3.

„Stop, stop, přestaň, co to tu provádíme. Víš vůbec, co děláš ?“ panikařil Draco.

„Ale jistě, že vím. Nevidím v tom nic špatného,“ mínila.

„Nic ? Hermiono, já jsem ze Zmijozelu, ty jsi z Nebelvíru. Naše koleje se nesnáší. Navíc, ty máš kluka, pokud já vím.“

„No podívejme, takže teď je z tebe srab ? Odkud víš, že mám kluka ?“

„Prosím tě, Viktor Krum o tobě mluví v každém rozhovoru. Já nejsem srab..ale už musím jít, prosím tě, nevyhledávej mě,“ sebral se a odešel pryč.

Vánoce byly blíž a blíž. Draco se rozhodl, že letos raději zůstane ve škole. Měl strach se otci podívat do očí. Měl strach, že by otec vycítil, že se mu líbí mudlovské děvče a ještě k tomu Hermiona Grangerová. Ne, to nemohl dopustit. Musí na ní zapomenout a domů raději nepojede. Stejně nemá nic, co by mu řekl. Matce to nějak vysvětlí.

Byl den po Štědrém večeru a když vstal, měl u postele hromadu dárků. Ne takové ubohé hromádky, jako míval Ron s Harrym, bylo tam dvojnásobně víc dárků. Spoustu dárků od rodičů, také dárky od jeho tet a strýců. Ale také jeden neobvyklý, když ho rozdělal, vevnitř bylo zrcátko a nějakým nápisem v runách. Bylo tam k tomu připsané: „Tohle je Zrcadlo z Miró, když se dotkneš těch run, zavřeš oči a pomyslíš na osobu tobě nejbližší, v zrcadle se ona osoba objeví. Uvidíš, co právě dělá. Ten nápis znamená:

Neuvidíš to, co chceš!

Já nechci, abys na mě zapomněl“ jméno tam však nebylo, ale Dracovi bylo hned jasné, že to musela poslat Hermiona. Chtěl vědět, jestli je to pravda a hned zrcátko vyzkoušel. Zavřel oči a dotkl se run. Po chvíli je otevřel a v zrcátku byla Hermiona. Neměla na sobě hábit, ale jen zvonové džíny a mikinu. Rozbalovala dárek. Byla tak hezká. Pomyslel si Draco. Rychle to chtěl zrušit, ale k návodu mu zapomněla napsat, jak to vypnout. Nespíš to bylo úmyslně, aby se na ni díval pořád. Ne, že by mu to vadilo, ale co když ho někdo přistihne. Rychle s tím musí něco udělat. Vyzkoušel mnoho věcí, ale ani jedna nepomohla. Nakonec se rozhodl zajít přímo za ní. Ale jak se tam dostane ? Sebral se a šel rovnou do Slavnostní síně na snídani. Stejně by měla každou chvíli přijít. Zrcátko měl schované pod trikem. O Vánocích nikdo nenosil hábity. A jediné Dracovo štěstí bylo, že na Vánoce je ve škole tak málo žáků, že bylo zbytečné nechat všechny čtyři stoly na jídlo. Takže tu byl jen jeden a jedli u něj všichni. Když Hermiona vešla, už na ni čekal u stolu na jejím obvyklém místě.

„Ahoj, co se děje ?“ ptala se nenápadně, ale věděla, o co jde.

„Ty víš, takže mi řekni, jak to mám vypnout ?“

Chvíli dělala hloupou, že neví, o čem mluví, ale nakonec mu to ukázala „Podívej, úplně stejně. Zavřeš oči, pomyslíš na mě,“ usmála se, “ a dotkneš se těch run.“

Draco si ulevil, ale hned se začal smát. Vždyť to bylo tak komické. Chtěl se zbavit odrazu dívky, kterou měl tak rád. Vždyť tu nebyl nikdo, kdo by ho mohl viděl. Crabbe i Goyle odjeli domů a ve Zmijozelu zůstalo jen pár třeťáků a nějací sedmáci. Nikdo, s kým by se bavil. Rozhodl se však, že na ni zapomene, a tak po zbytek prázdnin se ji vyhýbal. Většinu času trávil ve své komnatě nebo v knihově, ale tam chodil málokdy a raději z rána, protože měl obavy, že by tam na ni narazil.

Po Vánocích se vše změnilo, všichni přijeli zpět do školy a Draco neměl čas na ni myslet a ani neměl tak velkou šanci, že ji někde potká, pomyslel si. Než na polovině předmětů, které sdíleli s Nebelvírem..tak tohle vyrušilo jeho plány, vyhýbat se jí. Na to úplně zapomněl.

Týden střídal týden, měsíc střídal měsíc. Pomalu se blížily závěrečné NKÚ zkoušky. Nikdo neměl čas na nic jiného, než na učení.

První zkouška je čekala z Obrany proti černé magii. Letos ji měli půl roku s Brumbálem a půl roku se Snapem. Nejspíš nesehnali učitele na tento předmět. Pak následovala Péče o kouzelné tvory, Bylinkářství, Přeměňování, Lektvary, Historie kouzel, pak Věštění z čísel, které si Draco dal, jako svůj druhý předmět navíc do třetího ročníku a nakonec Kouzelné formule.

Poslední týden ve škole už se žáci jen flákali a čekali na konec roku. Draco se však tohohle konce velice obával. Nechtěl se vrátit domů. Měl rok na rozmyšlenou a teď bude muset otci odpovědět, jestli se stane Smrtijedem. Měl už jen 6 dní na to, co mu řekne. Byl stále víc a víc nervózní. Chodil po chodbách jako tělo bez duše. Venku bylo krásně, svítilo sluníčko, ale on se pořád jen toulal po chodbách. Hermiona si toho všimla, ale slíbila Dracovi, že ho nebude vyhledávat. Když už zbývaly jen dva dny před koncem roku. Draco věděl, co má dělat. Šel za Hermionou.

„Můžu s tebou mluvit ?“ ptal se před Ronem a Harrym. Ani jeden samozřejmě nechápal, o co tu jde, poněvadž Hermiona jim nikdy neřekla, že se s Dracem spřátelila.

„Jistě.“