Harry věděl, že tentokrát to dokáže. Nemůže se jí přece pořád vyhýbat. Vždyť si stejně nemá s kým povídat a ona tam seděla tak sama, samotinká. Cítil, že teď má odvahy na rozdávání. Cítil, jak mu mozek i srdce říkají běž za ní a cítil, že mu to vůbec nečiní potíže, když vykročí vstříc jejímu křeslu.
„Ahoj Gin,“ usmál se na ni a pro jistotu si ještě jednou lokl.
Ginny se zpomaleně na něj otočila a úsměv mu oplatila, „ahoj.“
„Jak se máš?“
Ginny se podívala do svého klína, kam odložila láhev, načež obrátila zrak k němu s láhví, kterou zdvihla vzhůru: „Je prázdná.. to je bídné.“
Oba dva se usmáli. Harry nevěděl, jestli gesto, které měl v plánu udělat je vlastně gesto gentlemana nebo to je prostě chuť se Ginny zavděčit.
Podal jí svou láhev: „Na, napij se mojí, ještě tam trochu mám, a pokud nám dojde, řeknu Fredovi,“ usmál se, „je to moc dobrý!“
Ginny nabízenou láhev přijala a s hlubokým nádechem jí dopila do dna.
„Páni, Gin.. tobě ale šmakuje!“ Neodpustil si Harry.
„Měl si pravdu, je to opravdu moc dobrý,“ pokusila se vstát, ale dělalo jí to značné potíže. Harry jí pomohl a ona se o něj opřela. Pak se jí trochu podlomila kolena a ona mu vpadla do náruče. Naskytla se situace, kdy si hleděli upřeně do očí. Dva páry společensky znavených studentů, kteří v sobě měli značnou dávku alkoholu, se od sebe nechtěly odloučit.
„Co to děláš, Ginny?“ Harry se přistihl, že šeptá..ale ne jen tak obyčejně, ale tónem, kterým se balí holky. Jak mohl vědět, jaký tón má použít? Vždyť s tímhle moc zkušenosti nemá, nikdy takhle na holky nemluvil.
„J-já… jdu za tím F-fledem.. pr-ro tu další flašku,“ zachichotala se Ginny, ale z Harryho sevření se nevymanila, ba naopak, spíš se ještě víc přitulila.
„Máš-š nádhel-rné oči!“ Pokračovala, „Ještě nikdy jsem neviděla tak zelené oči.“
Teď nebo nikdy! Harry odtáhl Ginny trochu bokem, do stínu, aby je nebylo vidět. Docela úsměšně, protože stejně by je i přes ten frmol zábavy, nikdo nevnímal. Každý měl na práci něco jiného, a to posilovat s jistou skleněnou sklenicí a jejím obsahem. Teď těžko říci, jestli posilovat paže a dlaně, ve kterých ji většina držela, nebo posilovat žaludek a zkoušet, co všechno vydrží.
Ginny skrčila obočí a podívala se kolem: „Tady je tma, nemyslíš?“ Její artikulace se o něco zlepšila, „A tady nám Fred nepřinese tu láhev,“ vycenila zuby a mrkla na něj.
Harry dýchal přerývaně, ač cítil, že je v něm tentokrát víc odvahy a měl Ginny v náručí, stejně měl nějaké zábrany a nevěděl, jestli má něco udělat nebo ne. Stále hleděl Ginny do očí. Hryzl se do rtu.
„Jsi ně-nějak-ký nervó-óžní, Hally, z čeho?“
Harrymu nic nebránilo, aby nebyl upřímný. Ron byl stejně někde v hloučku studentů a za celou dobu si Harryho nevšímal, Hermiona už nejspíš dávno spala. Kolem nich nikdo nebyl, nestál a neposlouchal a všichni ostatní se bavili opodál. Stáli tu sami, v temném rožku a nikomu nebyli na očích.
„Z tebe!“ Dodal spěšně, když už si všiml, že na něj Ginny zvědavě kouká, zřejmě proto, že si nějak dlouho rozmýšlel odpověď. Ve skutečnosti si žádnou odpověď nerozmýšlel, měl jasno, co řekne. Ale sledoval, jestli někdo kolem nejde. Ani by se nedivil, kdyby teď někdo prošel, jako naschvál.
Ginny se mu propíchla pohledem do očí: „Vážně?“
„Vážně!“ Sám nevěděl, jestli je víc opilá ona nebo on. To, že ještě správně artikuloval a ona ne, nebylo tím, že by měla v sobě více alkoholu, i když to je asi více pravděpodobné, ale spíš to bylo tím, že se Harry strašně snažil, aby nekomolil slova, kdežto Ginny zřejmě takovou snahu neměla.
„Proč tě znervózňuji, Harry?“
„Protože…protože..“
„Aha, jistě, chápu,“ vymanila se z jeho sevření, „to jsi měl říct hned, že ti vadí tohle. Já bych se dávno pustila, ale…,“ zavrávorala a když se jí Harry pokusil ještě podržet, tak ho stáhla sebou na zem.
„Tohle mi nevadí,“ vzal do obličeje její tvář a všechnu vášeň, která se v něm za ty dny, týdny hromadila, vložil do polibku, který Ginny k jeho štěstí, opětovala.
Dlouho, vlastně vůbec, si nikdo nevšiml, že na zemi, na sobě, leží dvě těla a žhavými polibky obtěžkávají kůži snad na celém těle.
Harry líbal holé Ginnino rameno, dávno už na sobě neměla košili, ale jen tílko, které nosila pod ní. Pak si Harry uvědomil, co dělá.
„Tady tohle..nemůžeme..,“ Ginny mu mezitím sundala hábit a odmotávala kravatu.
„Znám jedno místo,“ líbala ho na krk, „kde bychom mohli jít.“
„Tohle..tohle je špatné.“
„Nic není špatné, Harry,“ pak se ale narovnala a začala se oblékat.
„Co se děje?“ Vyděsil se Harry. Měl strach, že řekl něco špatného.
„Nic se neděje, jen se obleč a následuj mě,“ usmála se přihlouple, „a buď prosím tak hodný…já mám..nějak sucho ..v krku.“
Harry se usmál, „zajdu pro další.“
„Vezmeme jí s sebou. Hele, víš co. Já teď půjdu ven. Počkám tě před obrazem a ty za pět minut přijď za mnou,“ otočila se a byla na odchodu.
Harry jí ještě stáhl zpátky, „Ginny?“
„Co je?“ Otočila se.
„Já jen..tohle,“ políbil jí na rty.
jé to je hezkééééééé
)))))
nááááááááááááááááááááááááááádhera
No teda, to sou ale zlobivé dětičky!
Co tam asi budou dělat…
=)))))
Mooooc pěkné.)
Hele kde je ta místnost?Je to nááááádherný,ty si opravdu romantik!
Eeee,pardon prokletá povídářka:)
Ale romantika jsem taky, ale v povídkách z menší části..