„Co myslíte?“ Posadil se Harry do křesla v nebelvírské společenské místnosti.
„Já nevím,“ zamyslela se Hermiona, „přišlo mi to zvláštní. Sylvie svého bratra moc asi neznala. Ale v tomhle měla pravdu. Z jakéhosi důvodu si je jistá, že byl Petr zrádce. A taky ho nenávidí, ale na druhou stranu jí je všeho líto. Vážně nevím, co si mám myslet, Harry.“
„A co říkáte na ten Raddleův statek?“ Vložil se do toho Ron.
„Něco mi říká, že tam Petr je. Že vegetí tam. Kde jinde by bydlel, když je prakticky mrtvý, nikdo o něm neví. Byt by si najít nemohl, protože mrtvoly nikde nebydlí, peníze nevydělává, teda pokud mu Voldemort neplatí měsíční mzdu. Sestra o něm neví a on za ní nebyl. Tak co mu v tom případě zbývá?“ Zdvihl obočí Harry.
„Raddleův statek!“ Konstatovala Hermiona.
„No jistě,“ přitakal Ron, „je to jasné. Je tam.“
„Večer se tam půjdu podívat!“ Prohlásil Harry.
„Neblbni, co když tam není sám? Co když je tam s ním Voldemort?“
„Nemyslím si, Hermiono. Voldemort má určitě nějakou lepší skrýš, než tuhle zchátralinu, a stejně..i kdyby..ani jeden by o nás nevěděl.“
„Neblázni, no tak..je to nebezpečné,“ zopakovala Hermiona.
„Je mi jedno, jestli je to nebezpečné, vy tu klidně zůstaňte, ale já tam půjdu a najdu Petra. Zajmu ho..záleží na tom svoboda Siriuse,“ řekl rázně a neoblomně Harry.
„Jdu s tebou,“ přistoupil k němu Ron.
„Rone!“ Zakroutila Hermiona hlavou, „Vy blázni!“
„Nikdo tě nenutí, Hermiono, je to na tobě,“ podíval se na ni Harry, „ale já jdu a vy mi v tom nezabráníte.“
Hermiona rezignovala, zakroutila hlavou a hluboce vzdychla: „No dobrá. Jdu s vámi. Co byste si beze mě počali?“
„Tak je to správné, Hermiono,“ poplácal ji Ron přátelsky po ramennou.
„Ale řítíme se opět do obrovského maléru.“
„Jo, jasně,“ ignoroval už ji Ron a vstal z křesla, „pro případ, že bychom umřeli,“ usmál se, „jdu se rozloučit s Noreen.“
„To nebylo vtipné,“ prohlásila Hermiona, ale Harry se jí vážně musel smát, brala to až příliš vážně.
Oba dva nakonec Rona následovali. Noreen byla na večeři a seděla u mrzimorského stolu. Stejně tak byl na večeři i Aladar, ke kterému se Hermiona hrdě rozběhla.
„S těma dvěma to vypadá žhavě,“ prohlásil Ron a zašklebil se, načež opustil Harryho a šel za jeho sestřenicí.
Harrymu nezbývalo nic jiného, než jít sám k nebelvírskému stolu. Po pár metrech se zasekl, protože nevědomky mířil přímo k místu, kde seděla Ginny. Ta se na něj zvědavě podívala, a pak, jak si všiml, se opět začervenala, jako to dlouho předním neudělala. Zahřálo ho to u srdce, protože tohle červenání se znal. Z dřívějška.
No co, co se má stát, ať se stane. Přiblížil se ještě víc a posadil se naproti ní.
„Ehm.. ahoj,“ taky cítil, jak mírně rudne.
„Ahoj Harry. Tak co, už sis vzpomněl, co se..no..totiž, víš, co myslím..to tehdy..v noci, v komnatě. Co..ježiši,“ Harry na ni vyjeveně koukal, takhle se s ním bavívala dříve, když byla nervózní. Koktala a rudla.
„Nekoukej jen tak na mě a pomoz mi. Neumím to říct…“
„Nevím, o čem mluvíš,“ zalhal.
Ginny se škodolibě usmála: „Ale víš… no zkrátka, už si vzpomínáš, co se stalo tehdy, když jsme pili ten alkohol?“
Harry nad tím zapřemýšlel. Vlastně doteďka si na to ani nevzpomněl. Dneska měl úplně jiné myšlenky a jemu se mezitím paměť nevrátila. Zakýval hlavou.
„Ne? Hm..“
„A tobě ano? Když to tak zmiňuješ?“ Obrátil se zvědavě na Ginny.
„No, tak trochu.. ne úplně, ale něco se mi vybavilo..“
„A co?“ Zajímalo Harryho. Snad to nebylo nic tak strašně nekalého.
Přihlouple se usmála: „Jen..jak jsme… já už musím jít, Harry,“ vstala od stolu a utekla rychle pryč.
„Cože?“ Vyřkl nahlas to, co si pomyslel, „co jak jsme?? O čem to proboha mluvila?? Co jsme?“ Bouchl pěstí do stolu.
„Máte všichni všechno, co potřebujete?“ Zeptal se Harry.
„No jistě,“ zakabonil se Ron, „připadám si v té černé jako ninja. Proč jsme vlastně tady?“
„Protože tohle je jediný krb, který nám může být užitečný, Ronalde,“ pošeptala Hermiona, „v nebelvírské společenské místnosti je plno lidí a jen tak bychom nemohli odcestovat.“
„A proto jsme se vloupali do kabinetu Diggoryové?“
„Nebyla jiná možnost, naštěstí je teď Diggoryová mimo, takže to není tak strašné.“
„Ticho už vy dva,“ zarazil je Harry.
Co?“ Oponoval Ron.
„Říkám..buď ticho…slyším kroky!“
hm ,, zajímavé , vtiponé no jo prostě Bájo
Ha! a Digoriová tam vtrhne a pomůže jim ne?:)) Nu což jdu číst o kapitolu dál a Blanch píšeš fakt užasně, je to hrozn evtipné no o prostě skvělééééééééé;;o)
moc mi lichotíš, tohle rozhodně nepovažuji za úžasné.. ale děkuji 🙂