7. kapitola – Úplněk

„Snape, měl byste se občas taky umýt,“ profesorka McGonagallová procházela kolem zmijozelského stolu, když měla namířeno na snídani. Uprostřed cesty se zastavila, když ucítila obrovský pach. Sirius s Jamesem se opodál hrozitánsky smáli.

Ten příšerný zápach byl cítit až sem, ale to jim nevadilo, byli potěšení tím, že i McGonagallová pokárala toho slizouna. Nebyla první, profesor Kratiknot se ho jako mentálně postiženého opatrně ptal, jestli mu doma už vysvětlili, co je to voda a mýdlo. Celý nebelvírský stůl se strašně bavil.

Naopak celý zmijozelský stůl byl iritován. Severus si opatrně sedl na konec stolu, ale ani to mu nepomohlo. V okruhu několika metrů, dokud to šlo, neseděl kolem něj žádný student. Všichni si drželi nosy a tlačili se raději víc k sobě, jen aby nemuseli sedět vedle něj. Zápach byl opravdu tak palčivý, téměř jako čpavek, pálily z něj oči a ne nadarmo je měl Severus Snape téměř pořád zality slzami. Na druhou stranu taky trochu páchl jako zkvašená vejce, což bylo o moc horší.

 

„Prý byl ve sprchách skoro čtyři hodiny,“ chechtal se Sirius a nenápadně kývl na Snapea, „dřel si celé tělo. Nejspíš se chtěl svléknout z kůže.“

„Ale tomu moc nepomohl, co?“ přidal se Petr.

Remus vypadal, že se mu moc nelíbí, co Snapeovi udělali, ale neříkal nic. Jako vždy jen mlčel, ale tvářil se přitom jako někdo, komu bylo ukřivděno.

„Budeme mu říkat Smrádek, co ty na to?“ James držel v ruce vidličku za účelem nabrat si trochu jídla, ale nebyl toho schopný. Pokaždé se málem udávil smíchem.

„To je moc hezké jméno, mnohem hezčí, než …Severus… proboha, jeho rodiče museli být hodně sjetí, když ho pojmenovali…“

„Mezi Siriusem a Severusem nevidím zase tak veliký rozdíl,“ Remus zaklapl knihu, kterou měl položenou na stole a přidal se do rozhovoru.

„Ještě ty s tím začínej, Remusi!“ ošil se Sirius. „Je známo, že moje máti nebyla nikdy normální. Taky jsem nikdy neříkal, že jsem na své jméno hrdý, hlavně teda na příjmení nejsem vůbec hrdý.“

„Tobě se nelíbí Black?“ Petr ohryzával špalík, na kterém ještě chvílí byl karamel.

„Ne, Petře, mně se nelíbí Black, protože všechny duše téhle rodiny jsou zčernalé jako samotné jméno. Teda až na pár výjimek, třeba sestřenka Andromeda je fajn, na rozdíl od jejích povedených sester. Třeba támhle Bellatrix je pěkná mrcha a Narcissa to samé v bledě modrým, i když Bella ve svý ohavnosti nemá konkurenta. Taky je oprávněně ve Zmijozelu a Narcissa tam za rok určitě skončí taky.“

James i Petr se ohlédli ke zmijozelskému stolu. U něj seděla dívka. Měla dlouhé černé vlasy a výrazné uhrančivé tmavé oči, ze kterých vyzařovala škodolibost a nenávist. Bavila se s tím povýšeným a namyšleným Luciusem Malfoyem.

„Tohle je tvá sestřenice?“ mávnul James prstem ke zmijozelskému stolu, Sirius přikývl, „moc se k tobě nehlásí, co?“

„To ne, brácho… k Andromedě samozřejmě taky ne, a to je jejich sestra. To víš, oba jsme se dostali do Nebelvíru, to je potupa pro rodinu. Takže jak zajisté chápeš, pro ně neexistujeme…“

„Andromeda je která?“ ptal se Petr

„Občas se s ní bavím na koleji, ve škole se moc nepotkáváme. Je to támhleta brunetka s vlasy v copu, je z pátého ročníku… určitě ji znáte od vidění. Někdy vás představím,“ najednou se jejich téma změnilo v úplně něco jiného a ani jeden už si ani nevzpomněl na Severuse, který byl cítit na každém rohu.

 

Následující týden však na svého „oblíbeného“ přítele nezapomněli. Protože ve středu měli hned první dvouhodinovku Lektvarů, čekali, co na to Morisnová řekne.

„Proboha, co to tu páchne, Snape, otevřete prosím okna!“ Celá třída se proměnila v obrovský řvoucí smích. Dokonce i zmijozelská kolej se teď smála svému spolužákovi.

„No no…co to má znamenat, třído? Chce mi snad někdo něco říct?“ Pak kolem ní prošel Snape a ona hned pochopila, o co tu běží. Rychle si prsty zakryla nos, od spodu nahoru si ho prohlídla káravým pohledem. Její oblíbenec a tak strašně páchnul!

„Snape, jak dlouho nosíte tento hábit?“ Třída se opět rozesmála. Severus Snape zrudnul jako nikdy. Tohle nečekal, že ho i jeho oblíbená profesorka a ředitelka jeho koleje, bude shazovat. Snape sklonil hlavu a potichu špitl: „Dva dny, paní profesorko.“

„Máte doufám náhradní?“

„Ano.“

„Hm,“ usoudila nakonec, nemohla tu přece tak skvělého studenta vystavovat posměchu, „nejspíš se hodně potíte. Zajděte si za Madame Pomfreyovou, ta Vám na to něco dá.“

„Jistě,“ opatrně si šel, sednou do lavice, kde samozřejmě seděl sám. Všichni si od něj odsedli.

Sirius se zapýřil. Jamesovi i Remusovi bylo jasné proč. Kdyby se tohle stalo jemu, určitě by ho jen tak neposadila sednout s radou, že si má zajít za madame Pomfreyovou, určitě by mu nejprve strhla aspoň dvacet bodů, a pak by ho dobrou čtvrthodinu mučila odpornými narážkami a urážkami.

„No dobrá…,“ zamávala si rukou před nosem, „běžte nejprve někdo otevřít i dveře, ať sem zde čerstvý vzduch,“ když se chtěla třída zase hlasitě rozesmát, Morisnová zvedla vztyčeně prst a všechny probodla pichlavým pohledem. V jejích hodinách bude hrobové ticho. Nejsou přece někde v cirkuse.

 

Opakovali veškeré lektvary, které se dosud naučili, protože se blížily závěrečné ročníkové zkoušky. Rozdala jim opravené eseje, které jí minulý týden odevzdali, a Sirius měl pochopitelně jednu z nejhorších prací ve třídě, což nezapomněla říct všem nahlas. Pak mezi těmi horšími byl Petr a Lucius Malfoy, což Siriuse a nejen Siriuse, nesmírně těšilo. Aspoň nějakou útěchu měl v této situaci. James byl o něco lepší. Neměl nejlepší práci, ale patřil k tak zvanému lepšímu podprůměru nebo horšímu průměru. Remus, ač to všechny strašlivě udivilo, protože byl z Nebelvíru, měl naopak jednu z nejlepších prací. Nejzajímavější však na tom bylo, že všichni čtyři ty eseje psali spolu a zapisovali si stejná fakta a informace, tím pádem měli téměř stejný obsah. I délka odpovídala. Ale Siriusovi bylo jasné, jak dopadne, délka ne-délka, chybnost, bezchybnost… ta ježibaba mu to prostě musela osolit. A jelikož James taky nepatřil k těm nejoblíbenějším, na něm si smlsla také, ale nepatřil k oné elitě nadobro zavržených, takže ještě nedopadl tak strašně. Přitom by Sirius přísahal, že jeho práce je i o něco lepší, než ta Jamesova…a rozhodně lepší, než ta Petrova, který tam kromě některých faktických chyb měl i plno hrubek.

 

Březen byl ještě stále chladivý, ale sem tam už se objevovaly teplé sluneční paprsky. Sníh dávno roztál, ale led na školním jezeře se stále držel, takže obří sépie, která byla obyvatelem onoho jezera, se ještě nemohla vystavovat slunečním paprskům.

Byl večer, Sirius s Jamesem a Petrem se po školních pozemcích procházeli pod neviditelným pláštěm.

 

„Škoda, že tu Remus není,“ vzdychl James a zadíval se z okna, „podívejte na ten měsíc.“

„Je v úplňku.“

„A jak osvětluje krajinu kolem,“ zasnil se Petr.

„Říkal, v kolik se vrátí?“ obrátil se Sirius na Jamese

„Ne, jen říkal, že kolem zítřejšího rána. Víš, jak to chodí, vždycky se vrací až ráno nebo dopoledne.“

„Zase bude celý zničený,“ Sirius se znovu ohlédl na měsíc, „všiml sis, že Remus přišel už o druhý úplněk? Minule, když odjel, tak byl taky měsíc tak nádherný.“

„Ty jeden romantiku,“ posmíval se mu James, „jo, to vím, mluvili jsme přece o tom, jak připravit veritasérum a strčit ho nějak Snapovi do jídla, ty lístky Paměťovky se měly louhovat třicet dní…a byl úplněk, říkali jsme, že do dalšího úplňku by to mohlo být hotové.“

„Stejně jsme to nakonec neuvařili,“ řekl sklesle Sirius, „ale do budoucna to není špatný plán. Co kdybychom se přikradli madame Pomfreyové do zásob, určitě tam musí mít všechny ingredience…nebo k Morisnové, ale to bych raději neriskoval.“

„A do dalšího úplňku by to mohlo být, kdybychom začali dnes,“ usmál se škodolibě James, „Smrádek by nám pak řekl úplně všechno, na co bychom se ho zeptali. A co teprve my. Jakmile by se ho na něco zeptala McGonagallová, všechno by vyklopil… to by byla sranda.“

Pak se Sirius zarazil, jako by viděl před očima smrtonoše, praštil se do čela.

„Co se děje Tichošlápku?“

„Proč mi to nedošlo hned?!“

„O čem to mluvíš?“ Sirius však vůbec nevnímal, jen se stále pleskal do čela a na obličeji se mu rýsoval mírně vyděšený zjev. „Jak to, že mi to nedošlo už dávno?! Sakra!“

„O čem to mluvíš, Siriusi… co je? Co se děje?“ naléhal James a Petr jen nervózně koukal z jednoho na druhého.

„Remus!“

„Co je s ním?!“

„Pamatuješ si tehdy po Vánocích, když přišel zase ráno zpátky?“

„No jistě, ale tehdy si se vzbudil přece jen ty. Nezaznamenal jsem, že by…“

„Vzpomínáš si na ten předešlý večer, když se loučil?“

„Siriusi, kam tím míříš?“

„Jamesi. Díval jsem se z okna ven, protože jsem si říkal, že je ještě venku docela světlo na to, kolik bylo hodin, venku pronikavě zářil…,“ chvilku byl ticho, ale James nepochopil, co tím myslím, „tehdy byl úplněk, Jamesi.“

„Kam tím míříš?“ natočil se na kamarády už pozorněji Petr

Sirius si ho jen zkoumavě prohlížel, Petr se tvářil zadumaně, se zvědavostí, kterou v něm vyvolávaly Siriusovy náznaky. Zamrkal.

Na Jamesovi naopak bylo vidět, že mu něco vrtá hlavou: „Ale nemyslíš si, že…“

„No… něco to znamenat musí, tohle nebyla náhoda, Jamesi. I ty první dny školy, kdy jsme ho poznali. Byl přece zničený, pamatuji si, že tehdy v poslední den prázdnin byl úplněk.“

„Ale to nemusí nic znamenat, Tichošlápku, třeba musí každý úplněk pít nějaké lektvary na tu svou nemoc…“

„Lektvary říkáš?“

„No přiznávám, že je to velice podivné a tolik náhod najednou, ale… nemůžeme hned dělat unáhlené závěry, třeba je to úplně jinak.“

„No, ale co když je opravdu. No, ty víš co…“ obrátil se na Jamese.

Petr byl teď ještě víc u vytržení a chtěl mermomocí zjistit, o čem to ti dva mluví. Úplně ho z konverzace vyšoupli a ani svoje myšlenky nerozvíjeli dál, aby pochopil, na co vlastně narážejí.

„No a co…i kdyby byl. Je to náš přítel. Nikdy by nám neublížil. Víš, jak na tom je. Je to Remus, prostě náš Remus.“

„No, ale lhal nám!“

„Nevíš, jestli nám lhal! Třeba je to jen výplod naší fantazie, Tichošlápku, neodsuzuj ho!“

„To teda není žádný výplod. Uvažuj Jamesi, když tak nad tím zpětně přemýšlím, pokaždé to byl úplněk. Remus byl nervózní. Když jsem tehdy psal pojednání pro Morisnovou, o těch lektvarech, které se užívají v praxi…vzpomínáš si? Byl tam vlkodlačí lektvar. Když jsme o tom mluvili, Remus jako by nebyl ve své kůži.“

„To si jen namlouváš!“

„Nenamlouvám… bylo to tak.“

„Nechme toho, Tichošlápku. I kdyby to byla pravda, já bych nikdy Remuse neodsoudil za něco, za co určitě nemůže. Člověk si dobrovolně nevybírá, čím je. A nemyslíš si, že kdyby to tak bylo, měl by důvod mlčet? Že nemá strach?“

„To ne, ale nemám rád lhaní. Nemám rád, když mi lidi lžou! Doma pořád jenom lžou.“

 

Oba se ohlédli vedle k místu, kde se Petr opíral o ruku a dávno vzdal snahu z jejich konverzace něco vysondovat, pravděpodobně je už ani neposlouchal, protože zíral zamyšleně někam vzhůru.

Ani jeden z nich si ho doteď nevšímal, hádali se a on ani nevěděl o čem. Mluvili v tak příšerných hádankách. A bylo už moc pozdě na to si tím lámat hlavu. Nakonec mu to stejně řeknou.

Sirius si povzdechl a lusknul prsty ve snaze zjistit, jestli Petr dokonce neusnul s otevřenýma očima.
„Jestli to zalomil, tak já ho nepotáhnu!“

James se mírně usmál: „Myslíš, že by mu vadilo, kdybychom ho tady nechali?“

Sirius vycenil škodolibě zuby: „Hrozně mě to láká, ale za okolností, že by byl do rána jen mokrý od roky. Víš co, necháme si to na jaro, až bude tepleji. Do rána by byl jako rampouch.“

„A třeba by ho něco sežralo,“ poznamenal starostlivě James.

„Nebo někdo,“ podotknul vážně Tichošlápek a neodpustil si jízlivou poznámku, když nakonec všichni tři zamířili na kolej a do postelí. Naštěstí Petr nespal a stačilo do něj jen vrazit loktem, aby je následoval.

 

 

„Uaaaaah,“ Remus se uložil ráno do postele, všiml si, že má Sirius otevřené oči, nevinně se usmál: „to byla zase noc. Hrůza.“

Sirius nic neřekl, zamračil se a otočil směrem ke stěně, aby se na Remuse nemusel dívat. Remus si nervózně prohlédl jeho záda, která na něj nastrčil, a pak se udiveně a zároveň zklamaně otočil na druhou stranu. Co mu asi je? Že by Siriusovi něco provedl?

 

 

„Jamesi,“ Remus si v knihovně vzal kamaráda stranou. „Můžu s tebou mluvit?“

James kývl a šel s ním za roh.

„Prosím tě, co je se Siriusem?“ pokračoval.

James se malinko zadrhl, těkavě se podíval na Remuse: „Jak to myslíš? Co by s ním bylo?“

Remus mu vylíčil ranní příhodu, která se mu stala. O tom, jak se Sirius naštvaně otočil k němu zády. James si chvilku mnul bradu, přemýšlel, co mu na to říct.

„No víš, on je teď v poslední době Sirius nějaký podrážděný!“

„Proboha a proč?“

„No, znáš to, rodina, Snape, Morisnová a ke všemu se ještě blíží ty blbé zkoušky. Je prostě takový nějaký vznětlivý nebo co. Skoro nekomunikuje, pořád je naštvaný.“

„Aha,“ Remus se zatvářil starostlivě. „A nemohl bych mu třeba nějak pomoci nebo tak?“

„Ne,“ usmál se James, „seš moc hodný, ale v tomhle mu nepomůžu ani já. Nikdo, to je jeho boj.“

Remus sice nepochopil, o jakém boji to James mluvil, ale dělal, že chápe a s tichým kývnutím si šel zpátky sednout ke stolu, kde seděl Petr se Siriusem. Když si Remus sedl vedle něj, Sirius se zvedl a vyrazil z knihovny pryč.

„Omluvte mě,“ zvedl se James a utíkal za ním.

Remus byl poněkud vyvedený z míry.

„To už trochu přeháníš, nemyslíš?“ James byl opravdu naštvaný, nikdy se Sirius nechoval jako takové pako.

„Já to přeháním?“

„On to přehání, sednout si hned vedle mě. Copak jsem mu ráno nedal dost najevo, že s ním nechci mít nic společného?“ tak trochu si mluvil pro sebe, protože netušil, že James ví o tom, jak ráno s Remusem jednal. Ale to Jamese ještě víc naštvalo.

„Ty idiote! Copak nedokážeš pochopit, že je to náš kamarád? Nemohl nám přece říct pravdu, představ si, že by nám řekl pravdu hned na začátku. Jak by si asi zareagoval?“

„Cenil bych si toho, že mluví na rovinu.“

„Nelži, Siriusi. Byl bys posraný strachy z toho, že vedle tebe spí někdo, jako je on… a ke všemu…nemáme ještě jistě podloženo, že je tím, čím je!“

„Já jsem si ale jistý.“

„No bože. A co na tom je, pořád je to on. Pořád je to ten dobrák Remus, co ti kdykoliv pomůže. Je to skvělý kluk, který by tě nikdy nezradil. Je to nejlepší kamarád, co tě nepodrazí.“

„Už to není můj kamarád!“

„Co tě víc žere? To, že nám lhal nebo to, že je možná vlkodlak?“

„Jaké možná, on je!“

„Sakra, Tichošlápku! Jak si můžeš být tak jistý, pitomé úplňky ho neusvědčí. To může být jen náhoda. Může to mít i jiný důvod, proč jezdí zrovna o úplňku.“

„Tak mi řekni aspoň jeden logický, Jamesi a já toho nechám…“

„No, no, tak třeba…třeba bere vždy za úplňku u Svatého Munga nějaký lektvar, který působí jen tehdy.“

„Vlkodlačí lektvar.“

„Nech toho.“

„Vidíš, Jamesi, žádný logičtější důkaz mi nejsi schopný předložit, takže trvám na svém.“

„Jsi paličák, Siriusi! Budeš toho litovat,“ křičel za ním naštvaně James.

Sirius ho už ale nevnímal, šel rovnou do nebelvírské věže. Nemohl být už dál ve společnosti vlkodlaka a už vůbec ne ve společnosti lháře, který si říkal jeho nejlepší přítel!