9. kapitola – Vědma, rovnováha a návrh

Publikováno Od BlanchKategorie:+ Třináctá komnata
Zde je po dlouhé době jedna nezáživná kapitola :)))
Konečně pátek. Poslední den školy v tomto týdnu. Ron celý den skučel, že už mohl být dávno někde venku a lítat si na koštěti, přesto však musel čekat na odpoledně, na poslední dvě hodiny Verbálního kouzlosloví
Když profesorka Grinhardová vešla do učebny poblíž severní věže, ve třídě zavládlo hrobové ticho. Všichni upřeli zrak na osobu v dlouhé černé sutaně a rudých šatech.
Hermiona zatajila dech jako by právě došla k neuvěřitelnému zjištění.
„Co to?“ zašeptal Ron
„To, to..,“ koktala nesměle Hermiona, sotva schopná slova.
„Dobré odpoledne, studenti,“ zaznělo nadpozemsky, mnohem více nadpozemsky, než-li byla schopná promluvit profesorka Trelawneyová. Profesorčin zastřený hlas se rozléhal mezi kamennými zdmi jako vílí vábení.
Harry na profesorku hleděl s otevřenými ústy a u ostatních studentů to bylo vesměs obdobné. Ještě nikdy v životě nepotkal žádnou takovou bytost. Ani v životě o žádné takové nečetl v knížkách.
Profesorka měla jasně jantarové oči s rozšířenými zorničkami jako kočka, měla dlouhé temně fialové vlasy pod pas. Pleť měla nezdravě bledou, téměř jako porcelán a ačkoliv byla vysoká, byla křehké postavy. Celkovým dojmem působila skoro jako víla, ale Harry si byl jist, že tohle víla není. Víly vypadají jinak, přesto se však nemohl zbavit dojmu, že před ním stojí něco nadpozemského. Byla tak zvláštní a přesto všechno tak krásná. Zvláštním způsobem krásná a zároveň odpuzující. Když se ohlédl na Hermionu, ihned dle jejího výrazu rozpoznal, že ona ví, o koho jde. Znal ten výraz. Byl pyšný, sebe uspokojující, výsměšný. Přesně takový, který jim věnovala, když věděla něco, co oni ne.
„Mám z ní husí kůži,“ svěřoval se Harrymu Ron.
„Jo, taky mi přeběhl mráz po zádech..ona je..co vlastně je?“
„Nevím, ale podívej se na Hermionu,“ podotknul zatrpkle, „ona to určitě ví, ale schválně nám to neřekne!“
Než stačili cokoliv od Hermiony vyzvědět, profesorka spustila svůj monolog.
„Jmenuji se Alegra Grinhardová. Byla bych ráda, kdybyste mi říkali jménem. Já nejsem profesorka, ani jsem se nerozhodla vás učit, nýbrž se podělit o své znalosti a poznatky,“ její hlas zněl tak melodicky, byl tichý a zastřený, přesto jej bylo slyšet i v daleké lavici. Harry se přistihl, že ho trochu uspává. „Umění verbálního kouzlosloví je poněkud složitější, ne každý ho bude zvládat, a tak pochopím, když se rozhodnete toho nechat. Klidně i uprostřed semestru. Toto umění je opravdu pro vyvolené. Pro ty, kteří na to mají vlohy a kteří cvičí svou paměť a obratnost v jazyce. Nejenom, že budete potřebovat umět mluvit, přemýšlet a čarovat, nýbrž budete potřebovat mít i cit pro verše. Ano, slyšíte správně. Verše. Verše dávají zvučnost kouzlům, dávají jim sílu, dávají jim vše. Jsou jejich základem. Proto bude vašim úkolem vymýšlet různá kouzla. Ale pozor, to není vše. V tomto oboru se nevyužívá hůlka,“ Harry polknul nasucho. Konec, on je bez hůlky ztracený. Neumí veršovat, neumí vymýšlet slova.. vždyť nebyl celý rok ani schopný se vyznat Ginny z lásky. „Kouzla jsou pouze verbální, hůlka u nich nehraje roli. Proto jsou také tak obtížná, málokterý čaroděj je zvládne. Je to spíše umění vědem, vil a elfů,“ při těchto slovech si Hermiona odkašlala.
`Vil, vědem, elfů? Ono něco takového existuje? Proč o tom nevím. Jsme už v šestém ročníku a ještě jsme nic takového neprobírali??!´
„Často budete pročišťovat mysl. Musíte mít bystrý mozek, musíte mít cit, musíte se uvolnit a procítit to. Verbální kouzlosloví není jen o slovech, je i o citech, o intenzitě. Prochází vámi, vy, vaše psychické já se z části podílí na účinnosti těchto kouzel…“
Po zbytek druhé hodiny pročišťovali mysl a soustředili se na různé pocity a probírali se vzpomínkami, což je prý podle Alegry Grinhardové velice důležité. Harry si všimnul, že profesorka vůbec nemá hůlku. Jako by ji nepotřebovala. Veškeré věci, které zde měla, byla nějaká kniha, pero z ptáka fénixe, kterým psala a několik zažloutlých pergamenů. Hůlku s sebou vůbec neměla.
Často se přistihl, že si hodně dlouho prohlíží a ona jako by to postřehla. Často mu pohledy oplácela, ale měl z nich mrazení. Ačkoliv se na ni usmíval, ona se ani jednou na něj neusmála. Cítil, jako by ho propalovala zrakem, jako by mu hleděla do mysli, do těch nejtajnějších myšlenek. Jako by si četla jeho myšlenky. Vždycky raději uhnul pohledem dříve, než by si stačila cokoliv přečíst, má-li tu moc.
Když hodina skončila, cítil se, jako by právě absolvoval týdenní trénink ve famfrpálu. Byl celý rozlámaný, zničený a unavený. Jako by tam dělal kdo ví co. Ale oni jen seděli v lavicích a pročišťovali mysl. Copak tohle tělo fyzicky unaví?
Harry se ohlédl přes své rameno a sledoval, jak se profesorka ladným krokem, tiše, vytrácí ze třídy a zanechává za sebou několik zvědavých pohledů.
„Co to bylo?!“ ozval se Ron, který taktéž, jako Harry, sledoval profesorku odcházet.
„Cs!“
Harry s Ronem už moc dobře věděli, co takové Hermionino cs znamená.
„No do toho, teď nám řekni, že jsme úplní tupci, že je to naše vina, protože nečteme knihy tak jako ty, Hermiono,“ začal Ron, „nebo raději ne, ušetři nás svých uštěpačných poznámek a rovnou vyval, o koho šlo. Já i Harry moc dobře víme, že ty to víš!“
„Vyčerpávající přednáška, Ronalde,“ Hermionin hlas nepřirozeně zhrubl.
„Ale teď vážně, Hermiono,“ Harry už to nemohl vydržet, jeho zvědavost byla neskutečná, „co byla zač ta osoba?“
Hermiona přeletěla pohledem z jednoho na druhého, „Já vím, že jste ji nemohli poznat. Nikdy jsme se o těchto bytostech neučili. Myslím, že jsem byla jediná z mála, která díky knih, poznala, o koho jde.“
„Tak už nás nenapínej-..“
„Dobře. Profesorka Grinhardová je vědma.“
„Vědma?“ Vyjekli Ron s Harrym najednou. To bylo už podruhé za dnešní den, co Harry vyslechl tohle slovo, ale naprosto nevěděl, co taková vědma obnáší nebo čím je vlastně jiná. Kromě toho, že má temně fialové vlasy a jantarové kočičí oči a velice světlou pleť jako magnólie.
„Ano, vědma.. copak jste ještě nikdy neslyšeli o vědmách? Opravdu ne?“
„Ne,“ hlesl Harry, „měl bych je snad potkávat na každém rohu?“
„To asi těžko. Vědmy jsou velice ojedinělé. Většinou jsou v každém státě jen čtyři.“
„Čtyři?“ otázal se zvědavě Ron, „Proč zrovna čtyři?“
„Protože Vědmy jsou strážkyně věží. Strážkyně světový stran a indisponují velice zvláštními silami, které si ani dobrý kouzelník nedokáže nikdy přivlastnit. Ani dědic mága,“ propíchla Harryho pohledem, „vědmy jsou velice vzácné. Jak jste si všimli, mají zvláštní vzhled. Ale jsou to stvoření, která nejsou jak na straně dobra, tak na straně zla. Preferují vyváženost a dokud se nestane, že jedna ze stran začne převládat, nestarají se o to, co se ve světě děje, pouze dále hlídají svou stranu hřiště. Víte, co tím myslím? Jsou prostě nepředvídatelné. V jednu chvíli mohou být milé a hodné, plnit různá přání, v druhé chvíli vám můžou zničit celý život. Není radno si s nimi zahrávat, jsou nebezpečné. A síly, kterými disponují..četla jsem, že je to většinou jeden ze čtyř elementů,“ pořádně se nadechla, aby moghla pokračovat ve svém monologu. „Nevím, co je profesorka Grinhardová za vědmu, jakou střeží stranu a jaký element ovládá, každopádně nám může hodně zavařit. Přesto však byly jen ojedinělé případy, kdy se vědmy nechaly zviklat na jednu ze stran. Jinak neslouží ani dobru, ani zlu, pouze se starají o to, aby byl ve světě pořádek a vyváženost všech sil. Jsou to jedny z nejmocnějších bytostí. Neumí čarovat jako my, kouzelníci, nemají hůlky a neučí se formule..nikdy nechodily do škol, jako jsou Bradavice..“
„To vysvětluje, proč neměla hůlku,“ špitl si spíš pro sebe Harry.
„Ony využívají právě takových věcí jako je právě tohle verbální kouzlosloví. Jejich čáry vychází z mysli a ze slov, ne z hůlky, kterou používáme my. Hodně častým jevem taky bývá, že umí číst myšlenky a vnucovat myšlenky..“
„Myslíš telepatie?“ ozval se ohromený Ron
„Ano, přesně tohle.“
„Mám z ní ještě větší strach, než předtím,“ dodal přiškrceně.
„Já si myslím, že je to něco úžasného!“ zvolala radostně jejich kamarádka
„Úžasného?“
„No jasně, kluci, vždyť tohle je jedinečná příležitost..kdy se vám ještě poštěstí vidět vědmu? Vidět bytost, která se straní lidí a která je tak vzácná? Je to něco neuvěřitelného, myslím, že je to ohromný zážitek, ne který jen tak nezapomenu.“
„Když říkáš, že mají takovou moc.. mohla by teda porazit Voldemorta?“ napadlo náhle Harryho
„Určitě, kdyby chtěla, tak proti ní Vol-demort,“ zasekla se Hermiona, i když už si nějakou dobu zvykala vyslovovat jméno Pána zla, „nemá žádnou šanci!“
„No a proč teda proti tomu něco neudělá?!“ ozval se znovu, ale naštvaně
„Poslouchal si vůbec, co jsem teďka říkala, Harry? Vědmy nestraní ani zlu, ani dobru, takže by bylo proti jejím konvencím, kdyby zničila Voldemorta. Pomohla by tak dobru a dobro by bylo v převaze.“
„A myslíš si, že když Voldemort terorizuje svět, že není v převaze?“
„To ano, ale asi v ne tak velké, ale do toho už ona nezasáhla, to se vyvíjelo vlastním přičiněním. Stejně tak, jako kdyby Voldemort padl a dobro by mělo nadvládu, taky by nic neudělala. Lidi se o to postarají sami a pokud se postarají sami, není to její věc. Jde o to, že ona do toho nesmí zasahovat, dokud by to nebylo opravdu akutní..zřejmě. Je to jako psaný zákon,“ hlesla dívka se střapatými vlasy s nadzdvihnutým obočím.
„Takže chceš říct, že i kdyby se svět bortil a Ty-víš-kdo,“ ozval se Ron, který celou dobu jejich rozhovor poslouchal, „ho ničil a drancoval a pomalu by z něj nic nezbylo, že by nezasáhla?“
„Nejspíš ne, i když..pokud by bylo zlo opravdu v takové převaze, nejspíš by bylo její povinností udělat zase pořádek, a to tak, aby byla zase rovnováha,“ zapřemýšlela Hermiona, „nejlepší na tom je, že vědmy bývají imunní proti kouzlům kouzelníků, ale kouzelníci vůči jejich vlivu ne.“
„Takže nás vlastně mají v hrsti,“ zkonstatoval suše Ron.
„Tak nějak.“
„Takže kdyby na ni třeba Voldemort vyslal Avadu, tak by se jí nic nestalo?“
„Myslím, že ne,možná by to mělo nějaký lehký účinek, něco jako pro nás lechtací kouzlo, protože Avada Kedavra je nejsilnější kletba, jaká existuje, ale asi by určitě nezemřela.“
„Takže jsme se vlastně dozvěděli, že nás učí bytost, která nám může úplně zničit život, která nás má v hrsti, tak nějak ovládá svět, ovládá nás a všechno kolem a jediným lusknutím nás může poslat do horoucích pekel, my proti ní nic nezmůžeme a jsme bezradní, není to skvělé?“ zazněl ironicky Ron. „Myslím, že budu poctivě dělat domácí úkoly, protože bych si ji nerad zprotivil nebo ji naštval, co kdyby mi pak vykouzlila třetí oko.. to by bylo vážně v háji!“
Harry se nad Ronovými úvahami trošku pousmál. Jistě měl pravdu, opravdu nebude snadné být v místnosti s takovou osobou. Osobou, která vlastně ani nemá city, když nechá svět ničit Voldemortem, nechává hladovět děti v Africe a udržuje pouze vyváženost. Nemá city, když nechává lidi trpět.“
„Mám takový pocit, že máme co dočinění s bezcitnou mrchou.“
„HARRY!“ spřáhla ho Hermiona. „Kdyby tě slyšela..“
„Tak to bych měl asi místo nohou golfové hole,“ zazubil se.
„To není směšné!“
Celý den Harry nemohl myšlenku na Alegru Grinhardovou vypustit z hlavy. Pořád musel přemýšlet nad tím, kolik má ta žena-vědma moci a síly. Co všechno dokáže a co může udělat. Mohla by taky srovnat Bradavice se zemí. Ale taky by jedním pohybem ruky mohla poslat Voldemorta pod kytky.
Seděl v nebelvírské věži v křesně u krbu. Vedle něj seděla Hermiona a četla si, jako obvykle, nějakou knihu. Byli ve škole teprve nějaký týden a Hermiona už si stačila v knihovně propůjčit několik desítek knih, které podle jejich slov, ještě nečetla. Ron naopak seděl opodál a hrál s Seamusem kouzelnické šachy. Chudák Seamus zatím prohrál každou hru, protože Ron byl v šachách opravdu velice dobrý. Jeden z nejlepších hráčů, jaké Harry kdy poznal.
Z přemýšlení ho vytrhl zvuk kroků, který šel slyšet skrze zeď, jak se blíží k obrazu buclaté dámy. Nevěnoval tomu přílišnou soustředěnost, ale po chvilce si všiml, že ty kroky patřily někomu důležitému..
„Siriusi!“
„Ahoj Harry, Hermiono,“ otočil se směrem k dívce.
„Co tady děláš?“
„Přišel jsem se na vás podívat a také jsem přišel Hermioně navrhnout jednu nabídku. Jako ředitel vaší koleje je to mou povinností.“
„Nabídku?“
V ten moment se k nim přišoural i Ron, kterého už přestalo bavit pořád vyhrávat. „Ahoj Siriusi.“
Sirius na znamení pozdravu pokývnul hlavou a dále pokračoval v tom, co měl na jazyku. „Hermiono, na naší školu přišla nabídka na výměnný studijní pobyt. Z každé koleje je vybrán jeden z nejlepších žáků a je mu navržena nabídka ke studiím v zahraničí. Společně s profesorem Brumbálem jsme se shodli, že pro Nebelvír jsi to ty, proto jsem dnes tady.“
Hermiona odložila knihu a nebyla schopná slova. Bylo však na ní vidět, že ji to velice zajímá. Harry s Ronem si vyměnili významné pohledy.
„Co to obnáší a kdy bych jako.. a kam vůbec?“ vychrlila na Siria několik otázek.
„Tento rok probíhá výměna se třemi školami. Jedna z nich je v Americe, jedna v Austrálii a ta třetí je v Kanadě.Ke každé bys dostala dostatečné podklady. Mám dojem, že jedna z těch škol je na Floridě, ale nejsem si jistý. Ale vím, že ta australská je v Sydney.“
„Páni,“ hvízdl Ron, „Až tak daleko?“
„Ano, ale výměna se týká až druhého pololetí, jen do května, závěrečné zkoušky by si skládala zase zde. Máš čas do Vánoc na rozmyšlenou. Nemusíš to brát, pokud nebudeš mít zájem, tak to nabídnu někomu jinému. Jde o to, že místo tebe by sem přicestovala studentka, dejme tomu, ze Spojených států, na necelý půlrok by si mohla poznávat zvyky v tamějších školách, mohla by ses něco přiučit od nich a taky bych jim mohla ukázat, jak to tady chodí,“ zašátral v kapse a vytáhl nějaký formulář, „tohle by bylo pro tvé rodiče, samozřejmě s tím musí také souhlasit, pokud ještě nejsi zletilá, což ještě nejsi. Ale do Vánoc, myslím, budeš, ne? Přesto ti to dávám, abych měl jistotu.“
„Ano, budu mít sedmnáct v říjnu. A kdo byl navrhnut z vedlejších kolejí?“ Hermiona vděky přijala nažloutlý pergamen a prohlídla si jej.
„Z Mrzimoru, tuším, Ernie MacMillan, z Havraspáru byla navrhnuta Cho Changová, ale ta nabídku nepřijala a rovnou ji odmítla,“ Harry se při vyslovení jejího slova zadrhnul, opravdu je Cho tak dobrá studentka? Nikdy mu to tak nepřišlo. „Takže tu nabídku dostal Terry Boot, ze Zmijozelu Scarlett Burgesová a z Nebelvíru ty, Hermiono,“ pokračoval Sirius, „tak co, líbilo by se ti to?“
„Myslím, že si to promyslím,“ zahlaholila Hermiona, ale přesto Harry na jejím výraze rozpoznal, že je pro ní tato nabídka velice lákavá. Znal ji až moc dobře na to, aby to odmítla, přestože teď dělá drahoty. Za pár dní se definitivně rozhodne, že pojede a oni na půl roku ztratí kamarádku a vrbu, která jim vždycky pomáhala s učením.
Ron se vedle Harryho jen zavrtěl. Harry věděl, že Ron myslí na to samé a má obavy, protože ví, že bez Hermiony nemá šanci tento ročník zvládnout.

119 komentáře “9. kapitola – Vědma, rovnováha a návrh”

Napsat komentář: Blanch Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..