8. kapitola – Polibek

Tak a tady je ta slibovaná kapitola. Konečně jsem vyhrála na kopírkou a mohla to nascanovat, jsem na sebe hrdá, protože se mi povedl nakreslit tenhle obrázek, což bych ještě před pár dny netušila, že to dovedu :))) Nevšímejte si mě, jen melu..ale spokojeně :))) Tak…ignorujte chyby a překlepy, jako obvykle má úvodní řeč :))) Tak zde to máte.

---

Nevnímáš a snad nevidíš,

že já si v sobě stavím mříž

a pod ní ještě pravou zeď,

to je má odpověď.

Tak žádnej řev a žádnej pláč

a žádnej děsnej srdce rváč

a žádný scény zoufalý,

co tě povalí.

Nechci řvát tu jak husa pitomá,

to si fakt, lásko, nechám na doma.

Kdo to řek, snad ne já, asi já,

že je láska krásnej cit.

Láska bodá jako nůž,

tak ať táhne už chci mít klid.

To si piš, vzpomínám,

na tvý řeči prolhaný,

ty si těžkej pohodář

a já brečím si do vany.

***

„Nezapomeňte, že čas odevzdání se blíží, příští hodinu si od vás vyberu pojednání, které jsem vám před nějakou dobou zadal, bude to jedna z nejdůležitějších známek pro OVCE, tak na to dbejte,“ promlouval do duše studentům šišlavým hlasem profesor Muray.

Ginny se nenápadně ohlídla po mladíkovi, který seděl před ní. Ten si byl vědom jejího pohledu a okem k ní zabloudil taky. Když si toho všimla, přikývnul.

***

„Jsem na tebe hrdá, Severusi Snapee.“

„Proč?“ usmál se

„Že si to semnou vydržel,“ zašvitořila zrzka, v poslední době se rozhodla, že mu bude často lichotit. „Mimochodem, měl by ses smát častěji, moc ti to sluší,“ nevěděla, jestli to už nepřehání, ale na druhou stranu to byla pravda. Severus se opravdu hezky smál, ale v této pozici jej nebylo tak časté uvidět.

„Díky,“ zašeptal nesměle.

„A teď, když jsme to konečně celé dopsali, nechtěl by sis zahrát Prší?“

„Ale jo,“ přiznal pobaveně Severus po chvíli.

Ginny se spokojeně usmála. Mávla hůlkou a jediným pohybem způsobila, že se na stole objevily karty.

Severus ji celou dobu zaujatě pozoroval. Ginny si teprve při míchání uvědomila, že se jí třesou ruce, i když nevěděla proč. Byla nervózní. Ale kvůli čemu, z jakého důvodu? Možná pro to, co se mu chystala říct, možná protože tu byla právě s ním.

Každému rozdala čtyři karty.

„Jeď první,“ oznámila nesměle

Severus zarytě hledící do stolu k ní stočil oči a tiše přikývnul. Líznul si kartu, ale ve tváři nedal nic znát. Tvářil se kamenně.

Ginny ho tiše zkoumala, ale nevyzkoumala jediné gesto, jediné hnutí. Byl nevypočitatelný.

Takto to trvalo několik her, jež Ginny těsně prohrávala, ale vůbec se jí to nelíbilo. Další dvě hry Severus tak tak prohrál, ale Ginny vůbec netěšilo, že s ním vyhrává jen o takový chlup.

Severus seděl naproti ní a tvářil se nadmíru sebevědomě a nepohnul ani brvou, natož aby promluvil.

Jeho společnice se už cítila poněkud vykolejená. Rozhodla se, že si s ním zahraje poslední hru a byla si vědoma, že už si spolu nikdy nezahrají. Kdo s koho.

Ale přece. Kdo by stál o společnost mrzutého, nepříjemného, nemilého a protivného Severuse Snapea? Nesnesitelného chlapa v dospělosti, jenž si každý svůj mindrák léčí na studentech a knihomola, který se neumí pořádně bavit.

Tahle poslední hra byla zdlouhavá. V kupce téměř nezbývaly žádné karty a Ginny připadalo, že Severus Snape hru záměrně prodlužuje.

Chvilku na něj mlčky pohlédla a pozorovala každý záhyb v jeho tváři. Když v tom…

…když už si myslela, že má téměř vyhráno a měla v úmyslu do pole vhodit pikové eso a následovně pikovou sedmičku, aby Severuse potopila, on do pole vhodil pikového krále, kterého nelze ničím přebít. Hru jí překazil, donutil ji vzít si několik karet a hned na to hodil na kupku dalšího stejně takového krále v černém hávu.

Dívka s jasně zrzavými vlasy málem vzteky rudla. Její tvář začínala nabírat stejných barev jako její vlasy.

Jak nad ní mohl vyhrát takový amatér???!

Sejmula několik karet, ale už to bylo zbytečné, Severus prostě vyhrál, jelikož v ruce nedržel nic.

Po chvíli prolomila ticho: „Přiznej se, Severusi, tys cvičil!“

Černovlasý mladík se škodolibě usmíval. „Možná,“ viděl, jak to jeho kolegyně těžko vstřebává a rychle dodal, „ale to bylo jen nesmírné štěstí.“

„Ne, přiznávám svou porážku,“ klesla pobaveně a vzala do ruky pikového krále, který pro ni znamenal zkázu. „Ale víš, Severusi, že je ti velice podobný? Opravdu vypadáš jako pikový král,“ zazubila se a Severus taktéž. Snad poprvé v životě se usmál tak mile a od srdce. Ginny ho nikdy neviděla se takto smát. Jako dospělý chlap, kterého znala, by spíš vypadal jako šašek, ale tenhle Severus, tomuto to strašně slušelo, až jí to zaskočilo, poněvadž v břiše pocítila zvláštní pocit, který ji pěkně dlouho nedoprovázel, naposledy před rokem, než zemřel Harry.

„No,“dodala, „tohle je zřejmě naše poslední hra,“ musela si přiznat, že jí to bylo líto.

„Hmm,“ zaševelil rádoby znuděně tmavovlasý Zmijozelák.

Ginny opatrně vstala. „Severusi…,“ ztišila hlas.

Zvědavě se na ni otočil a ruka mu sklouzla podél těla. Ona však vypadala, že se nemá k odpovědi. Mlčenlivě to ustála, až nakonec zřetelně pronesla. „Ale nic, jen, že jsem s tebou moc ráda trávila čas.“

Nebylo to téměř slyšitelné, ale Severus Snape, aniž by si to uvědomil, vyslovil svou myšlenku nahlas: „Já taky!“

Venku se pomalu stmívalo, seděli v knihovně a byli mezi posledními. Za knihovničkou byl poslední pár holek z nějakého nižšího ročníku, které už si taky pomalu balily věci.

Tiché nashledanou k nim dolehlo až ke stolu, načež si oba dva uvědomili, že teď už jsou opravdu poslední v knihovně a každou chvíli by je měla jít knihovnice odprovodit z místnosti. Stáli naproti sobě a prohlíželi si. Oba dva pravidelně oddychovali, očima se vpíjeli do očí toho druhého, ale nikdo z nich nic neřekl.

Ginny přistoupila blíže k Severusovi a vztáhla k němu ruku. Překvapeně otevřel ústa, ona si ale z jeho dlaně však podala štos pergamenů a zkoumala ho.

„Máme toho hodně, myslím, že nejlepší hodnocení nás nemine,“ špitla a záměrně se na Severuse nepodívala.

„A-ano, taky myslím, byla to dobrá spolupráce.“

„Konečně si to přiznal, Severusi? Představ si, že by si musel psát úkol třeba s Jamesem Pottrem,“ usmála se nevinně.

„Musel bych ho zřejmě zabít, nesnáším ho a on nesnáší mě!“

„Já vím,“ dodala, „jsi hodný, že si vydržel semnou u jednoho stolu, i když si věděl, že jsem z Nebelvíru.“

„Ty jsi jiná,“ zašeptal.

„Jak to myslíš?“ otázala se Ginny

„Dá se s tebou dobře vycházet a i když to nerad přiznávám, docela máš smysl pro humor a ty karty…“

„Raději už nic neříkej, chci si to takhle pamatovat. Byla to naše poslední spolupráce a já chci mít vzezření, že si opravdu byl semnou rád a ne, že to byla pro tebe povinnost,“ její hlas náhle ztvrdnul.

Zmijozelský student na ni upřeně zíral s otevřenými ústy, kterými hned na to proniklo nesouhlasné zavrčení, tolik ho charakterizující.

„Co se děje?“

„Nic,“ zavrčel znovu, „už nebudu nikomu skládal lichotky, je to zbytečné!“

„Ale no tak, Severusi, já vím, že to nebyla taková hrůza a že ses docela bavil. Ty karetní partie byly výborným zakončením dne, ale ne vždycky si byl ochotný si semnou Prší zahrát. Nevím, co ti kdy přelítlo přes nos, ale mrzelo mě to.“

„Omlouvám se,“ zaznělo z jeho úst. Ginny ztuhla a nevěřícně na něj pohlédla. To bylo poprvé v životě, kdy ho slyšela se kvůli něčemu omluvit. Myslela si, že tato slova Severus Snape ve slovníku nemá. Nikdy by jí nenapadlo, že se jí někdy za něco omluví.

Nechápala, co to dělá, ale přistoupila k němu blíž. Zřejmě se musela zbláznit, protože tohle by jí nikdy ani ve snu nenapadlo, nikdy by si nepřiznala, že by tohle někdy chtěla udělat a zrovna Severusi Snapeovi. Přikročila k němu tak, že byli od sebe sotva deset centimetrů a jemně se svými rty otřela o jeho pravou tvář.

„A já děkuji,“ zašeptala, sotva jí bylo slyšet.

Severus obrátil obličej k jejímu. Prozíravě propichoval její zorničky, načež se k ní sklonil. Nad nimi se vznášela vůně bylinek. Ze Severova hábitu bylo cítit několik ingrediencí, které Ginny omamovaly mysl. Přivřela slastně víčka a vdechovala tu omamnou vůni, když v tom Severus využil situace a přilepil se svými rty na ty její. Hladově se vpíjel do dolního rtu, přitom se ho však dotýkal něžně. Co ho ale víc překvapilo, než samotný polibek, ke kterému se přemluvil, ona mu jej opětovala taky.

Uběhlo několik desítek vteřin a oba se od sebe odlepili. Ginnina ruka ihned doputovala na hrudník, na místo, pod nímž se skrývalo srdce.

Severus čekal, zda něco neřekne. Ale neřekla.

Po chvilce, když se vzpamatovala z počátečního šoku, ho čapla rukou za černý hábit a přitáhla si jej k sobě a naléhavě přitiskla svá ústa k jeho.

Ani jeden netušil, kdy by tohle všechno skončilo, kdyby…

„…ehm, ehm!“ špička vysokých bot klapala o podlahu.

Ginny a Severus se od sebe odtrhli a pohlédli na původce toho rámusu.

Před nimi stála knihovnice madam Pinceová a očima kolem sebe metala blesky.

„Já myslela, že knihovny slouží od toho, aby se v nich člověk vzdělával…“

„No, my se vzděláváme,“ špitl Severus, „ve francouzském jazyce..“

Ginny vyprskla smíchy, ale oba dva věděli, že přestřelil.

Madam Pinceová přistoupila k Severusovi a pohledem, který by ji záviděla i samotná Minerva McGonagallová si ho změřila. „Rychle odtud zmizte, už je dávno večerka, nemáte tu co dělat a pokud si chcete nadělat větší problémy, zajdu za ředitelem Brumbálem!“

Severus popadl věci, které mu při líbání vypadly z rukou za zem, chytil Ginny za ruku a táhl ji z knihovny ven, zatímco ona se strašně smála.

Na chodbách se zastavili.

Ginny se stále smála. „To bylo vážně dobré,“ stále se drželi za ruku.

Severus se mírně usmál, „Nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo,“ sklonil ostýchavě hlavu.

Ginny taky mírně zrudla. „To bylo…totiž…“

„Jo…bylo, no…“

„Taky si myslím, že to bylo…“ koktala dále Ginny

„Taky? Souhlasím…ale nebylo to…?“ zeptal se posmutněle Severus

„Ne, nebylo, bylo to…však ty víš, co to bylo…“ připustila Ginny

Oba dva se zase začali smát.

„…bylo to…pěkné,“ vyřkla konečně nahlas svou myšlenku a kolega drže její pravici s úsměvem přikývnul.

„Severusi?“ zvážněla

„Ano?“

„Zanech toho…“

Severus sklesle upustil její ruku, „Já myslel, že…měla si říct, že je ti to nepříjemné.“

„Ne, ne, tohle jsem nemyslela,“ podala si nazpět jeho dlaň, „myslím, zanech toho úsilí, nechceš se stát Smrtijedem, viď, že ne? Prosím, nedělej to…“

Černovlasý chlapec se vymrštil ze sevření a pobouřeným hlasem prohlásil, „Ty mě špehuješ!!! Jak si mohla!!!“

„Ne, počkej, nesleduji tě, vážně ne, já jen, vycítila jsem to, nesmíš se přidat k ty-víš-komu, nečiší z toho nic dobrého, nikdy nevíš, jak to dopadne, třeba budeš muset jednou zabít Brumbála!“ prohlásila rezolutně

„Co to tu vykládáš za bludy, ty potřeštěná ženská!“ zakřičel. „Do toho ti vůbec nic není… a já si myslel, že jsi jiná. Zmýlil jsem se. Všechny ženské musí do všeho strkat nos, nejsi o moc lepší, Grangerová!“ jeho obočí se naštvaně spojilo v jednu hustou černou linii a kdyby byl Severus drak, jistě by mu z nozder šla pára a chrlil by oheň. Ginny vůbec netušila, že vyvolá takové haló. „Vůbec tomu nerozumíš, víš velký kulový o tom, co ze mě může být, pokud se přidám do jeho řad.“

„Je to špatné!“

„Houbeles je špatné. Víš, co je špatné? To, že si ze mě Black a Potter celá ta léta dělali fackovacího panáka, to, že mě šikanovali, to, že se mi všichni posmívali a ignorovali mě…to je špatné! Ale já jim to všem jednou vrátím i s úroky!“

„Ale já jsem tě neignorovala a ani Lily!“ prohlásila zmateně a zklamaně Ginny

„Takže slečna už si vyzvěděla všechno z mé minulosti, ano? Taky se mi chceš posmívat? Jsi ubohá!“ zakřičel znovu a otočil se na podpatku. Rázným zrychleným krokem si to namířil dolů do sklepení, přičemž za ním vlály jeho umaštěné vlasy.

Ginny tam stále stála a nechápala. Hleděla na tmavou siluetu, jak se vzdaluje. Bezděky si položila pravou ruku na rty a z jednoho oka se začala pomalu spouštět horká slza.