9. kapitola – Nesplněná mise

Petr se s velkým uff posadil do trávy pod stromem, kde s kamarády sedávali od první chvíle, kdy začalo svítit slunce a zem se trochu ohřála. Na to, jak se otevřeně snažil být podporou, se Removi trochu stranil. Jako by se navenek tvářil hrdinsky a kamarádsky, ale uvnitř si nebyl vlastně jistý ničím.
Nikam s ním nechodil sám a téměř pokaždé si sedával tak, aby na něj viděl. Ale neznamenalo to, že by s ním přestal mluvit nebo že by se dokonce přestal smát. Jen se měl podivně na pozoru.

 

„Myslel jsem, že to nezvládnu,“ ještě teď se mu třásly ruce. Poslední zkouška z historie kouzel mu dala pořádně zabrat, jelikož si za celý rok nedělal zápisky a musel to všechno dohánět poslední týden před zkouškami.

„Já jsem si zase myslel, že mě Morisnová nenechá prolézt,“ odfrkl si Sirius.

„Spíš tě tu nechtěla mít o rok déle, než musela,“ zavtipkoval Remus.

Měl pravdu, to Siriuse taky napadlo. Přece by si nezadělávala na další starosti, když ho může s odřenýma ušima nechat projít, jen aby ho tu nemusela trpět o rok navíc. Na druhou stranu Sirius cítil, že jí to ubližování studentům dělá ohromně dobře a zase by byla ráda, kdyby tu Siriuse mohla mít déle, protože by se na něm víc vyřádila. Raději na to ani nemyslet.

„No, mě taky neobdarovala zrovna nejlepší známkou,“ James ležel ve vysoké trávě, poddával se slunečním paprskům a v puse žužlal stéblo trávy.

„Kamaráde, pořád tě ohodnotila přijatelnou, to je rozhodně lepší, než moje mizerné, které sotva stačí k tomu, abych postoupil do dalšího ročníku. Nechci ani pomyslet na to, že ten hnusnej Slizák má určitě vynikají jen za to, že dýchá.“

„No jak jinak,“ potvrdil mu James. „Morisnová moc dobře ví, že jsi na Lektvary docela dobrý, ale prostě tě nemá ráda.“

„Zato já jsem si užil obranu, co vy pánové?“ Remus ještě stále v rukou držel několik knih.

„Jo, to máš pravdu, Remusi, z obrany mi Brumbál dal výbornou, tomu předmětu se nic nevyrovná. Ani jsem se na něj nemusil nic učit,“ James nikdy nezakrýval to, že k Brumbálovi vzhlíží. Byl pro něj vzorem dokonalého profesora. A Brumbál byl na škole hodně oblíbený, hlavně mezi studenty Nebelvíru.

Nikdo si v jeho hodinách nedovoloval vyrušovat a vždycky měl přirozenou autoritu. Byl to inteligentní a moudrý muž, nebylo divu, že to byl největší čaroděj všech dob a nejlepší ředitel a učitel, kterého kdy Bradavice měly.

„Hele, kluci, měli bychom dneska naposledy něco provést, jako oslavu na konec roku. Zítra už jedeme domů,“ navrhoval Sirius a blýskalo se mu přitom v očích.

Petr se začal hihňat. „Co takhle Slizoun? Už dlouho nedostal co proto.“

„Máš pravdu, Péťo, se Snapem se můžeme pořádně rozloučit, ať na nás přes léto nezapomene,“ smál se James.

Remus nevypadal, že by se mu to zrovna líbilo, ale nic nenamítal.

 

Když šel Remus naposledy do knihovny, aby vrátil všechny knihy, které si půjčil, zrovna v dáli v rohu seděl Severus Snape, student, na kterého jeho kamarádi kuli pikle. V Remusovi se strhával vnitřní boj, má za ním zajít a upozornit ho a zradit tím své jediné kamarády, ale zachovat si tak svou čest, nebo má raději mlčet a dělat, že o ničem neví? Zachovat si tak dál své přátelství s Jamesem, Siriusem a Petrem? Nakonec duel s odvahou prohrál a raději se tiše přikradl k nejbližší knihovničce a všechny knihy postupně vrátil.

Severus si ho přitom prohlížel, jako by mu četl myšlenky a věděl, o čem Remus zrovna přemýšlí. Letmo se na něj svýma šedozelenýma očima podíval a rychle zase uhnul. Měl pocit, jako by se něčím zpronevěřoval. Musel rychle odejít, přímo před zrakem Snapea se nějak necítil pohodlně.

Při odchodu však narazil na Siriuse, který přišel vrátit snad jedinou knihu, kterou si za poslední půlrok půjčil. Nikdy si nemusel chodit nic půjčovat, protože si vždycky příslušné knihy půjčoval Remus, který je zase půjčoval Jamesovi a Siriusovi. A oba dva věděli, že jim Remus nikdy neřekne ne.

 

„Čau Remusi, šel si vrátit všechny ty bichle, co sis popůjčoval?“ popichoval ho kamarád.

Remus byl na tohle zvyklý, zakroutil hlavou a pobaveně se usmál. Chtěl ihned odejít, ale Sirius mu v tom zabránil: „Počkej, počkej, a heleďme…kdopak nám to tam sedí?“ jeho oči směřovaly ke komu jinému, než k Severusi Snapeovi.

Lupin hned věděl, že se schyluje k průšvihu.

„Prosím tě, Siriusi, pojď, nevšímej si ho. Snad nechce tady v knihově vyvolávat konflikty, knihovnice tě zabije.“

„Já vím, ale nedá mi to,“ odložil knihu na nejbližší stolek a šel přímo za zmijozelským studentem.

„Nazdar Slizoune,“ opřel se o jeho stůl.

„Co chceš?!“ podtón znechucení a opovržení se nedal přeslechnout, hned mu bylo jasné, že ten protivnej Black nepřišel jen tak na pokec.

Chtěl si ještě na poslední chvíli vychutnat svou přesilu. Ale Snape byl odhodlaný prát se do posledního dechu. Přece se jen tak jednoduše nevzdá.

„Siriusi, prosím tě,“ došel k němu Remus a chytl ho za paži, chtěl ho odtáhnout pryč. „Nech toho, pojď, nech ho v klidu.“

 

Tohle Snapea ještě víc vytočilo, ten nuzácký ubožák Lupin se ho snažil zastávat a chránit ho. Co si o sobě myslí? Snape instinktivně vložil ruku do kapsy a chytl pevně hůlku do ruky. Black nevypadal, že by chtěl něco udělat, ale i tak je lepší být připraven ve chvíli, kdy jsou nepřátelé nablízku.

Zřejmě Black na svého kamaráda hodně dal, protože se bez řečí zvedl a odešel někam za roh.

 

„Proč si mě ho nenechal vyřídit, byl sám a nepřipravený.“

„Ale no tak, když už nutně musíš něco provést, tak si to nech, až budete v soukromí, tady by z toho byl malér. Víš, že už tak jsme oproti ostatním kolejím s body pozadu, ještě by si schytal poslední školní trest s Morisnovou, to bys chtěl?“

„Máš pravdu, Remusi,“ nic nenamítal, vrátil knihu zpět na své místo a společně odešli na svou kolej sbalit si své věci k zítřejšímu odjezdu.

 

Večer je čekala poslední večeře tohoto roku. Síň byla v barvách Zmijozelu, protože letos vyhráli jak famfrpálový pohár, tak i školní pohár. Siriuse i Jamese to hrozně dožralo.

„Podívej se na tu káču,“ ukázal Sirius prstem na svoji sestřenici Bellatrix, seděla vedle Luciuse Malfoye, mladíka s ostrými rysy a téměř bílými vlasy, který s ní chodil do ročníku.

„Kéž by se kousla do toho svého jazyka a vlastním jedem se otrávila!“ pokračoval.

Bellatrix se zeširoka usmívala, přes rameno měla přehozenou velkou zeleno stříbrnou vlajku Zmijozelu a škodolibě se dívala k nebelvírskému stolu, konkrétně očkem pokukovala po Siriusovi.

„Však my jim to příští rok natřeme,“ ohlédl se James, „uvidíš!!“

„V to doufám.“

„A na závěr, než milí studenti, kolegové,“ pokynul Brumbál do všech stran, „půjdeme spát, bych vám všem pogratuloval k úspěšnému zakončení tohoto roku. Všichni jsme rádi, že jste to zvládli. Jsou před námi prázdniny, a tak vám všem přeji krásné léto a ať se zde zase v plném počtu sejdeme zdraví prvního září. Pátým a sedmým ročníkům chci sdělit, že výsledky OVCE a NKÚ vám budou zaslány v létě.“

 

Davy studentů se hrnuly ke vchodu, aby byly co nejdříve ve svých komnatách.

Čtyřka kamarádů však nikam nespěchala, ještě je čekal poslední úkol.

„Máš tu ten plášť, Jamesi?“ James Potter odhalil svůj bradavický hábit, pod ním byl schoulený starý ošuntělý plášť, neviditelný plášť.

„No výborně,“ koukl Petr ke zmijozelskému stolu, „Slizoun tam ještě je.“

„Fajn, bude jednodušší ho stopovat, když půjde, až nakonec.“

Jakoby však Severus Snape vycítil, že se něco má stát. Bylo mu až příliš podezřelé, že Potter, Black, Pettigrew a Lupin ještě stále sedí i stolu a kdo ví na co, čekají.

Rozhodl se, že raději rychle vezme nohy na ramena. Ve dveřích byly ještě proudy studentů, Snape se zapasoval mezi ně. Zmizel jim hned z očí.

„Do prdele,“ ulevil si Sirius, „kam zmizel?“ Všichni čtyři se zvedli a zašli za roh.

„Víte co?“ Remus se najednou odpojil, „mně není zrovna nejlíp, půjdu si raději už lehnout,“ vypadal opravdu strašně. Všichni tři věděli, že se blíží úplněk a Remus se musel pořádně vyspat.

„Dobře, kamaráde. Nečekej na nás, kdo ví, kdy se vrátíme.“

„Dobrou noc,“ Remusovi se ulevilo. Sice byl opravdu unavený, ale hlavně nechtěl být svědkem toho, jak zase ti tři tomu chudákovi něco provedou.

Petr, James a Sirius přes sebe hodili neviditelný plášť. Studenti se pomalu rozcházeli do svých kolejí.

„Víte někdo, kde je zmijozelská kolej?“

„To nevím, Péťo, ale mohli bychom se tam dostat pomocí jeho,“ ukázal Sirius prstem na zmijozelského studenta, nejspíš z nějakého vyššího ročníku, poněvadž byl dost vysoký a statný.

 

Jak všichni tři předpokládali, zmijozelská kolej byla ve sklepení. Student, který je tam zavedl a který jim také tím i vyzradil heslo ke vstupu, si šel lehnout. Náhle se jim naskytl pohled na zmijozelskou společenskou místnost. Byla dlouhá, nízká a měla hrubé kamenné stěny, ze stropu visely kulaté zelenavé lampy, uprostřed byl krb, kolem kterého byla shromážděna vyřezávaná křesla.

„No a jak se teď dostaneme do komnaty, kde spíš Slizoun?“ zašeptal Sirius Jamesovi do ucha, „Je tu plno chodeb, vidíš,“ ukazoval prstem, „jak poznáme, která je pro první ročníky, a ve které spí Slizoun?“

„To netuším, budeme to muset projít.“

Všichni tři se zarazili, do místnosti totiž vešel Lucius Malfoy, sebral z křesla nějakou věc a zase se vytratil v jedné z chodeb.

„Výborně, rychle za ním!“ chlapci následovali Luciuse až na konec dlouhé chodby, která je zavedla do chlapecké místnosti, která však nebyla pro první ročníky. Byla pro vyšší ročníky, nechápali, co tu ten zpropadený kluk dělá, ale všimli si, co to z toho křesla vzal. Byl to měšec s penězi. Kluk, kterému Malfoy dal onen měšec, mu podával jakousi krabici s neznámým obsahem.

„Je tam všechno, jak jsme se domluvili?“ řekl ledově Malfoy

„Jasně, myslíš, že jsem tě okradl?“

Lucius Malfoy pozvedl víko krabice, malou škvírou James uviděl, co se v ní skrývá. Bylo tam několik ampulí s podivnými křiklavými obsahy a nějaké pytlíky, co velice podivně páchly.

„Na co to vlastně potřebuješ, Malfoyi?“

„Nestarej se, peníze si dostal, tohle už je má věc.“

„Jak myslíš!“

Malfoy se obrátil a šel do svých komnat.
Jak posléze kluci zjistili, nebyl vůbec na pokoji ani Snape. Nemělo smysl na něj ani po hodině čekat.

 

Bylo už pozdě, tak to nakonec vzdali. Vrátili se přes kamennou společenskou místnost, přes sklepení a pohyblivé schodiště až do nebelvírské věže.

Všichni tři si sedli do křesel u ohniště. Všichni nebelvírští už šli spát, nejspíš byli moc unaveni a navíc museli zítra brzo ráno vstávat, aby stihli bradavický expres do Londýna.

 

„Co myslíš, že v tom měl?“ vyřkl Sirius nahlas otázku, která se honila hlavou každému z nich.

„Neopovažuju se hádat,“ přiznal James.

Ani jednomu z nich nevadilo, že mise se nezdařila a že vůbec Snapea nenašli. To, co se jim naskytlo samo, je úplně odrovnalo. Myšlenky teď směřovaly jinam.

„Taky si myslíš to co já?“ Sirius chtěl vědět, jestli to nebyla jen jeho představivost, jestli to co tam viděli, se opravdu stalo.

„Podle toho, co si myslíš,“ oba dva šeptali.

Petr jen nemluvně seděl v křesle a kousal si prsty.

„Ty ampule, lahvičky a sáčky…to, co tam měl…bylo to moc podezřelé.“

„Myslíš, že chce někoho otrávit?“

„Určitě to nebyl jen bylinkový čaj!“ Sirius byl vyvedený z míry, věděl, že žáci ze Zmijozelu jsou podrazáci, nedá se jim věřit a že jsou to pěkné zmije, ale nikdy by ho nenapadlo, že si bude jakýkoliv student kupovat nebezpečný jed, i kdyby šlo o někoho ze Zmijozelu.

Zavtipkoval, aby uvolnil atmosféru: „Pokud chce někoho otrávit, doufám, že je to aspoň Morisnová.“

James i Petr se usmáli, ale nebyl to ten klasický uvolněný smích. Opravdu jim moc do smíchu nebylo.

„Nebudeme to řešit, vlastně jsme to vůbec neměli vidět. Nikomu to říct nemůžeme, jak bychom asi vysvětlili, že jsme v tuhle dobu byli ve zmijozelské koleji?“ James to už musel ukončit, nemohli nad tím celou dobu přemýšlet.

„Jasně. Třeba tím vůbec nikoho otrávit nechce, třeba jen sbírá jed. To víš, někdo sbírá čokoládové žabky, kartičky…no a někdo jed…“ mávl Sirius rukou.

„Třeba to vůbec ani jed nebyl, ale javorový sirup, prášková zmrzlina, kondicionér na vlasy, pleťová maska, bezový čaj a… já nevím, třeba…hmm…nějaké lektvary na žaludeční vředy…“ nadnesl Petr.

„Jo,“ James už se ale opravdu musel smát. „Třeba má známé v Kanadě…a ještě k tomu je lempl na lektvary.“

„V tom případě tam mají zajímavé křiklavě oranžové javory,“ usoudil Sirius.

„Víte co, kluci, pojďte spát. Zítra na to zapomeneme, vůbec to není naše věc. Pokud chce někoho otrávit, tady už to neudělá. Třeba to používá na krysy,“ James se sám v duchu zasmál té myšlence.

„To by mě zajímalo, proč by za takové prachy kupoval tak drahý jed… jed na krysy stojí pár svrčků.“

„Třeba mají doma strašně velké krysy. Jako kapybary. S velkýma zubama. Špatně se hubí,“ doplnil to nadějně Petr a trochu mu cukaly koutky.

Nikdo z nich neudržel vážnou tvář a zasmáli se nahlas.

Ale Siriusovi to stejně nakonec nedalo: „Jeho rodiče si určitě umí doma uvařit jed na krysy.“

„Nech toho,“ vzdychl James. „Neřeš to, třeba mají doma vážně nějaký zmutovaný krysy, co měří až dva…už se tím netrap,“ zvedl se z křesla. „Pojďte, půjdeme spát. Remus už má určitě půlnoc.“

„Chudák, zase se blíží úplněk.“

„Někdo je náměsíčný, někdo je vlkodlak…ten měsíc dokáže ale lidi potrápit, co?“ usmál se James

„Přesně. On je to vlastně takový náš náměsíčník,“ vycenil zuby Sirius.

James se na chvíli zamyslel, jakoby ho zrovna něco napadlo, ale pak se z přemýšlení vytrhl. Sehnul se k zemi a sebral z ní svůj neviditelný plášť. „No vy dva, já jdu teda na kutě, snad Remuse nevzbudím.“

„Počkej, my už jdeme taky,“ zvedl se Petr a vzápětí i Sirius.

 

 

Zpáteční cestu si razili opět loďkami, Petr už nevypadal tak bledě, docela si tu jízdu vychutnával, koneckonců bylo jasné slunečné ráno. Na nádraží poblíž Bradavic už na ně čekal nachový vlak, kterým odjeli na nádraží King´s Cross, na nástupiště 9 a ¾.

„Podívej se Jamesi, tady jsme se poznali,“ ukázal Sirius, „a taky jsme tu poprvé potkali Slizáka.“

„Vzpomínám.“

 

Jeli poměrně dlouho, ale v Londýně byli o něco rychleji, než když jeli poprvé do Bradavic. A když dorazili do cíle, bylo ještě světlo.

„Bude to zvláštní, kluci, dva měsíce se nevidět. Moc se mi to tu s vámi líbilo,“ Remus byl celý posmutnělý.

„Jo, bylo to fajn,“ přitakal Petr.

„Vidíš, Peéťo, ani to tak s námi hrozné nebylo, co?“ šťouchl do něj Sirius přátelsky.

„Někdy bych tě zabil, ale bylo to fajn.“

Zasmáli se.

„A rok je za námi, strašně rychle to uteklo,“ James se ohlédl vzad. Na peróně už na něj čekali rodiče. „Ale nemáš pravdu, Remusi, že se neuvidíme dva měsíce. Protože vás všechny zvu na prázdniny k nám. Máma s tátou budou určitě moc rádi,“ zamával jim. „Musím jít, tak zatím a napíšeme si, buďte v kontaktu, abychom se domluvili na datu,“ usmál se James a odběhl za rodiči.

„Dobrá, já taky musím jít, už tam na mě čeká mámin poskok, jak jinak. Nečekal jsem, že by se někdo z naší rodiny osobně obtěžoval ujistit, že ještě dejchám,“ popadl své věci. „Mějte se kluci. A ty Remusi, drž se.“

 

Nakonec tam zbyl jen Petr s Remusem, na Petrovi bylo vidět, že je nervózní, protože je po dlouhé době s Remusem sám.

„Petře,“ oslovil ho a chlapec se trošku vylekal. „Nemusíš se mě bát, Já pro tebe vážně nejsem nebezpečný. Pokud se mnou nejsi v jedné místnosti, když je zrovna úplněk, tak se opravdu nemáš čeho bát.“

Petr přikývl: „Já to vím, já si jen musím prostě zvyknout. Na našem přátelství to nic nemění.“

„Chápu, málokomu se stává, že má za kamaráda vlkodlaka,“ usmál se Remus, „tak ti teda přeju hezké léto, než se zase uvidíme u Jamese. Já už musím jít, máma s tátou jsou támhle,“ ukázal.

Petr se otočil a koukl na Remusovy rodiče, rozhodně by netipoval, že budou vypadat takhle. Vždycky si myslel, že Remusova rodina je sice poměrně vážená, ale chudá. Tihle dva rozhodně nevypadali, že by měli nedostatek peněz. To jen Remus – kdo ví, z jakého důvodu – nosil ošuntělé oblečení a svršky.

„My se bohužel nejspíš neuvidíme celé dva měsíce, protože jedu s rodiči na dovolenou do Německa, za tetou Frídou,“ zahuhlal otráveně. „Závidím vám to.“

„V tom případě,“ Remus mu podal ruku. „Přeju ti moc pěkné léto, Petře. Třeba to nebude tak strašné. Poznáš aspoň trochu zahraniční kultury.“

„Díky, kamaráde. Tobě taky.“