„Ale, ale, pan Potter, jaké potěšení, že jste nás přišel navštívit,“ Harry ihned poznal ledový hlas Luciuse Malfoye, který hůlkou mířil na Noreen a Rona. Z druhé strany byla Hermiona a Aladar obklíčeni dalšími dvěma Smrtijedy.
„Pán Zla bude mít obrovskou radost, až Vás zde uvidí, jen chvilku počkejte,“ škodolibě se usmál, „za chvilku tu bude.“
Červíček mezitím vstal z pohovky a zlobně si prohlížel Harryho, který ho ještě před chvílí chtěl vydat úřadům, aby tak tím očistil Siriuse. Ale v tuhle chvíli měl největší chuť vzít hůlku a zamířit přímo na něj, měl chuť použít tu nejhorší kletbu a zabít ho. Krev uvnitř jeho těla mu vřela a ruce měl zaťaté v pěst. Lucius Malfoy mu, stejně tak i Noreen a Ronovi, sebral z ruky hůlku a dal si všechny tři do kapsy.
Stejně tak udělali i Smrtijedi u Hermiony a Noreen.
„U toho pozor,“ přistoupil Malfoy k Aladarovi, „toho bych si pojistil,“ obrátil se na své společníky, „začarujte ty hůlky kouzlem proti přemístění,“ zpátky se otočil na Aladara, „moc dobře vím, jakou disponuješ mocí, chlapečku, můj drahý syn mi to díkybohu pověděl,“ škodolibě a ledově se rozesmál. Aladar netrpělivě polkl naprázdno.
Harry byl v koncích, připadal si jako idiot. Takhle do všeho své kamarády zatáhnout, jsou bezmocní. Nemají hůlky a za všechno může jenom on. Aladar ani nemůže využít své moci, aby jim byly hůlky vráceny. Ale co Harry? Jak rád by zrovna zmrazil čas, ale nějak to nešlo, nevěděl, jak a kdy to působí. Teď litoval toho, že víc netrénoval, litoval toho, že se na to úplně vykašlal a bral to jako samozřejmost. Samozřejmost, že ho ta moc vždycky vyseká z potíží. Ale teď to neudělala, nechtěla se projevit a byli sakra ve velkém průseru.
No tak, holky zlatý! Koukal na své dlaně a několikrát s nimi máchal, snažil se soustředit na zdroj oné moci, na své nitro, své tužby a na chuť zachránit své kamarády. Ale nic se nedělo. Přece mě teď v tom nenecháš, no tak…Ještě jednou máchl rukama, načež k němu přistoupil Malfoy.
„A s tímhle ihned přestaňte,“ řekl medovým hlasem a hůlkou mu svázal ruce, „nemyslíte si snad, že nevím, čeho tím chcete docílit.“
„A čeho?“ Zeptal se hraně naivně Harry.
„Nedělejte ze sebe hlupáka, moc dobře víte, že víme, že jste dědicem Nebelvíra a máte také jistou moc.“
„Opravdu? A jakou moc?“
Lucius ho chytl za límeček: „Nehraj si semnou, spratku! Sice nevím,“ vrčel mu přímo do očí, „co to obnáší, co dokážeš, ale vím, že to děláš rukama!“ Formální Vykání šlo stranou.
No ne, takže jistá výhoda tu je. Nikdo ze Smrtijedů neví, jakou mám moc. To je ale divné. Všichni jsme si byli jisti, že to Voldemort dřív nebo později zjistí.
„Jste si tím jist?“ Usmál se Harry a věděl, že v Malfoye tím nahlodal k pochybnostem.
Malfoy ho stále svíral s rukách a nenáviděně na něj hleděl. Připadal si povýšeněji, než Harry, ale v hloubi duše věděl, že proti němu není nic, když je dědicem slavného Nebelvíra. Harry mu to viděl na očích, jak na něj žárlí, jak ho nenávidí, nenávidí za to, jakou by mohl mít moc, ovšem, kdyby se ji Harry lépe naučil, kdyby ji cvičil, ale to tady nikdo nevěděl, což byla jeho snad jediná výhoda.
V tu chvíli někdo vstoupil do místnosti, někdo, o kom Harry jistě věděl, že to nemůže být nikdo jiný, než Voldemort.
„Pusssť ho!“ Zasyčel na Malfoye.
Malfoy se naposledy zhnuseně podíval do Harryho očí, načež ho prudce upustil s tvrdými slovy: „Ano, pane!“
Voldemort se schovával pod černou kápí a tichounce našlapujíc obcházel kolem dokola a prohlížel si všechny přítomné. Pak došel k Červíčkovi a ten se mu sklonil k nohám.
„Výborně, Červíčku, ssskvělá práce.“
„Děkuji, můj pane. Je radost Vám sloužit!“
„Měli bychom zvláššť poděkovat i tvé ssesstře, zahrála to báječně!“
Měla si pravdu Blanch ta sestra je taková svi………no nic
:)))
ta jeho je sestra je kur…. šikmooká
ja to řikala!To její chování bylo růhledný(sorry Blanch)(=(
:)))))
Taky sem si to myslela já bych hned všechno o svém bratru hned neřekla
ja ji ZABIJU!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Hloupá segra!!!!!!!!!
Moc pěkná kaitola, docela jsem se smála, když Potter dělal tupýho :))