Filmy, které si berou kus duše…

Publikováno Od BlanchKategorie:Zpovědnice
Už dlouho přemýšlím nad přidáním tohoto článku.
Před časem jsem zhlédla jeden film, na který jsem chtěla napsat recenzi. Není to žádná novinka,
je dokonce přes deset let starý, a všem by určitě přišel známý, nicméně můj popud tkvěl v tom, že na mě udělal takový dojem jako dlouho žádný.
A nakonec jsem si říkala – proč z článku nakonec neudělat takovou přehlídku filmů, které mě něčím zaujaly celkově? Proč vyvyšovat pouze jeden, když jich za zmínku stojí víc?
Je mi naprosto jasné, že vaše názory se s mými shodovat vůbec nemusí, přece jen každý máme na filmy jiný vkus a každému se líbí jiný žánr. Na každého udělá dojem něco jiného.
Ale abyste lépe pochopili – tento článek se nebude týkat vyloženě mých nejoblíbenějších filmů, nýbrž filmů, které donutí člověka nad nimi přemýšlet, filmů, které v člověku něco zanechají a které s ním něco udělají. A se mnou udělaly. Samozřejmě to z nich nyní činí mé oblíbené filmy, ale ne takové, které mě nutí si je pouštět pořád dokola.
Takový film totiž se musí prožívat, pustit si ho několikrát po sobě by bylo rouhání. A navíc takovéto filmy člověk po jednom shlédnutí většinou vydýchává a nemá sílu si je pouštět znovu, protože ten jediný okamžik se stane jedinečným zážitkem a mozek nutí zpracovávat informace i poté, co už film dávno skončil.
Tak co, zapůsobil na vás někdy nějaký film takovým způsobem?
Mohla bych tady psát dlouhosáhlé romány o tom, jak zbožňuju filmy, ve kterých hrají mé filmové lásky Gary Oldman a Alan Rickman, ale o tomhle to být nemá.
Mohla bych psát o tom, co ze mě udělaly filmy Harryho Pottera a jak tíhnu k science fiction a fantasy celkově. Jaký vztah mám k dobrým komediím a starým českým filmům.
Jak se neustále nostalgicky vracím k filmům z dětství a puberty…
Ne, dnes to bude trochu jinak. A já pevně doufám, že až tento článek dopíšu, že se přidáte do diskuze, protože mě zajímá i váš názor a třeba prostřednictvím vašich komentářů dostanu tip na nějaký další film, který by mě něčím vyvedl z míry.
První film, který je stoprocentně důležité zmínit je historické drama z roku 2008 – Chlapec v pruhovaném pyžamu.
Jen ten název píšu a mám husí kůži. Pokud jste tento film neviděli, určitě doporučuji a pokud ano, jistě mi dáte za pravdu, když řeknu, že tento film má opravdu SÍLU. A to takovou, že člověka z toho až zebe.
Nebudu vypisovat obsah tohoto snímku, ten si můžete přečíst na csfd.cz. Mým úkolem je pouze interpretovat své pocity a dojmy.
V první řadě musím přiznat, že to byl po dlouhé době film, který mě opravdu rozbrečel. Víte, já jsem docela ledový člověk(ani Titanic mě kdysi v kině moc nedojal, když všichni kolem mě brečeli :D), mě jen tak něco nedojme, ale v tomto případě roztál ve mně všechen led a já to neudržela na uzdě.
V průběhu filmu se ve mně střídaly emoce a neblahá tušení. Celý film je dojemnou interpretací zakázaného přátelství, které se vygraduje až do takové míry, do které by to člověk nečekal. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Hlavní hrdina tím bohužel utrpěl za viny jiných, ale jeho otci byla podána vlastní medicína a řekla bych, že po tomto by každý zarytý nacista přehodnotil své stanovisko.
Nenechte se zmást – tento film není o válčení jako takovém, není o válečných vztazích za druhé světové války. Je o jednom chlapci, který si najde kamaráda v koncentračním táboře. Je o emocích, o kamarádství, důvěře… A i o dalších věcech. O kterých – to se musíte přesvědčit sami.
Dalším filmem, o kterém jsem práva prvotně chtěla psát, je Kult hákového kříže. Ne, nemám zálibu v nacistických filmech a druhé světové válce:), popravdě přesně takovým filmům se většinou vyhýbám. Nicméně tento není zařazen do doby druhé světové války. Války ano – ale už konkrétní a mezilidské. Mezi barevnými přistěhovalci a americkými neonacisty. Přiznávám, že v něčem je film naivní a v něčem pro změnu přehnaný, ale to mu dodává na surrealismu.
Hlavní hrdina v něm na vlastní kůži pozná, že pravý přítel nemusí nutně pocházet z řad jeho fanatických rasistických vyholených přátel, ale že i mezi těmi, které kdysi tolik nenáviděl, jsou mnohem lepší lidé. A že je třeba přehodnotit své stanovisko a honem rychle, než se s bývalou obsesí sveze i jeho mladší bratr, který si ho vybral za svůj vzor.
A aby to nebylo málo – tak i jako v prvním případě – boží mlýny si opět vybraly nevinnou oběť, což bylo pro mě dost nečekané a na několik minut mi to zvýšilo tep srdce. Ještě několik dní poté jsem o tom filmu přemýšlela, nutil mě se vracet do některých pasáží a sama se divím, že i když je z roku 1998, tak mému zraku nějak zázračně unikal. Přičemž si vzpomínám, že tak před deseti lety se mi o něm kamarád zmínil.
A jako bonus – Edward Norton, který zde hraje hlavní roli, tam vypadá zatraceně dobře! Až ho člověk v první moment nepozná.
Následující film, který podle mě stojí za zmínku je nedávno pouštěný v kinech – Počátek. Vlastně jsem na něj ani nechtěla jít, ale spolubydlící mě pozval, tak proč ne a dodnes nelituji.
Mám ráda filmy, které nutí člověka přemýšlet, které jsou složitější a zamotanější. Tenhle byl přímo šťavňatou potravou pro můj náročný a vybíravý mozek.
Znám případy, kdy lidé psali, že je to blbost. Neberu jim jejich názor, jak už jsem psala – každý má jiné chutě. Mě naopak film přišel hodně zajímavý a dvojsmylný konec mu dodal ještě větší rozměr a mě opět zanechal v bezcílném tápání v šeru a tichu.
Jakmile zavřeli oponu, ještě chvíli jsem seděla a hleděla do prázdna, než jsem byla schopná se zvednout a odejít.
Navíc celá ta myšlenka a zpracování filmu mi velmi padly do oka. Sice nemám moc ráda Leonarda DiCapria, ale musím uznat, že zraje jako víno a čím starší je, tím víc je mi sympatičtější a navíc musím taky k tomu uznat, že je to hodně dobrý herec.
Chvilku jsem přemýšlela, jaký film zvolit jako další.
Ne, že bych musela přemýšlet nad tím, který na mě udělal dojem, ale je jich poněkud víc a ráda bych se zmínila o všech. Ale když jsem se jimi probírala, zjistila jsem, že jsou všechny vesměs protkané depresivními myšlenkami, závěry, zápletkami. Samozřejmě, že na tom něco bude, že na člověka udělá největší dojem film, který kupříkladu končí špatně, nebo nějak nezakončeně, protože ho neustále nutí nad ním přemýšlet a protože v něm zanechá nejhlubší emoce.
Proto jsem jako další zvolila Panův labyrint(český překlad je Faunův labyrint). Vím, že tento film se jen tak někomu nelíbí. Je opravdu depresivní, spíš až strašidelný a i když se tváří jako pohádka, je krutý a hororový. Přesto mně se vryl hodně do paměti. Jak svým zpracováním, které si rozhodně zaslouží potlesk, tak svým koncem, který je v zásadě šťastný, ale zároveň je i krutý.
Když jsem byla na návštěvě u rodičů, pouštěla jsem ho své drahé mamince a jí se vůbec nelíbil. Chápu proč. Možná mám trochu zvrácený vkus na filmy, ale mě temné filmy vždy přitahovaly. Taky si libuji v hororech. Když člověku stoupne tlak a adrenalin. Líbí se mi ty chvíle, kdy se má člověk bát, ale nesmí to být účelové a musí to mít pointu.
Panův labyrint je jedno z nejdepresivnějších děl, které jsem kdy viděla, navíc je v něm obsažen prvek fantasy a má zajímavé efekty.
Dívám se, jak mi článek neuvěřitelně narůstá a já mám stále co napsat.
Pro dnešek to ukončím posledním kouskem a zbytek bude zase příště.
Pátý snímek, který na mě udělal dojem je Poslední samuraj. Jistě mnozí z vás ví, jaký jsem japanofil, tudíž film zařazený do japonské éry císaře Meiji, na mě musel mít nějaký vliv. Ale abych pravdu řekla, tak to, že se mi vryl pod kůži nezpůsobilo ani tak Japonsko, i když je samozřejmě okouzlující, jako příběh samotný.
Příběh pojednávající o ztroskotanci americké armády, který svého nejlepšího přítele najde mezi svými „nepřáteli“. Nemám Toma Cruise moc v lásce, ale musím dát za pravdu, že to zahrál skvěle a že mu to tady dost sekne.
Nesmírně se mi líbí vývoj přátelství mezi Katsumotem, hlavou samurajské vesničky a bývalým rádcem a ochráncem mladého císaře, a Nathanem Algrenem, kapitánem a veteránem americké armády. Jejich slovní přestřelky. To, jak se Algren adaptuje a stává se součástí jejich kultury.
Má to kouzlo a tenhle příběh mě zřejmě nikdy neomrzí.
Závěr není zrovna nečekaný, možná spíš předvídatelný, ale i tak je dojemný. Padnout do posledního muže, aby myšlenka, která tady byla staletí, zase přesvědčila císaře, že Japonsko nepotřebuje žádné novoty a že nový ministr, který se „ujal“ vedení, není zrovna někdo, komu se dá důvěřovat.
Pozdě bycha honit. Ale pokud se povedlo, tak to mělo smysl. Smrt, která je pro dobrou věc, má vždycky smysl. A díky těmto hodnotám i jeden ztracený ztroskotanec konečně našel svůj domov.
Nejsem objektivní, já vím :), ale věřím, že si tento film zaslouží své čestné místo.
A jako bonus kopa Japonců…yaay 😀
No, to by bylo pro dnešek vše. V další části vám představím jiné filmy, které mají místo v mém srdci.
No a co vy? Jaký film udělal na vás největší dojem? Který vás nutí neustále nad ním přemýšlet? Co má pro vás největší váhu?
Podělte se, zajímá mě to.

116 komentáře “Filmy, které si berou kus duše…”

Napsat komentář: veruce Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..