, která se chová jako typická žačka Zmijozelu. Je oddělen od Remuse, který se normálně dostal do Nebelvíru, kam by měl Sirius správně patřit taky.

„Parkinson, Teodor!“

„Zmijozel!“ Klobouk zakřičel téměř hned.

Hm, další člen téhle party. Je to hrůza. Kam jsem se to probůh dostal.

„Pettigrew, Petr.“

Ale ale, ty hajzle jeden. Kéž jednou shniješ v hrobě. Ty jeden špehu, ty zrádče, Sirius tiskl ruce v pěst, měl chuť vstát a dát Petrovi jednu do nosu. Hade..ty budeš jejich přítel..a já ne? Tak na to si posvítím. Kdybych to byl věděl už tehdy..já jsem takový blbec!

„HAVRASPÁR!“

No to snad není možný, to je úplně přeházený. Klobouk naší partu totálně rozdělil. Tohle mi až tak nevadí, Petr si za tu svou zradu zaslouží být jinde, ale co já? Já vás nechci ztratit. Náměsíčníku, Dvanácteráku..kamarádi…nechci vás ztratit. Petře, ty kryso..dobře ti tak. V Havraspáru ti bude líp!

„Potter, James.“

No tak Jamesi, aspoň ty, prosím. Musíš být semnou, já to bez tebe nezvládnu. Jsi můj přítel, nejlepší. Máš tu Lily. Je tu semnou Lily. Vždyť se ti líbí. Jednou se vezmete a budete mít syna. No tak, Jamesi, nezklam mě..prosím!

„NEBELVÍR!“

„Néééééé,“ tentokrát zakřičel Sirius ještě víc, až se z toho zhroutil ze židle. James už se nestačil otočit a zjistit, co bylo příčinou toho křiku, jen viděl, že někdo spadl ze židle.

Sirius zpod stolu viděl, jak James zdvihá na Remuse palce a jde si k němu sednou. Ne, kamarádi moji, prosím, tohle ne. Máme být spolu, my tři..my čtyři. Jsme Pobertové, jsme zvěromágové. Jsme nejlepší přátelé. Tohle si, Jamesi, vždycky dělal na mě..když se nám povedlo Srábka nějak naštvat..vždycky si zvedal palce. Tohle nemůže být pravda..já tomu prostě nemůžu uvěřit!

„Snape, Severus.“

Sirius se rychle, s pomocí Lily, zvedl ze země a podíval se na stoličku před zraky všech. Seděl na ní malý šlachovitý chlapec s mastnými havraními vlasy.

Jestli budu muset trpět tohohle Slizouna ve stejný komnatě, asi se zblázním. Jenom to ne. To je neskutečný. Tak já budu ve stejný koleji jako Snape!

„NEBELVÍR!“

Sirius vytřeštil oči, protáčel panenkami, nakonec složil obličej do dlaní. Tohle je sen, zlý sen. Kdo si to semnou pohrává. To je nějaké špatné kouzlo. Snape nemůže být v Nebelvíru, to je přece Snape. Ten zakrslý, ukřivděný parchant Snape, co do všeho strká nos. Proboha, co když se s ním James a Remus skamarádí? Vždyť budou v jedné komnatě. Proboha. Kde jsem to předtím byl? No tak, Siriusi, vzpomeň si. Kde si byl, než se všechno tohle odehrálo?

Pamatuji si Harryho. Šli jsme mu na pomoc, spolu s Remusem, Tonksovou.. šli jsme na Odbor záhad. Pak jsem soupeřil s Bellou. A ona..mě..zasáhla…Bože, to ten zásah. Ten něco musel způsobit. Pak už si nic nepamatuju, jen, že jsem někam přepadl. To bude ono, určitě..to musí být ono. To je neskutečné. Ale co budu dělat? Co teď? Koukl k nebelvírskému stolu, kde se Remus bavil s Jamesem a ten se snažil bavit se Severusem.

„To je ale podivín, ten Snape!“ Zaznělo z boku. Lily se právě koukala na to stejné místo jako Sirius.

„Proč myslíš?“ Sirius si byl vědom, že osoby kolem něj tu změnu nevnímají. Oni jsou tu poprvé a o ničem nevědí. Neví, že se toho tolik změnilo..a neznají se navzájem.

„Seděla jsem s ním ve vlaku. Celou dobu neřekl ani slovo a jen si četl nějakou bichli zaklínadel.“

„To máš pravdu, podivín!“ Takže ty už teď prahneš po vyšší úrovni magie, ty smrade!

„A ty? Proč tam tak civíš, Blacku?“

„Asi proto, že nemám co dělat, Evansová!“

Lily se škodolibě usmála a ohlédla se nazpět k jejich stolu: „Nejraději bych jim tam hodila mrtvou krysu!“

„Jo, to jo..já taky!“ Zaměřil svůj pohled na Snapea a hned na to se podíval na Petra k havraspárskému stolu, „Mrtvou krysu!“ Úplně opomenul skutečnost, že Lily v jeho světě krysy nesnášela a nikdy by si nedovolila tohle říct, natož to udělat.

Neměl chuť jíst, i když to jídlo vypadalo lákavě, po tom, co právě zažil, neměl chuť vůbec jíst. Sotva snědl několik soust.

„Jez Blacku..nebo chcípneš hlady,“ cenila zuby Lily, „v noci budeš mít hlad, dej na mě!“

„Jasně. Já už si nějak poradím, díky.“

„No jak myslíš.“

Ještě nikdy nebyl ve zmijozelské společenské místnosti, natož v nějaké komnatě. Kdysi opravdu stál u vchodu do Zmijozelu, to když v šestém ročníku sváděl Amandu Bornerovou, zmijozelskou prefektku. Ale to bylo tehdy vše. Jen ji šel doprovodit.

Ale dnes. Rozhlížel se kolem dokola. Na to, jak kamenné zdi kolem působily chladně, tu bylo poměrně teplo. Uprostřed kulové místnosti hřál krb. Na zemi ležely tmavě zelené koberečky. Kolem krbu stála proutěná křesla s typicky zeleným polstrováním. Na zdích visel erb Bradavic a Zmijozelu.

Musel si na chvíli sednout. Než bude muset jít do komnaty a být v ní s úplně cizími lidmi a ke všemu se Zmijozelákama, typicky arogantními a povýšenými spratky.

Uprostřed obrovské místnosti stály dva kamenné sloupy, u který byly kolem dokola stoly z tmavého načervenalého višňového dřeva. Hned za sloupy byly kamenné schody s koberečkem, které nejspíš vedly přímo do komnat.

Sirius neměl chuť to zjišťovat, ale byl nucen, poněvadž neměl kde spát.

Mohl bych utéct, mohl bych …ale kam bych utekl? Nemám kam. Domů bych nemohl, tam by mě zbičovali za neposlušnost. Tady je to jediné východisko, aspoň než znovu dospěji. Já se s tím ale nedokážu smířit. Ne, to prostě nejde. Nemůžu být sám..ve zmijozelské koleji, bez svých přátel. Co se to jen se světem stalo? I Lily je úplně jiná. Tak arogantní a povýšená, jako typická Zmijozelačka.

Bylo už pozdě a Prefekt Siriuse donutil, aby šel do své komnaty.

Jak správně hádal, kamenné schody vedly do další místnosti, která byla spojovací chodbou pro dvě části komnat. Dívčí a chlapeckou. Automaticky zahnul doleva, přímo do chlapecké části.

Šel po dalších schodech, které ho zavedly přímo do místnosti pro prvňáky. Vešel dovnitř. Myslel si, že by mohl mít aspoň takové štěstí a nezastihl by své spolubydlící vzhůru. Ale byl na omylu.

Naštěstí byl v komnatě jen se dvěma. Toho prvního si pamatoval, jak šel ke stolu, byl to ten Parkinson. Ale ten druhý mu nic neříkal.

„Ahoj, ty jsi Black, viď?“

„Jo..a ty jsi?“ Předstíral mírný nezájem a nevědomost.

„Já jsem Parkinson, říkej mi Tede.“

„Jasně…Tede,“ zazněl trochu cynicky. Neměl chuť se tu teď s ním vybavovat. Vlastně neměl chuť na nic. Jen to všechno chtěl zaspat. Chtěl usnout a už se nikdy neprobudit. Nebo se probudit, ale tak, aby bylo zase vše v pořádku. Chtěl jít spát..a chtěl ráno vstát s pocitem, že to byl všechno jen špatný zlý sen a že je nyní všechno v pořádku. Probudí se ve své staré, nenáviděné posteli na Grimmauldově náměstí 12, do ucha mu bude řvát Krátura a dole v kuchyni bude sněm Fénixova řádu.

Posadil se na postel a začal se převlíkat.

„Ty asi nejsi moc rád, že jsi ve Zmijozelu, ha?“ Ozval se ten druhý. Jeho tón hlasu zněl až příliš jedovatě. Sirius hned poznal, že není zrovna rád, že je tu s ním.

Měl tmavé vlasy a obočí srostlé v jednu hustou linii. Měl průzračně vodové modré oči, které jedním pohledem bodaly jako tisíc nožů. Siriusovi ten kluk už teď nebyl sympatický.

„Abych pravdu řekl, tak ne! Když se tak ptáš!“

„Tak potom nechápu, proč jsi tady!“

„Asi proto, že mě sem poslala ta hnusná roztrhaná hromada cárů, co si říká Moudrý klobouk?“

Chlapec už nepromluvil. A Sirius byl rád. Ani ho nezajímalo, že se mu dosud nepředstavil a že ani neví, kdo s ním v komnatě spí. Byl mu ukradený.

Sirius si lehl do postele, kolem sebe zakryl zelené závěsy. Vypadaly strašidelně. Všechno tohle kolem vypadalo strašidelně. Tyhle prostory. Sklepení, zelená barva..kámen. Bylo to tu tak chladné, tak nepohodlné..ponuré. Sirius byl zvyklý na červenou a žlutou barvu, popřípadě zlatou. Všechny tyhle barvy měly teplý nádech. Hřály u srdce, způsobily, že se člověk nikdy necítil špatně a vždycky vstával pravou nohou do dalšího dne. Působily, že byl člověk optimista. Ale tahle..temně zelená..ho spíš děsila. Spolu se stříbrnou, která ho studila už na první pohled. Všechen ten materiál kolem. V nebelvírské věži nebylo nic z kamene. Taky to nebylo sklepení. Byla to jedna z nejvyšších věží. Bylo tam nádherně. Zato tady..

Otočil se na bok, ke zdi. Nechtěl už dál nad tím přemýšlet. Nechtěl se dál trápit. Možná by bylo jednodušší, kdyby tehdy umřel, kdyby ho Bella zabila. Bylo by to lepší, než se dostat sem. Do takových podmínek. Zavřel oči a během chvíle usnul.