V jednom domku na předměstí
spí loutková panenka.
Cáry perel na zápěstí
a průsvitná halenka.
***
„Položte ji sem!“ Poručil muž. „Nechť jí je tato kobka domovem,“ místnost se zaplavila ledovým smíchem. Kamennou místnost osvětlovalo tlumené světlo pochodní, odkudsi z dálky se ozývaly výkřiky plné bolesti. Ocelová vrata zavrzala na znamení, že svoboda je už jen pouhé slovo a nemá větší význam. Dívka v otrhaném oblečené se hrbila na ledové kamenné zemi, na které se usazovala plíseň věků.
Nevěděla, proč tu je. Nevěděla, co komu udělala, že takhle dopadla. Před několika dny ji jednoduše skupinka několika mužů v kápích unesla z rodného místa. Vůbec nechápala situaci kolem sebe a měla strach z těch lidí. Kdo to je? Co udělali jejím rodičům? Co znamenalo to zelené světlo? A proč si zrovna ji nechali? Byla bezradná. Věděla, že se nemůže ptát. Za každou otázku jí byl odpovědí úder do tváře.
Tvář měla posetou mnoha šrámy. Na zádech se s cáry hadrů mísila také krev. Vlasy měla slepené potem a krví a v obličeji se jí zračil strach, hrůza a bezmoc.
Mohli si s ní dělat co chtěli. Sama nevěděla, co je tím příčinou, ale měli nad ní moc. Ačkoliv to nebyla žádná mafie, která ji hned zprvu přišla na mysl.. Tihle lidé neměli žádný vyšší cíl, kterým by ospravedlnili svůj čin. Vůbec je nezajímalo, co je s jejími rodiči. Ale ona to chtěla vědět! Vůbec nevěděla, co se mělo dít, jaké s ní vlastně mají úmysly?!
Žila si tak šťastně, dokončila školu, měla nastoupit do bezvadné práce, kterou jí otec zařídil. Teď to mohla hodit za hlavu, byla ztracena. Ani nevěděla kde je. S kým má tu čest. Jestli ji někdo vysvobodí. Ani rodiče nemohli vědět, kam ji tito lidé unesli. Ti zločinci je nějak omráčili a matka i s otcem padli na zem. Neviděli, co se stalo.
Tížila ji bezmoc, byla naprosto na dně.
***
Slzy pod řasami skrývá,
oči zmalované černě,
slabá, velmi levná děva,
se srdcem, co tluče věrně.
***
Uzounký proužek denního světla jí olizoval tvář. Otevřela oči. Musel být den. Jak dlouho tu vlastně je?
„Vstávej!“ Přikázal jí tlumený hlas ve stínu. Ani ji nenapadlo se protivit. Neohrabaně se podepřela a pokusila se vstát, ale marně. Byla příliš slabá na to, aby ji vlastní ruce pomohly vstát.
„Řekl jsem, vstávej!“ Mužovy hrubé ruce s ní škubly tak, že zavrávorala a přepadla na jeho hruď a poté mu opětovně sjela k nohám. Pochopil, že nic nezmůže. „Samantho.“ Dodal. To jméno.. to bylo přece její jméno. Za tu dobu na něj málem zapomněla. Už jí tak nikdo neoslovoval.
Cítila, jak ji jeho obrovské dlaně zdvihají do vzduchu. Víčka měla téměř přivřená. Hlavou se opřela o jeho rameno. Cítila se bezpečně, i když věděla, že osoba, která ji drží, s ní nemá zrovna povzbuzující plány.
„Tady se umyješ a upravíš!“ Nechápala, proč ji chtějí mít upravenou a umytou, když ji stejně drží v té temné kobce. Ale neváhala dlouho.
Ani nečekala teplou vodu a mýdlo. Černavé vlasy si sčesala úhledně na záda. Dostala nový šat a rány jí potřeli nějakou páchnoucí mastičkou, která ale, jak po pár dnech zjistila, působila vítečně.
Dokonce k ní byli tak milosrdní, že jí v kobce čekalo překvapení – postel. Obrovská masivní postel z višňového dřeva se saténovým povlečením.
Vypadalo to skoro jako… neměla se z ní snad stát…
***
Lokny z vlasů vyčesané,
na lopatky holé padají,
kůži značí cizí dlaně,
které na ní často sahají.
***
Uá, zase to vítečně! Píše se to výtečně!
Cože to? .)))
Fantastické!!!!!!!!!!!!!
škoda, že mi ta povídka nešla vložit kompletně celá..dělá to pak lepší dojem..takhle jsem ji musela rozdělit na osm dílů..
ÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚ!!!!!! Hezká básnička