1.

Ráno se vzbudil, v pokoji byl sám, stejně jako celý život. Nikdy neměl opravdové přátelé. Byl smutný, ale nikdy to nedal najevo. Otec by mu nadal do slabochů „Jen slaboši dávají najevo své slabiny, to si pamatuj hochu,“ říkával mu. Právě jeho slabinou byla samota. Popošel k oknu, kde stálo zrcadlo. Koukl na svůj odraz. Draco byl velice hezký chlapec. Měl růžolící tváře s ostrými rysy, průzračně modré oči a světlé vlasy, avšak pro okolí byl velice nepříjemný. Nikdo ho neměl rád. Jediní jeho kamarádi byli Crabbe a Goyle, ale to byli jen dva tupci, kteří také neměli žádné přátele, avšak z jiného důvodu – kvůli své blbosti. Draco se s nimi spřátelil kvůli otci. Jejich otcové byli známí a také byli Smrtijedi, jak každý tušil. Ale pro Draca to nebyli nikdy opravdoví kamarádi. Kamarádi, se kterýma by mohl trávit prázdniny, kterým se mohl se vším svěřit. Kvůli otce ho celé Bradavice nesnášely. Byl to prostě jen rozmazlený jedináček. Otec ho ve výchově tak ovlivnil, že se nedokázal zbavit svých zlozvyků.

Rodina Malfoyových nenáviděla mudlovské kouzelníky. I když to Draco nikdy nedal znát a vždy se tvářil povýšeně, tak nikdy mudlovské potomky neodsuzoval. Jen aby otci netropil ostudu, choval se jako on. V poslední době ho však štvalo, jaký je, jak se přetvařuje. Věděl, že kdyby se choval podle sebe, tak ho otec vydědí. Teď tu ale stál sám před sebou a ptal se svého odrazu, jestli mu jeho osud nebo život stojí za dědictví a pohodlný život. Jenomže, kde by teď byl, kdyby přiznal, že není takový jako jeho otec nebo matka ?

Sešel dolů na snídani. Oba jeho rodiče tam byli.

„Ahoj drahoušku,“ políbila ho na tvář matka.

Otec si ho ani nevšiml, v poslední době spolu moc nemluvili, poněvadž Draco měl poněkud odlišné názory. Od doby, kdy povstanu Lord Voldemort ho otec nutil, aby se přidal ke Smrtijedům, „Vždyť už jsi na to dost starý synu,“ jenomže Dracovi se to moc nezamlouvalo. Byla to služba na celý život a navíc by zabíjel nevinné lidi. Pořád svou odpověď oddaloval.

Byl poslední týden prázdnin. Když dojedl oběd, šel zpět do pokoje. Šel si pro knihu, rozhodl se, že si bude na zahradě číst. Když šel k altánku, který měli Malfoyovi na zahradě, hned vedle repliky sochy Davida, zastavil ho otec.

„Draco, musíme si promluvit.“

„Nemáme o čem mluvit otče,“ odsekl mu syn.

„Za pět minut, ať si v mé pracovně,“ řekl pan Malfoy nesmlouvavě. Draco, jako správný a poslušný syn musel jeho příkaz uposlechnout a šel za ním do pracovny, kde už na něj čekal.

„Ptám se tě naposledy Draco,“ pohrozil mu otec, „buď se k nám přidáš nebo víš, co tě čeká.“

„Vím, otče. Nech mě pouze dostudovat. Chci dostudovat bez potíží a povinností. Služba Pánu zla je závazná a na celý život. Nechci tím tížit své mládí. Nech mě aspoň tento – poslední rok přemýšlet.“

Lucius si ho ostře prohlédl, a pak odpověděl: „Takto na rozmyšlenou ti dávám už dva roky, Draco.“

„Já vím, přísahám, že to bude naposled. Jen na mě ještě rok nenaléhej. Necítím se na to, nejsem ještě připravený,“ přemlouval otce.

„Opakuji, že ty se necítíš už dva roky, ale dobrá. Máš poslední rok, Ty-víš-komu už to vysvětlím, ale pamatuj, poslední rok, příště už mi budeš muset odpovědět !“

Týden uplynul. Draco seděl v vlaku do Bradavic. Seděl v kupé sám, protože Crabbe a Goyle ještě nedorazili. Stejně na ně neměl náladu. Brumbál mu poslal odznak, což znamená, že se stal prefektem Zmijozelu. Seděl u okna už převlečený do hábitu a koukal ven. Zrovna se tam loučila Hermiona se svými rodiči. Draco si hned pomyslel, že k ní rodiče nejsou tak zlí a příští, jako ti jeho. I když je Hermiona mudlovské dítě a když je ta největší šprtka a je z Nebelvíru, tak jí Draco záviděl její život. Může se rozhodovat sama, pomyslel si. Hned za ní přiběhli Ron s Harrym. Draca to vyvedlo z míry. Takoví velcí přátelé, ale ne jen tak na okraj, jsou to opravdoví kamarádi. V tu chvíli do kupé vešli Crabbe s Goylem. Oba se něčemu strašně smáli, sedli si naproti něj a pozdravili. Draca mrzelo, že se ho třeba nikdy nezeptali, jaké měl prázdniny nebo jak se má. To ho velice tížilo, neměl spřízněnou duši. Po chvíli vstoupila Millicent Bulstrodeová. Byla do něj už léta zamilovaná a myslela si, že on to neví. Nechtěl, aby věděla, že on to ví, jelikož o ní neměl vůbec zájem. Nevadilo mu, že není vůbec hezká a ani podle jeho představ, ale ona byla vždy velice „jednoduchá“ a velice se divil, když mu řekla, že je taky zmijozelskou prefektkou.

Když přijeli do Bradavic, každý se posadil ke svému stolu. V tom si Draco uvědomil, že by mnohem raději seděl u nebelvírského stolu s Potterem, Weasleym a Grangerovou. Po ukončení zařazování a po večeři se všichni uložili ke spánku.

Další den je hned první hodinu čekala dvouhodinovka Péče o kouzelné tvory. Měli je jako vždycky dohromady Nebelvír a Zmijozel. Hagrid jim vykládal o NKÚ. Draco celou hodinu nic neřekl. Opravdu neměl Hagrida moc v lásce, ale nenávist to také nebyla. Tenhle obr byl a je aspoň přátelský a vlídný. Hlavou se mu honilo tolik myšlenek. Byl zaražený.

„Podívejte se na Malfoye,“ ukázala prstem Hermiona, „za celou hodinu ani necekl a je nějaký divný, nemyslíte ?“

„Třeba jeho otce chytilo Ministerstvo kouzel při něčem nekalém, ale o tom by mi taťka už dávno řekl,“ hihňal se Ron.

Harry se ani nevyjadřoval, ale souhlasil s Hermionou. S Malfoyem rozhodně něco je.

Když hodina skončila, Draco si vzal své věci a aniž by čekal na Crabbea a Goylea, tak šel. Cestou vrazil do Hermiony. Ta už mu chtěla vynadat, ale to, co zažila, to jí vyrazilo dech. „Promiň, Grangerová,“ omlouval se. Hermiona nevěřila vlastní uším a Harry s Ronem také ne. Malfoy se jí omluvil a bez urážek.