Zpětně jsem si pročítala, co naposledy jsem o sobě vlastně kdy napsala, vím, že jsem se nikdy nijak zvlášť nepodílela o osobní informace a víceméně jsou kusé a nic neříkající a tak to i zůstane – alespoň, co se týče opravdu osobních dat, 
nicméně psát o různých životních úskalích je u mě zcela běžné.
nicméně psát o různých životních úskalích je u mě zcela běžné.Pravdou je, že na blog jsem zanevřela v podstatě proto, že holt osobní život už je hektičtější a bohatší, než býval před pěti, deseti lety, kdy mým jediným koníčkem bylo blogování, grafičení, psaní povídek a v podstatě internet. Když se tak na to zpětně dívám, připadám si jako šílený asociál :D.
Od doby, co jsem naposledy o sobě něco bližšího napsala, uteklo mnoho času. A přitom se toho tolik změnilo.
Jak jsem psala zhruba před dvěma lety, změnila jsem opět lokál. Brno je úžasné město. Mám to tady velmi ráda a vypadá to, že tady na nějaký čas zůstanu. Už je ze mě Brňák – aby ne, platím odpady městu! 😀
Poprvé v životě jsem si přepsala trvalé bydliště. Do této doby jsem v posledních xx letech vždy žila v podnájmu, ale vždy přechodně. Teprve s nynějším bydlením začíná ten pravý dospělácký život (na můj věk trochu ostuda vám povím). V momentě, kdy už je opravdu vše napsané na vás, za vše se zodpovídáte, vše musíte hradit včas a vše si hlídat. Desítky položek, prkotin, na které je třeba myslet.
Pořídila jsem si domácího mazlíčka – a nemyslím tím partnera… i když… 😀 Ne, ne, je to čtyřnohý mazlíček. Vlastně na tu dobu, co ho mám, jsem se o něm ještě ani nezmínila.
Žije se mnou už rok a půl a v půlce března mu byly dva roky. Říkala jsem si, že k někomu tak ošlehanému barvitými zkušenostmi (nejen pozitivními) se nějaká drobná ublížená duše hodí, a tak jsem adoptovala týraného pejska.
Musím vám povědět, byl to teror. Prvního půl roku hlavně. Žádné návyky, žádný respekt, agrese. Bylo na něm vidět, že to neměl v životě lehké a nese si některé následky dodnes (v jeho 11 měsících jsem se stala jeho pátým majitelem, co tomu asi předcházelo?).
Nikdo na něj neměl tolik trpělivosti, aby ho všemu naučil. Na jednu stranu chápu. Pes je to tvrdohlavý, svérázný a vyčůraný, ale to je povahový rys, který do vínku toto plemeno obvykle dostává.
Pokud jste někdy měli zkušenost s Bíglem, víte, o čem mluvím. Naštěstí já jsem praštěná osoba a tři bíglíci už mým životem prošli a jeden byl má srdcová záležitost – pokud si vzpomínáte na Báru (srazilo ji auto) – takže jsem věděla, do čeho jdu.
Ale i přes to všechno jsem neměla ponětí, jak moc zlé to s ním na začátku bude, zejména i proto, že je vysoce pravděpodobné, že má jakousi mozkovou disfunkci a občas mívá nepochopitelné záchvaty vzteku. V dočasné péči mi řekli, že se trochu zlepšil, celkově působil v pohodě, to vše začalo až u nás doma.
Ale dneska je to šťastný pes. Troufám si tvrdit, že poměrně i vychovaný, i když babičkou a dědečkem na prázdninách vždy rozmazlovaný a zkažený.
Značení je tatam, má všechny hygienické návyky (a to nám prosím vykonával třeba i velkou potřebu o stěny pokojů, fakt chuťovka), umí základní povely a i nějaké cirkusové kousky navíc. Nechá si sáhnout už i na packy a ouška a nechá se pochovat. Dokonce si nechá vzít i kost z papuly. Je to můj šikula. A můj mazel.
I když se pořád objevují nové a nové věci, kterých se například bojí. Jako třeba velkých psů – což je vzhledem k jeho plemeni nenormální, je to velmi sociální plemeno a „drzé“, když to tak řeknu… Nebo třeba fotbalových míčů, neznámých zvuků. Říkám si, co mu všechno v minulosti kdo udělal.
Našli ho nakrátko přivázaného u stromu v parku v Ostravě, kde ho našly po dvou dnech nějaké děti. Byl dehydrovaný, měl zjizvená ouška, nechtěl na sebe nechat sáhnout.
A dodnes se nemůže zbavit zvyku všechno jedním hltem sežrat, a co naprosto miluje, je suché pečivo. Krmili ho vůbec?
Nikdy v životě nepochopím, jak mohou být lidé na zvířata tak zlí a takhle jim ubližovat. Navíc štěněti. Jen na to pomyslím, otvírá se mi příslovečná kudla v kapse. Na takové lidi se někde vaří tekutý dusík a až je mlýny semelou, dostanou svou medicínu.
Už bych toho svého tajtrlíka nedala, a i když mě někdy vážně rozčiluje k nepříčetnosti, vždycky mi to nahradí svou láskou. Je to vděčné a milující zvíře. A je třeba ho chápat. To, co dáváte psovi, se vám vrátí. On vám to vrátí.
A můj partner chudák už neměl jinou možnost, než ho vytrpět, protože dvounohého mazlíka jsem si pořídila až měsíc na to :D.
Představuji vám Bárta (jméno, které se k jeho povaze naprosto hodí jsem nevybrala já, ale některý z předešlých majitelů) alias Ježíše, jak mu říkám já, když mi zvyšuje krevní tlak! 😀 („Ježíši Marja, co to zas máš?“ „Ježíši, kdes to sebral!“ „Dej to sem, Ježíši!“)
Jé, to je mazlík.
Také nechápu, jak někdo může tak hnusně zacházet se zvířaty. Nejhorší mi přijdou nezodpovědní rodiče, co pořídí dětem štěně a chudáček malej pak skončí buď někde na mraze (v případě, že je to Vánoční dárek), v útulku nebo jej někde nechaj uvázaného. Je mi z takových lidí opravdu nanic.
Nemyslí na následky…
Obdivuji tě, za tvou trpělivost, málokdo jí má.
Takže klobouk dolů. 😉
Já mám yorkshíra, chudák má předkus spodní čelisti tak cca 1 cm, ale je to můj mazel, jmenuje se Bender (taky dělá čest svému jménu
). A je stoprocentně chtěný. Vypiplala jsem si jej od narození, málem nepřežil při porodu. 
Ale naštěstí je to bojovník a i když měl nejmenší porodní váhu, do týdne z něj byl největší buřtík. 
A za nic na světě bych se jej opravdu nevzdala.
Je pravda, že od doby, co chodím na tvůj blog (možná to bude už i deset let), tak mi v hlavě vrtá otázka, kolik ti vlastně je a jak asi vypadáš. Nevím proč, vytvořila jsem si o tobě nějakou představu a když čtu tvoje články, představuju si tě tak
A mám pocit, že ta představa bude od reality hodně daleko 
Máš odvahu adoptovat pejska, co si něčím prošel… já bych na to odvahu neměla. Bála bych se, že mě pokaždý překvapí něco, o čem jsem nevěděla a dopadne to špatně a pejsek vlastně nikdy nebude spokojený. Obdivuju tvoje nervy. Když si vezmu, jak se kolikrát chová z minulosti zraněný člověk, kterej ti ale může vše vysvětlit a popsat, což zvíře nedokáže, nemůže ti vysvětlit, proč se tak chová a proč je agresivní, musí být dost těžký mu porozumět a nebrat si to osobně.
Z těch fotek bych ani nepoznal, že se kdy dostal do rukou takový zrůdy
Evidentně mu nová panička svědčí 
[3]: No jo, když většinu času, kdy máš šanci ho vyfotit, je když se nám nasáčkuje do postele
Takže vypadá jako naprostý gaučák…
[1]: No, já pro takové lidi taky nemám pochopení.
Tak pozdrav buřtíka Bendera(taky dost dobrý jméno) :))
[2]: Takhle mystifikuju?
A jaká je tvá představa? Třeba se tolik nemýlíš 🙂
Ono, kdybych si ho nevzala, mohlo se stát, že ho utratí a když jsem tu němou tvář viděla na fotkách, nemohla jsem ho tam nechat. Ale že to je teda dáreček.
Je to fešák. Máš můj obdiv, dokážu si představit, že to hlavně na začátku nebylo vůbec jednoduché, ale věřím, že u tebe konečně našel opravdový domov. Tak vám přeji šťastné soužití a ať se vám oběma daří.
Mimochodem, to, že jsi v Brně, mi nějak uniklo (nebo jsem to zapomněla, to je přinejmenším stejně pravděpodobné
, zvlášť, když v té době se mě Brno nijak netýkalo), ale dobré vědět…
Jů, ten je krásný!:)