7. kapitola – Tolik myšlenek a tolik otázek

Takže pokus dvě..už jsem fakt nas*raná….grrrrr

Takové malé překvápko…jelikož jsem to dopsala teď, případné chyby, prosím, omluvte..už mě bolí očička :))

---

„Poslyš, Severusi, líbila se ti někdy nějaká holka?“ Obvyklý podvečer, kdy se sešel neobvyklý pár, aby dodělal úkol do obrany proti černé magii.

Severus strnul a zlostně se zahleděl na Ginny, ale nic neřekl.

Zrzavá dívka s oříškovýma očima na něj hleděla s obrovským zájmem. „No tak, Seve, proč nechceš odpovědět?“

„Neříkej mi Seve!“ ozval se jmenovaný napruženě. „A nic ti do toho není!“

„Proč musíš být za každých okolností tak nepříjemný?“ opáčila dotčeně jeho společnice

„Proč musíš být pořád tak otravná?“

„Proč musíš být taková netýkavka?“ odpověděla otráveně zrzka

„Proč musíš vědět všechno?“ zareagoval pohotově černovlasý mladík

„A proč vy dva musíte dělat takový kravál?“ zaznělo od vedlejšího stolu, u něhož seděla Lily a Remus dopisující si také poznámky k úkolu. Tihle dva byli jediní, které bylo v knihovně vidět tak často jako Severuse Snapea a Ginny.

Severus s posvátnou úctou pohlédl na Lily, načež spustil: „A proč se ty do toho musíš srát, Lupine?!“

„A proč ty musíš být tak vulgární, Snape?“ vyprskla dívka, jejíž oči se blýskaly jako dva smaragdy a jejíž vlasy byly stejně rudé jako ty Ginniny.

Nastalo ticho.

„Nemusím tu vůbec být, stejně už to máme skoro dopsané,“ pohlédl mladík s očima podobnýma dvěma švábům na Ginny. „A zítra je taky den. Ještě něco mám!“

„Jak ještě něco mám? Severusi, ty chceš jen tak odejít? Ty se jen vymlouváš! Jak sis mohl něco naplánovat, když si věděl, že budeme tady psát úkol?“ ozvala se Ginny, jejíž obočí se pomalu ale jistě stahovalo do stejné vodorovné linie, jakou uměl na svraštěném čele vytvořit jen Severus Snape nebo Minerva McGonagallová.

Severus neodpověděl, tiše si sbalil věci, významně pohlédl na Ginny a ve stejné tichosti s elegancí jeho vlastní odkráčel do chladných chodeb bradavického hradu.

„Pitomec,“ ulevila si Ginny.

Lily se naklonila blíž k Ginny a špitla: „Nenadávej mu, on je Severus zvláštní, neumí projevit své city, obrňuje se proti nim, ale podle mého se mu líbíš!“

„Cože?“ vykulila druhá zrzka oči a naopak hlas neztišila vůbec. „Na to si, má drahá přítelkyně, přišla jak?“

„Znám ho trochu lépe, než kdokoliv jiný, ale nikomu to neříkej, před pár lety jsme, no, prostě jsme spolu chodili…“

„Cooo??“ neodpustila si Ginny nechápavý dotaz

„…nepřerušuj mě, Gin. Prostě to tak bylo, chodili jsme spolu a poznám proč jaké věci dělá, kdy co cítí a proč jak jedná, prostě se mu líbíš, jinak by se s tebou vůbec nebavil, nereagoval by, v rámci možností byste co nejrychleji dokončili úkol a už vůbec by s tebou nehrál ty karetní partie! On je uzavřený do sebe a nikomu své srdce neotvírá, nikdo neví, co v soukromí dělá. Mně to bylo jednou dovoleno, ale už jsou to zase dva roky, trochu se změnil, víc se straní, ale v hloubi duše je stále stejný, poznám to, Ginny!“

`Vím, co v soukromí dělá! Chodí za Voldemortem, určitě!´zamračila se Ginny.

„Mně se to nezdá, on semnou nekomunikuje právě vůbec, Lily. Pleteš se, v tomhle případě určitě, nezlob se, musím jít. Ještě jsem si chtěla s někým promluvit.“

„Jak myslíš,“ hlesla Lily, ale podívala se způsobem, který jasně říkal „však se přesvědčíš sama“. „Měj se!“

Ginny šla chodbami rovnou za nosem. `Opravdu se líbím Snapeovi? Tomu bezcitnému chlapovi? Profesorovi, který mi vždycky bral za každou blbost body? Tomuto chladnému individuu, který nikdy neprojevil soucit ani lítost? Jemu? Vždyť…vždyť je to divné! Snape přece nemá nikdy nikoho rád a holky se mu už vůbec nelíbí, je to..no divné! Fakt se mu líbí zrzky? Třeba je vážně na takové typy zatížený. Zprvu Lily a teď já? Vážně tomu věřím? Věřím, že se mu líbím? Ne, to je hloupost. Lily se musela zmýlit! Ale proč mi to teda furt vrtá hlavou? Já se teda líbím Severusovi? Odkdy mu vlastně říkám Severusi?´ zastavila se a nevěřícně zakroutila hlavou, přičemž se jí na tváři rýsoval přiblblý úsměv. `No to je gól, ještě by mi zbývalo, aby se do mě zamiloval třeba Remus a James, ne, hlavně ten ne! Nebo by nikdy nebyl Harry! Ale je to vážně komické, vrátím se do minulosti a shodou okolností mám dva ctitele, kteří jsou si navzájem soky. Já snad začnu nosit nos nahoru, mělo by mě to přece těšit, ale mě to moc netěší. Tohle je špatně. Teda, já to snad nerozdýchám, nejdříve Sirius a teď Snape? Opravdu se mu líbím? Nedělala si ze mě Lily srandu? A vlastně…když tak pořád nad tím přemýšlím, což je opravdu divné, protože k tomu mě doposud nedonutil ani Sirius, abych nad ním přemýšlela…nelíbí se náhodou i on, Severus, mně? Není špatný, vlastně je docela jiný, než jak ho znám. Pro mě to byl vždy nerudný, protivný a samolibý chlap, co rád dělal naschvály. Bylo by zajímavé poznat jeho život…osud. Ale nepaktuje se teď už teda náhodou s Voldemortem?! Musím mu v tom zabránit! Ale…nezměním tak budoucnost? Ale jistě, jenže k lepšímu. Voldemort nebude mít svého nejvěrnějšího špeha a Snape nebude muset zradit a Harry! Můj milovaný Harry bude třeba žít, i Ron! Budou žít, Brumbál taky a třeba se všechno změní! Za žádnou cenu nesmím Severuse nechat vstoupit na temnou stranu!´

V houfu svých myšlenek si Ginny ani neuvědomila, kam šla. Zastavila se v chodbě, která jí byla povědomá. Tady někde přece musí být komnata nejvyšších potřeb, zde ve čtvrtém ročníku trávila spoustu času, měli tady tehdy schůze Brumbálovy armády. `To byly časy, hned bych to vrátila. To tehdy zemřel Sirius. No jasně! Sirius! Pokud změním čas, Sirius taky nemusí zemřít a vlastně ani nemusí skončit v Azkabanu! James a Lily nemusí umřít, nikdo by nemusel umřít. Ať si Brumbál říká co chce, nikomu neřeknu, kdo jsem, ale pokud můžu budoucnost změnit k lepšímu a zachránit tak životy tolika lidí, tak mi to za to riziko stojí! Minulost se rozhodně pozměnit pokusím, aspoň tím, že se budu snažit, aby se Severus nesnažil stát se Smrtijedem. I kdyby to byl jenom pokus, v tomhle případě to rozhodně za to stojí! Je to asi sobecké, ale kdo by to neudělal, kdyby mohl?! ´

Stála opřená o zeď a pozorovala dveře, které tam nebyly. Mohla by se tam jít podívat, dlouho tam nebyla, zajímalo by ji, co by tam dneska viděla. V hlavě se jí honila spousta myšlenek, potřebovala je utřídit, chtěla jít rovnou na kolej, ale tam by jednak neměla klid na přemýšlení, poněvadž by tam byly ty dvě harpie a ta jedna by nezavřela pusu, dokud by nevylíčila poslední chlup na Siriově těle, protože při psaní úkolu, který s ním měla napsat, nedělala nic jiného, než že na něj civěla jako do svatyně. A druhak, poněvadž řekla Lily, že si potřebuje s někým promluvit a Lily, pokud už nebude v knihovně, tak bude už určitě na koleji.

Tak dlouho tam stála a přemýšlela, dokud se zeď nepohnula. Najednou se tam objevily dveře a z nich vyšel James, následován Petrem a Siriem.

Všichni čtyři ztuhli. Házeli po sobě očima a ani jeden nevyřkl nahlas tu otázku, která vířila vzduchem. Ta, která zněla: Co tu děláš?

Ginny si tiše odkašlala a první prolomila ticho: „Ahoj!“

„Čau,“ odpověděl James plně konsternován.

„Myslím, že jsme právě něco proflákli,“ podotkl zklamaně Sirius.

„Neřekla bych,“ ozvala se Ginny, „právě jsem tam chtěla jít, nevěděla jsem, že v komnatě potřeb jste už vy. To by mě tam nepustila, co?“

Všichni tři stáli a pomalu vstřebávali informaci, že ještě někdo, vyjma jich, zná tohle tajemství.

„Odkud znáš tuhle místnost?“ zeptal se obrýlený chlapec

„No už dlouho ze šk…chci říct. Znám ji skoro od začátku roku. Hned druhý den jsem tudy náhodou šla a objevily se tu ty dveře,“ zalhala.

„My si naivně mysleli, že tuhle místnost nikdo nezná,“ usmál se Sirius způsobem, pod kterým by se jeho fanynkám podlamovala kolena. „Chodíš sem často?“

„Vlastně ani ne, letos sem jdu podruhé…a vy sem chodíte často?“

„Vlastně ano, když chceme mít klid od ostatních…“

„A Sirius se sem chodí schovávat před těmi saněmi, co po něm jdou..,“ zavtipkoval James a Petr dodal: „Tady má jistotu, že ho nikdy nenajdou…“

„Nechte toho,“ obrátil se se smíchem na kamarády černovlasý hoch s šedýma očima.

„Vždyť je to pravda,“ hájil se Petr a smál se přitom.

„Ale nemusíš to hned vyslepičit!“ zazubil se. „Navíc, tady před Ginny bych neutíkal nikdy,“ zahleděl se jí do očí. Uhnula.

„No, tak dobře..jdete zpět na kolej?“ zamluvila to

„Ano, jdeš s námi?“ ujal se slova otec Harryho

„Ne, potřebuju si trošku pročistit hlavu,“ prohrábla si nervózně vlasy.

„Tak to by bylo lepší jít někam na vzduch, jestli chceš, vezmu tě tam,“ využil ihned situace Tichošlápek.

„Myslím kamaráde,“ otočil se na něj James, „že Ginny umí chodit sama a že je samostatná, mentálně uvědomělá a svéprávná, kdyby chtěla, může si tam zajít i bez tebe.“

Ginny se nevědomky rozesmála. V tu chvíli ji napadlo, jaké by to bylo, kdyby napsala knížku s názvem Sto způsobů, jak udělat ze Siriuse Blacka pitomce. Tohle by byl rozhodně jeden z nich. Ale musela uznat, že měl výdrž a pořád to na ni zkoušel, ale moc se jí nezamlouvalo, co to s ní dělá. Mělo by ji to štvát a měla by se tomu bránit, ale jí to naopak lichotilo, stejně jako v případě Severuse. A navíc si musela přiznat, že se jí oba dva líbili. Nezažila je zamlada a oba dva předčili její představy. Hlavně Severus.

„Děkuji za nabídku, Sirie,“ usoudila nakonec, „ale já si chci provětrat hlavu sama. Víš, co jsem ti říkala minule.“

Sirius klesl hlavou níže k zemi, „Vím, neboj se, nezapomínám, jen jsem to zkoušel,“ vyloudil na tváři svůj obvyklý úsměv, aby tak tím zakryl své zklamání. Ale Ginny ani Jamese neoklamal. Oba dva po sobě hodili významné pohledy, ale k Siriově proslovu nic nenamítli.

„Dobře, tak já teda…,“nedokončila svou větu.

„My tě tu necháme,“ ozval se James, „pojď, Tichošlápku,“ vzal svého kamaráda za paži a táhl ho pryč. Ten naposledy na Ginny hodil psí pohled a nechal se unášet do chodeb.

***

Zatímco Ginny procházela kolem zdi, aby co nejdříve mohla vstoupit do komnaty potřeb, Petr, Sirius a James šli po kamenné chodbě rovnou do severní věže.

„Ta holka o mě nemá vůbec zájem, chápeš to?“ začal najednou šedooký mladík.

„Jak nehorázně opovážlivé!“ udržel James smích na uzdě

„Třeba sejí líbí Srábek,“ přidal se Petr. „Vždyť je vidíte pořád jen spolu, ne?“

„…,“ Sirius hodil po Petrovi nebezpečným pohledem, hryže se do spodního rtu.

James, jakmile spatřil kamarádův sebe utápějící pohled, rychle dodal: „Ty jsi pitomec, Petře, vždyť Grangerová se Snapem dělají ten úkol do obrany, jak by se jí mohl líbit právě Srabus? Co by na něm asi viděla?“

„Máš pravdu,“ dodal zbědovaně Petr, který ihned pochopil, že přestřelil. Sirius stále mlčel.

„Ty, Tichošlápku,“ hoch s oříškovýma očima dal Siriusovi na rameno ruku, „tebe ta holka nějak vzala! Kde je ten pověstný lamač srdcí, který nenechává jedinou sukni v klidu?“

Sirius se smutně koukl do zdi: „Nevím, co semnou dělá, ale nějak jí nemůžu vyhnat z hlavy, asi ji mám rád!“

„Nemilovat, Tichošlápku, nikdy nemilovat, jenom pomilovat! To bylo tvoje heslo, pamatuješ?!“ snažil se ho povzbudit kamarád

Ale mělo to opačný účinek, místo toho se černovlasý hoch rozčílil: „Copak ty nemiluješ Evansovou? Já nemám právo na lásku? Dej mi pokoj, Dvanácteráku,“ odhodil z ramene jeho ruku a rázným krokem si pospíšil vpřed, aby byl na koleji dřív, než ostatní.

***

Ginny ležela na pohodlné pohovce a hleděla do hořícího krbu, kde zlatavé plameny olizovaly poleno. Místnost, do které vešla, jakmile otevřela dveře do komnaty potřeb, byla vybavena i na zdejší dobu docela nadmoderně. Zřejmě totiž opravdu vytvořila takový kutloch, na který je Ginny zvyklá ze svých dob.

Kouzelnické rádio, které hrálo i mudlovské hity, bylo z devadesátých let, marně by člověk hledal podobné v této době. Polstrovaná pohovka z nachového sametu s nerezovými chodidly také nebyla hitem sedmdesátých let.

Venku už byla dávno tma a Ginny ležíc na pohovce stále přemýšlela nad posledními událostmi. Nad úplňkem, kdy se jí Sirius vyznal ze svých citů, nad dnešním dnem, kdy jí Lily řekla, co si myslí o Severusovi. O budoucnosti, o tom, že ji hodlá vlastně změnit, o tom, jak to může být jiné, až se vrátí do své doby. Ale pokud by to nebylo jiné, opravdu by se chtěla vrátit do své doby? Má tam sice rodiče, rodinu, kamarády a Hermionu, ale přes tohle všechno, přišla o to, co jí bylo nejmilejší, o Harryho. O Rona..všechno bylo zničeno, všechno bylo jinak.

`Co to bylo za stín, co vhodil ten pitomý prášek do toho krbu? Vůbec jsem tady nemusela být a nemusela přemýšlet nad takovými blbostmi! Byl to snad osud? Byl to opravdu Harry? Jeho duše? Chtěl, abych se dostala sem? No určitě chtěl, jinak by to neudělal. Proč ale? Abych změnila budoucnost! Něco se tu musí změnit a on chtěl, abych to udělala! Jedná se o Severuse? Ach Harry, kéž bys tady byl a mohl mi to naznačit, říct nebo cokoliv udělat, abych pochopila. Proč si mě nezasvětil dřív do svého plánu? Mohla jsem to mít třeba dávno za sebou a ne tady trčet. Kdo ví, kdy Hagrid z černého trhu sežene ten prášek a jestli vůbec, Brumbál říkal, že je velice vzácný a že není k sehnání. Co když tady zůstanu? Bude mi to opravdu tak vadit, jak si namlouvám? Mně se vlastně líbí, že tady tvrdnu, je tu tolik známých a přes to tu není nikdo. Oni mě neznají, ale já znám je. Je zajímavé poznat Harryho rodiče, když on sám je poznat nemohl. Je zajímavé seznámit se s mladým Siriusem a se svým profesorem, který mě učil lektvary. Taky Brumbál a McGonagallová tu jsou..je tu tolik známých. Dokonce bych tu jistě potkala i rodiče, sice hodně zamlada a tady ještě ani neexistuji, ale je tu Percy, Bill a Charlie a brzy se narodí i Fred s Georgem. Vidět mámu a tátu zamlada, kdyby se mi poštěstilo, bylo by to bezva, ale…jak bych je teď sháněla a co bych si vymyslela jako důvod? Pokud tady ale zkejsnu, mohla bych se jim představit. Ale co tu mám dělat…budu se učit, budu předstírat vzornou studentku, dodělám ovce, ale přecházet takové nátlaky ze Siriusovy strany? Je mi ho líto. Líbí se mi, ale je to Sirius! Prostě náš Sirius a nemůžu takhle změnit budoucnost, kdo ví, jakou by to nadělalo paseku…i když…Sirius nehraje v ničem tak klíčovou roli, zase by to tak na nějaký čas nevadilo..nebo ano? Proboha, Ginny!!! Na co to myslíš!! Ne a ne! Je to Harryho kmotr, azkabanský vězeň, bradavický výtržník a vlastně už je mrtvý a znám ho jako dospělého chlapa…měla bych jít raději na kolej nebo tady usnu!´

Ginny protřepala hlavou a snažila se zahnat veškeré myšlenky. Kdyby tak tady měla nějakou Myslánku, mohla by si tam dávat nežádoucí vzpomínky a myšlenky a vůbec by se tím nemusela zaobírat a dělat si starost.

Bylo už hodně pozdě a bradavické chodby potemněly a ztichly.

Nechtěla nikde potkat tu opelichanou zrůdu, i když jí z jistého hlediska zajímalo, jak je vlastně stará a čím to, že se dožila tak požehnaného věku v její době. Raději vzala nohy na ramena a co nejrychleji proklouzla tratí, kterou před nějakou hodinou prošli Pobertové, rovnou do severní věže.