Školou se tato zpráva rozletěla dost rychle. Studenti se rozdělili na dvě skupinky, první byla ta, která stála při Harrym a která litovala Aladarovy smrti, a druhá, která nevěřila, že je náhoda, že už podruhé v Harryho společnosti zemřel druhý student… Loni touto dobou zemřel Cedric Diggory, a nyní, ve stejný čas, zemřel další sedmák – Aladar Hudson. Přišlo jim podezřelé, že takto studenti kolem Harryho umírají, a to vždy, když jsou někde spolu. Viděli v tom něco víc. Že by to Harry dělal schválně? Postupně vyvraždí lidi, kteří mu nejsou vhod? Tehdy Cedric, který chodil s dívkou, která se Harrymu líbila a letos Aladar, který chodil s jeho nejlepší kamarádkou, bylo v tom opravdu něco víc?
Draco Malfoy mu to samozřejmě nepřestával v žádném okamžiku předhazovat. Bylo to jeho hobby a moc dobře věděl, že to Harryho trápí. Stejně tak si ho vychutnávala i celá zmijozelská kolej.
On sám si připadal taky strašně. Už podruhé kvůli něj někdo zemřel, a pokaždé díky Voldemortovi. Harry si to snad nikdy neodpustí. Dvě smrti za dva roky, a obě kvůli něj.
Seděl s Ronem a Hermionou u nebelvírského stolu. Bylo několik dní před ukončením roku. Atmosféra houstla a on se snad poprvé těšil, až vypadne odtud a pojede na Zobí ulici k Dursleyovým.
Večeře byla téměř u konce. Brumbál si svou závěrečnou řeč nechával na konec roku, ale všichni na škole už dávno věděli, co se stalo.
K nebelvírskému stolu mířila malá blonďatá dívka s uslzenýma očima. Harrymu začalo srdce bít jako o život. Marina, ta mu scházela. Teď mu vyčte, co všechno provedl. Zabil jí bratra.
„Ahoj,“ dívka přistoupila ke stolu a podívala se po všech přítomných. Hermiona už několik dní vypadala strašně. Nepečovala o sebe a pod očima měla obrovské kruhy. Kdyby byla škola, Harry by se vsadil, že by se dokonce přestala i učit. Tak ji to ranilo.
„Ahoj,“ řekl opatrně Harry a sklopil oči k zemi. Nastal čas, aby mu dívka vyčetla smrt Aladara. Nehodlal se bránit, sám cítil zodpovědnost.
Dívka vypadala pravdu smutně, ale držela se. Sice měla uslzené oči, ale neplakala. Zhluboka se nadechla, Harry věděl, že teď to přijde.
„Chci vám všem říct,“ zlomil se jí hlas, „že vás za to neviním.“
Harry k ní zvedl oči a podíval se do těch jejích hnědých.
„Ach Harry, neměj z toho takový pocit,“ pomalu ji ukanula slza, „bože, to se nedá vydržet…“
„Co se nedá vydržet?“ Vložil se do toho Ron.
Marina jakoby nevnímala: „To bolí Harry, vím, že to bolí..“
Harrymu naskočila husí kůže..to snad ne…říkala, že jim to nebude vyčítat.
„Cítím, že tě to uvnitř trhá na kusy… ne, opravdu to není tvá vina…proboha, neviň se tak…,“ dívce se podlomila kolena a musela si sednou na lavici k nim, chytala se za srdce a hleděla přitom Harrymu přímo do očí.
„O čem to mluvíš?“ Zeptal se znovu Ron.
„O tom, co Harry cítí… bolí to, je to strašná bolest. Myslí si, že je to jeho vina. Viní se jak za smrt Cedrika Diggoryho, tak za smrt mého bratra… myslí si, že ho právem musí všichni odsuzovat!“
„Cože?“ Ron zkřivil rty a podíval se na vyděšeného Harryho.
„Jak to můžeš vědět?“ Harry skoro šeptal.
„Cítím to. Cítím každý tvůj pocit, když sedím tady u tebe,“ to nebrečela ona, po tváři ji stékaly slzy cizí bolesti. Harryho vnitřní bolesti, kterou neuměl dát veřejně najevo.
„Jak cítíš?“
„Cítím, netrap se, prosím, Harry. Není to tvá vina, opravdu ne,“ už skoro vzlykala, „Aladar byl už dospělý a rozhodl se sám. Tys mu v tom nemohl zabránit!“
„Ale mohl. Mohl jsem se pokusit… ale to jsem neudělal.“
„Udělal si, co bylo v tvých silách, Harry,“ přes oči skoro neviděla, „nemůžu přestat plakat, dokud se nepřestaneš trýznit!“
„Co to má celé znamenat?“ Ron už to vážně nevydržel.
Marina se obrátila k Hermioně a Rona absolutně ignorovala: „Hermiono, bože, Hermiono,“ rozplakala se ještě hlasitěji, zvedla se a šla k ní, načež ji objala, „cítím, jak to bolí. Bolí mě to stejně.. můj bože, tak si ho milovala? To je neskutečné!“
Hermiona se zaraženě na ní podívala: „Marino, tohle..tohle…ty jsi empatik?“ Ihned poznala, co to všechno znamená, na rozdíl od jejich dvou kamarádů.
Dívka nepřestávala brečet: „Ano, je to moc Roweny z Havraspáru, získala jsem ji nedávno. Hned..jakmile, no.. jakmile bratr zemřel.“
„Jak si to…“
„Poznala? Když jsem vstala, cítila jsem kolem sebe tolik emocí, cítila jsem bolest, smutek… ale ten nebyl můj, to byly moje spolubydlící na koleji.“
„Takže už jsi právoplatnou dědičkou jen ty!“
„Ano,“ klesla hlavou k zemi, „jen já. Vím, jak by sis přála, aby tu Aladar byl. Nikdy jsem netušila, jak moc ho miluješ, ale teď už to vím. Tvé srdce pláče bolestí!“
Hermiona se rozplakala a vložila obličej do dlaní.
„Harry, ty se nesmíš obviňovat, opakuji se už, ale nesmíš,“ obrátila se Marina zpět na Harryho, „jsi jediný, kdo může Aladarovu i Cedrikovu smrt pomstít!“
„Ale jak?!“
„Ty sám to víš, cítím, že to víš.. nebo spíš tušíš, poznám to. Všude klem je tolik emocí,“ chytla se za hlavu, „ještě to neumím ovládat. Asi se zblázním, tohle je na mě moc, vždyť mi je jenom třináct!“
Harry pocítil nutkání něco udělat, uklidnit ji, zachovat se tak, jako by byl její starší bratr. Jakoby byl Aladar. Ale tím bohužel nikdy nebude, Aladar už nikdy nebude. Posunul se o několik míst a objal Marinu kolem ramena a poplácal ji po zádech.
„Děkuji ti!“
„Za co?“ Zeptal se udiveně.
„Za to, co teď cítíš! Za to, že se mě snažíš uklidnit!“
„Ach tak,“ mírně se usmál, „asi bych si před tebou teď měl dávat větší pozor, co cítím!“
Marina se usmála: „Jo, to asi jo. Ale budu se snažit to uzemnit, nechci to cítit všechno, ale cítím to. Možná to jde ovládat, ale já to ještě neumím. Dneska jsem se tolikrát z ničeho nic smála, a to jen proto, že semnou na snídani seděl spolužák, který měl z něčeho legraci. Pak jsem brečela, ale ne z vlastní vůle…což jste vlastně teď viděli!“
„To bude dobré, uvidíš!“ Konejšila ji Hermiona. „Naučíš se to ovládat, naučíš se cítit jen to, co budeš sama chtít. Uvidíš, máš na to spoustu času. Hlavně teď, když začnou prázdniny.“
„Děkuji Hermiono, že mi tolik věříš,“ vyndala z kapsy kapesník a vysmrkala se.
Harry se otočil a spatřil Ginny, jak se k nim blíží.
„O můj bože,“ hrklo v Marině, „miluji..tolik miluji…“
„Cože?“ Ron si zase připadal jako blbec.
„To ne já,“ rozhlédla se kolem Marina, „nedokážu to udržet, tolik lásky… proboha, a tak to v sobě dusit,“ neřekla nic konkrétního, ale nakonec se podívala na Harryho, který měl vykulené oči, kterými ji prosil, aby nic neříkala. Pochopila.
„No, asi bych měla jít,“ pohlédla na blížící se Ginny a na Harryho, „hodně štěstí. Ach jo, tolik milovat..“
Ta holka je nebezpečná, všechno by vykecala. Sakra, Harry, nemohl by ses víc krotit?
no to je teda nečekané
tak to je teda mazec
no to sou mi ale zapeklité dílky, jak je složit??
Je to skvělé…chtěla jsem psát a myslela že bych to uměla..ale teď vidím že nemám šanci…je mi líto sbohem…
Simi ale prd…tohle musí zvládnout každý, tuhle hrůzu.. ty máš určitě navíc, nesmíš to vzdávat… za zkoušku přece nic nedáš!
Ja si myslim to samé Simi…..
husty….
hele Blanchizno to je bomba povidka a ty mi ten pocit užasu nekaž!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!:oJE TO SUPER POVÍDKA!!!
možná ten konec..to ještě beru..ale ty začátky jsou hrozný..myslím, že tam jde poznat, že když jsem dopisovala konec, byla jsem už starší a o něco "zkušenější"…můj styl se v průběhu povídky měnil a ten začátek jsem psala v 15ti..
Je to pěkný..zase Čarodějky :))) Harry má moc zmrazování a Martina empatii, ještě transport a bude to moc tří!!
to není z Čarodějek, když jsem tohle dopsala, Paige ještě v Čarodějkách nebyla..neznala jsem jí a tudíž ještě nebyly díly s Pheobenou empatií..tohle byl můj výmysl.. asi bych měla začít k povídkám psát roky dokončneí, aby bylo jasno.
Páni,když jsem to četla,fakt jsem si myslela,že je to originál.A už jsem přemýšlela,z které knížky to je.Všechny mám přečtené mnohokrát.Je to dobrý.Harryho Pottera zbožňuju a tohle se ti docela povedlo.Pěkný……
jj….je to pěkný,ale trochu nezáživný,….nebo
to můžeš psát rovnou o tokio hotel……..nic proti ale je to chabý!!!
já to vím…co bys chtěla po 15ti leté holčičce, co poprvé začala dělat něco ve wordu a úplnou náhodou se z toho něčeho stala povídka :))) Jojo, starý strašný časy…nechtěla bych to vrátit 🙂