O myšlenkách vnitřního usebrání

Zvláštní je, jak se život skládá z těch období, kdy je člověk plně šťastný, a z těch období, kdy se mu nic nedaří.

Ne, že bych v posledních pár letech tedy zažívala období spokojenosti nebo přiměřeného štěstí při nejmenším, mám pocit, že čára mého života je přímo úměrná bez jakýchkoliv výkyvů. Bývala ve stavu – nic mě netěší, ale ani mě nic netíží, krátká taková bezvýrazná, bezemoční…
Zato teď mám pocit, že ono rčení: „I na posraného hajzl spadne,“ si vyloženě pro konec léta vyhlídlo mě. Když se to sere, tak se to sere.
Ne, že bych měla potřebu se z toho zrovna vypisovat na blog, ale na druhou stranu proč ne. Politujte mě, chudáčka *ironík* 😀
No dobrá… O čem tenhle článek vůbec je? O ničem, o mém sebesetředném trpícím já, co přišlo o práci, kterému vyhořel předevčírem počítač se vším, co „vlastnilo“, co možná nebude mít za dva měsíce kde bydlet. O tom to je.
Mám pocit, jako by se kolem mě zužovaly zdi mého dosavadního pokoje a jako by na nich bylo rudým výrazným písmem napsáno: „Jsi looser!“
Vnímám to jako svou životní prohru, jako něco, co mi nevyšlo. Pocit, že bych se měla vrátit k rodičům a viset jim na hrbě a přidělávat starosti, mě natolik deptá, že už ani v klidu nemůžu usnout.
A víte co? Možná, že mi to vypisování vážně nepatrně pomohlo. Nepotřebuji politovat, nepotřebuji žádná kázání, nepotřebuji nic, jen těchto pár řádků… Však ono to nějak dopadne, že ano?
Dodatečně děkuji své spolubydlící, která mi pro dnešní večer propůjčila notebook, protože bez jejího šlechetného gesta bych nejspíš okusovala zdi :))
Mějte se eumoricky, vážení.

21 komentáře “O myšlenkách vnitřního usebrání

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..