67. kapitola

Bylo velmi brzo ráno. Harry se probudil a promnul si oči. Z nějakého důvodu spal strašně tvrdě, ale nevzpomínal si proč. Rozhlédl se kolem sebe a nemohl si vzpomenout, kde že to vlastně je. V krbu stále hořel oheň, ve vzduchu lítal z nějakého nepochopitelného důvodu zbytek knotu ze svíček, a on ležel na nějaké podivné posteli…s Ginny, jak náhle zjistil. Ihned vyskočil z postele.

„Proboha!“ Zakřičel tak, že vzbudil i Ginny.

„Nech toho, Rone, vypadni z mýho pokoje a nech mě spát!“ Zakřičela Ginny a dala si polštář na hlavu, načež si uvědomila, že doma mají těžko saténové povlečení. Vzala polštář a pořádně si ho prohlédla. „Bílý satén? Odkdy naši mají na bílý satén?!“ Myslela si, že je sama v místnosti, ale pak se ohlédla..a spatřila Harryho: „Ježiši Maria!!“ Prohlídla si ho od hlavy až k patě, a on sám zjistil, že není něco v pořádku, nejen, že ona na sobě neměla moc vrstev oblečení, ale on tu stál jen v trenýrkách a ještě k tomu v nějaké neznámé místnosti. A ke všemu s Ginny.

Ještě jednou se oba dva rozhlédli.

Zřejmě ani jeden netušil, která bije, ale Harry to prostě zkusit musel: „Ehm, nevíš, kde to jsme?“

„Netuším,“ Ginny si přitáhla peřinu víc k sobě, aby svou poloviční nahotu zakryla.

„A nevíš..no..nevíš, co jsme tu dělali?“ Zeptal se nervózně Harry a podíval se na sebe.

„J-já..nevzpomínám si..“

„Já taky ne..jak je to..možné?“ Pak se ale ohlédl k zemi a spatřil skleněnou sklenici, „aha,“ mnul si čelo, „asi už vím, o co tu šlo,“ trošku pištěl, byl z téhle situace vyděšený.

„N-neudělali jsme žádnou hloupost, viď, že ne, Harry?“

„Tos nad ne..“

„Ráda bych si vzpomněla, ale..mám jaksi..okno. Vzpomínám si jen, že jsem seděla ve společenské místnosti a pila whisky, pak už o ničem nevím. Proboha, kdyby tohle zjistila máma..nebo Ron,“ pištěla hystericky, „proboha Ron, bratři..jestli zjistí, že jsem nespala v komnatě, zabijou mě. A ty,“ ukázala na Harryho, „Ron už určitě ví, že si nespal ve své posteli. Spočítá si, že jedna a jedna jsou dvě. Já..já..nechápu, co to do nás vjelo..kam až daleko jsme došli, Harry?“

Harry nemohl říct nic, co by ji uchlácholilo, protože taky nevěděl, co všechno se včera dělo. Vzpomínal si, že se ještě pozdě v noci domlouval s Hermionou a Ronem na svém plánu, vzpomínal si, že mu Fred do ruky vrazil Višňový nářez, vzpomínal si, že ho Ron opustil a taky si vzpomínal, že ještě viděl Ginny, jak sedí v rohu v křesle..ale dál..nevěděl, prostě výpadek, černá díra, okno… nejspíš se moc opil. A taky že ano, cítil, jak ho bolí hlava, žaludek dělal každou chvíli kotrmelce, necítil se zrovna nejlíp.

„Netuším, ale je mi strašně zle!“ Netušil, jak tohle vysvětlí Ronovi a taky nevěděl, jak bude dnes schopný jednat se Sylvií Pettigrewovou, když je v takovém stavu.

„Myslím…že bychom měli dělat, že se nic nestalo..nebo..,“ polkla Ginny, „Tod mě zabije..nesmí se to dozvědět..“

„Tod?!“ Harry náhle pocítil vlnu žárlivosti, na jednu stranu byl vyděšený, že udělal nejspíš něco asi ne zrovna slušného, když se podíval na své a Ginnino oblečení, a ke všemu ho štvalo ještě víc, že si to nepamatoval, ale na druhou stranu byl rád, že to vůbec udělal, protože zřejmě asi konečně dal najevo, že něco cítí a Ginny, soudě podle toho, že tu byla s ním, to cítila taky, jinak by tu nešla. Navíc se říká, že opilci nikdy nelžou.

„Ano, to je …ehm..můj, totiž, to je můj kluk!“ Vychrlila ze sebe a sklonila oči k prostěradlu.

„Aha, jistě!“ Harry si to myslel. Zhluboka se nadechl a snažil se nedát svoji žárlivost najevo, „Takže jakoby se nic nestalo. I když si to nepamatuji, moc se omlouvám Ginny, ať už jsme udělali cokoliv, byla to chyba a moc toho lituji!“

„Jo, jistě,“ podívala se na něj tak trochu sklesle. Nevěděl, co mu má tenhle pohled říct. „Taky si myslím. Nemáš se za co omlouvat, myslím, že jsem se na tom podílela, ne?“

„Dobrá, tak tedy..ježiši, to je tak trapné,“ usmál se Harry a Ginny se přidala, „měli bychom asi jít. A..a..no, nebudeme to řešit, prostě..nic se nestalo a hotovo. Stejně si to nepamatujeme, ani jeden…což je myslím v téhle situaci jen a jen dobře!“

„Tak s tím souhlasím. Snad si toho nikdo nevšiml…já mám takovou hrůzu z toho, že nás někdo viděl. A taky bych ráda věděla, kde že to jsme…“

„Tak to jsme dva.“ Harry se mezitím oblékl a vyšel ven. Nikde nikdo. Vešel do obyčejné uličky v bradavickém hradu. Všude kolem byly zdi. Poblíž nebyla žádná učebna, ani žádná potřebná místnost. Zřejmě si s Ginny našli nějakou skrytou místnost, kam nikdo nechodí. Ale jak je možné, že to v ní vypadala právě takhle?

Po chvíli vyšla ven i Ginny, měla ještě rozcuchané vlasy, na které ji Harry upozornil.

„Díky,“ usmála se a rozhlédla kolem.

„Už máš nějakou představu, kde jsme?“

„Noo,“ protáhla, „já ji tak trochu měla i vevnitř, podle toho, co jsem tam viděla. A teď jsem si jistá úplně. Tohle je Komnata nejvyšší potřeby.“

„Cože?“

Cestou do nebelvírské věže Harrymu Ginny vysvětlovala podstatu Komnaty nejvyšší potřeby. Harrymu se vybavila ona místnost a trochu se zastyděl. Jestli on si náhodou v době, kdy kolem dokola chodili, nevzpomněl na ten svůj sen. Nehodlal to Ginny ani říkat, protože by se musel stydět ještě víc. Na rovinu na ní vyklopit, že se mu o ní zdál hanbatý sen. To by nešlo. Raději si to nechal pro sebe.

Když vešli do nebelvírské společenské místnosti, všimli si, že několik studentů, včetně Rona, což Harryho trochu uklidnilo, tvrdě spí na zemi, po křeslech a na stolcích. Všude kolem se válejí prázdné sklenice od alkoholu. Nemělo cenu je budit, Harry se jen divil, že tomu Hermiona neudělala přítrž a že na to nepřišla profesorka McGonagallová.

Jeden koutek úst mu vyletěl nahoru, představa vidět všechny tyhle osoby, co tu leží, jak popíjejí whisky a jsou totálně na mol, ho rozesmála. Škoda, že to neviděl. Nebo spíš si to nepamatoval.

Docela neohrabaně a nervózně se rozloučil s Ginny a šel si lehnout do své postele.

Tak strašně ho bolela hlava, byla to hrůza. Nejednou navštívil záchodovou mísu, která byla v koupelně vedle komnaty. Nakonec usnul bezesným spánkem. Podařilo se mu to, i když se mu při tom, když zavřel oči, točila hlava a připadal si, jako by byl někde na kolotoči.

„No tak, vy dva, měli byste se najíst, a´t máte na odpoledne sílu,“ pobízela Hermiona Rona a Harryho k jídlu.

„Já, nějak nemám..hlad!“ Vydal ze sebe nazelenalý Ron s podpírající se hlavou.

„Já..taky ne,“ přidal se Harry.

„To není tím, že byste neměli hlad. Neměli jste tolik pít, dobře vám tak!! Já jsem věděla, že mám jít spát.“

„Nekřič tak, Hermiono!“ Osopil se Ron, „Měla by si s námi soucítit a ne nám zase nadávat, ty snad neumíš být nikdy empatická..a jenom se na nás osočuješ!“ Harry s Ronovým tvrzením souhlasil. Navíc mu taky vadilo, jak Hermiona zvýšila hlas, poněkud se mu dvojnásobně rozezníval v celé hlavě.

„No dobrá, vy dva,“ zakroutila s úsměvem hlavu, „jdu něco zařídit,“ zvedla se od stolu, „a vy dva přijďte za hodinu do třetího patra na dívčí záchody.“

„Jenom to ne, ty chceš, abychom se z toho vyzvraceli, pohledem na Uršulu?“ Zkřivil Ron výraz ve tváři a Harry se mu sel rozesmát, i když ho z toho bolela celá hlava. Hermiona už nic neřekla a s úsměvem se vydala ven ze síně.